5. kapitola

30. prosince 2010 v 23:52 | Embra a Michiyo

Setkání

Veselé pobrukování černovlásky se roznášelo místností salónu, ve kterém zrovna Embra pobývala. Seděla na vysoké stoličce u stolku, který byl zaplněný nejrůznějšími šminkami.
Dívka přejížděla svým pohledem po doslova nabitém poznámkovém bloku, ve kterém měla zapsané nejrůznější akce a schůzky. Embra byla poměrně časově vytížená, a tak si raději poznamenávala to nejdůležitější do svého notesu, který neustále nosila sebou. Dalo by se říci, že černovláska bez notesu a mobilního telefonu nedokázala existovat.
"Hm, měla bych zavolat Kayenovi a dohodnout se s ním na té akci, ale..." Prohrábla si ofinu, která jí rámovala úzký obličejík.
"Em," zakývala hlavou lehce do strany a propisku si na okamžik vstrčila do úst. Natáhla se ke své tašce a začala v ní cosi hledat, když jí začal zvonit a vibrovat mobilní telefon.
"Ho hase?" Zahučela s tužkou v puse a natáhla se pro mobil.
Její tmavé oči se zadívaly na dispej mobilu.
"Miha?" Pootevřela ústa a propiska dopadla na zem.
Embra ze začátku nikdy neměla moc Miyu ráda, vlastně neměla ráda žádnou slečnu, se kterou Aren něco měl.
A proč?
No, důvod byl jednoduchý, Embra žárlila na všechny Arenovy přítelkyně. Byla zvyklá na Arenovu přítomnost a na mazlení s ním, bratr byl prostě její a nelíbilo se jí, že by ho měl vlastnit někdo jiný! Proto zezačátku hodně bojkotovala proti Miye a byla na ní ošklivá, ale postupem času si na ní zvykla a když viděla, že je s ní Aren opravdu šťastný, tak se jí Miya zalíbila a Embra jí začala mít ráda.

Bylo pozdní ráno a do Arenovi ložnice pronikal lehce studený vítr pootevřeným oknem. Venku už svítilo slunce, jeho paprsky dnešního dne nebyly nikterak hřejivé.
Mezi rozházenými peřinami ležel schoulený černovlasý mladík, který včerejšího dne únavou zapadl do postele, že si zapomněl sundat své oblečení, ale i hodinky, které neustále měl připevněné na levé ruce.
Aren se lehce zavrtěl a rukou hrádbul vedle sebe, když zaregistroval dívku ležící vedle něj. Pomalým pohybem prstů projel její dlouhé vlasy a pootevřel jedno ledově modré oko. Ihned poznal podle havranově černých vlasů, o koho se jedná. A tak jen rozmrzele zabručel, když zjistil, že ona dívka na sobě má jeho košili, kterou mu svlékla a navíc ho ani neudivovalo to, že měla okolo něj obtočené ruce a byla na něj natisknutá jako kdyby objímala nějakého přerostlého plyšáka.
"Embro." dloubnul Aren prstem do své sestra, které ho měla v těchto dnech přijet navštívit. On sám však neočekával, že svou návštěvu začne u něho v peřinách.
"No tak, Embro." znovu dloubnul do ramena sestry, která rozmrzele něco zabručela a nadzvedla hlavu.
"Ohayo," špitnula a protřela si hřbetem ruky tmavé oči.
"Co tady děláš? V mé posteli?" podotknul Aren a ani jí nepozdravil.
"Taky tě ráda vidím, Arenem." naklonila se k němu Embra a políbila ho sourozenecky na tvář.
"Přijela jsem tě navštívit, jak jsem slíbila." roztomile se na něj zásmala a prstem ho dloubnula do tváře.
"Oo bráško ty jsi zase zhubnul." začala si ho prohlížet a přitom se snažila urovnat si svoje rozcuchané vlasy.
"Jo a promiň za tu košili." zatahala za cíp černé košile, kterou z Arena svléknula.
"Ta je moje!"
"Teď už moje." opět věnovala černovláska polibek svému bratrovi a pomaličku se vysoukala z postele, když zaznamenala zvonek domovních dveří.
"Ale, ale takhle po ránu návštěva." laškovně se zakulila a zamířila ke dveřím.
"Embro!" mávnul Aren rukou ve vzduchu "Stůj! Ksakru." začal se i on sunout na nohy a hledat nějaké oblečení, i když na sobě měl kalhoty tak se ještě sháněl po košili.
Černovláska však byla rychlejší a jen tak ve spodním černém prádle a Arenově košili otevřela domovní dveře, aby zjistila, kdo to přišel.
"Ohayo," seriozně se usmála a zadívala se na onu hnědovlasou dívku, které před dveřmi stála.
Miyi bledě modré oči se upřely namísto očekávaného Arena k polonahé dívce, kterou neznala. Z obličeje okamžitě vymizel sladký úsměv, se kterým původně zazvonila, balíček s čerstvě přichystanou snídaní, který svírala v rukách u hrudi, poklesl o něco níž, avšak držela ho dostatečně pevně, aby nespadl. Pohled jí bezděky sjel po košili, která jí byla velice dobře známá.
,,Já ..." Pootevřela ústa, avšak zase je znovu zavřela, neschopna říci jedinou normální a souvislou větu.
,,Já ..." Pokusila se podruhé o několik vteřin později, ale stále nenacházela správná slova, kterými by dokázala vůbec něco vyjádřit.
,,Omlouvám se, spletla jsem si byt," vypadla z ní nakonec první věc, která jí napadla. Její výraz v obličeji byl však natolik šokovaný a smíšený se zklamáním, že jejím slovům zcela nenasvědčoval. Nikdy nebyla dobrá lhářka.
To už se ovšem Miya hbitě poklonila na náznak ještě jedné omluvy a otočila se ke dveřím i dívce v nich zády, aby co nejrychleji zmizela pryč.
Černovláska se podiveně zadívala na Miyu a jen zakroutila hlavou, když se ve dveřích objevil Aren který si ještě dozapínal poslední knoflíčky bílé košile.
"Miyo!" hlesl nadšeně Aren a lehce se pousmál, i když jeho úsměv za chvilku vyprchal, když si uvědomil, že Miya odchází.
Při zaslechnutí Arenova hlasu se Miya ovšem zastavila, bolestivě se kousla do spodního rtu a s přemáháním v obličeji vykouzlila milý úsměv. Poté se ke dvojici znovu otočila.
,,Arene ... Já jsem-" Přejela pohledem z dooblékajícího se Arena na polonahou dívku, načež opět zapomněla, co vlastně chtěla říci. Nakonec tedy jen sklouzla pohledem k balíčku ve svých rukách a vzápětí ho urychleně natáhla před sebe směrem k nim.
,,Jen jsem ti- vám přinesla snídani. Nemám v úmyslu vás zdržovat," vyžbleptla výmluvně, v lících ovšem částečně zrudla.
Aren si lehce prohrábnul černé vlasy a zakroutil hlavou "Miyo, ale ty nás nevyrušuješ. Můžeš jít klidně dál, prosím. Já nevěděl jsem, že přijdeš, a kdyby ano tak by…"
"Tak co?" skočila mu do řeči Embra, která se natisknula k Arenovi a přijížděla Miyu pohledem tmavých očí.
"Tak by tu tahle osoba nebyla." podotknul Aren a ukázal na Embru.
"Ale no tak! Jsem tvoje sestra, to si uvědom, protože se mnou zacházíš jako s hadrem." dloubnula černovláska do Arenova ramena.
"Au." hlesnul jen Aren a raději nic neřekl, nýbrž nechtěl vyvolávat hádku se svou sestrou a ne zrovna před Miyou.
"Prosím, půjdeš dál?" požádal Aren Miyu a lehce se na ní pousmál.
Miya už po první Arenově větě zabodla pohled hluboko do země, načež celá v obličeji zrudla.
Ani neposlouchala, o čem se ti dva baví či dohadují, tváře jí hořely jako při spálení a v hlavě tlumeně dunělo pod myšlenkami. Cítila se neuvěřitelně trapně, že Arena vyrušila právě ve chvíli, kdy tam s někým byl.
"Miyo? Miyo?" udělal Aren krok k dívce a lehce se k ní sklonil.
"Vypadá, že je mimo." zamyšleně si prohrábnul vlasy a zadíval se na dívku.
"Asi se do tebe tolik zakoukala, bráško, že nevnímá. To se ti stává často, že slečny na tebe zírají jak na..."
"Můžeš chvilku mlčet." podotknul Aren.
"Halo slečno! Jste tam." došla Embra k Miye a lehce s ní zatřásla.
"Vidíš, bráško. Tvoje přítomnost dokáže..."
"Mlč, Embro." zpražil Aren Embru pohledem.
Miya však po zásahu Embry začala konečně vnímat, co se kolem ní děje, ovšem zcela jiným způsobem, než by si bývala přála.
Po Embřině zacloumání k ní vzhlédla bledě modrými oči, než si ovšem vůbec stačila uvědomit, co dělá, nebo by alespoň tušila, proč to dělá, vrazila Embře dost výstižnou facku přímo do obličeje.
Zvuk rány jí ovšem probral kompletně, Miyi uši zrudly do stejného odstínu jako její tvář a sáček se snídaní se odporoučel k zemi.
,,Já- já- já! Omlouvám se! To- to ... To jsem nechtěla!" Vyhrkla vyděšeně při pohledu na černovlasou dívku.
Po ráně, kterou Embra dostala od Miyi se jak Aren tak i Embra zasmáli i když Arenuv svůj smích se snažil tlumit svou dlaní.
"Miyo? Jsi v pořádku?" stočil Aren pohled k hnědovlásce. Embra zatím si lehce promnula obličej a zamířila nazpět do domu.
Miya si zápěstím zakryla ústa, vyděšený pohled přitom obrátila k Arenovi.
,,Je mi to- je mi to moc líto! Nevím, proč jsem to udělala!" Zakňučela roztřeseným, bojácným hlasem.
"Stalo se, ale moje sestra si to tolik jistě nebere. Když byla menší, tak se skoro pořád prala s klukama, takže jednu ránu přežije." usmál se Aren na Miyu.
"Půjdeš tedy dál?"
,,S- sestra?" Zopakovala Miya s mírným zadrhnutím, s tím však její tvář nabrala ještě rudější barvy a pohled jí sklouzl zpátky k zemi. Taková ostuda!
Jak vůbec mohla Arenovu sestru uhodit?
Horlivě zavrtěla hlavou na znamení, že nepůjde.
,,Už jsem toho zkazila dost. Raději hned půjdu, než zkazím ještě něco dalšího," zamumlala kňučivě, i když to říkala spíše sama pro sebe než k Arenovi. Styděla se.
"Ano, tohle...no...Embra je moje sestra." souhlasně pokývnul Aren hlavou a snažil se o další úsměv.
"Ale, prosím pojď. Jistě ráda se s tebou seznámí."
Miya jen s velkým přemlouváním sebe sama vytáhla oči zpátky k Arenově obličeji. Cítila se hrozně za to, co si v první okamžik myslela a ještě hůře za to, že jeho sestru uhodila. Nakonec ale sotva znatelně kývla hlavou na souhlas. Nechtěla, aby jí Aren prosil, raději mu vyhověla, ačkoliv nechápala, proč si to po tom incidentu vůbec přál.
"Děkuji," kývnul Aren hlavou a ukázal na dveře, aby Miya vstoupila. On šel za ní a tak zavřel dveře a uvedl Miyu do prostorného a útulného obývacího pokoje.
"Embro?" nechal Miyu, aby se usadila a on sám se zatím šel podívat po sestře, která se po chvilce objevila. Byla oblečená v černé košilce, která velmi dobře zdůrazňovala její přednosti a postavu. Dále měla černou mini sukni a havranové vlasy měla sepnuté do culíku.
"Ano?"
"Chtěl jsem ti představit Miyu." oznámil Aren sestře, která nasadila poměrně příjemný úsměv a došla k Miye a Arenovi.
"Miyo to je má sestra Embra Meadro. Embro tohle je jedna studentka z mojí bývalé školy Miya Tori."
Embra natáhnula k Miye ruku a usmála se na ní "Těší mě, Miyo." přitom však těkala pohledem z Miyi na Arena.
Miya v okamžiku opět vyskočila na nohy, s nezakrytelnými rozpaky stiskla Embry ruku a alespoň s pokusem se na ní mile pousmála.
,,Těší mě, jsem Miya ... A omlouvám se," hlesla, očima neustále nejistě těkajíc z Embry na Arena a zase nazpátky.
Když se na ně dívala trochu důkladněji, snad mezi nimi i byli některé sourozenecké podobnosti. Měli stejný odstín barvy vlasů, některé rysy v obličeji se taky zdály být podobné ... Miya si začínala připadat stále hloupěji, že si toho nevšimla už v první chvíli. Nakonec tedy jen spustila ruku podél těla a sklopila zrak k zemi.
Byla podstatně menší než Embra, mezi oběma sourozenci tak byla doslova maličká a nevýrazná. Nebo si tak alespoň připadala.
"No, není za co se omlouvat." kývnula hlavou Embra a přejala si dlaní po místě rány.
"Ve své branži už jsem několikrát schytala facku takže to nevadí." dodala černovláska, poté se, ale natisknula na Arena.
"Bráško, já vím, že...no nebudu to nějak specifikovat, ale nejsi pro ni moc starý. Já vím, že mladé slečny lpí na starších mužích z jistých…"
"Mlč, prosím chvilku." zarazil Aren Embru a raději zamířil do kuchyně, která byla s obývací místností částečně propojena.
"Miyo dáte...dáš si čaj?"
Už jen při první otázce Embry se jí do tváří navrátila ta rudá barva, přičemž jí polila vlna horka.
Chtěla se proti tomu nějak ohradit, avšak když zvedla oči a pootevřela ústa, nevyšlo z nich vůbec nic. Nevěděla, co na to vlastně říct, protože svým způsobem ... To vlastně byla pravda. Aren se jí líbil, více než to, ale ona byla jen malá holka a on okouzlující muž.
,,H- hai ..." Hlesla na odpověď Arenovi, přičemž pohled zabodla zpátky k zemi. Dlouze se nadechla a vydechla, poté se však přeci jen odhodlala zvednout k Embře oči a promluvit na ní.
,,Ale tak to není. Jsme jen- přátelé. Aren-san mi pomáhá s ročníkovou prací," vysvětlila jí.
"Aha...takže jste začali ročníkovou prací." zákeřně se poušklíbnula Embra a usadila se do křesla.
"Jistě přátelé, Miyo." nohy si zapřela o desku stolu.
"Ale za to se nemusíte stydět, je velmi časté, že dívky, mladé dívky chodí a dělají jisté věci se staršími...muži." podotknula Embra.
Miya sjela na předešlé místo, kam jí Aren usadil, plaché oči přitom upřela k Embře.
,,Jisté ... věci?" Zopakovala mírně nechápavě, dvakrát přitom zamrkala dlouhými řasami.
,,Jak- jaké věci máte na mysli? Já si jen- vybrala Arena jako osobnost pro svou ročníkovou práci, protože je to můj oblíbený- malíř. A on byl tak hodný, že mi s ní osobně pomáhá," vysvětlila znovu.
"Jaké věci. No jaké věci myslíte, že dělají muži a ženy spolu." poznamenal se zákeřným úsměvem Embra.
"Hlavně v posteli." ztišila hlas, aby je Aren neslyšel.
"Samozřejmě, můj bráška je hodný. Někdy až moc."
Miya v okamžiku zrudla jako rajče.
,,Ale- ale tak to není! Mezi námi nic- takového není!" Vyhrkla a prudce zavrtěla hlavou do stran, až jí hnědé vlasy přelétly přes obličej.
,,Jsme pouze přátelé. Občas se potkáváme v galerii nebo se někdy sejdeme v kavárně, ale nic víc!" Červenala se dál.
Embra mávnula rukou na hnědovlásku, aby se uklidnila "Ale to je v pořádku, nemusíte mi to vysvětlovat." pousmála se.
,,Ale- ale musím, protože tak to skutečně není!" Zakňučela Miya celá rozpačitá.
,,Vždyť se na mě koukněte, jsem jen malá, obyčejná holka, na mně nic není a váš bratr je úžasný, okouzlující muž. Takový by si přeci nezačal nic s nějakou hloupou holkou," zakroutila přesvědčeně hlavou.
"Mojemu bratrovi nezáleží na vzhledu. Takže jistě u něj má větší šanci taková příjemná slečna jako vy než nějaká modelka." opáčila Embra.
Miya po Embřiných slovech úplně zmlkla, pouze se na ní zaraženě zadívala.
Nemyslela to zrovna takhle, vlastně mluvila spíše o své povaze a věku, kvůli kterým by si jí Aren zaručeně ani nevšimnul v tomhle ohledu, ale kdyžto jeho sestra vzala takto přes vzhled, překvapilo jí to.
Pomalu sklopila oči ke svým kolenům, které jako obvykle byly odkryté, protože na sobě měla krátkou růžovou sukýnku, prsty se chytila za látku a přetáhla si jí co možná nejvíce dolů.
Nikdy příliš neuvažovala nad tím, jestli patří mezi ty, které se mohou považovat za hezké nebo je ošklivá, ale když jí to řekla Embra takto zpříma, najednou se nad tím zamyslet musela. Tak byla prostě ošklivá ... To byl jen další důvod, proč by si jí Aren nevšímal z takové stránky.
,,Asi bych už měla jít. Příliš jsem se tu zdržela," vytáhla se pomalu na nohy a mírně se na Embru pousmála.
,,Ráda jsem vás poznala, Embra-san. Pozdravujte svého bratra," pouklonila se jí lehce, načež zamířila přes obývák ke dveřím bytu.
"Taky jsem vás ráda poznala, Miyo." opáčila Embra a pokývnula hlavou na Miyu.
Aren ještě chvilku něco kutil v kuchyni než zamířil do obývacího pokoje.
"Kde je Miya?"
"Odešla." oznámila Embra svému bratrovi, který ihned odložil všechny věci na stůl a zamířil za Miyou.
Vyběhnul z domu a rychlým tempem dosprintoval za hnědovláskou.
"Mi-Miyo, omlouvám se," oddechoval.
"Omlouvám se za sestru ona je prostě někdy...bylo by lepší, kdyby občas mlčela. Omlouvám se, mohl bych ti to nějak vynahradit? "
Miya k Arenovi vzhlédla, dlouze se na něj zadívala blědě modrýma očima a nakonec se pousmála.
,,Nic se přeci nestalo. Vaše sestra je moc milá. Nemáte proč mi něco vynahrazovat, Aren-san," zavrtěla lehce hlavou, v obličeji však stále držela ten milý úsměv kvůli Arenovi.
"Ale jistě je a já bych to nějak napravil, jestli mi dáš šanci, Miyo." požádal prosebně Aren.
,,Ale já nevím, co bych ..." Hleděla na něj Miya upřeným pohledem.
,,Vaše sestra nic špatného neudělala, byla na mne milá. Jen mi povídala o vás," usmála se, přestože jí celý ten rozhovor s Embrou spíše v mysli tížil.
"Embra mluví pořád o něčem o čem nemá a umí být i nepříjemná." podotknul Aren rozmrzelým tónem.
"Pokud jsi nezůstala na snídani, mohli bychom se třeba ještě dnes vidět. Rád bych ti to nějak vynahradil a pozval tě někam. Co na večeři, Miyo. Šla bys se mnou dnes na večeři." požádal jí zdvořile mladík.
,,Šla bych s vámi ráda na večeři, Aren-san," usmála se na něj Miya mile.
,,Ale neměl byste spíše trávit čas se svou sestrou, když za vámi přijela po tak dlouhé době? Jistě si máte co čem povídat a my dva se můžeme vidět kdykoliv. Embra-san je přeci přednější než večeře se mnou," namítla.
"Moje sestra jistě večer někam zmizne, jak to dělává obvykle. Šla byste tedy?" usmál se šťastlivě Aren na Miyu a radostně i pokývnul hlavou.
"Pokud ano, samozřejmě vás večer vyzvednu u vás doma."
Miya krátce zaváhala, ale nakonec souhlasně přikývla.
,,Budu ráda. Celý večer bych stejně byla sama doma," usmála se.
"Děkuji, Miyo. V šest se zastavím. Vyhovuje?" vyčkával a ledově modrýma očima se díval Miye do tváře.
I když to na něm nebylo znát, tak byl hodně naštvaný na svou sestru, nýbrž mu přišlo, že Embra Miyu z domu skoro až vyhnala svými nevkusnými řečmi.
,,Jistě. Budu na vás čekat," přikývla Miya a vykouzlila milé pousmání.
,,A budu se snažit nedělat vám ostudu," ujelo jí, aniž by si to vůbec uvědomila.
I Aren se na Miyu příjemně pousmál "To se jistě nestane."
Miya se letmo začervenala.
,,Půjdu. Měl byste se vrátit za svou sestrou, ať na vás nečeká," usmála se, mávla Arenovi na pozdrav a s otočkou zamířila volnými kroky pěšky domů. Na Arena se však už ani jednou neotočila.

"A Aren s ní byl tolik šťastný." oddechnula si černovláska, když si vybavila celou situaci prvního setkání i to jak za oknem postávala a odposlouchávala rozhovor mezi bratrem a Miyou.
"Oba byli šťastní." lehce se otřepala a prohrábnula si černé vlasy.
"Je škoda, že to takhle dopadlo."
Embra vždycky byla rád, když viděla v Arenových očích štěstí a velmi jí trápilo, když byl naopak zarmoucený a smutný. Po útěku Miyi od Arena se však bratr stáhnul do sebe a začal se trápit.
"Je, ale fajn, že se Miya dostala na školu. Asi jí večer zavolám a mohla bych se s ní někdy sejít." rázně dívka kývnula hlavou rozhodnutá Miyu někdy v nejbližší době vidět.
"Ale nevím kdy?" zahučel po chvilce a zadívala se do svého diáře, v kterém byly vypsané všechny schůzky.
"Tady ne, tady taky ne." přejížděla propiskou po stránkách.
"Skoro žádný volný čas a tolik práce." povzdychnula si a pohledem zalétnula k mobilnímu telefonu. Nevěděla, jestli má zavolat Miye nyní nebo až později.
"Ieee! Takových hodin! Už jsem měla být jinde!" urychleně naházela věci do kabelky a svižným krokem prošla salónem na parkoviště, kde nasednula do svého pidi růžovoučkého autíčka, kterým byla Toyota Aygo.
"Ještě přijdu pozdě a Siyan mě zabije, zabije." bědovala celou cestu černovláska a promotávala se ulicemi města směřem k přístavu kde se mělo konat důležité focení hudební skupiny Tama.
Tama byla velmi populární skupina po, které bláznila polovina Japonska, ale i jiné části země. A právě Embra měla pomáhat při focením pro jejich nové cédéčko, na kterém měla být již před několika minutami.
"Promiňte, promiňte, že jdu pozdě." vyřítila se Embra rychlým krokem po molu přístavu.
"Promiňte," ještě jednou se omluvila a hluboce se pouklonila.
Na místě už bylo několik lidí a to členové kapely, fotograf a pár mladíku, kteří pomáhali s přípravou kulis.
"Ale nic se nestalo, broučku." najednou se pověsil na Embru vyšší černovlasý mladík s vlasy sčesanými do strany, takže mu lehce zakrývaly levé oko.
"Endari," hlesnula tiše Embra a lehce se i začervenala, když jí mladík kousnul do jemné kůže na krčku.
Endari Kuzoki je jeden ze čtyř členů skupiny Tama, baskytarista, ale i zpěvák. Tento mladík, který většinou chodí v potrhaných kalhotách a nějakém volnějším tričku a je miláčkem většiny žen a dívek, kvůli svému sexy vzhledu.
"Pomalu jsem se, ale začal bát, že jsi mě vyměnila za někoho jiného." šeptnul Endari Embře do ucha a poté jí hlodnul do ušního lalůčku.
"Hej! No tak vy dva!" zabručel nespokojeně Siyan, který se ještě před chvíli vybavoval s fotografem. Siyan Suruko hraje na bicí, ale hlavně vede celou kapelu a všichni ostatní vždycky Siyana poslouchají jako poslušné děti.
"Práce nás čeká, ty vaše hrátky si nechte napotom." odfrknul si nespokojeně.
"Jistě," pouskšlíbnul se Endari jen a dál věnoval svou pozornost Embře.
"Nemá to smysl, nech je být." dloubnula do Siyana dívka s černými kratšími vlasy s modralým nádechem. Ona dívka nebyl nikdo jiný než zpěvačka skupiny Tama, Erena Ruvake. Velmi často však v písních skupiny zazníval hlas jak Ereny tak i Endariho.
Posledním členem Tama se stal Haruki, který hraje na kytaru.
"Endari," chytila Embra mladíkovu dlaň.
"Prosím pust, musím jít připravit Erenu na focení."
Endari se však jen hlasitě pousmál "To nemá ani cenu, i když se s ní budeš patlat hodiny tak bude pořád vypdat stejně."
"To není pravda. A máš štěstí, že tě neslyšela." opáčila pohotově Embra a zakývala hlavou do strany.
"Ale je. Navíc já chci teď dělat jiné věci než se fotit. I když fotit se s tebou by mi nevadilo."
"Fotit se spolu?" udiveně vypoulela Embra oči.
"Mohli bychom se spolu nechat vyfotit, až skončíme s fotkami pro skupinu, tak nafotíme nějaké společné akty."
"Akty? Jak jako akty?" vykoktala ještě více šokovaně Embra a odtáhnula se od Endariho.
"Jak asi akty." jízlivě se ušklíbnul Endari a přitáhnul si Embru nazpět do náručí. Hlavu k ní sklonil a tiše jí něco šeptnul do ucha. Embra v mžiku zrudla jak rajské jablíčko a raději se zadívala k zemi.
"Pak se uvidíme." hlesnul už hlasitěji Endari a zamířil za Siyanem.
Embra ještě nějakou chvíli stála na místě a hlavou jí stále dokola a dokola zněli Endariho slova, která jí našeptával. Po delší chvíli si však uvědomila, že má nějakou práci a tak s černovlasou Erenou zamířila do provizorně vytvořené šatny, kde se postarala o její image na focení.
Po úpornější práci s dokonalou vizáží všech členů Tama si nakonec Embra spokojeně oddechnula, nýbrž byla spokojená s celkovým vzhledem skupiny.
Erena měla černé vlasy natupírované do bujného rozcuchu a v rudých korzetových šatech vypadala úchvatně. Siyan, Haruki a Endari byli navlečeni do kožených bund a kalhot černé barvy, kdy Endari dostal rudé tričko, Siyan nějakou košili a na Harukiho zbyla černá košile, ale rudá ležérní kravata.
Na společné fotografii v pozadí s panoramatem přístavu vypadala čtyřka naprosto božsky. Vše bylo v tónech černé, šedé a bílé jen na fotografiích vynikala rudá, kterou na sobě členové měli. Po sérii společních fotek přišli ještě fotky samostatné a celkové focení tak trvalo velmi dlouho. Embra však ochotně čekala na svého přítele.
S Endarim už několik měsíců chodila i když občas jí přišlo, že je to takové chození nechození, ale Embra to nějak neřešila a nechávala to být. Byla s Endarim docela spokojená i když občas to mezi nimi vřelo. Přesto však jejich vztah byl spíše jen živočišný, ale ani to jim nevadilo. Spíše jim to vyhovoval, že jdou přímo na věc a nezatěžují se nějakými romantickými kravinami.
"Bum." ozvala se rána, jak se lahev saké roztříštila a její obsah se rozlil na podlahu.
"Ty!" vyhrknula Embra, když se ocitla natlačená na kuchyňskou linku.
Byla zvyklá na Endariho rychlovky, ale ona měla raději ty stavy, kdy mohla, byl zlobivá ona na něj.
"Copak?" hlesnul Endari a v ten okamžik se ozvalo zacinkání skoby u pásku jeho potrhaných džínů, které po chvilce sjely na zem.
"Jsi prase! Pras - um!" vzdychnula Embra, když ucítila padající kalhotky k zemi ke, kterým se velmi jednoduše dostal z pod sukénky. V mžiku pocítila Endariho dlaň a poté dva prsty, kterými do ní zajel a ihned jí začal dráždit.
"Endari!" vypísknula Embra po chvilce, kdy už to nebyly jen prsty, ale Endari se zezadu natlačil na dívku, několikrát se o ní otřel svým nahým klínem a poté do ní vniknul.
"No, copak?" poušklíbnul se jízlivě mladík, když začal svým tělem přirážet k jejímu.
"Myslel jsem, že to takhle máš ráda." zapřel se jednou dlaní o linku a tou druhou, tedy jen jedním prstem zajel Embře do úst.
"Um," snažila se chvíli udržet, ale jeho dotyky a všechno jí tolik rozpalovalo, že nemohla.
Celý tenhle akt v kuchyni byl velmi rychlý, poté se tedy dvojice přemístila do obývacího pokoje a nakonec zakotvili v ložnici.
Celý ten večer si však Endari užíval jistou nadvládu nad Embrou, která na jednu stranu spokojeně vrněla a na druhou roztouženě vzdychala.
 

Kayri Oruko

18. prosince 2010 v 23:48 | Embra a Michiyo

Kayri Oruko

Věk: 28
Místo narození: Tokio
Sen: Kayri měl za svůj život mnoho bláznivých snů, nejvíce si však přál poznat svého otce, což se mu nikdy nepoštěstilo.
Vzhled: Je vyšší, svalnatější postavy se širšími rameny. Přesto se však obléká velmi elegantně a zároveň i sexy, nijak to však nepřehání. Dalo by se říci, že nemá vyhrazenou žádnou oblíbenou barvu či materiál. Nikdy by si však na sebe nevzal růžovou, žlutou a nic lesklého.
Váha:
74 kg
Výška:
178 cm
Vzhled vlasů:
Má kratší vlasy, lehce přes ramena. Karmínově rudé barvy.
Vzhled očí:
Jsou protáhlejšího, užšího tvaru. A mají světle hnědou, oříškovou barvu.
Charakter: Kayri je typ člověka, který se velmi rychle aklimatizuje v prostředí a dokáže navázat kontakt s ostatními, není však nijak vtíravý ani upovídaný, působí spíše sympaticky.
Je to velký diplomat a nevyhledává tedy spory a hádky, většinou se snaží takovým to věcem vyhýbat. Je to milý a pohodářský člověk s občas mírně bláznivými nápady.
Koníčky:
Strašně moc miluje vaření a říká, že je to jeho odpočinek. Dále má rád tanec a zábavu. Dokáže však i ocenit kouzlo přírody.
Vztah:
Rodina - Kayri svého otce nikdy nepoznal, zato měl velmi silný a pevný vztah k matce s, kterou trávil velmi mnoho času.
Přátelé - Protože je dosti nekonfliktní, ale společenský dokázal si za celý svůj život najít mnoho přátel. Též si dobře rozumí s Toshihirem.
Vztahy - Nikdy neholdoval vztahům a i když je módní návrhář, tak se nezapletl ani do vztahu s nějakou z modelek. Měl tři přítelkyně, přesto však jen s Miwako je nyní opravdu šťastný.
shinzui.blog.cz

Příběh / Životopis:
Ač žil jen s matkou, tak jeho život byl šťastný a spokojený. Sice ze začátku se několikrát vyptával matky na svého otce, ale ona mu nikdy nic o otci nechtěla říci a tak nakonec vzdal svoje snažení a prostě se smířil s tím, že se nikdy nic více o svém otci nedozví.
Nýbrž však vyrůstal s matkou a trávil s ní skoro všechen čas, našel si zálibu v oblečení a to nejen v oblékání, ale i v šití a navrhování. Měl tedy v období puberty problém s některými chlapci, kteří se mu posmívali a označovali ho za gaye, kvůli jeho šatníku. Kayri se však nenechal nijak jejich posměšky zlomit a nastoupil na školu v, které by se mohl zaměřit na svůj tehdy milovaný koníček a to navrhování oblečení.
Už na škole byl považován za jakého si génia a tak ihned po ukončení školy měl několik nabídek na spolupráci s věhlasnými oděvními firmami, Kayri však šel dál za svým a po čase založil vlastní značku.

Miwako Nomura

18. prosince 2010 v 22:41 | Embra a Michiyo

Miwako Nomura

Věk: 25
Místo narození: Ósaka
Sen: Miwako celý svůj život toužila po tom stát se fotografkou.
Vzhled: Její vzhled je stejný jako měla jejich matka. Miwako má světle perleťovou pleť, temně černé dlouhé vlasy, které jsou jemňounké jako samet, ona je však obvykle nosí stočené v drdolu. Velmi výrazné a dominantní jsou však její větší oči, skoro stejně barevné jako má Toshihiro. Jsou kakaově hnědé, i když je to velmi tmavé kakao. Miwako však má i výrazný, špičatý nosík.
Má velmi vyváženou postavu, není to žádná vychrtlina, ale má i přirozené a velmi pěkné ženské tvary. Ráda se obléká, ale nikdy to moc nepřehání. Pocit u ní stojí nad estetikou. Obvykle na sobě má oblečení vínové, fialové, hnědé nebo zelené barvy.
Váha:
59 kg
Výška:
161 cm
Vzhled vlasů:
Temně černé, dlouhé a velmi lesklé, pevné a hlavně sametově jemné.
Vzhled očí:
Větší, dominující obličeji, s hustými řasy, barvy tmavě hnědého kakaa.
Charakter: Miwako je úplně jiná než Toshihiro, je velmi milá, vstřícná, dokáže být i společenská. Stejně jako bratr je však velmi inteligentní a nenechá se jen tak někým oklamat.
Nesnáší úlety na jednu noc, nedokázala by nikdy odpustit nevěru a ona samotná by toho nebyla schopná. Má problém seznámit se s muži a i ve vztahu si neví rady, je totiž velmi stydlivá a občas se chová až moc dětinsky. Pokud už má s nějakým mužem vztah, tak se snaží jít krok po kroku, velmi pomalu a opatrně. Ona sama by nikdy nebyla schopná se pustit do nějakých fyzických intimností, nechává tedy první krok na muži.
Miluje zvířata, orchideje, a pestré pastelové barvy. Nemusí sladké, ale má ráda ryby a sushi. Nepije saké, ani žádný alkohol, většinou pije zelený nebo bylinkový čaj. Velmi však miluje mátu a to její vůni i chuť. Společně s Toshi ráda sleduje bojové filmy, ale nepohrdne ani romantickými komediemi.
Koníčky:
Velmi ráda čte, chodí a pozoruje přírodu. Pečuje o květiny a zajímá se o ikebanu. Jejím největším koníčkem je však fotografování.
Práce: Miwako pracuje jako profesionální fotografka.
Vztah:
Rodina - Její otec pochází z Evropy a to z Francie, kde pracoval jako jeden z nejlepších chirurgů. A matka byla slavná návrhářka oblečení a velmi často cestovala a právě v Paříži se rodiče seznámili. Dva roky na to se rodina Nomura přestěhovala do Ósaky. Její bratr Toshihiro se ještě narodil v Paříži, ale ona se narodila již v Japonsku. Vztah Toshihira a Miwako byl vždycky velmi silný a ani po několika těžkém období se jejích pouto nezměnilo.
Miwako jako jedna z mála lidí oslovuje svého bratra celým jménem "Toshihiro".
Přátelé - Miwako má mnoho dobrých přátel. Velmi dobře se též zná s Kayenem a i bývalým Toshihirovým přítelem Daisukem, kterého měla ráda.
Vztahy - Oba dva, jak Toshihiro, tak i Miwako neměla nikdy moc vztahů. Měla vlastně jen jeden velký vztah, který zasáhnul její srdce. Tento vztah má s módním návrhářem Kayrim Oruko s kterým je už 2 roky. Před ním však byla ještě s mladičkým Arenem, když byli na škole. Vztah Miwako a Aren byl přátelský, ale byla v něm i prvotní láska a zamilovanost. Nikdy se však nedostali k něčemu víc a tak jsou, alespoň dobrými přáteli.


shinzui.blog.cz

Příběh / Životopis:
Miwako se narodila již v Japonsku a to přesněji v Ósace, kam se její rodiče přestěhovali. Žila v milující rodině a spokojeném prostředí a se svým bratrem si velmi rozuměla. Vše bylo úžasné, do té doby než jejich otec onemocněl a po čase i zemřel.
Vše se velmi rychle změnilo. I když rodina Nomura měla dost peněz, tak se Toshihiro rozhodnul najít si nějaké zaměstnání v případě, že se stane to nejhorší. Jejich matka byla natolik otřesená ztrátou svého milovaného manžela, že tímto šokem jako kdyby i ona zemřela a zůstala jen prázdná schránka. Jejich matka jen posedávala u okna a sama trpěla, než i zemřela. Toto všechno Miwako nesla velmi špatně a tak se jí snažil Toshihiro co nejvíce pomoci, tu pravou pomoc od bolestni ze ztráty však nalezla ve fotografování a poté v Arenovi s kterým se seznámila ve škole. Velmi rychle se do něj zamilovala, ale příčinou několika nepravostí a jistých intrik od Keany, která chtěla Arena pro sebe, se s ním Miwako jako s přítelem rozešla a stali se jen přáteli.
Miwako v té době na tom byla velmi špatně psychicky, ale s velkou pomocí bratra se společně dostali z toho špatného období a odstěhovali se. Toshihiro si našel práci v Tokiu a přihlásil tam Miwako na univerzitu. Nebýt tehdy Toshihira, nejspíše by se Miwako nikdy nestala profesionální fotografkou.
 


Kayen Meoru

4. prosince 2010 v 20:36 | Embra a Michiyo

Kayen Meoru

Věk: 26
Místo narození: Ósaka
Sen: Mít spokojenou rodinu.
Vzhled: Kayen je poměrně vyšší postavy i když se pohybem a cvičením udržuje štíhlý. V obličeji má velmi jemné rysy spíše chlapce než muže. Má kulatější, ale úzký nos.
Často nosí kalhoty s tričkem a koženou bundu. V barvách dává přednost hnědé, olivově zelené, černé, oranžové, občas nosí i červenou. Miluje však fialovou! A Toshiho příjemnou vůni, voní jako ebenové dřevo.
Ještě pro zajímavost, Kayen má ne levé straně podbřišku nějaké tetování. Jen ti co ho však viděli nahého, vědí jaké tetování má.
Váha: 60 kg
Výška: 177 cm
Vzhled vlasů: Oříškově hnědé vlasy, sahající lehce přes ramena.
Vzhled očí: Kaštanově hnědé barvy, uzší.
Charakter: Je velmi upovídaný, občas mluví až z cesty. Někdy vtipkuje, dokáže však i lidem naslouchat. Kayen by se dal spíše zhodnotit jako dospělé dítě. Pokaždé když vidí Toshihira tak se k němu lísá jako, kdyby ho měsíce neviděl. Stejně přátelský je i ke svým kamarádům pro, které by udělal cokoli.
Kayen strašně miluje zvířátka a když nějaké vidí, tak se s ním hned musí muchlat.
Koníčky: Tanec, velmi rád vaří, nejraději však opečovávání a mazlí se s Toshihirem.
Práce: Kayen má několik prací. Pracuje jako kadeřník v jednom salónu, dalé pracuje jako vizážista a též jako tanečník a choreograf.
Vztah:
Rodina - Rodiče ho vždycky milovali a on je. Se svou mladší sestrou Sumiko se však Kayen velmi často hádal a popichoval, ale i tak jí má velmi rád.
Přátelé - Kayen už od školy se přátelil s Arenem a Miwako, později i s Keanou i když jeho zájem o ní byl jen z přátelství k Arenovi.
Později Kayen našel kamarádku v Miye, kterou si velmi zamiloval a snažil se jí co nejvíce pomoci.
Vztahy - Kayen měl za celý svůj život mnoho vztahů, většina z nich však byla krátkodobých. Jeho první delší vztah byl s Embrou, Arenovou sestrou.
Embra byla ještě poměrně mladá, když s ní Kayen začal chodit. Jejich vztah však už tehdy byl velmi impulzivní a dosti vášnivý. Po dvou letech se však rozešli. Druhý opravdu vážný vztah byl s Toshihirem, jeho nynějším přítelem. Mezitím si Kayen občas užíval se ženami, ale od té doby co poznal Toshihira se začal zajímat jen o něj. Nyní pro Kayena neexistuje nikdo jiný než jen Toshi! Toshi! Toshi! Kayen je do svého přítele natolik zblázněný, že se v jeho přítomnosti chová jako rozverné, zamilované dítko. Neustále se na něj sápá a mazlí se s ním, nedokáže nevyužít okamžiku k muchlání s ním.

shinzui.blog.cz
Příběh / Životopis:
Kayen se narodil do velmi klidné rodiny a i když nikdy nebyl tak šikovný a schopný jako jeho mladší sestra Sumiko, tak ho rodiče vždycky milovali a podporovali.
Kayenova matka pracovala v květinářství a otec v kacenláři jedné firmy, proto byli velmi nadšení, když jejich syn začal chodit do školy, kde začal studovat tanec. Všemi možnými způsoby ho podporovali a stále opakovali "Jdi za svým snem, za tím co chceš."
Po vystudování školy Kayen odešel do Tokia kde dále studoval a učil se novým věcem. Později si zde našel i práci a za pomoci Miwako se seznámil se svým nynějším přítelem Toshihirem.
Dalo by se tedy říci, že jeho život byl skvělý, jediným zlem byla jeho sestra Sumiko.
Sumiko nikdy nechápala Kayena a jeho zženštilé chování, Sumiko totiž byla vždy Kayenuv pravý opak a spíše se zajímala o klučičí věci a tak se velmi často hádali. Proto se Kayen po odchodu do Tokia moc často se Sumiko nevídal.

Toshihiro Nomura

10. září 2010 v 17:33 | Embra a Michiyo

Toshihiro Nomura

Věk: 28
Místo narození: Paříž
Sen: Když byl Toshi ještě malý kluk tak, měl několik snů, které postupem času vymizely, a nyní asi žádné sny nemá. Jeden z jeho snů se mu však vyplnil, Toshi se totiž chtěl stát lékařem i když původně chtěl být chirurg jako jeho otec.
Vzhled: Toshi je vzhledově po otci, takže vůbec nevypadá jako japonec. Je dosti vysoký a většinou přečnívá z davu. Je mohutnější, svalnaté postavy, takže není žádná vyzáblá tyčka.
Většinou nosí kalhoty či džíny s košilemi nebo trikem. Toshi se však snaží vypadat dobře i když to nikdy nijak moc nepřehání.
Váha:
83 kg
Výška:
191 cm
Vzhled vlasů:
Dlouhé až nad zadek, tmavě fialové většinou stáhnuté do culíku. Toshi má delší ofinu, která mu spadá až k očím a je porozcuchaná. Toshi se nikterak nestará o svoje vlasy, ale i přesto jsou lesklé a pevné.
Vzhled očí:
Mají hnědou barvu kakaa, jsou úzkého tvaru. Toshihiro občas nosí brýle, ale jen na čtení.
Charakter: Je tichý, uzavřený a nespolečenský. Většinou tváří vražedně a drží si odstup od lidí, nerad mluví o sobě a o osobních věcích. Je však velmi chytrý. Nesnáší plané sliby, nemá rád takové ty silácké řeči. Podle něho je lepší raději nic neslibovat než, aby člověk nevyplnil to, co slíbil. On sám se snaží vždycky na 100 % vyplnit své sliby a to za jakoukoli cenu. Nesnáší též popichování slabších. Dokáže však také být majetnický, i když to nebude zase tolik dávat najevo. Pokud se mu však něco nezdá tak je mrzutý.
Nemá rád sladké, rychlou jízdu autem, žlutou barvu, těžké vůně a romantické filmy. Zato má rád pálivé jídlo, čaj a bojové filmy. V barvách má rád černou, fialovou, hnědou, modrou a zelenou. Nejraději má pistáciově zelenou.
Koníčky:
Rád hraje šachy i když většinou nemá s kým. Hrával je s otcem, ale od jeho smrti už jen občas se mu naskytnula příležitost ke hře. Velmi rád chodí do přírody, kde jen sedí a sleduje dění kolem. Miluje totiž ten klid a ticho, které příroda nabízí.
Práce: Toshihiro pracuje jako gynekolog v příjemné ordinaci v Tokiu. Ještě však vlastní noční bar v, kterém trávit velmi mnoho času.
Vztah:
Rodina - Toshihiruv otec pochází z Evropy a to z Francie, kde pracoval jako jeden z nejlepších chirurgů. Jeho matka byla slavná návrhářka oblečení a velmi často cestovala a právě v Paříži se Toshihirovi rodiče seznámili. Dva roky na to se rodina Nomura přestěhovala do Ósaky. A po roce se maličkému Toshihirovi narodila sestra Miwako. Pro Toshihira byla jeho maličká sestřička vždycky velmi důležitá a on jí ochraňoval nadevše.
Přátelé - Toshihiro nikdy neměl moc přátel, má opravdu mnoho známých, kteří si třeba myslí, že jsou jeho přátelé, ale on jako přátele bere jen velmi málo lidí. On sám si však velmi zamiloval Miyu a stala se pro něj dobrou kamarádkou.
Vztahy - Nikdy neměl mnoho vztahů, Toshihiro nesnáší úlety a proto by nikdy nešel do postele s někým jen na jednu noc. Za svůj život měl jen dva vážné vztahy a oba dva s muži, ženy totiž Toshi má jen jako kamarádky. Jeho prvním přítele byl Daisuke s, kterým byl necelé dva roky. Druhý vztah měl a stále má s Kayenem s, kterým oficiálně je už tři roky.
shinzui.blog.cz

Příběh / Životopis: Toshihiro se narodil ještě ve Francii a to v Paříži, kde jeho rodiče nějaký čas pobývali, než se přestěhovali do Japonska. Toshi byl ještě prcek a tak si nemohl pamatovat ten krátký čas ve Francii, ale celý život ho toto místo láká a rád do Evropy jezdí a to jak pracovně tak i za relaxací.
Na druhou stranu však miluje Japonsko a určitě by se nikdy nechtěl stěhovat jinam.
Jeho život byl za začátku velmi klidný a pokojný. Měl milující rodiče, rozkošnou mladší sestřičku o, kterou mohl pečovat a navíc i několik snů. Postupem času však sny vymizely stejně jako spokojenost. Jeho otec totiž zemřel na nevyléčitelnou nemoc a celá rodina na tom začala být velmi špatně. Toshihiro jako správný muž se musel postarat o zajištění rodiny. Toshihirova matka byla totiž natolik otřesena smrtí otce, že se nezmohla ani na nejjednodušší věci a tak bylo na Toshim, aby se ujal vedení rodiny. Vedle školy si našel ještě práci v nočním clubu, kde trávil skoro celé noci i přesto však zvládal školu i věci doma. Postupem času matka už přestala skoro úplně vnímat a stala se z ní chodící prázdná schránka. Toshihirova sestra byla z celé situace doma velmi rozrušená a psychicky na tom nebyla nejlépe, Toshihiro se však Miwako snažil co nejvíce věnovat. Velmi se jí snažil podpořit ve fotografování, které Miwako velmi bavilo a na okamžik zapomínala na těžkosti doma.
Aby toho nebylo málo tak zanedlouho zemřela Toshihirova matka, která prostě nedokázala přejít přes ztrátu tolik milovaného muže. Toshihiro tedy zůstal se sestrou sám. Začal zanedbávat školu, aby se mohl ještě více věnovat Miwako a po nocích trávil čas v baru. Právě v tomto období si Toshi zamiloval noční život a usmyslel si, že jednou bude taky vlastnit podobný bar.
Láska sourozenců pomohla obou dvou, aby překonali ono těžké období. Toshihiro dokončil jen tak, tak školu a rozhodl se s Miwako odstěhovat do Tokia, kde mu nabídnuli práci v místní ordinaci. Toshihiro se totiž stejně jako otec stal lékařem, on se však stal gynekologem.
O několik let později si vyplnil přání o svém vlastním nočním baru.

4. kapitola

2. srpna 2010 v 21:31 | Embra a Michiyo

Kavárna

Utulná a přijemně vyhlížející kavárna na rohu jedné z ulic Tokia byla provoněná přijemnými vůněmi různých čajů, ale především i kávy.
"Jsme tady," otevřel bělovlasý mladík dveře Miye a nechal jí, aby vstoupila dovnitř první.
Kiryu nevnímal žádné Miyi výmluvy, proč s ním nemůže někam zajít a prostě ji zatáhl do kavárny. Chtěl si s ní popovídat, nýbrž jí dloho neviděl, a také chtěl využít toho, že si bude moci užívat její přítomnost. Kiryu byl vždycky do Miyi bezhlavě zamilovaný a vždycky se zasněným výrazem na ní zíral. Miya přejela po okolí očima, krátce se na Kiriya natočila a s nejistým pousmáním zamířila k jednomu z volných stolků v blízkosti velkého okna, zkrz které bylo vidět ven na ulici plné lidí.
,,Je to tu hezké," hlesla, jakmile se posadila.
"Ale stejně nejhezčí jsi tu ty, Miyo - chan." Usadil se Kiryu naproti ní a slastně se na ní zahleděl.
,,Ale- To není pravda," zrůžověla Miya ve tvářích a zavrtěla hlavou.
,,Nic tak zvláštního na mně není. Jsem obyčejná holka jako každá druhá," pousmála se letmo na Kirya.
"Ty jsi ale ta nejkrásnější ze všech." Neustále Kiryu lpěl pohledem na Miye.
,,Kiryu..." Hlesla Miya rozpačitě a zčervenala ještě více.
Nevěděla, jak ho přimět, aby přestal říkat takové věci. Připadala si vždy nesvá, když jí někdo lichotil a pokud to bylo takovým způsobem, jakým to dělal Kiryo, připadala si o to víc hloupě.
,,Raději- Raději mi pověz, jak se máš? A co zrovna děláš?" Pokusila se odvést řeč někam jinam.
"Co dělám... Sedím v kavárně s tou nejrozkošnější dívkou na světě." Oddychl si lehce Kiryu, ale ani na okamžik neodvrátil zrak od hnědovlásky.
"Pověz mi raději něco ty, Miyo - chan."
Miya zabubnovala prsty na svá kolena, pohledme rozpačitě těkla k oknu vedle nich a krátce se zamyslela, co by mohla Kiryovi říci.
,,Já... Právě jsem byla přijata na Univerzitu a nedávno jsem se nastěhovala k Mionn, takže teď bydlím v Tokiu," odpověděla nakonec jedním dechem.
"Nee - chan mi říkala, že u ní teď budeš bydlet. Jinak Ti gratuluju k přijetí na Univerzitu," pousmál se mladík na Miyu.
,,Děkuju," usmála se Miya na oplátku.
,,Ale není, co víc bych řekla. Příliš zajímavých věcí se nestalo," pokrčila rameny.
"Aha," kývl Kiryu dvakrát hlavou.
"A jak se vlastně daří Ichigovi?"
,,Onii-kun... Má spoustu práce. Pořád," hlesla Miya trochu posmutněle.
,,Studovat a ještě se starat o chod firmy musí být hrozně namáhavé. Nechápu, jak to dělá," zavrtěla lehce hlavou.
,,A teď jsem ještě ke všemu já tady a on tam. Nechala jsem ho tam samotného. Asi jsem sobecká," povzdychla Miya ztrápeně. Připadala si vůči Ichigovi provinile, ačkoliv jí bratr nespočetněkrát opakoval, že není žádný sobec.
"Určitě nejsi sobecká!" Horlivě zakroutil Kiryu hlavou.
"I když je toho na Ichiga hodně, tak vždycky působil sebevědomě a velmi schopně, a tak se s tím nějak popere. Navíc, Mionn a hlavně já," objevil se mladíkovi na tváři srdečný úsměv. "Jsme strašně rádi, že tu jsi s námi."
Miya se na Kirya vděčně pousmála, i tak jí však neopouštěl neurčitý, sklíčený pocit.
,,Také jsem ráda tady v Tokiu, poblíž Mionn, tebe i ostatních. Jen je... Divné, když je Ichigo tak daleko ode mne. Vždycky jsme byli spolu nebo alespoň poblíž a teď bydlím úplně jinde než on. Bydlím daleko od něj, od-"
Miya se zarazila uprostřed věty, když si uvědomila, koho chtěla jmenovat. Teprve až teď, když jí na mysli vytanulo Arenovo jméno, si spojila ten úzkostný stav se vzpomínkou, kterou jí navodila už kavárna, ve které s Kiryem byla.

Bylo už pozdní odpoledne, když posedávala v rohu útulně vyhlížející kavárny, lžičkou jen tak míchala v čaji a druhou si podepírala bradu. Očima přitom neustále těkala po okolí,sledovala dvojice i početnější skupinky lidí, kteří přicházeli a zase odcházeli pryč nebo se příjemně bavili, přičemž čekala, zda Aren skutečně dorazí.
Několikrát se k ní přitočil mladý číšník s otázkou, zda si nebude chtít obědnat něco víc, pokaždé ale jen zavrtěla hlavou, mile se pousmála a pokračovala ve svém osamoceném posedávání za poměrně malým stolkem.
Teprve až po delší chvíli se konečně dveře kavárny otevřely a v nich stál vysoký, černovlasý mladík v černých kalhotech a košili. Přes jedno rameno měl přehozenou tašku a ve druhé ruce svíral desky a svůj šedý svetr.
Ihned, jak vstoupil do kavárny, rychlým pohybem očí prolétnul místnost, aby vyhledal Miyu.
Už z jeho výrazu a lehce načervenalých tvářích bylo vidět, že asi hodně pospíchal, a tak byl trochu překvapen, když zaznamenal Miyu, nýbrž se domníval, že už z kavárny odešla.

"Dobrý den, Miyo. Moc, moc se omlouvám." Vyhrknul Aren ihned, jak došel ke stolu, u kterého seděla. Dívka akorát odtrhla oči od okna, do kterého se zamyšleně na krátký okamžik zahleděla, když se u ní Aren zjevil, nestačila však říci vůbec nic.
"Promiňte za to zpoždění, ale dneska to v galerii byla pohroma. Máme novou výstavku otevřít-" Když se zarazil ve svém mluvením, na chvilku se odmlčel a přes své brýle se zadíval Miye do tváře.
"Moc vám to dneska sluší, Miyo."
Jediné, na co se Miya zprvu zmohla, bylo milé a chápavé pousmání, když se na ní však tak zadíval a pochválil jí, zrudla.
,,Já- Děkuji ..." Špitla s rozpačitým zastrčením krátkého pramínku tmavě hnědých vlasů za ucho, bledě modré oči přitom stočila k hrnku čaje, který stál před ní.
Nepřišlo jí, že by v těch šatečkách vypadala nějak zvlášť zajímavě, měla je ale moc ráda a venku byl zrovna jeden z prvních teplých dnů. Sáhla tedy bez většího rozmýšlení právě po nich, ačkoliv teď částečně znejistěla, zda to byla správná volba.
Konečně ale odtrhla oči od vychladlého čaje a zadívala se zpátky na Arena.
,,Nemusel jste tolik pospíchat. Chápu, že máte důležité věci na práci. Mohl jste mi klidně zavolat nebo jen poslat zprávu, že nepřijdete. Nezlobila bych se," pousmála se jemně na něj.
"No, ale já jsem chtěl přijít, Miyo." Poznamenal na oplátku Aren a zadíval se na nabídku podávaných čajů a kávy.
"Možná, že bych dorazil dříve, kdybych nebyl takové nemehlo a nezapomínal, kde jsem jisté věci nechal." Zasmál se trochu a letmo se přitom podíval na Miyu.
"A taky bych dorazil dříve, kdybych jel autem. Sice běhání je zdravé, ale od jisté doby nejsem zrovna nejrychlejší v běhu na delší vzdálenosti."
Konečně odtrhnul oči od nabídky, ze které si vybral, a sundal si brýle, které nijak nezastiňovaly jeho tajemně ledově modrý pohled.
Miya se letmo pousmála.
,,Taky občas nemohu najít některé věci, mívám v pokoji poměrně chaos, i když můj bratr to nazývá jednoduše bordelem," uculila se. ,,Ačkoliv bordel to skutečně není, to ne. Jen mívám věci různě rozmístěné a když jsem v něčem ponořená, mám roztahaných spoustu věcí kolem sebe, však jste to sám zažil s těmi pastelkami," přejela bříškem prstu provinile po desce stolu.
,,Ale skutečně jste tolik spěchat nemusel. Počkala bych tu tak jako tak," usmála se.
"To nevadí, aspoň jsem se proběhnul a nejezdím jen v autě. Nevím proč, ale i když nemám auta rád, tak v poslední době jsem v něm pořád." Zamyslel se Aren a zadíval se někam mimo.
"Asi bych více měl chodit pěšky... Zase."
,,Nejspíše to bude tím, že jste hodně zaměstnaný, Aren-san. Autem se všude dostanete rychleji, zatímco metrem či vlakem je to téměř nemožné a pěšky to trvá většinou dost dlouho. Znám to," pokývla Miya hlavou do strany.
"To je pravda." kývnul hlavou Aren a kývnul na číšníka, u kterého si objednal kávu.
"Ale já vždycky miloval cestování metrem a vlakem." Usmál se na Miyu.
"I když jako student jsem na takové cestování nadával a vždycky jsem chtěl nějaké nadupané a rychlé auto. A teď bych se snad raději vrátil k tomu metru a vlaku. Ale dost o mně. Co vlastně vy ve škole, Miyo?"
,,Nevím, jestli stát dlouhé minuty v metru, kde se na vás ze všech stran lepí cizí lidé, si může někdo zamilovat, ale vy jste muž, tak je to pro vás možná pohodlné," pousmála se, nad jeho otázkou se však pozastavila a zamyslela se.
,,Ve škole ... Je to stále stejné. Blíží se zkouškové období a konec školního roku, takže jsou to samé testy, odevzdávání prací a podobně. Je to hektické období, všichni jsou nervózní a uspěchaní. Nemám tuhle dobu ve škole moc ráda," zavrtěla lehce hlavou, ale pak se pousmála.
,,Nejhezčí je na tom nejspíše závěrečné vystoupení, které se koná dvakrát do roka na slavnosti při konci školy."
"Taky jsem neměl tahle období rád," souhlasně Aren zakýval dvakrát hlavou a poděkoval i za kávu číšníkovi, který mu šálek po chvilce donesl.
"I když ve škole jsem měl rád jakékoliv rozsáhlejší práce. Vždycky jsem byl jak natěšené malé dítě, když jsem mohl na své práci pracovat." Zasmál se opět lehce a upil trochu ze šálku.
"Zavěrečné vystoupení ..." Zamyslel se.
"Ani nevím proč, ale nějak mě tyhle výstupy nenadchly."
Miya se chvíli na Arena tiše zadívala, poté však stočila oči raději k čaji a prstem obkroužila šálek.

,,Sice vím, jaké programy měla vystoupení v minulých letech, ale neviděla jsem je, tak nemohu posoudit, jaká byla. Ale každému se pozdává něco jiného," pousmála se trochu.
,,Ovšem narozdíl od interpretů z těch vystoupeních jste se vy stal slavným. To nejspíše o něčem vypovídá," zvedla k Arenovi opět oči.
"Slavný? Ani ne. Navíc nemám rád tu nálepku slavný. Ani si tak nepřipadám." Zamyšleně si Aren prohrábnul vlasy a zadíval se na šálek kafe.
"Víte Miyo, nemyslím si, že bych byl slavný, ale jen člověk, co šel za svým snem a to je podle mě důležité, aby člověk pak mohl být šťastný, i když to nemusí být vůbec pravda. Mám to, co jsemchtěl, ale nepřipadám si jako nejšťastnější člověk." Oět si upil trochu kávy a zvedl oči k Miye.
Miya upřela na Arena snad až příliš dlouhý pohled, který poté s letmým začervenáním sklopila k čaji.
,,Vždy jsem si myslela, že pokud si člověk splní sen, bude sice šťastný, ale přitom už nebude mít cíl, kterého se bude snažit dosáhnout. A vy teď říkáte, že ani nemusí být šťastný. Potom ale možná není vůbec důležité dosáhnout svého snu," zamyslela se.
Aren se zadíval na Miyu a velmi dlouhou dobu mlčel a přemýšlel, jako kdyby nevěděl, co má říci.

"Nebo záleží na člověku, jak si svůj život uspořádá. Někdo dokáže cokoliv, jiný udělá několik chyb a už je nedokaže nebo nemůže napravit." Prohrábnul si opět černé vlasy a opřel se více o opěradlo židle.
"Život dokáže být složitý."
Miya pokývla hlavou, narozdíl od Arena se však předklonila, loktem se zapřela o desku stolu a podepřela si dlaní bradu.
,,Proč si vlastně nepřipadáte šťastný, Aren-san? Myslela jsem si, že když můžete malovat, přináší vám to radost a když vaše díla mohou i lidé obdivovat ve vaší galerii -a skutečně je jich spousty, co vás obdovují- budete díky tomu šťastný," zeptala se opatrně s nejistotou.
"Malování je to jediné, co mi dokáže přinést pocit štěstí, ale jinak už toho moc není, Miyo." Hlesnul Aren tišším tónem.
"Ač potkávám a dostávám se do kontaktu se stovkou lidí, přeci jen jsem sám."
Na okamžik se odmlčel než zakýval hlavou.
"Ale to by vás jistě nezajímalo, Miyo. Raději mi povězte něco o vás." Opět se odmlčel a prohrábnul si ofinu.
"I když vlastně jste se vy chtěla na něco ptát mě ohledně vaší práce."
Miya při Arenově poznámce zrozpačitěla, okamžitě sáhla po své tašce, kterou měla strčenou pod nohami, a začala v ní horlivě štrachat.
,,Omlouvám se. Nejdříve vás sem tahám a pak ani nedělám, co bych měla," zamumlala s pohledem zabořeným do útrob tašky, nakonec ale přeci jen modrý diář s motýly na deskách našla a vytáhla ho i s perem ven.
,,Nechci být ale moc vlezlá ani zvědavá. Nemusíte mi odpovídat, když se vám některá z otázek nebude zdát," zvedla po chvilce oči zpátky k Arenovi.
"Ale to se nemusíte ostýchat, Miyo. Jen se klidně ptejte, jsitě to nebude jako výslech, na který jsem zvyklý pokaždé, když přijede má sestra," pousmál se Aren a přisunul se o kouske blíž ke stolu.
"Pokud budu moci, tak vám odpovím. Tak můžete." Trochu na Miyu mrknul, aby jí naznačil, že může začít.
Dívka se s rozpakem pousmála, to už však nalistovala stránku, kam si zapisovala poznámky a zadívala se do nich.
,,Tak ... Čím bychom ... Ah, třeba tady. Kdy jste vlastně zjistil, že vás malování baví, Aren-san?" Zvedla k Arenovi tázavě oči.
"Já a malování?" Zamyslel se nahlas Aren a na okamžik zavřel oči.
"Vlastně už jako malé dítě jsem neustále patlal všude okolo sebe barvičky a snažil se něco namalovat. Takže takové ty kořeny byly už v mém dětství a asi tak v 7 letech jsem se začal intenzivněji malování věnovat. Malování se stalo mým koníčkem a poté-" snažil se zvolit vhodné slovo. "Poté mojí každodenní drogou, když to řeknu přesně, jak to bylo. Pokaždé, když jsem byl pocitově mimo a to šťastný nebo smutný či rozzlobený, nahněvaný nebo jsem se cítil mizerně, vzal jsem si papír a tužku a maloval jsem."
,,To je hezké," pousmála se Miya při Arenově vyprávění, při kterém si udělala několik krátkých poznámek.
,,A v kolika letech nebo za jaké situace jste se rozhodl malířství i studovat?" Optala se na další věc, která jí zajímala.
"No, to přesně už teď nevím, Miyo. Já, no... Už delší dobu jsem o tom přemýšlel, ale neustále jsem byl od toho odrazován otcem, který chtěl, abych nastoupil na jeho místno v rodinné firmě."
,,To chápu," přikývla Miya souhlasně hlavou.
,,Váš otec se ve vás zřejmě vzhlížel a doufal, že půjdete v jeho stopách. To dělá spousta rodičů, aniž by si uvědomovali, že jejich dítě chce něco jiného," nechala svou hlavu klesnout mírně do boku.
"Neřekl bych to lépe, Miyo." Souhlasil Aren a dopil svůj šálek kávy.
"Problém byl v tom, že můj otec nedokázal akceptovat ani moje rozhodnutí po tom, co jsem dokončil školu. Vlastně ani teď ne."
,,To je ale škoda. Vaše obrazy jsou úchvatné, váš otec by měl překonat tu propast a pokusit se najít v nich to kouzlo, které jste jim dal," hlesla Miya tiše, poté však rychle zavrtěla hlavou a pohlédla zpět ke svým poznámkách.
,,Co vás vlastně pokaždé přivede k nové kolekci obrazů? Nebo spíše bych se měla zeptat, jestli máte nějaku inspiraci v někom či v něčem?" Optala se s milým úsměvem.
Debatu ohledně otce nechtěl Aren nijak rozebírat a tak se k tomu už nijak nevyjádřil, ale zaměřil se na Miyi další dotaz.
"Nové obrazy. No, jak už jsem říkal, tak mě hodně dokážou ovlivnit mé emoce, jakýkékoliv pocity, takže je v nich inspirace nebo spíše se toto obrazí v každém obrazu. Mohu namalovat jednu kolekci třeba za 2 dny a nebo mi dokáže travat třeba 12 měsíců, či více."
,,Aha," přikývla Miya a udělala si poznámku k otázce.
,,Takže vás vedou hlavně vaše emoce? Ale kde vezmete třeba nápad, že tu emoci vyjádříte pomocí ... Třeba květiny či nějakého zvířete? To je výsledek nějakého problesknutí či nad tím dlouho rozvažujete a hledáte, co se k vašemu pocitu dá přirovnat?" Zajímala se.
"Většina věcí je u mne dost podpořená emocemi, a tak když prostě musím malovat nebo chci, tak maluji. Takže i třeba v jednu ráno. Vezmu si do ruky tužku a blok nebo barvy a nějak... bez přemýšlení začnu malovat." Vysvětlil Aren.
"Takhle asi nejčastěji vzniknou moje malby. Poté maluji věci z přírody a to jsou spíše takové lehké náčrtky, když mě něco zaujme a poté se to snažím přenést na plátno."
Miya znovu zakývala hlavou a vypsala si několik drobností do řádků svého diáře.
,,A inspiroval vás třeba někdy někdo? Například ... Máte sestru. Podíval jste se někdy při nějaké situaci na ní a záhy vás díky tomu přepadla myšlenka na obraz?" Otázala se Miya jen dodatkově.
"Sestru mám, ale namísto inspirace mi spíše přináší zděšení. Embra, má sestra, ona je hodně temperamentní, divoká a ukecená, a to nějak není nic, co by mi něco říkalo." Promnul si oči a opět se odmlčel.
"Vlastně ani moje dlouhodobá přítelkyně mě nikdy neispirovala na tolik, abych nakreslil obraz. Vlastně u hodně lidí postrádám takový ten... Nevím, jak to říci, Miyo. Takový ten nádech, něco, co vás upoutá při pohledu a dodá vám to jistý..." I když se Aren snažil vyjádřit, tak u poslední věty nedokázal zvolit pravá slova.
,,Pocit něčeho nepopsatelného? Vyjímečného? Pocit, který pak máte potřebu nějakým vám blízkým způsobem vypodobnit?" Pokusila se Miya dokončit jeho myšlenku, ačkoliv mluvila jen velmi tiše, jakoby to neříkala ani k Arenovi.
"Něco takového," souhlasil Aren pokývnutím.
"Je to takový ten esprit. Jakási aura toho člověka, která dokáže nadchnout... Ale já jsem zatím prostě nenašel tu pravou auru, která by mě velmi inspirovala."
,,Rozumím," pousmála se Miya, poté však sklonila tvář k diáři a dlouze se do něj zadívala, přičemž si sem tam něco poznamenala.
Chápala, jak to Aren myslel, ale nakonec jí jeho odpověď určitým způsobem ... Ani neuměla nazvat ten podivný pocit, který v ní vyvolala. Snad to bylo hloupé soucítění nebo pocit lítosti, že nikoho tak úchvatného ještě nenašel někdo tak působivý jako byl Aren. Možná v ní ten slabě stísněný pocit ale vyvolala jen zmínka o jeho přítelkyni, o které se podle novinových výstřižků, které našla v městské knihovně při hledání nějakých zpráv o Arenovi, dozvěděla, že zemřela při havárii.

Očima přejela po všem, co si napsala, nakonec diář zaklapla a uschovala zpátky do tašky.
,,Omlouvám se, Aren-san. Musím vás tu hrozně zdržovat takovými všetečnými otázkami," vyloudila omluvný úsměv ve tváři.
"Ale vy mě neotravujete, Miyo." Obrátil Aren oči k Miye a snažil se o příjemný úsměv.
"Jen spíše je to těžší se mnou, nejsem moc zvyklý o sobě mluvit, ale s vámi mi to jde nějak samo. A velmi dobře se mi s vámi hovoří. Pokud tedy budete mít dotaz, tak se klidně na něco můžete zeptat," poznamenal a podíval se na hodinky, co měl na levé ruce okolo zápěstí.
"Dnes mám špatný den a nějak mě pořád honí čas, ani jsem si neuvědomil, že jsem tu už tak dlouho. Ale když je člověku s někým příjemně, tak to velmi rychle uteče."
Mezitím se k dvojici přiřítil číšník s úmyslel otázat se, zda ještě něco Miya a Aren nechtějí, což nechtěli, a tak Aren zaplatil jak svou kávu, tak i Miyi čaj.
"Děkuji, Miyo, za příjemnou chvíli, ale asi budu muset opět do galerie," nasadil si brýle a prohrábnul si havranově černé vlasy.
,,Jistě, samozřejmě. Jen běžte, nechci vás tu zdržovat příliš dlouho, než je únosné. Jsem vám vděčná, že jste si na mne vůbec našel chvíli," pousmála se Miya s pokývnutím hlavy.
Snad i bylo něco, na co by se Arena ještě ráda optala, vlastně toho bylo spousty, ale neudělala to. Ke všemu, když spěchal, nemínila se o něčem dalším byť jen zmínit.
,,Děkuji, že jste přišel. A nemusel jste za mne platit, žádala jsem přeci já po vás schůzku, měla jsem tedy já zaplatit," namítla.
"Jak jsem říkal, Miyo. Jestli máte ještě nějaké dotazy, tak se klidně můžeme dohodnout na další schůzce a nebo můžete zajít do galerie a já si na vás čas velmi rád udělám." Pousmál se Aren a ještě se s Miyou ucitvě rozloučil, než se vyřítil ven z kavárny.
Miya za ním sotva znatelně pokývla hlavou, která jí však zůstala visem směrem dolů. Pohled zabodla ke svým dlaním, které jí spočinuly v klíně.
I když Aren už odešel, trvalo to ještě značnou chvíli, než kavárnu opustila i ona.

Tehdy si připadala oproti Arenovi jako nikdo. On byl úspěšný, dosáhl svých snů a cílů, měl úžasnou povahu a ke všemu byl velmi hezký, zatímco ona byla jen malá, průměrně vypadající holka, která nedokázala vůbec nic. Jen probíhala ročníkem za ročníkem a parazitovala na svém bratrovi, který se o ní staral. A podobně si připadala i v tuhle chvíli.
Stále nebyla nic, ničeho nedosáhla kromě zbabělého útěku. Dvěma prsty si přejela po čele, konečně však odtrhla pohled od desky stolu a zvedla jej ke Kiryově tváři.
,,Om- louvám se. Zamyslela jsem se," vyloudila ze sebe omluvu i s roztržitým úsměvem.
"Nic- nic se nestalo." Pousmál se Kiryu, ale svýma temně modrýma očima si důkladně prohlížel Miyu.
"Co vlastně máš teď v plánu, než nastoupíš do školy? Jestli," odmlčel se na chvilku Kiryu.
"Jestli bys se mnou někam- někam nechtěla zajít." Začervenal se mladík, ihned však dodal a horentně začal mávat rukama.
"Ne, ne jako ran-rande spíše jen přátelská schůzka."
Miya na Kirya mírně nechápavě zamrkala.
,,Co? Jistě. Klidně někam můžeme jít, půjdu moc ráda," usmála se na Kirya mile, načež se rozesmála.
,,Jak tě vůbec napadlo, že bych to považovala za rande?" Zeptala se s tlumeným smíchem.
"No, já, víš-" snažil se Kiryu nějak vymáčkout, ale raději se opět odmlčel.
"Raději jsem to řekl." Odpověděl po chvilce, i když ve skutečnosti by si právě přál, aby to bylo rande.
,,Aha," pokývla Miya hlavou a postupně utlumila svůj milý smích, dokud nevymizel.
,,Tak někdy- třeba můžeme zajít i na to rande," usmála se na Kirya vesele. Myslela to spíše jako vtip, ačkoliv i kdyby měla jít s Kiryem zrovna na rande, nejspíše by to byl jen zábavně strávený čas, při kterém by se hlavně pobavili. Nebo si to Miya alespoň myslela.
"Ty?" Vypoulil Kiryu oči na Miyu. "Ty? Ty bys vážně se mnou chtěla jít na rande?" Zíral na Miyu, v obličeji byl pomaličku zarudlý. Miya pokrčila rameny, stále však měla v obličeji veselý úsměv.
,,Proč bychom nemohli? Vždyť by to mohla být legrace," natáhla přes stolek ruku ke Kiryovi a dloubla lehce do něj.
"Mmm," zavrtěl se lehce Kiryu.
"Půjdeme tedy- tedy spolu na rande." Kývl po chvilce hlavou a také se pousmál. Miya roztáhla rty do velmi milého pousmání. Mohl to být dobrý způsob, jak se na chvíli zabavit, odsunout neustálé myšlenky na domov a začít si trochu zvykat v novém prostředí mezi novými lidmi. Hlavně na život bez Arena.
,,Dobrá. Když mě bude hledat, nebudeš to mít tak těžké," pokývla hlavou.


3. kapitola

30. července 2010 v 22:52 | Embra a Michiyo

Li

Bělovláska se po dlouhé koupeli dotáhla do své ložnice, která byla vymalovaná extravagantní rudou barvou, a usadila se na okraj prostorné postele. Byla velmi ráda, že Miya dorazila do Tokia a že si tu nebude připadat zase tak sama. Sice ve stejném městě bydlel i její bratr Kiryu, ale pro Mionn byl Kiryu pomaličku už skoro cizí osoba. Moc často ho nevídala a když měla konečně tu možnost, tak se s ním bavila jen o práci.
Lehce si povzdechla, pomaličku vstala a došla k oknu. Její pohled dopadl na skleněnou tabulku, kterou pokrývaly kapky deště.
Bylo to jako tu noc ... Tu noc, kterou si připadala konečně šťastná.

Celá její cesta štěstí, kterou Mionn prošla v určitém období, začala jednoho dne ve fotografickém atelieru, kde se s ním Mionn poprvé setkala. S mužem, který vyplnil z velké části její srdce a dokázal v ní rozpálit vášnivé pocity.

,,Ještě dvě spony a bude to hotové. Máš úžasné vlasy Mionn. Už dlouho jsem nepracovala s takovou kvalitou," pročesávala žena ve středním věku dlouhé bílé lokny, občas šmikla sem tam nůžkami a nakonec je připevnila do rozvlátého účesu, který jí vyčesala na temeni hlavy. Přáním fotografa bylo odkrytí jejího krku a zdůraznění obličeje, ačkoliv při focení spodního prádla šlo spíše o ten spodek.
"Děkuji." hlesla bělovláska a zadívala se do zrcadla před sebou. Její obličej pohrával štěstím, Mionn se konečně povedlo vybojovat si místo na focení luxusního spodního prádla.
Někde uvnitř možná byla trochu nesvá, protože na tomhle focení záležel další posun její kariéry a navíc nikdy nestála jen tak skoro nahá před objektivem. Možná ještě více jí děsilo to, že má fotit prádlo s dalším modelem, který s ní vytvoří pár.
I když na druhou stranu se ve skvostném a dost sexistickém prádelku cítila jako bohyně a byla ochotná do tohoto focení dát cokoliv.

,,Tak kde to tvázne?! Shiryo, pust jí sem už konečně! Potřebuju fotit!" Ozval se okamžik na to křik z ateliéru. Značně netrpělivý a excentricky vypadající muž s cigaretou v koutku rtů neustále seřizoval nespočet fotaparátů, které se povalovaly všude kolem. Nevěděl, koho to vlastně bude fotit, alespoň co se týkalo dámské polovičky, to na jeho nervozitě jenom přidávalo. Neměl rád překvapení a nestál o nějakou vyjevenou holku, které bude muset neustále říkat, aby se usmívala na objektiv a držela hlavu nahoře.
,,Už jde, Nobu! Dej si cigaretu a neotravuj!" Houkla na něho Shiryo zpoza rohu, za kterou měla své kosmetické stolky a protočila s povzdechnutím oči. Její šéf byl příšerný, pokud šlo o čekání, jako fotograf byl ale jeden z nejlepších.
Stočila pohled k nachystané Mionn, oblečené jen v průhledném župánku, obdařila jí přitom příjemným úsměvem.
,,Tak, jsi a zůstaň v klidu. Nobu je sice nervák, ale s jeho fotkami tě skoro nikde neodmítnou," mrkla povzbudivě na ní.
"Děkuji," hlesla ještě jednou Mionn a seskočila ze židle, na které seděla. Ihned poté zamířila do ateliéru k fotografovi.
Přišlo jí podivné, že její partner na focení tu ještě nebyl, ale nechalo to být. Třeba si na něm pak fotograf smlsne a aspoň se nebude vozit po ní.
,,Postav se na plac a snaž se uvolnit. Křečovité modelky jsou na nic," zabručel k ní Nobu, aniž by na ní vůbec pohlédl. Právě se zabral do studování jednoho ze svých oblíbených fotoaparátů, a tak sotva vnímal, že byl někdo v místnosti s ním.
Mionn pokývla hlavou a postavila se na místo před objektivy. Vlastně si připadala docela dobře... Možná až moc. Vždycky se ráda fotila, a tak ,když teď stále v centru zájmu tolika foťáků, si připadala dobře. Byla uvoněná a navíc měla na tváři nenucený, ale příjemný úsměv.
Nobu k ní po chvíli konečně zvedl oči. To, co uviděl před sebou, ho však překvapilo.
Viděl a nafotil toho už spousty, stejně tak čekal, že mu z agentury pošlou něco pořádného ... Mionn byla však terno.
Nobu měl vždy rád neotřelost a něco nového, zástupy stejně vypadajících dívek ho ubíjely, na Mionn ale nebylo podobného zhola nic. Byla jinak stavěná, měla nádherný obličej a díky bělostným vlasům skutečně vynikala. Nobu mohl s naprostým klidem říci, že jí byl uchvácený, právě proto odložil foťák do strany a vykročil přímo k ní. Pomalými kroky jí pak začal kolem dokola obcházet a prohlížet si jí ze všech stran.

Tak tohle bych vážně nečekal ..." Zastavil se nakonec naproti ní, světle hnědé oči upřel do jejích.
,,Agentura se pro jednou zase vytáhla," pokývnul hlavou uznale do strany, volnými kroky se vrátil na svojí pozici a chopil se jednoho přístroje. Objektivem namířil přímo na Mionn.
,,Tak mi ukaž, co v tobě je ..."
"Arigato, shishou." Zdvořile kývla Mionn.
Na výzvu fotografa Mionn reagovala přirozeným úsměvem, který pokračoval i po zbytek další focení, i když bělovláska dokázala namísto roztomilého úsměvu vykouzlit zákeřný nebo svůdný, skoro až sexistický pohled, kterému by podlehl nejeden muž.
Její pohyby a pózy byly neotřelé, ale elegantní a protože to přeci jen bylo trochu lehčí prádlo, Mionn nezapomněla na vášnivost, dravost a sexualitu, která byla cítit z jejího vystupování před fotoaparátem. Nobu z ní byl naprosto nadšený.
Už dlouhou dobu neměl před objektivem tak kvalitní modelku, jakou byla právě Mionn. Při jejím focení se dostal do takového zápalu, že dokonce zapomněl kouřit, což bylo velkou němou poklonou, o které věděla jen přihlížející Shiryo. Nevzpomněl si ani na čas a fakt, že Li tam měl už dávno být.

,,Skvěle, Mionn. Jsi vážně úžasná," zadíval se Nobu na display svého foťáku, kam udělal nejméně dvoustou fotku během půl hodiny.
,,Teď si chvíli odpočiň, proberu zatím, co jsme nafotili a nepovedené fotky smažu," zamával na ní rukou v lehkém gestu zaujatý překlikáváním fotek prozatím jen digitální formy. Neodtrhlo ho od toho ani prásknutí dveří s několika klapavými kroky, s čímž se v ateliéru objevil poměrně vysoký, štíhlý a povýšeně vyhlížející mladík s havraními vlasy i oči.
"Dobře," kývla Mionn hlavou, sáhla po svém župánku, který předtím měla, a přetáhla si ho přes ramena. Až teprve po chvilce si povšimnula onoho dobře vypadajícího mladíka, který se tam objevil. Mionn ho znala, ne osobně, ale z modních časopisů a přehlídek. Byl to jeden z předních špičkových modelů, které Mionn obdivovala, ale neměla nutkání k němu přiskočit a hned ho obletovat jako poblázněná fanynka. Raději zamířila ke stoličce, na kterou se usadila a rukou hrábla po vodě, aby se mohla napít.
Mladík si jí však téměř kamžitě všiml.
Jakmile se k ní dostal, jeho pohled. pomalým pohybem očí jí se zájmem celou přejel a v obličeji se mu roztáhlo mírné pousmání. Udělal další dva dlouhé kroky, s čímž se zastavil jen kousek od ní.
,,To s tebou tu mám ... fotit ... ? Vědět to předtím, přišel bych snad i dřív ..." Sjel celou Mionn ještě jednou pohledem, tentokrát z větší blízkosti. Líbila se mu, nevypadala tak tuctově jako většina holek, se kterými občas musel fotit. Tahle se mu ale dost zamlouvala, což bylo poznat na i na jeho zajiskření v oku.
"Ohayo," hlesla Mionn a pokývla hlavou, nechávala si však odtažitý tón v hlase. Nechtěla, aby si vedle něho připadala jako podřadná modelka.
,,Hmmm ... Studená. Aspoň nějaký kloudný rozdíl od všech těch pipin," pokývl Li spkojeně hlavou, v obličeji mu neustále pohrávalo letmé pousmání, které pro většinu dívek působila sexy rošťáckým dojmem.
,,Buď budeš profesionálka nebo chladná potvora. To je příjemný dárek od agentury," prohodil k Mionn s určitým podtextem, bez dalšího rozvádění do detailů ze sebe však stáhnul koženou bundu a s přehozením přes rameno zamířil za stěnu, aby se svěřil do péče už čekající Shiryo. Před zmizením se však ještě krátce na Mionn při otočení podíval.
Až doteď ho dnešní focení vůbec nezajímalo, v tenhle moment ale neznal nic, co by ho odtamtud dostalo dřív než po skončení focení.
Bělovláska na to nic neřekla a jen mlčela, na chvilku i sklopila hlavu k zemi a jen vyčkávala.
"Kso, ten mi tak ještě chyběl. Neustále do mě bude rýpat." Poznamenala Mionn pro sebe a lehce si oddechla.
Ale bylo už třeba přežít focení, a pak se od toho náfuky vzdálí a už ho třeba nikdy na živo nepotká.
Seskočila ze stoličky a vyčkávala do té doby, než se Li nebo fotograf nevrátí.
Za půl hodiny už všichni stáli přichystaní na place.

,,Dobře, vy dva. Teď si k sobě stoupněte a ukažte mi pořádný zamilovaný pár. Chci vidět lásku, vášeň, dravoust, touhu i zlost a majetnickost! Všechno, co do správně živočišného vztahu a sexu patří!" Ukázal Nobu na oba své modely energicky prstem, urychleně se pak chopil foťáku a postavil na ně hledáček.
,,Tak dělejte! Dokažte, že za ty peníze stojíte!" Netrpělivě je popohnal. Li se nad jeho pokyny ušklíbl, bez mrknutí oka však sáhl po Mionn a za pas si jí jediným tahem přimáčknul přímo na sebe. Upřeně se jí přitom zadíval do očí.
,,Uvidíme, jaká dračice umíš být ..." Promluvil k ní tiše s jistou melodičností v hlase.
Mionn zvedla ke svému partnerovi oči a lehce na něj zavrčela. Nelíbilo se jí, že na ní takhle sahal bez jejího souhlasu, ale bylo to jen krátké zavrčení, kterým Mionn chtěla naznačit, ať si na ní dává pozor. Ihned se však natiskla k Limu a lehce sadisticky a možná i vášnivě ho hlodla. V očích se jí značil potutelný výraz.
Limu se v obličeji zobrazil zákeřný pohled, její kousnutí bral jako výzvu k provokacím. Po celu dobu jejich pózování se tak nepřestával kolem Mionn motat, dráždit jí nejrůzněji mířenými doteky a sledovat ji s neskrývaným zaujetím. Pro zasvěceného to tak mohlo svým způsobem připomínat jakýsi boj, Nobu byl však nadmíru spokojený.
Pobíhal kolem nich, v rukách se mu střídaly nejrůznější fotoaparáty a fotil je ze všech nejmožnějších úhlů i stran. Jediná Shiryo, která postávala stranou od nich, se celým tím divadlem nadmíru bavila.
Už si zvykla, že Li je temperamentní a nevynechá příležitost, aby mohl někoho vyprovokovat nebo svádět, to jí šlo ale spíše na nervy. Neměla ráda promiskuitní lidi, ke všemu Li byl značně arogantní, ačkoliv nebyl zlý a uměl být k lidem pozorný. Měla tak k němu spíše osobní averzi za to, kolik dívek dokázal svým provokováním rozplakat.
Po chvilce Mionn už ani nebrala Liho útoky nějak vážně a možná ve skrytu duše se tím i bavila, jak se jí neustále snažil vyprovokovat. Oplácela mu jeho jízlivosti, ale přitom se snažila udžet profesionální postoj a odstup. Její pózy byly ještě lepší než předtím, stejně jako její výraz v obličeji. Ona sama byla nadmíru spokojená s focením a když jim Nobu oznámil konec, tak si Mionn lehce oddychla, ale děkovala i za takovou šanci jako bylo její první focení.

S posledním cvaknutím foťáku přeběhl po Liho obličeji i poslední jízlivý úšklebek. Jakmile bylo po focení, jakoby náhle ztratil zájem nebo to celé bylo jen hrané kvůli focení a on se bez jediného slova či pozastavení odebral ke kosmetickému stolku za záštitou, kde se začal sám odličovat. Neměl rád příliš make-upu v obličeji, který mu tam vždy kvůli focení naplácali, pokaždé si ho tak hned potom šel sám setřít. O to, co dělá Mionn, nejevil sebemenší známku zvědavosti.
Bělovláska zamířila ke svým věcem a poměrně rychle se začala oblékat do svého oblečení. Neměla důvod, proč na něco čekat, a docela se tešila domů do teplé vody.
"Arigato Nobu - sama, arigato Shiryo - sama." Poděkovala s poklonou zdvořile, s úsměvem se s nimi rozloučila a co nejrychleji zmizela z atelieru. Ani neviděla důvod, proč se loučit s Liem. On jí ani nepozdravil, a tak nečekala ani to, že by se s ní rozloučil.
Sotva se však dostala ven na chodník, něčí dlaň na jejím lokti jí zastavila.
,,Kam tak spěcháš, hm? Obvykle se po focení ještě zůstává v ateliéru a vybírají se ty nejlepší kousky," ozval se jí hned vedle ucha Li, když se k ní sklonil.
"To dělají jen velké hvězdy, že kecají fotografům do jejich práce. A já mezi takové hvězdy nepatřím." Trhla sebou Mionn, aby se dostala dál od Liho.
"Takže sbohem," poznamenala a pokračovala dál po chodníku směrem k metru.
Li jí však několika dlouhými kroky poměrně snadno dohnal. Pozvolna se jí přiřadil po boku a kráčel vedle ní.
,,A nepatříš ani mezi hvězdy, co jezdí autem, hm?" Stočil k ní do koutku očí panenky.
Natočila hlavu k Limu.
"Jestli se chceš posmívat, tak vypadni, než ti natáhnu jednu ránu." Sladce podotknula Mionn a pousmála se na něj, i když to byla jen její jízlivost. Přidala lehce do kroku a doufala, že Li už zmizí.
,,Mňau ..." Oplatil jí Li s pobaveným výrazem ve tváři její jízlivost, stejným způsobem jako předtím jí přitom dohnal.
,,Ty máš ale naspěch. Někdo tě snad doma čeká?" Otázal se až s překvapivě neskrývaným zájmem.
"Ne, doma mě čeká jen teplá koupel a pak měkká a prostorná postel." Podotkla bělovláska a lehce si zívla.
"I kdybych čekala, tobě do toho nic není." Dloubla do něj prstem a začala pomaličku scházet chodiště do metra.
Li jí však už na druhém schodě zastavil stejně tak jako předtím.
,,Jestli to na tebe není moc nóbl, svezu tě. Parkuju hned před ateliérem," pohodil hlavou někam za sebe.
Zastavila se a zadívala se na Lina.
Nevěděla proč, ale pomaličku pokývla hlavou.
"Dobře," hlesla a opět si zívla. Možná to bylo vyčerpáním, že Mionn souhlasila, aby jí Li odvezl.
,,Hmm ... Nakonec nebudeš tak nevrlá," přejel mu po obličeji krátký, potěšený úsměv. S ladným otočením na prvním schodě se otočil ke schodišti zády a nastavil Mionn ruku jako gentlamanské gesto. Sám to ale bral jako něco, co dělával dost často, pokud byl ve společnosti.
,,To mi ale budeš muset říct, kde bydlíš ..." Otočil na ní svůj obličej, když vykročil nazpátky.

Mionn si tehdy nechtěla připustit, že v ní Li zanechal nějaké známky pocitů, ale i když se přesvědčovala o tom, že jí příjde nafintěný a hlavně jako strašný idiot, tak na něj nedokázala zapomenout. Myslela na něj každý den, neustále ...
A konečně se jí po dvou měsících naskytla příležitost ho opět vidět. Čím více Mionn a Li byli spolu, tím více bělovláska cítila jakousi vášeň toho muže mít a i když jí Li opětoval maličkými dárečkami a jinými pozornostmi, tak ho odmítala až do jednoho večera, kdy svolila a pozvala ho k sobě do bytu.

Tehdejšího večera se konala jedna z nejvýznamějších modních přehlídek, kterých si Mionn účastila a k její radosti, ale i částečné nespokojenosti, se na té přehlídce objevil i Li, který byl největší hvězdou večera, zvláště ze strany žen.
Bělovláska se to sice snažila dusit v sobě, ale nelíbilo se jí, jak se každá dívka lepila na Liho a vyprávěla ostatním, jak ho neskonale miluje a že brzy právě ona bude jeho přítelkyní. Právě tohle stupidní tlachání ostatních modelek Mionn vytáčelo! I přes to se snažila chovat jako profesionálka a po celý večer si Liho ani nevšimla, vyhýbala se mu a ani se na něj nedívala. To však bylo složité, když se několikrát objevil na molu hned vedle ní.
Teprve až po skončení show se Mionn začala o Liho zajímat. Poměrně dobře se s ním dalo mluvit, nebo to tak Mionn přišlo. Jejich rozhovor by však byl možná o něco uvolněnější, kdyby pořád okolo Liho nestál zástup fanynek, a tak se Mionn rozhodla pozvat Liho domů.

Ani nevěděla, jak rychle utekla cesta z místa konání modní přehlídky k ní domů. Mlčky došla až ke svému bytu, otevřela dveře a stoupla si na stranu s vybídnutím Liho, aby vstoupil. Černovlasý mladík vstoupil bez jediného zaváhání.
Hned u dveří se vzul a bez vyzvání pokračoval dál do bytu, dokud nenarazil na obývací pokoj, kde se automaticky svezl na pohodlnou pohovku. Černými oči si pak pomalu prohlédl celou místnost.
,,To není špatné. Máš docela vkus," poznamenal pochvalně k Mionn a dlaní poplácal vedle sebe, když se objevila poblíž. Bělovláska lehce děkovně pokývla hlavou a zadívala se na Liho.
"Dáš? Dáš si něco k pití?" Otázala se ho a přešla z obývacího pokoje do kuchyně.
,,Jestli máš červené víno, nepohrdnu," pokývl Li hlavou a spokojeně se na pohovce rozvalil.
"Jistě," kývla Mionn hlavou, i když spíše pro sebe, a vzala lahev vína a dvě skleničky.
,,Trvalo ti dost dlouho, než ses odhodlala mě sem pustit," houkl Li směrem ke kuchyni s pobaveným úsměvem ve tváři. Mionn jeho poznámku o pozvání jen tak přešla a raději mu nalila červené víno.
"Tys mě třeba nikdy k sobě nepozval." Opáčila a nalila i sobě.
Li se automaticky natáhl po skleničce, po obličeji mu přitom přeběhl tajemný úsměv.
,,A by jsi přišla, kdybych tě pozval?" Zeptal se se zájmem.
"Až to zkusíš, tak dostaneš svou odpověď." Spokojeně se Mionn opřela o pohodlnou sedačku a napila se lehce vína.
Dnešní přehlídka byla úžasná a v Mionn doznívaly ještě všechny ty euforické pocity toho, že se jí vydařilo dostat se právě do tak uznávané společnosti. Li se nad její odpovědí lehce poušklíbl, opřel se zády o pohovku a krátce se napil.
,,Tak dobrá. Ráno odlétám kvůli focení, vrátím se příští týden. Takže v sobotu večer večeře u mne?" Nabídl Mionn jen tak.
"Em? V sobotu?" Zamyslela se Mionn a zadívala se na svou sklenku.
"V sobotu mám s Miwako fotit nějakou kolekci šperků a nevím, jak dlouho se tam zdržím," hlesla.
,,Neučil jsem hodinu," poznamenal Li s potměšilým úsměvem.
,,Přijít můžeš kdykoliv. Nechodím spát brzy."
"Hm," prohrábla si pramen bílých vlasů, který jí spadal přes rameno.
"Přijdu tedy, ale nevím, kdy to bude." Kývla hlavou a usrkla trochu vína. Li se spokojeným úsměvem přikývl na souhlas.
,,Fajn. Když máme tohle za sebou ..." Odložil prázdnou sklenku na stolek před ním a s nahnutím k Mionn si jí jediným pohybem přitáhl blíž. ,,Můžeme se věnovat příjemnějším věcem."
Černými oči přejel po jejím hezkém obličeji, ruce ale stále nechával na jejích bocích, za které si jí nakonec vytáhl až na klín.
,,Nebo má naše princezna nějaké protesty?"
"Co? Co myslíš?" Vypoulela Mionn na Liho své temně modré oči. Věděla o co asi Limu jde, ale onen dotaz z ní vypadl dříve, než se mohla nad tím zamyslet.
,,Hm ... Ale nic," zakroutil Li lehce hlavou a rozhlédl se krátce po místnosti. Následně své paže obtočil pevně kolem těla Mionn a vytáhl se i s ní na nohy.
,,Kde tu máš ložnici?"
"Tam," ukázala Mionn prstem ke dveřím, ale až po chvíli se zeptala: "Proč? Proč vlastně?"
Li se nad její otázkou pobaveně zasmál, vykročil přitom okamžitě směrem, který mu ukázala.

,,Jsi vážně tak naivní, nebo to jen tak děláš, protože to umí zapůsobit se tvojí vizáží?" Otázal se jí, když i s ní dopadl na prostornou postel a na lokti se zapřel nad ní.
"Já nejsem naivní, baka." Rozčílila se Mionn automaticky a dloubla do něho.
,,Když to říkáš ..." Odpověděl Li s pobaveným úsměvem. V těsném okamžiku poté se však jeho rty dotkly Mionnina hebkého krku, po kterém lehce sjely. Mionn se po Liho útoku lehce otřásla.
"Nejsem naivní," poznamenala po chvilce, její hlas už však nebyl tak rázný a pevný, ale stejně jako ona se mírně třásl.
,,Hmm ..." Broukl Li pouze na odpověď, dvěma prsty poodhrnul šaty z jejího ramene a klouzal svými rty dále po jejím těle.
"Em... Li," zachvěla se Mionn o něco znatelněji. "Tohle, tohle bychom ale neměli."
,,Ne," zvedl Li hlavu od její klíční kosti a dlaní jí překryl rty.
,,Tohle bychom neměli," poznamenal na její protesty, pomalu pak sjel dlaní z její pusy a dříve, než by snad mohla vyloudit další námitky, jí skrz rty prošel svým jazykem ve vášnivém polibku. Volnou paži přitom podstrčil pod ní a s prudkým přetočením se na posteli si vyměnil s Mionn pozice. Okamžitě se však vytáhl do sedu k ní, rukou jí pevně sevřel na svém klíně a druhou prohrábl dlouhé, bělostné vlasy, mezi které vjel prsty.
"Em," zahučela Mionn a jen zatřepala lehce hlavou na protest.
Nemohla skoro nic, Li jí držel pevně, alespoň tedy svými dlaněmi zatlačila na jeho hruď, aby ho dostalo od sebe.
Li o něco povolil své sevření, aby se mohla odtáhnout na vzdálenost několika málo centimetrů, v obličeji mu však pohrával rozdivočený výraz.
,,Copak, princezno. Snad se mě nebojíš?" Přejel jí hřbetem prstů lehce přes vlasy, které rámovaly její obličej, pokračoval s nimi přes látku rudých šatů až ke stehni, po kterém jí dlaní pohladil a důrazně jej stiskl.
"Tohle, ale-" začala Mionn odporovat, po okmažiku se však zarazila.
"Nebojím! Proč bych se tě měla bát, takového baka jako jsi ty!" Opáčila rázně.
,,To já nevím ..." Odpověděl Li s potutelným tónem v hlase, pomalu vysunul svou dlaň po jejím stehně a vyhrnul jí tak šaty až nad zadeček.
,,Možná proto, že jsi ve skutečnosti krotká jako beránek," odpověděl, když Mionn velmi rychle přehodil pod sebe a vzepřel se na jedné ruce vedle ní. Jeho ruka se však znovu proplížila pod její šaty, prsty objel po okraji krajkové látky kalhotek a se zatáhnutím mu zůstaly po krátké chvilce v ruce.
,,Hmm ... Pěkné," poznamenal Li, když si černý kousek prádélka prohlédl. Se zahozením vedle sebe se pak přetočil nad Mionn a natiskl se k ní celým svým tělem.
"Hh! Copak si myslíš, že si můžeš dělat s každým, co se ti zlíbí?!" Vstřelila Mionn Limu facku.
"Em," skousla si ihned spodní ret a snažila se nedat najevo, že to, jak se Li k ní tiskne, v ní vyvolává bouřlivé emoce, které otřásají celým jejím tělem.
,,A ty myslíš, že nemůžu, když mi v tom ti druzí neodporují?" Odpověděl jí Li otázkou a rukou jí pohladil p ostehně až k nahému zadečku.
"Ale," namítla Mionn a zadívala se na Liho.
Co mu vlastně chtěla říci? Čím chtěla oponovat? Li se jí velmi líbil a možná, že k němu i něco silného cítila, i když si to nechtěla připustit.
,,No?" Pobídnul jí Li k výmluvě, ačkoliv tušil, že už nemá co více dodat. S úsměvem se proto sklonil k jejímu krku, na kterém jí horce počal líbat a vášnivě kousat. Jeho ruka přitom postupně po jejím zadečku sklouzla zpět ke stehnu a z něho až do jejího nahého klína. Bělovláska jen rozechvěle vzdychla. Dotyky Liho jí rozpalovaly, snažila se však ony tlumené vzdychy mírnit.
Li přitom pokračoval v na něho docela pomalém, ale vášnivém mazlení s Mionn. V okamžiku, kdy ale vycítil správnou situaci, které nebránil už žádný odpor z její strany, vysvlékl sebe i Mionn ze šatů a se zkousnutím jejího spodního rtu do ní ladným pohybem těla vnikl. Okamžitě tak jeho tělo nabralo rytmický pohyb přírazů, při kterých se celým tělem otíral o její. Netrvalo dlouho a Mionn už nedokázala v sobě udusit tlumené vzdychání. Ložnicí se tedy rozneslo několik hlasitějších vzdychů. Bělovláska však neodolala a rukou přejela Limu po zádech a spokojeně se k němu ještě blíže přitiskla. Liho spokojený, téměř až vítězný úsměv se ztratil v polibcích, kterými sjížděl po Mionnině těle. Společně s jejími vzdechy přitom přidával na intenzitě i rychlosti, než i jeho dech se výrazně zrychlil a tělo se naplo v krátké, ale slastné křeči značící vyvrcholení.
Ony silné emoce vyvolané počínám Liho se vyhrotily do expoleze, která proletěla i Mionniným tělem a bělovláska silně vzdychla. Raději tedy čapla polštář, kterým si zakryla narůžovělý obličej.
Její tělo se slastně napnulo, po okamžiku však Mionn cítila příjemný pocit, který pulzoval jejím celým tělem. I přesto jí nedal Li chvíli klid.
Stále po jejím těle přejížděl dlaněmi, líbal jí a otíral se o ní v nepřestávajícím vášnivém rozbouření.

Netrvalo však nijak dlouho a její štěstí se velmi rychle rozplynulo.

Cinkot skleniček, veselý smích, radost z úspěchu. Mionn si však nepřipadala šťastná, spíše naopak. Připadala si jen jako stín za Shio, která se stala hvězdou večera a Mionn oproti ní vypadala jen jako obyčejná nicka. Bělovláska tiše stála v koutu sálu, ve kterém se bujně oslavovalo a tančilo. Ona jen mlčela a zírala na prázdnou skleničku.
Její temně modré oči se zahleděly do davu, hledala Liho. Potřebovala ho právě nyní u sebe, aby jí pomohl a podpořil, ale byl s nějakým kamarádíčkem u baru. Nebo Mionn si myslela, že právě tam je.
Těžce si oddechla a prošla davem lidí, chtěla se na chvilku stáhnout někam do ústraní. Zamířila tedy chodbou domu, když najednou zaslechla podivné zvuky.
Mionn lehce pohodila hlavou do strany, ale nedalo jí nejít dál. Zajímalo jí, co je to za podivné zvuky.
Konečně našla místnost, ze které vzdychání vycházelo. Bělovláska lehce dloubla do dveří než je pootevřela a zadívala se na pár, který si užíval na kulečníkovém stole. Nechtěla být nějak vlezlá a ani nechtěla šmírovat, ale přeci jen byla trochu přiopilá. Černovlasý, vysoký mladík, který stál ke dveřím zády, byl právě skloněný ke své partnerce na kulečníkovém stole. Bílou košili měl rozeplou, visela mu tak volně na ramenech a černé kalhoty byly o něco povolené, takže mu sklouzávaly po rozkročených nohách o něco níže.
V okamžik, kdy se dveře více pootevřely, si vytáhl svou partnerku do sedu, obtočil kolem jejího pasu jednu ruku a zakousl se jí do krku. Z úst černovlásky unikl tlumený vzdech, její hnědé oči se o trochu zvedly a zadívaly se ke dveřím, kde se objevila Mionn. V obličeji se jí objevil sobecký, vítězný úsměv.
,,Ale ... Zdá se, že máme návštěvu, Li ..." Poznamenala Shi ke svému partnerovi, který se částečně narovnal a natočil hlavu směrem ke dveřím.
,,Mionn?" Povytáhl mírně obočí, zůstával však ve stále stejné pozici. V jeho obličej ise nejevil ani výraz překvapení, tvářil se nadmíru spokojeně.
,,Chceš se přidat?" Trhl hlavou směrme ke Shi. Ta si opřela jednu ruku o Liho rameno a s jízlivým úsměvem zabodla do Mionn oči.
"Li?" Spíše jen tiše šeptla Mionn a nevěřícně zírala na svého přítele s tou mrchou Shio. Nevěděla, co říci či udělat, stála jak kámen na místě a zírala na ty dva.
Po obličeji Shio přeběhl nepěkný úšklebek.
,,Je nějaká vyděšená. To je taková i v posteli, Li?" Sjela očima k mladíkovi stojícímu u ní a prsty mu prohrábla vlasy. Li si jejího popichovaní ale nevšímal.
,,Copak, princezno? Potřebovala jsi něco?" Odtáhl se částečně od Shio a natočil se více k Mionn.
"Li?" Sjela slza Mionn po tváři. Nechtěla však brečet, ani Liho bít. Vlastně nevěděla, co by měla dělat. Byla jako omámená. Černovlasý letmo povytáhl pravé obočí, nakonec si narovnal a zapl kalhoty a udělal několik kroků k ní.
,,Co, princezno? Říkal jsem ti, že nejsem zrovna věrný," zajel rucemi do kapes a zadíval se s neurčitým, až odtažitým výrazem ve tváři na Mionn.
"Proč?" Zajela Mionn pohledem k Shio.
,,A proč ne?" Odpověděl Li otázkou s lehkým úsměvem.
,,Vyzkoušet se má všechno," natáhl ruku k Mionniným vlasům, trochu se sehl a lehce přivoněl k pramenu, který protáhl mezi prsty.
,,Tak co říkáš ... Nechceš se k nám přidat?" Natočil s vábným úsměvem obličej k Mionn, špičkou nosu se přitom téměř dotýkal její tváře.
Bělovláska nechápal, jak to Li mohl vůbec navrhnout. Jak, jak to mohl vůbec udělat.
"Nikdy." Šeptla tiše Mionn, i když to spíše vypadalo jako pohyb rtů bez zvuku.
Jak vůbec mohl se Shio?!
Mionn zúžila temně modré oči, ruce sevřela v pěst.
"NIKDY!" Vrazila Limu pěstí.
"Tak si jdi s ní š*kat ubožáku! Už tě nikdy nechci vidět!" Vycouvala Mionn ze dveří, jen letmo se však podívala po těch dvou. Li si s pohledem ke dveřím přejel prsty po místě, kam dopadla rána Mionn. Vteřinu na to se mu s pošklebkem pověsila kolem krku polonahá Shi, která mu po místě začala rejdit špičkou jazyka jako hyena, která si přebrala svou kořist.

"Jsou to jen vzpomínky," špitla Mionn a sklopila oči k zemi. Navrátila se raději nazpět do své měkké postele a uložila se v ní.
"Už nikdy si nepustím žádného muže k tělu. Už nikdy." Hlesla bělovláska a na chvilku zavřela oči. I když jí Li podvedl s jinou, tak ona na něj nedokázala jen tak zapomenout. Třeba ho nenáviděla, ale jistá část jejího srdce ho neustále milovala...


Nová krev - 6. kapitola

21. července 2010 v 13:34 | Embra a Michiyo
MISE

Život shinobiho není lehký a pokud jde o jeho potomky, je to ještě těžší, když je neustále musí opouštět. Miyu je však žena s neoblomnou zatvrzelostí, proto se na její popud z další mise stane výlet celé rodiny.

V okolí vesnice se udržoval již několik dní větší chlad než obvykle, který předvídal nástup zimy.
Chladný vánek téměř nepřetržitě profukoval zasněženými ulicemi, kde se udržoval led i sních po většinu roku, nyní sahal ale i do částí, kde v jiná roční období nebýval.
Ichigaki se s tlumeným přiražením dveří konečně dostal do příjemného tepla domku, kde na něho již v prvním okamžiku dýchla příjemná rodinná atmostféra. Na okamžik proto zůstal jen stát, přivřel mírně oči a zaposlouchal se. V celém domě panoval převážně klid, pouze z vedlejší místnosti, kde se nacházela kuchyně, vycházely tlumené zvuky znamenající přípravu oběda. Ichigaki si tiše oddechl. Nejraději by takhle trávil spoustu dalších dní, než aby se handrkoval někde na nebezpečných misích, kde musel svůj, ale hlavně život své ženy, vystavovat neustálému nebezpečí.
Pomalu zlatavé oči zase otevřel a v malé chodbě ze sebe otřepal přebytky sněhu, které mu ulpěly na šatech z venku. Dlouhými kroky poté zamířil do kuchyně, kde se beze slov opřel ramenem o stěnu naproti kuchyňské lince, kterou právě Miyu sklízela.
,,Už jsi tu?" Natočila k němu Miyu s mírným překvapením hlavu. Ichigaki lehce pokývnul na souhlas, paže překřížené přes hrudník a neurčitý, až zamyšlený výraz v Miyu vyvolaly tušení, že něco není zcela v pořádku. Odložila proto vlhký hadřík a otočila se na Ichigakiho celá.
,,Stalo se něco?" Přejela manžela zkoumavým pohledem, Ichigaki však pouze zakroutil hlavou a spustil paže volně podél těla.
,,Nic. Dneska ale neměli moc dobrou náladu," promluvil konečně, když přešel přes kuchyni a paže obtočil kolem drobného těla svojí ženy.
,,Myslíš Starší? Nelíbil se jim snad výsledek mise?" Zadívala se na něj Miyu tázavě, ačkoliv jí byla odpověď již předem jasná.
,,Ať si to příště udělají lépe sami! Je to jen banda senilních stařešinů, kteří nedokážou už nic víc, než jen být nespokojení!" Odfrkla vzápětí, když Ichigaki jen neurčitě pokývl hlavou. Ichigaki se nad pohoršeným výlevem své ženy mírně pousmál. Pokaždé, ať už se cítil jakkoliv, se jeho nálada zpravila v okamžiku, kdy byl s Miyu nebo dětmi.
,,Kde je Ichigo a Miya? Je tu podezřelý klid," otázal se, když svůj obličej zabořil do černých vlasů vonících po kořeněných bylinkách.
,,Ichigo je u sebe v pokoji a Miya se snaží vykoupat Shira," odpověděla Miyu s přitisknutím se na Ichigakiho pevný, rytmicky se nadzdvihávající hrudník.
,,Shira?" Zopakoval Ichigaki mírně nechápavě. Miyu souhlasně přikývla.
,,Pojmenovala tak to vlče, co s ichigem přinesli z lesa."
,,Proč se mi zdá, že ho do lesa už nevrátí?" Otázal se sklesle Ichigaki, Miyu se nad tím ale jen pousmála, vytáhla se na špičky a paže obtočila kolem jeho krku.
,,Protože je to Miya," odpověděla s úsměvem na jeho otázku, prsty mu lehce projela hnědými vlasy a něžně ho políbila na rty. Ve stejný okamžik se však ze zhora ozvalo vypísknutí a hlasité šplouchnutí, po kterém následovalo divoké cachtání a klid. Miyu s Ichigakim se tázavě zadívali na strop nad nimi.
,,Miya," hlesli zároveň a hbitě vyběhli do patra překontrolovat, jestli je jejich dcera celá.

,,Ach ..." Vydechla Miyu rezignovaně, když Ichigaki otevřel dveře do koupelny, odkud se ozývala směs zvuků a oběma se tak naskytl pohled na všude rozlitou vodu a malou Miyu, která celá zmáchaná seděla ve vaně plné špinavé vody společně s mokrým štěnětem a zuřivě mu pěnila kožich směsí plnou bylinek, aby z něho dostala všechnu špínu.
Při příchodu dalších dvou lidí sebou Shiro ale trhl, předními tlapami se zapřel o Miyu, kterou tak v kluzké vaně zatlačil z podstatné části pod vodu a hbitě pak celý mokrý a napěněný vyskočil z vany na podlahu, odkud smýkavě vyběhl skrz otevřené dveře na chodbu. Miya se s prskáním vynořila ven z vody, několikrát si ručkami protřela oči a vykuleně se zadívala na nechápající rodiče.
,,Mamí, tatí! On vám utekl!" Vypískla vzápětí, když si uvědomila zmizení vlčete, urychleně se tak vyškrábala z vany a rozeběhla se za ním.
,,Tatí, ty už jsi doma!" Zastavila se pouze na okamžik u Ichigakiho, kterého v rychlosti objala kolem nohou a se stejným prosmýknutím se mezi dveřmi pak vyběhla do domu, aby chytila Shira. Ichigaki pomalu sjel pohledem ke svým zmáchaným kalhotům.
,,Celá maminka," hlesl pouze, než mu cukla hlava pod pohlavkem od Miyu.
,,Podívej na ten nepořádek. To budeš uklízet se mnou!" Mávla Miyu rukou nad spouští nejen v koupelně, ale teď i na chodbě a nejspíše i v dalších místnostech, jak zmáchaná Miya naháněla napěněného Shira s pištěním po celém domě.
,,Ale-" Namítl Ichigaki prvně, při výhružném pohledu Miyu ale raději utichl a pouze pokorně pokýval hlavou. Bylo mu jasné, že i kdyby začal protestovat, Miyu by ho ubila argumenty, že toho vlka nechal utéct i on a ne jen ona.

,,Shiro! Shiro stůj! Neutíkej tam!" Mávala Miya malými ručkami ve vzduchu, když se hnala z kuchyně do jídelny za prchajícím štěnětem. Vlče, ze kterého na každou stranu stříkala pěna, proběhlo kličkou kolem stolu, proletělo znovu kuchyní a po schodech se hnalo zase nahoru, aby uniklo tyranizující koupely.
,,Um," vyhekla Miya, když se jí to při probíhání kolem stolu na vlhké podlaze smeklo a celá se tak rozplácla na zemi. Rychle se ale zapřela ručkami o zem a vyškrábala se na všechny čtyři, při vstávání se přidržela pro jistotu o židli a znovu se pak za Shirem rozeběhla.
,,Onii-kun! Pomoz mi! Shiro se nechce nechat vykoupat!" Vyhrkla na celý dům, když se škobrtajíc hrabala po schodech nahoru.
Černovlasý chlapec, který celou dobu seděl na pečlivě ustlané posteli s pohledem zabodnutým do knihy, pomalu zvedl ledově modré oči a zadíval se na zavřené dveře, za kterými se podle dosavadních zvuků odehrávala další z Miyiných bláznivin.
,,Ichigooooooo!" Zavolala Miya opětovně, když se i na podruhé při snaze skočit po Shirovi a chytit jej, jen bezvýsledně rozplácla na zemi. Chlapec tedy odložil knihu do strany, sklouzl pomalu z postele a zamířil ke dveřím pokoje, ačkoliv mu předem bylo jasné, že to udělat nechce. Sotva však otevřel dveře, naskytl se mu pohled na šedobílé cosi, jež se v okamžiku, kdy zahlédlo novou možnost pro únik v podobě otevřených dveří, vyřítilo proti němu a úplně mokrou Miyu, která mávala ve vzduchu rucemi a běžela za tím.
Než se však Ichigo v situaci orientoval, Shiro se přímo před ním prudce odrazil ze zadních pacek a vskočil mu přímo do náruče. Ichigo jen vypoulil oči, když úplně mokré a napěněné štěně sevřel v náručí, vzápětí se i s ním ale převážil a dopadl mezi dveřmi na zadek. Miya se zastavila udýchaně hned u nich, několikrát se zhluboka nadechla a prstem pak ukázala ke koupelně.
,,Do vody s ním, Ichi! Musíme ho vykoupat!"
Ichigo jen konsternovaně zakýval hlavou. Ještě si ani nestačil uvědomit, co se kolem něho děje. Jediné ,co věděl, bylo, že mu skrz oblečení rychle prosakuje voda a štiplavá vůně bylinek a že ho ta mokrá koule pěny, kterou držel v náručí, radostně olizuje v obličeji.
Ichigaki, který celou dobu společně s Miyu té scenérii přihlížel, zakroutil hlavou.

,,Ještě, že se ti dva mají," hlesla Miyu s mírným úsměvem.
,,To ano. Neumím si představit, že bychom tu měli nechat Miyu byť jen hodinu samotnou," pokývnul Ichigaki souhlasně hlavou. Miyu se zamyšleně zadívala na obě své děti.
,,Jsem ráda, že teď delší dobu nepůjdeme na žádnou misi. Chci s nimi trávit co nejvíc času. Nechci celé jejich dětství trčet někde po misích," promluvila po chvíli, když se Ichigo i s Miyou a Shirem zavřeli znovu v koupelně, aby štěně společnými silami vykoupali.
Ichigaki sklouzl pohledem ke svojí ženě, ve tváři se mu objevil smutný pohled.
,,Mrzí mě to, Miyu, ale-" Než vůbec stačil říci, co měl na srdci, Miyu se k němu zamračeně otočila.
,,Ale co? Ichigaki, nechceš mi snad říct, že máme jít na další misi!"
Ichigakiho zlatavé oči sjely z její tváře až k zemi, mlčky pouze přikývl. Miyu zaskřípala zuby.
,,Ne! Já na žádnou misi nepůjdu!" Vyhrkla rozčíleně. Ichigaki k ní pomalu zvedl oči s utešujícím pohledem.
,,Ale Miyu, já-"
,,Ale co, Ichigaki! Sotva jsme se vrátili a už máme zase jít? To teda ne!" Vayhrkla na něj Miyu, odstrčila ho dlaní do strany a naštvaně z patra seběhla do přízemí, odkud během krátké chvilky zmizela ven. Ichigaki si tiše povzdechl.
Ani jemu se nechtělo jít na další misi ,ale i když se snažil Starší přemluvit, neměl šanci. Byli neoblomní a nutili jeho i Miyu jít na další sotva pár dní potom, co se vrátili.
,,No jo," hlesl pouze sám pro sebe, pomalu se otočil na místě a zamířil dolů také, aby začal uklízet všechen ten nepořádek, co nadělala Miya s Shirem. Ichigo s Miyou, kteří byli hned za dveřmi vedle a celou krátkou hádku mezi rodiči vyslechli, se po sobě tiše podívali.
,,Oni půjdou zase na další misi, Ichi?" Pípla Miya tiše až po chvíli, kdy se rozhostilo po celém domě ticho.
,,Nevím, nee-chan. Asi ano," pokrčil Ichigo neurčitě rameny. Miya svěsila smutně hlavu, pomalu přitom omývala pěnu ze Shira.
,,Nechci, aby zase někam šli. Zrovna se vrátili."
,,Je to jejich povinnost, nee-chan. Musí chodit na mise a poslouchat příkazy," odpověděl Ichigo suše. Ve skutečnosti ale ani on nechtěl, aby oba rodiče šli už zase někam pryč a oni zůstali s Miyou sami doma. Shiro přejel po bou dětech pohledem, tiše zakňučel a posadil se do vany, ze které odtékala špinavá voda.

Miya, Ichigo i Ichigaki seděli už u stolu nad obědem, když se Miyu vrátila o hodinu později domů.
V chodbě ze sebe sundala věci pokryté sněhem, jak se venku hustě rozesněžilo, obědvající děti políbila lehce do vlasů a posadila se na své obvyklé místo oproti Ichigakimu, který raději hleděl mimo a neříkal nic.
Miya zaklimbala nožkama ve vzduchu, velkými oči těkla po všech u stolu a nakonec lehce kopla do Ichiga, který seděl vedle ní. Ichigo k ní zvedl ledově modré oči, když se na něho sestra ale pouze zapitvořila, oddechl si a upřel svůj pohled k otci.
,,Půjdete zase na misi?" Položil otázku, ale snažil se, aby zněla suše a jen informačně. Ichigaki k němu vzhlédl, zůstal na syna ale pouze mlčky hledět. Slova se proto ujala Miyu.
,,Ano, půjdeme," odpověděla klidným hlasem. Ichigaki se po ní překvapeně otočil, stejně tak se na ní upřely i oči dětí.
,,Tentokrát ale půjdeme všichni. Dostali jsme za misi návštěvu jedné z vesnic, kde pobudeme pár dnů. Nejde o nic nebezpečného a setkáme se s některými rodinami, takže vy půjdete s námi," pohlédla na Ichiga s Miyou, kteří si vzápětí vyměnily další pohledy. Ichigaki zůstal na svou ženu pouze zmateně hledět, Miye se však nadšením rozzářily oči. Vždycky chtěla navštívit i jiné vesnice a teď k tomu bude mít konečně příležitost.

SHINZUI: SAMURAI

21. července 2010 v 10:59 | Embra a Michiyo

SHINZUI: SAMURAI

shinzui.blog.cz

Popis:
již brzy



2. kapitola

20. července 2010 v 19:31 | Embra a Michiyo

Vzpomínky

Malé kapky neustupujícího deště po celou dobu pohovoru tiše bubnovaly na skleněné tabulky vysokých oken, kterými prostupovalo světlo do pracovny ředitele Univerzity. Byl to vyšší, ale zato postraší muž s našedlými vlasy a kulatými brýlemi, které měl usazené na svém špičatějším nose pod, kterým byl šedý knírek. Jeho vystupování, ale i hlas byl příjemný, skoro až dokázal člověka přivést ke spánku. Ředitel lehce upil ze šálku s čajem, který nabídnul i Miye, a zadíval se do všech podkladů dívky.
"Vaše výsledky ze zkoušky jsou excelentní." poznamenal ředitel a přelétnul další listinu pohledem.
"Mám však na Vás pár otázek, slečno Tori." pokývnul ředitel hlavou a odlepil oči od desek s poklady a zadíval se na Miyu.
"Chtěl bych, abyste mi zhodnotila Vaše aktivity na předešlých školách. Samozřejmě jak jsem se zde dočetl vaše studijní úspěchy byly výborně. Spíše mě zajímá, proč jste si pro Vaší ročníkovou práci, kterou jste dělala na škole, vybrala malbu a ne třeba právě tanec o, který máte zájem."
Miya čekala, že se jí nejspíše budou na něco takového ptát, že to bude, však úvodní otázkou nečekala.
Očima na krátký okamžik sjela ke svým kolenům, které zakrývaly černé nadkolenky a dlaní si uhladila látku bílé sukýnky. Zvažovala, jak by měla svou odpověď začít, skutečně chtěla zapůsobit, aby mohla na téhle škole studovat, a proto musela svá slova dobře volit. Okamžitě jí však naskočila v mysli i nevítaná položka se vzpomínkami.
,,Já ... Na předešlé škole jsem studovala všeobecný přehled v umění. Zahrnoval zpěv, tanec a malbu, snažila jsem se tedy každý rok vypracovat ročníkovou práci z jednoho z těch oborů. V prvním ročníku to byl zpěv, jeho vývoj a účinky na lidskou populaci, v posledním ročníku jak jste měl možnost vidět, to byla práce o tanci se zaměřením na různé styly a významy jednotlivých způsobů a ve druhém a třetím ročníku to byla malba, protože ... Jsem si zvolila práci svého oblíbeného umělce a jelikož se mi dostala skvělá příležitost na úzkou spolupráci s ním, roztáhla se mi práce o jeho dílech na dva roky. O tanec mám ale skutečný zájem," odpověděla nakonec, když své bledě modré oči upřela nazpět do těch mužových.
Ředitel pokývnul hlavou a mírně se pousmál "Takže onen malíř je vaším oblíbeným umělcem?" otázal se pro ujištění muž, i když to vyplynulo z Miyi odpovědi.
"Jistě jste zahrnula ve své práci důvody, proč se Vám líbí, jaké důvody to vlastně jsou? Proč se Vám jeho práce natolik líbily, abyste o nich napsala ročníkovou práci."
,,Tedy ... Ta osoba ... Studoval na stejné škole jako já, tam jsem se poprvé setkala s jeho pracemi a už na první pohled mě uchvátily. Měly v sobě jisté kouzlo, které jsem však nedokázala přiřadit, dokud jsem se s tím člověkem neseznámila osobně. On - Jeho osobnost byla tím, co je z jeho děl cítit a to se mi na tom nejspíše tolik zalíbilo. Vždy jsem obdivovala, když někdo dokázal do své práce dát kus ze svého srdce."
Miya při posledním slově utichla. Ne jenom proto, že už neměla co více ke své odpovědi dodat, ale protože se jí vybavila vzpomínka na druhé setkání s Arenem.

Bylo to hned druhý den poté, co zůstala v galerii tak pozdě. Jejím cílem však nebylo dodělat předešlý výkres, ale vrátit Arenovi jeho deštník, který opět svírala pevně v ruce.
Hned při vstupu do galerie se pokusila zjistit od milého postaršího hlídače u dveří, zda se majitel nachází uvnitř a jeho chraplavým hlasem byla navedena do zadní části stavby, kde se nacházely kanceláře. Podle potutelného úsměvu toho starého muže Miyu napadlo, zda jí nepovažoval za příbuznou nebo dokonce přítelkyni Arena, rychle na takovou stupidní myšlenku ale zapomněla, když se po špičkách s nejistým rozhlížením kolem sebe plížila prázdnou chodbou.
Nebyla si jistá, zda Arenovi nebude vadit její návštěva, chtěla mu však ještě jednou poděkovat za odvoz a hlavně mu vrátit jeho majetek. Nerada u sebe schraňovala cizí věci, které jí nepatřily, a vracela je vždy, jakmile byla příležitost.
Po chvilce pátrání nakonec narazila na dveře s označením kanceláře a Arenovým jménem vylepeným zlatými písmenky na dřevě. Nervózně si přehodila pramen dlouhých hnědých vlasů, které měla pro tentokrát volně rozpuštěné a zvlněné do velkých vln a nejistě dvakrát zaklepala na dveře.
Po chvilce se dveře otevřeli, namísto toho, aby za nimi byl Aren tak se objevil štíhlý poměrně elegantní mladík.
"Hh...ee...potřebovala jste něco, slečno?" poznamenal a přes hordu plánu, kterou svíral v rukách a podíval se na Miyu.
Miya na něho plaše zamrkala, rychle si však uvědomila, jak ustrašeně nejspíše vypadá a tak zavrtěla hlavou, až jí několik pramenů vlasů sklouznulo přes ramena.
,,Já- Omlouvám se, nechtěla jsem rušit. Jen jsem doufala, že bych tu nalezla Arena ..." Zarazila se trochu nad oslovením, jak zaváhala.
"Ne to je v pořádku...já jsem jeho pomocník, Ichiro." pokývnul hlavou na Miyu, že se nic nestalo.
"Aren - san on je v galerii, připravujeme tam malou výstavku, co tu bude celý měsíc." oznámil Miye Ichiro a urovnal několik plánu, které mu skoro padaly z ruky.
"Je to v přední části galerii, jistě ho tam najdete."
Miya pokývla hlavou.
,,Ji- jistě. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení," uklonila se zdvořile a po špičkách se rozeběhla chodbou zase nazpátek. Ani si neuvědomila, že se zapomněla rozloučit nebo slušně zeptat, zda nepotřebuje s těmi plánky pomoci. Nenapadlo jí ale ani, že mohla deštník nechat u Ichira a Arena tak nerušit.

Uspěchané cupitání zastavila, když se dostala zpátky do středu galerie, kde se už nacházeli návštěvníci. Velkýma očima přejela po místnosti, zda Arena někde uvidí. Když se ale nikde poblíž nenacházel, vykročila prostě jedním směrem, přičemž doufala, že ho někde zastihne.
Na začátku podlouhlého sálu v maličké před galerii se nacházel černovlasý muž, který zamyšleně hleděl do plánů, které měl v ruce. Zamyšleně se podrbal ve vlasech a poupravil si brýle, které měl na očích. Byly elegantního hranatého tvaru, Aren je však nenosil pořád jen při čtení.
Prošel okolo vystaveného díla novodobé autorky, která se svými akvarelovými díly snažila, zachytnou moderní umění a pozastavil se kousek od Miyi. On sám si jí však nevšimnul, protože byl zabraný do plánů.
Miya jeho přítomnost zaznamenala hned poté, co se z opačné strany podívala přímo na něj.
,,Arene!" Vyhrkla na něho téměř okamžitě s obličejem rozzářeným jako sluníčko. Rychle se však opravila.
,,Aren - san, omlouvám se. Přinesla jsem vám váš deštník," natáhla k němu bez rozmýšlení ruku s jeho deštníkem v ruce.
"Ano?" otočil se Aren po hlase a ještě chvilku měl sklopenou hlavu k plánu, než je zvedl a zadíval se přes svoje brýle na Miyu.
"Miyo, nečekal jsem Vás tady hned druhý den." poznamenal Aren opět svým obvyklým vykáním.
"Snad jste sem neletěla jen kvůli tomu, abyste mi ho vrátila?" zadíval se na deštník a pomaličku si ho od Miyi vzal.
Miya při jeho otázce zrudla, zahanbeně přitom sklopila hlavu a zadívala se na špičky svých černých tenisek.
,,N- ne, jistě," zamumlala spíše sama pro sebe, pomalu svůj zrak pak vytáhla zpátky k Arenovým očím. ,,Ještě jsem vám chtěla poděkovat za včerejší odvoz."
Lehce se na Miyu pousmál, když zčervenala a ladným pohybem ruky si brýle sundal.
"Není za co děkovat, Miyo." pokývnul Aren hlavou a složil úhledně plán, co měl v ruce.
"Budete tu dneska zase pokračovat na svojí práci nebo máte něco jiného v plánu?"
,,Zdržím se tu, chci dodělat včerejší práci a snad stihnu i něco dalšího," odpověděla Miya tichým hlasem, nejistě přitom přešlápla na místě. Připadala si před Arenem už zase tak hloupě jako minulý večer. Z nějakého důvodu jí byla jeho přítomnost ale sympatická.
,,Ale dám si pozor, aby se tu nepovalovaly moje věci po zemi, slibuji!" Vyhrkla hned na to.
Aren se mile pousmál "Dobře a já si dám pozor na zatoulané pastelky." prohrábnul si porozcuchané vlasy a lehce pokývnul hlavou.
"I přesto, že máte hodně práce...nechtěla byste večer se mnou někam zajít? Třeba na ten čaj." navrhnul Aren.
Miya překvapeně zamrkala, v mžiku se však na Arena široce usmála.
,,Moc ráda, Aren - san," uklonila se mu. ,,Ale už vás nebudu zdržovat, jistě máte spoustu práce," uklonila se ještě jednou a s ladnou otočkou se po špičkách rozeběhla zase pryč. Pokud chtěla všechno stihnout, byl nejvyšší čas začít.

"Chápu," hlesl ředitel a odložil šálek čaje na stranu.
"Ohledně vašeho zájmu o tanec...dáváte přednost spíše klasickému tanci či modernímu umění? Naše Univerzita se specializuje jak na tanec klasický tak i moderní i když jsem spíše příznivci klasiky."
,,Mám ráda oba styly a dosud jsem se věnovala oběma směrům. Bližší je mi ale klasický tanec a stará japonská kultura. Neumím vysvětlit proč, ale už od malička mě staré věci fascinovaly a tanec ze všech nejvíce. Pokud by to však bylo možné, ráda bych se i nadále věnovala jak klasickému, tak modernímu, i když to bude zřejmě náročné," odpověděla Miya bez váhání.
"Na naší Univerzitě se snažíme vyjít studentům vstříc. Vaše výsledky jsou vynikající, slečno Tori. Pokud tedy budete mít zájem o klasický i moderní tanec jistě budete moci pokračovat ve výuce obou tanců." spokojeně začal, pokyvoval ředitel a navrátil všechny listiny do desek, které poté podal Miye.
"Byl jsem s tímto rozhovorem i Vašimi studijními výsledky nadmíru spokojen. V nejbližší době obdržíte informace ohledně Vašeho studia na této škole." rozloučil se ředitel s Miyou a ve tváři mu pohrával šťastlivý úsměv.
Miyi zkroušený obličej se v jediném okamžiku rozzářil jako sluníčko.
Převzala si od ředitele desky a vstala z křesla.
,,Arigato gozaimasu, Mizushi - sama. Těším se na studiu ve vaší škole." Uctivě se starému muži uklonila, ladně se otočila a vyšla ze dveří kanceláře na prostornou chodbu rozsáhlé školy. Byl právě prostředek vyučování, všude byl tedy naprostý klid.
Miya vyrazila hbitými kroky směrem, kterým se nacházel východ z budovy, musela to okamžitě zavolat svému bratrovi a dát vědět Mionn o svém přijetí. Když se jí však podařilo vylovit mobil a najela do seznamu čísel, pohled jí ulpěl hned na první položce v seznamu volaných.
'Arene…' Hlavou jí probleskla myšlenka, že za jiných okolností by to byl právě on, jehož číslo by vytočila jako první. Měla sice jiné číslo, jeho telefon si však nechala stále uložený mezi kontakty. Nemělo smysl ho mazat, beztak znala jeho číslo zpaměti a hluboko uvnitř stále doufala, že jednou ho bude moci zase vytočit, aniž by tím jemu nebo sobě ublížila.

Byl už skoro večer, když se Aren začal opět ochomýtat po galerii a hledal Miyu, bylo mu, však jasné kde jí nejspíše najde.
Po chvilce tedy došel k místu, kde našel Miyu u jednoho ze svých obrazů. Na chvilku se zastavil v dostatečné vzdálenosti od Miyi a zadíval se na ní. I když to vlastně byla teprve mladá holka tak Arenovi přišla už jako dospělá dívka.
"Proč zrovna tenhle obraz jste si Miyo vybrala?" otázal se Aren, když přistoupil k ní blíž. Poupravil si lehce černý kabát, co měl na sobě a zadíval se na dívku.
Miya sebou lehce trhla, otočila na něho hlavu však s úsměvem.
,,Protože je modrý," odpověděla bez rozmýšlení, myslela to ale spíše jako vtip.
,,Mám ráda modré věci, nejvíce mě ale zaujal ten námět. Miluji motýly," usmála se Miya sladce, přitom se zvedla ze země a oprášila si nenápadně zadek, s čímž se zadívala na Arena se širokým úsměvem.
,,Proč jste si vybral zrovna motýla pro svůj obraz, Arene? Máte je rád?" Zamrkala na něj zvědavě.
Aren se nejprve letmo podíval na svůj obraz a pak na Miyu.
"Nedalo by se říci, že mám něco rád či ne. Jde spíše o to, že tímhle obrazem jsem chtěl znázornit křehkost, jemnost, něžnost, ale i nevinnost. To pro mě charakterizuje motýl. Svojí stavbou těla a svými blankytnými křídly." odpověděl Miye a neustále se na ní díval. Díval se jí do jemně modrých očí.
Miya při takové odpovědi a hlavně pohledu zčervenala ve tvářích. Něžně se nad tím pousmála, pohled i s obličejem na okamžik stočila do boku. Potom se však podívala zase zpět na Arena.
,,Už máte vše hotové, Arene? Co to vlastně chystáte za novou výstavu?" Zamrkala na něj.
"Jistě, už má dneska vše hotové a vy Miyo?" otázal se i jí, protože jí přeci jen chtěl odtrhnout od práce a vzít jí někam na čaj.
"Měla by to být výstava mladičké začínající autorky. Některé její díla už jsme rozmístili v galerii. Pro začínající umělce je občas těžké někde ukázat svá díla, proto jsem jí nabídnul možnost v naší galerii." poznamenal s promnul si lehce unavené oči.
"Pokud až dokončíte všeobecný předmět a budete třeba malovat jistě bych tu našel místo i pro vaše obrazy."
Miya se nad takovou pobídkou usmála, lehce ale zavrtěla hlavou v náznak nesouhlasu.
,,Nejsem v malování moc dobrá. Spíše to připomíná dětské čáranice než nějaké umění," zasmála se tiše sama nad sebou, desky s papíry, kde měla poznámky a náčrtky přitom svírala na hrudi.
,,Mám raději tanec, pro něj mám alespoň nějaké vlohy. Tančíte rád, Arene?"
"Em tanec," povzdychnul si lehce Aren a rozpačitě se podrbal ve vlasech.
"Vlastně ani neumím tančit. Takže nemohu vědět, zda rád nebo ne." pousmál se Aren i když spíše tím chtěl, zahladil téma ohledně tance. "Pokud máte hotovo...nešla byste se mnou na ten čaj?"
Miya s rozpačitým začervenáním souhlasně přikývla.
,,Hai, půjdu ráda," usmála se, rychle přitom schovala desky do tašky přes rameno a znovu se na Arena zadívala.
,,Máte nějaké určité místo, kam chcete jít? Nedaleko odsud je docela milá čajovna ve starém japonském stylu. Mohli bychom jít tam, pokud byste neměl námitky," navrhla.
Aren souhlasil s Miyi návrhem "Samozřejmě...kam budete chtít. Třeba mi pak můžete ukázat svoje obrázky." letmo se pousmál a zamrkal na Miyu.
"Když se vlastně bavíme o vaší práci. Máte už rozmyšleno co by jste chtěla dělat po škole? V Tokyu je mnoho zajímavých Univerzit, jestli třeba nechcete pak dál pokračovat."
,,Už jsem si jednu Univerzitu vyhlédla," přisvědčila Miya, přeskupila se přitom Arenovi po boku a zamířila vedle něho pomalu k východu z galerie.
,,Pokud se na ní dostanu, ráda bych, aby se i poté ubírala stejným směrem i moje práce. Akorát ještě netuším, co bych vlastně v okolí tance chtěla přesně dělat," zakývala Miya nerozhodně hlavou do stran, jak přemýšlela.
,,Moje obrázky ale jistě vidět nechcete," zavrtěla hlavou tak vehementně, až se jí dlouhé vlasy rozletěly kolem obličeje. ,,Jsou to náčrtky vašich prací a nejspíše byste mě poslal do horoucích pekel, kdybyste tu hrůzu shlédl," začervenala se.
"Třeba bych v nich našel skrytý potenciál." poznamenal milým hlasem a otočil obličej k Miye "A nebo inspiraci pro novou sérii obrazů, která mě čeká."
Aren otevřel dveře Miye, aby mohl vyjít z galerie jako první, on pak zamířil za ní.
"Nebude Vás bratr třeba hledat, když Vás zdržím Miyo?"
,,Ne, nebude. On doma moc nebývá, má spoustu práce kvůli rodinné firmě, kterou musí vést, i když je ani ne o dva roky starší než já," povzdechla Miya sklesle. Trápilo ji, o co všechno se musí Ichigo postarat, přičemž se ještě snaží udržet alespoň na škole, aby jí dokončil. Rychle ale přešla z pochmurného výrazu na překvapený úsměv.
,,Takže chystáte nové obrazy, Arene? To je skvělé. Těším se na vaši práci. Budete je vystavovat ve vaší galerii, doufám," zamrkala na něj nadšeně.
"To je jistě pro tak mladého člověka šílená zátěž. Určitě jako správná sestra mu pomáháte, co nejvíce to jde." podpořil Miyu, alespoň příjemný úsměvem. Aren byl vlastně docela usměvavý člověk s příjemným vystupováním.
"Chystám novou kolekci obrazů, ale zatím se mi nějak nedaří pochytit správnou inspiraci. Nemám rád tohle podzimní počasí." zakabonil se lehce.
Miya zakývala hlavou.
,,Snažím se, ale nerozumím příliš věcem ohledně podnikání a takových věcech. Jediné, s čím mu mohu pomoci, jsou ženské záležitosti jako vaření, praní a další domácí práce. Naštěstí je rodinná firma docela prosperující a můžeme tedy stále držet početné množství zaměstnanců, kteří dobře odvádějí svou práci. Veškerá zodpovědnost ale leží na bratrovi," promnula si zamyšleně čokoládově hnědé prameny. Nakonec nad tím ale zavrtěla hlavou a zvedla k Arenovi oči.
,,Jistě získáte nějakou inspiraci, jen tomu musíte dát volný průběh," usmála se na něj mile.
,,Když se snažím vymyslet nový tanec a nemám žádné nápady, začnu obvykle dělat věci, které mne baví. Přijdu na jiné myšlenky a nakonec se dostaví i takové, ze které vzejde nápad. Možná byste to mohl také zkusit."
"Ale i to je pomoc, kterou bratr jistě ocení." podpořil Miyu ihned jak vyjmenovala seznam všech vykonávaných věcí.
"U mě jde spíše o pocity a emoce. Když nejsou moje pocity správné nebo příznivé tak nenamaluji nic. Nebo spíše dokážu namalovat jen realistické malby, která slouží spíše jen k mým účelům." zkřivil rty do mírného úsměvu.
"Poslední moje obrazy jsou však emočně nevyrovnané a nebo dost ponuré....jako posledních pět děl co je vystavených v galerii." oddechnul si a na krátký okamžik se zadíval někam mimo.
"Ale tohle Vás jistě nezajímá, Miyo. Raději mi povězte, jak se Vám daří na škole."
Miya ho však sledoval neustále se zaujetím.
,,Ale mne to zajímá, Arene. Tohle je nejzajímavější část z celého postupu tvorby, nebo alespoň pro mne. Vždycky mě zajímalo, co stojí na počátku všech těch úžasných výtvorů, které produkují umělci," věnovala Arenovi hřejivý, široký úsměv.
,,Jestli se ale poslední dobou necítíte dobře, možná byste měl zkusit nějakou změnu. Třeba jet s někým blízkým na dovolenou, odpočinout si nebo si najít činnost, která by vás naplnila něčím novým. Jistě by to k něčemu bylo," pokusila se Arena navést k nějakému nápadu.
,,Moje studium určitě není tak zajímavé."
"Možná..." hlesl spíše tichým hlasem Aren a na okamžik stočil pohled mimo.
"Nebo bude nová kolekce ponurého rázu."

Nechtěl však dále rozebírat tuhle záležitost, natočil se opět k Miye a nasadil příjemnější výraz.
"Jistě je Vaše studium zajímavé." poznamenal, když konečně došli na místo, o kterém mluvila Miya.
,,I smutné obrazy mají svůj účel," pousmála se Miya sladce, než zmizela ve dveřích přízemní čajovny.
Hned po vstupu dovnitř se před nimi rozevřela rozsáhlá místnost se spoustou nízkých stolků s polštářky místo židlí a pultem s obsluhou v samém prostředku. Světlo tam bylo tlumené, okna byla zatemněna a celkově místo působila teplým a útulným dojmem. Kromě dvou zamilovaných párů a nějakých dvou dívek bylo v čajovně prázdno.
,,Můžeme se posadit támhle," ukázala Miya na stolek v zadní části podniku, rovnou k němu přitom zamířila. V ústraní si vyzula tenisky a bosky jen v nadkolenkách si klekla na jeden z vínových polštářků u volného stolku. S úsměvem přitom vybídla Arena k připojení se.
,,O studiu se toho nedá příliš povídat. To musíte vědět ale sám dobře," pousmála se.
Aren nechal výběr na Miye a mlčky pokračoval za ní, sundal si svoje černé boty a zamířil pak ke stolku, kde se usadil na světle krémový polštářek.
Po usazení si odložil svou tašku i s kabátem vedle sebe a lehce si vyhrnul rukávy černé košile, kterou měl na sobě. Vlastně byl celý v černém.
"Ale každý student má na školu jiný názor."
,,Názor? Já měla na školu vždy kladný názor, ale to nejspíše proto, že mám možnost studovat to, co mě skutečně baví. Kdybych byla nucená do něčeho, co nemám ráda, nejspíše bych školu z celého srdce nesnášela," zakývala Miya hlavou, sundala si přitom tašku z ramena a opřela si jí o stehno, aby se nepovalovala někde kolem, kde by o ní mohla zakopnout třeba obsluha.
,,A vy jste měl jaký názor na školu, Arene? Chodil jste do ní rád?" Složila si ruce volně na kolena a zadívala se s úsměvem na něj.
"Popravdě řečeno jsem polovinu svého školního života prokreslil pod lavicí." zavtipkoval Aren s úsměvem, protože tyhle vzpomínky ho docela zahřály u srdce.
"Chodil jsem tam rád, ale většina profesorů mě neměla ráda za to, že jsem si neustále kreslil."
,,Tomu se ani nedivím," zachichotala se Miya krátce, svůj smích však schovala jako vždy za dlaní, ačkoliv měla vlastně velmi příjemný hlas i smích.
,,Velká spousta profesorů vás často o hodinách i vzpomíná, nejspíše jsou to všichni ti, kteří vás vyučovali. Jestli jste je tenkrát zlobil, teď na vás mají jen ty nejlepší pochvaly," naklonila hlavu do strany s veselým úsměvem ve tváři.
Mírně udiveně se na Miyu podíval "Tak to je podivující. Většina z nich mě neměla ráda a vždycky jsem byl pro ně příkladem poflakovače." zasmál se Aren.
"Možná, že se tam někdy zastavím a podívám se, jak to ve škole vypadá, ale už je to dávno co jsem tam studoval."
Miya se však znovu začala smát.
,,Dávno? Pokud se nemýlím, deset let to ještě není, takže zase tak dávno to nebude," zamrkala, hned potom však zvedla pohled k obsluze, která se zjevila u nich. Objednala si tedy svůj oblíbený zelený čaj a na Arenovi nechala volbu podle jeho vlastní chuti. Jakmile zase mladá dívka s culíky zmizela, navrátila se k rozhovoru.
,,Možná vás tak vychvalují, protože jste slavný. Většina lidí se ráda honosí cizím peřím," pokrčila rameny.
"Když vezmu v potaz, že je mi 24 let tak...no zas tak dávno to není." mile se zasmál a pohled stočil k obsluze.
Nevěděl moc co si má s nepřeberného množství čajů vybrat a tak zvolil zelený čaj stejně jako Miya.
"Slavný? Ani mi nepřijde, že bych byl slavný." pousmál se "Nejspíše asi neznají co je to sláva. I když já osobně bych ani slavní moc být nechtěl."
,,Tak v tom s vámi souhlasím. Sláva není zrovna něco, co by mne lákalo," zakývala Miya hlavou. ,,Potom jsme si ale vybrali zřejmě špatné obory, protože kdo chce být v umění úspěšný, musí být i slavný. I kdyby jen minimálně," zasmála se. Jakmile měla důvody k radostnému výrazu, celý její obličej jen zářil a působil tak ještě příjemněji.
"Záleží spíše na tom, jak budete ke slávě přistupovat." na chvilku se odmlčel, když se objevila obsluha a přinesla jim jejich čaj. Aren uctivě poděkoval a pokývnul hlavou.
Miya naznačila úklonu hlavou a věnovala usmívající se dívce vlídný úsměv.
,,Já tedy nevím, jak bych přistupovala k lidem, kteří by mne pronásledovali na každém kroku a zajímali by se dokonce i o to, jakou značku spodního prádla nakupuju," ušklíbla se Miya při té představě a nalila si trochu horkého čaje z konvice. Stejně pak učinila i s konvicí čaje, který si objednal Aren, když mu nalila do prázdného šálku kouřící tekutinu.
Aren mírně znervózněl když Miya tak otevřeně začala mluvit o svém spodním prádle, z jeho rozpoložení ho však vytrhnul zvonící mobil.
"Omlouvám se," začal štrachat telefon v kapse kabátu, až konečně našel černý tenounký mobil.
Aren se tedy zahleděl na displej a začal si číst SMSku, která mu přišla.

Miya okamžitě utichla, jakmile se ozval Arenův mobil a i když to byla jen SMSka, ani nepípla. Jen stočila svůj pohled k šálku čaje a prstem do něj začala zlehka cvrnkat, aby rozpohybovala vodní hladinu v něm.
Arenovi prsty ihned začaly ťukat do kláves po mobil, takže ho za chvilku Aren odložil.
"Ještě jednou se omlouvám, to mě otravovala jen moje sestra." oddechnul si trochu a přisunul si šálek s čajem blíž k sobě.
,,Asi by vás měla raději doma ve svojí společnosti než aby jste marnil čas se mnou," pousmála se trochu Miya, ačkoliv její pohled stále směřoval k čaji.
,,Vaše sestra asi nežije s vámi, když jste zmiňoval její přílet, že?" Zvedla k němu pomalu oči a zadívala se do Arenovy tváře.
"No...Embra žije v Tokyu, ale většinou se pohybuje tam kde je třeba." zamyslel se Aren kde vlastně teď jeho sestra byla.
"Je profesionální maskérka, takže hodně cestuje s natáčecím štábem anebo je v Tokyu a pracuje pro známé osobnosti. Takže neustále někde je. Měla dneska přijet, ale ráno mi volala, že jí někde potřebují, takže nemohla přijet." zívnul si mladík a lehce si prohrábnul černé vlasy, které mu neposedně trčely.
"Takže teď mi spíše psala jen informativně, že nedorazí, což mi bylo jasné."
Miya chápavě přikývla.
,,Očividně celá vaše rodina má co dočinění se světem slavných," pousmála se nad tím. Jiné dívky jejího věku by z toho možná byly v unešení, poskakovaly by, výskaly a žadonily, aby se dostaly poblíž svých milovaných celebrit, Miyu však takové věci vždy nechávaly zcela chladnou. Ve slávě viděla spíše nevýhody a celebrity pokládala za stejně obyčejné lidi, jako byla ona. I proto jí nedělalo s Arenem jen tak nezávazně konverzovat.
,,Vaše sestra je starší než vy?" Otázala se mile.
"Embra je ještě malé pískle." zasmál se Aren svým příjemným i když drsným hlasem.
"Je jí teprve 20. Takže je mladší než já." pokývnul Aren dvakrát hlavou a upil trochu horkého čaje.
"Ale dokázala se prosadit a jde si za svým, za to jí obdivuji."
Miya se nad tím pousmála, chápavě přitom pokývla hlavou, ale nic k tomu neřekla. V mysli jí však proběhla kousavá myšlenka nad tím, co Aren řekl.
Pokud považoval svojí dvacetiletou sestru za pískle, jí musel mít za malou holku.
,,Myslím, že i vy si jdete za svým, jinak byste nevlastnil galerii a nebyl úspěšný malíř," promluvila až po chvíli.
"Je dobré si ujasnit cíl a jít za ním. Jít za svými sny ať to stojí, co to stojí."
Těmi slovy chtěl Aren Miye říci, že má bojovat o to co chce a to za jakoukoli cenu.
,,Zřejmě máte pravdu," přisvědčila mu Miya a zadívala se do jeho pohledné tváře s malým, příjemným úsměvem.

Vlastně si už nevybavovala celý rozhovor, který proběhl mezi nimi. Věděla jen, že byl velmi dlouhý a domů se vrátila stejně pozdě jako při jejich prvním setkání.
Co si však pamatovala přesně, byl příjemně lechtivý pocit, kterým jí společný večer s Arenem naplnil.

"Miyooo - chan," ozvalo se nadšené běsnění a pak kdosi Miyu velmi pevně objal. Jaká si osoba si jí k sobě natisknula a využila její blízkosti, aby Miyu políbila na tváři. Ta osoba byl bělovlasý mladík s temně modrýma očima. Oblečen v černých kalhotách a saku, pod kterým měl modrou elegantní košili, ale i modrou kravatu.
"Miyo - chan tak rád Tě vidím."
Miya vyjeveně zakoulela očima, jak si nestačila ani uvědomit, kdo jí tak násilným způsobem probral ze zamyšlení.
,,Co- co?" Dostala ze sebe přidušeným hlasem, oči měla upřené ke klenutému stropu prostorné haly a nechápavě se alespoň po hmatu snažila zjistit, kdo se to k ní tolik lepí. Nepoznala ho podle hlasu, když se však dotkla bílých vlasů a ucítila tu povědomou vůni, překvapeně rozevřela oči ještě víc.
,,Kiryu ... ?"