Listopad 2009

Nová krev - 3. kapitola

22. listopadu 2009 v 10:56 | Embra a Michiyo
SETKÁNÍ

Když se malá Miya upne ke svému velkému bratrovi, nikomu to nevadí. Jakmile se ale někam chystá bez ní, už jsou na řadě prostesty ...

Bylo sotva něco kolem poledne, celá rodina byla akorát po příjemně stráveném obědě a Ichigo se chystal jít pryč. Miya však už od brzkého rána, co vstala, stačila udělat vše, co měla pro dnešní den v plánu a tak se odmítala staršího bratra jen tak vzdát. Když s ní však odmítal zůstat doma, snažila se ho přesvědčit sladkým mrkáním a úsměvy, aby jí alespoň nenechával doma.
,,Ichigoooo! Prosííím! Vezmi mě sebou," držela se ho malá Miya pevně kolem nohy a nechtěla se pustit. Ichigo vycházel z jídelny pomalými kroky, levou nohu i s Miyou za sebou jen táhnul.
,,Ale nee - chan, jdu za Endarim. Nemůžu tě vzít sebou," protestoval černovlasý Ichigo. Nechtěl svoji malou sestřičku brát sebou, obvykle se s Endarim beztak jen potulovali po vesnici a nebo trénovali. Ichigovi tedy bylo jasné, že by to Miyu brzy přestalo bavit a začala vymýšlet nějaké lumpárny, což by ve spojení s Endarim mohlo dopadnout špatně.
,,Ale onii - kun! Já chci jít s vámi. Prosííííííím!" Žadonila úpěnlivě Miya s ručkama obmotanýma křečovitě kolem Ichigovy nohy a tváří opřenou o jeho koleno. I když byla už pětiletá, pořád byla tak drobná a téměř nic nevážila. I tak to byla ale pro teprve šestiletého Ichiga přítěž, i když ani ne tak váhově jako v omezení hyblivosti. Miyu s Ichigakim sledovali s úsměvy svoje děti. Miya byla neskutečně tvrdohlavé dítě, klidně udělala cokoliv, jen aby dosáhla svého. Miyu to však považovala za pouhou ctižádostivost a bojovnost, kterou měla po ní Miya v krvi. Ichigaki byl zase toho mínění, že jednou svého budoucího manžela utrápí svou neústupností, načež pokaždé schytal láskyplný pohlavek od manželky s tím, že si Miyu dala vždy záležet, aby byl v jeho blízkosti nábytek, o který si dal druhý.
,,Prosím, Ichigo. Prosíííím," vypískla znovu Miya, zvedla obličej ke svému velkému bráškovi s vlasami staženými do malého culíku a zamrkala nan ěj zářivými očky. Ichigo k ní sklonil hlavu, dlouze se zadíval do té její sladké tvářičky a s povzdechnutím rezignovaně přikývl. Nikdy nedokázal moc dlouho odolávat jejímu prošení, Miya věděla naprosto přesně jak na to, aby jí všichni podlehli. Byla drobná, i přes svůj věk zdvořilá a tak sladká, že ani ten největší ledovec z jejich klanu před tím jejím rozverným pomrkáváním velkých modrých kukadel nedokázal zůstat naprosto chladný. A Ichigo jako starší sourozenec už tuplem ne.
,,Vážně, nii - kun? Ty mě vezeš za Endarim?" Zamrkala Miya fascinovaně, v bledě modrých očích jí už zase jiskřilo živelností. Ichigo znovu přikývl, Miyu vstala od jídelního stolu a došla obě svoje děti.
,,To budeš hodný, Ichigo," pohladila syna přes černé vlasy. ,,Ale netahejte jí po celé vesnici." To už se ale zvedl i Ichigaki.
,,Jen jí dejte, co proto. Třeba se potom konečně unaví a přestane mi malovat na svitky," řekl naoko káravě, Miya se na Ichigově noze začervenala a schovala si do jeho krátkých kalhot provinilý obličej. Ichigaki se k ní však se smíchem sklonil, velkými dlaněmi chytil Miyu za pas a odtrhl jí konečně od synovy ztuhlé nohy. Celou si jí pak přitáhl do náručí a svrnkl jí přes maličký nosík. Miya se začala chichotat, lehtivě se přitom v otcově náručí ošila. Ichigo s tichým zamručením zahýbal několikrát nohou, aby rozehnal nepříjemné mravenčení. Nebyl si jistý, jak bude Endari reagovat, až se tam objeví i s Miyou, pokud by se mu ale jeho reakce nelíbila, prostě by ho praštil. I když byl Endari jeho nejlepší kamarád, Miya byla ještě o něco důležitější a tak se k ní musel chovat dobře.
,,Jen na ní dejte pozor, ať nikde nic nevyvádí. To bude stačit," upřel Ichigaki svoje zlaté oči k synovi, hihňající se Miyu postavil opatrně na nohy. Miyu si založila ruce v bok, svého manžela však pozorovala s úsměvem.
,,A dejte pozor taky na sebe," sklonila se k Ichigovi, sladce ho políbila na čelo a sklonila se ještě o něco níž k Miye, která jí nadšeně vtiskla pusu na tvář. Ichigo jen znovu přikývl, že rozumí, malou Miyu pak chytil za drobnou ručku a zamířil s ní přes chodbu ke vstupním dveřím.
,,Papa mamí, papa tatí, zamávala jim ještě Miya při odchodu, Ichigo jen zvedl ruku na náznak pozdravu. Miyu oběma zamávala, pohled pak zabodla ke svému muži.
,,Jen jí dejte, co proto? Ichigaki, vždyť jí teprve pět!" Svraštila obočí k sobě. Ichigaki se k ní otočil čelem.
,,A je to malý ďábel. Po mamince, samozřejmě," usmál se a dloubl do svojí ženy prstem. Věděl, že to Miyu ještě více nabudí, vždycky se mu zdála neskutečně krásná, když se zamračila, nad kořenem malého nosu jí vždycky naskočila vráska, kterou s velkou oblibou líbal. A Miyu se skutečně zamračila ještě víc, pootevřela pusu, aby mu jeho poznámku nějak vrátila, to už si jí ale Ichigaki přitáhl k sobě a umlčel jí dlouhým polibkem.

Ichigo s Miyou v tu dobu už pomalými kroky mířili k místu, kde se Ichigo s Endarim pokaždé scházel. Miya capkala malými krůčky vedle podstatně vyššího brášky a neustále na něho s mírně zakloněnou hlavičkou upírala zamilované oči. Ichigo si po chvíli jejího pohled všiml, sklonil k ní tedy obličej a upřel na ní ledově modré oči.
,,Co je, nee - chan? Proč tak koukáš?" Sevřel její ručku ještě o trochu pevněji ve svojí. Miya roztáhla pusu v široký, kouzelný úsměv, bokem se opřela o Ichiga a na jeho paži si položila hlavu.
,,Nii - kun, máš mě rád?" Zamrkala na něho. Ichigo na ní zůstal chvíli jen mlčky zírat, poté se ale pousmál a přikývl.
,,Jistěže mám. Jsi moje malá nee - chan."
,,A vezmeš mě na záda? Prosím, Ichigo, vezmi mě na záda. Už jsi mě dlouho nenosil," zaprosila Miya. Ichigo se krátce zasmál, Miya byla skutečně hrozivě mazaná.
,,Dobrá. Tak polez, nee - chan," zastavil se ichigo v chůzi, sehl se do podřepu a počkal, až se mu Miya vyškrábe na záda. Miya mu obmotala ručky kolem krku, nožky jí Ichigo chytil, aby nespadla a postavil se s ní.
,,Sedíš Miyuško?" Natočil k ní pak hlavu, Miya horlivě zakývala hlavučkou, tělíčkem se pak přitiskla k jeho zádům a malou tvářičku si opřela o jeho rameno.
,,Tak jdeme," pokývl Ichigo hlavou, společně s Miyou na zádech se dal znovu do kroku. Takhle mohl jít alespoň rychleji. Za dalších deset minut se konečně dostali na palouk vedle protékající říčky, kde je už čekal Endari.
Menší chlapec s tmavými vlasy, za to s příjemně modrýma očima, seděl a vyčkával na Ichiga. Každý den se scházeli ti dva na stejné místě a poté zamířili někam do Mizu.
Endari nedočkavě sebou klimbal a hrál si s drobnou ledovou myškou, kterou vytvořil, a ona mu teď přebíhala z jedné ruky do druhé.
,,Kde je ten Ichigo?" poznamenal nedočkavě Endari a lehce si prohrábnul svoje mírně delší vlasy.
,,Vždycky je tu v čas." podotknul a zamyslel se kde se asi jeho kamarád mohl zaseknout, že měl zpoždění.
Ichigo přešel přes palouk slabě porostlý kratičkou trávou, v takovém shladném podnebí, kde většinu roka byl jen sníh, se jí příliš nedařilo. S Miyou na zádech se zastavil těsně vedle chlapce.
,,Endari," pokývl k příteli hlavou a přidřepl si k zemi ,aby z něho mohla Miya slést. ,,Někoho jsem ti přivedl na seznámení." Hnědovlasá dívenka sklouzla z bratrových zad, celá natěšená pak vyběhla, aby si prohlédla nového chlapce. Když se mu však zadívala do tváře, zrudla v obličeji a ucouvla zpátky.
,,Ichi," vypískla k bratrovi tiše, chytila se jeho ruky a schovala se stydlivě za něj. Ichigo se na ní tázavě natočil.
,,On vypadá jako ty," špitla Miya k bratrovi, přitom po Endarim pokukovala jen jedním očkem, které jí společně s půlkou obličejíku vykukoval zpoza Ichigových zad.
,,Ichigo," zvednul Endari oči ke svému kamarádovi, když zaregistroval jeho hlas. Zvednul se na nohy ze svého sedu a zadíval se na to maličké stvoření, které Ichigo sebou přinesl.
,,O...Ohayo, Miyo - chan," špitnul Endari a lehce zčervenal ve tvářích. Endari už několikrát letmo zahlédnul Miyu v Mizu, ale nikdy neměl možnost s ní mluvit. Navíc Miya mu přišla už jen vzledově velmi sympatická a jednoduše řečeno se mu líbila, proto při pohledu na ní se mu modré oči začaly lesknout nadšením. Ichigo přelétl oba dva pohledem, nakonec jen protočil oči a byl ticho. Ti dva byli úplně stejná trdla. Miya se začervenala ještě víc, když na ní Endari promluvil, po kousíčkách se ale začala soukat z poza Ichiga.
,,Endari - kun," hlesla Miya, stydlivě přitom stočila oči ke svému velkému bratrovi.
,,No co koukáš, Miyuško? Chtěla jsi sem? Máš to mít," pohladil jí Ichigo krátce přes vlasy, dlaní pak zatlačil na její záda a přistrčil jí blíž k Endarimu. Miya se na Endariho rozpačitě zaculila, na maličký prstík si začala namotávat pramen tmavě hnědých vlasů. Dělala to jen málokdy, obvykle v situacích, kdy se hodně styděla a nebo si připadala rozpačitě. Chlapec znatelně vypoulil oči na Miyu, když jí Ichigo přisunul blíže k němu. Přelétnul Ichigovu sestru dlouhým pohledem a dokonale si prohlédnul její rozkošný vzhled.
,,Mo...moc Ti to sluší, Miyo - chan," mávnul Endari k ní rukou, když ucítil, jak ho něco znatelně zastudělo v rukávu modrého trička. Jeho ledová myška se nepozorovaně dostala pod jeho oblečení a začala tak studit Endariho na kůži.
,,Gomene," svíjel se Endari jako nějaký podivný panák, jak mu ta ledová myška rejdila pod trikem. Miya se znovu začervenala, pěstičky si přitom přitáhla k obličeji a tiše se zachichotala. Vždycky se tak uculovala, když jí někdo složil nějakou lichotku. Když se však začal Endari tak podivně kroutit a svíjet, vykulila na něho oči. Ichigo se zadíval upřeným pohledem na divný taneček svého malého přítele.
,,Co to děláš, Endari?" Otázal se nakonec, když nevyvodil z jeho pohybů nic.
,,Já-" Rozesmál se Endari, protože myška mu zajela do kalhot. Prohnul se v zádech jako při hlubokém úklonu a rukama se snažil tu zatracenou myš chytit.
,,To ta myš!" Opět se hluboce zachichotal a prudce sebou trhnul, jak se z kalhot dostala nazpět pod triko.
,,Studííí!" Pištěl Endari a začala se kroutit do kolečka. Miya zakoulela očima, nakonec udělala poslední dva krůčky k Endarimu a začala po něm tlapkat malými ručkami.
,,Já ti jí pomůžu chytit, Endari!" Vypískla, ručkama přitom poplacávala celý Endariho malý hrudník a záda, aby nahmatala tu myš, která Endarimu rejdila pod oblečením. Ichigo si přejel po obličeji dlaní, ti dva byli neskuteční případi naprostých trdel.
,,Ne, Miyo - chan, to je v pořádku," natáhnul Endari ruku k Miye, aby jí od sebe odehnal, aby třeba náhodou myška nepřelezla na Miyu, ale to, co nechtěl, se stalo. Ucítil ještě poslední zastudění než myška rychlým tempem vyklouzla z Endariho trička a zajela Miye pod oblečení.
"Gomene, Miyo - chan. To se nemělo stát!" Vypísknul Endari, když si toho všimnul a začal naoplátku on lehce poplácávat Miyu, aby tu ledovou myš zastavil. Miya začala okamžitě pištět a klepat rukou, když pocítila studené tlapky a tělíčko, jak jí rychlým pohybem přeběhlo po kůži.
,,Ááááá, to studí! To studí!" Začala poskakovat na místě, myška se z volného rukávu kimona však už dostala na její drobný hrudníček. Miya se tak pod kimonem objevila maličká boule, která se pohybovala, jak myška přebíhala tam a sem. Miya si několikrát zmateně plácla dlaní do bříška, když se jí ale nepovedlo myš dostat, jednoduše sebou praštila na zem a začala se po ní válet, jak myška přebíhala ze předu na záda a zase nazpátky. Ichigo nad tím obrázkem nevěřícně zakroutil hlavou.
,,Endari, co kdyby jsi prostě jenom zrušil to jutsu?" Prohodil jen tak mimochodem.
,,Co ?" Udiveně vykulil Endari oči na Ichiga jako kdyby nikdy předtím žádné jutsu nepoužil a nevěděl teď, co má dělat.
"Počkej, Miyo - chan, pomůžu Ti," přejížděl přitom rukou po Miyi tělíčku ve stopách myšky, kterou chtěl chytit.
,,Přeruš svojí chakru, Endari. Ta myš sama zmizí," poradil mu Ichigo trochu polopaticky, když na něho Endari tak nechápavě kulil oči. Miya mezitím s neustávajícím pištěním máchala ručkami kolem sebe a převalovala se na zemi bez ohledu na to, že její světlounce modré kimono bylo už místy pěkně zašpiněné od hlíny. Endariho oči se ještě o něco rozšířily, ale přeci jen to, co řekl Ichigo, bylo logické.
,,Jistě," kývnul hlavou a na okamžik zavřel oči, aby přerušil tohle ledové myší jutsu, což se mu za chvilku povedlo.
,,Miyo - chan? Jsi v pořádku?" Natáhnul Endari k Miye ruce a v obličeji byl červený. ,,Gomen, tohle jsem nechtěl."
Jakmile Miya chladivé rejdění přestala cítit, přestala se i válet zběsile po zemi a oddechla.
,,To teda byla živá myška," zamumlala Miya celá červená ve tvářích od smíchu a pištění, pomalu se pak začala škrábat na nožky. Horečně přitom pokyvovala hlavičkou, že jí nic není.
,,O - oo," hlesla, když se zadívala na svoje umolousané kimono. ,,Z toho maminka asi nebude mít radost," podívala se rozpačitě po bráškovi. Ichigo pokýval hlavou.
,,Ty jsi čuně, Miyo," konstatoval suše, ledově modrými oči přejel na Endariho. ,,A ty jsi pako." Endari sklopil oči k zemi, aby schoval svůj zarudlý obličej, ale možná se nadtím lehce pousmál, alespoň se tímhle nedorozuměním odboural takový ten prvotní strach z poznávání nových lidí.
,,Gomen, Miyo - chan, za tu myšku." Miya se sladce uculila.
,,To nevadí, Endari - kun. Byla to zábava!" Zachichotala se, Ichigo zavrtěl s letmým úsměvem hlavou. Typická Miya. Čím větší lumpárna, tím byla nadšenější.
,,Ta myška byla hezká, Endari - kun," zamrkala na něho miya velkýma očkama, dlaněma se přitom snažila aspoň trochu oprášit hlínu z kimona.
,,Vážně se ti líbila?" Zvedl nadšené Endari oči a zadíval se na Miyu.
Endari opět měl v očích ten radostný lesk. Natáhnul k Miye ruku a začal opět na ní fomrovat tu ledovou myšku.
"Pro Tebe, Miyo - chan." O krok přistoupil k Miye a podal jí vytvořenou myšku, která se však nehýbala a tak se Endari nemusel bát, že opět zaútočí. Miye se nadšením rozzářily oči.
,,Ta je pro mě?!" Zadívala se na nehybnou myšku, poté zvedla jiskřící oči k Endarimu.
,,Děkuju, Endari - kun!" Vypískla nadšeně, vytáhla se na špičky a na tvář vtiskla Endarimu malou, vděčnou pusu. Líce se jí přitom jemně začervenaly, to už ale přebíhala panenkami zase nadšeně po myšce ve svojí dlani. Po onom polibku Endari vytřeštil už tak vypoulená očka a celý zrudl ještě více.
"Nemáš za co, Miyo - chan," hlesl Endari a raději se zadíval někam mimo, protože už teď si připadal hloupě. To už se do situace vložil i Ichigo, kterého neustále červenání těch dvou a rozpaky začaly nudit.
,,Půjdeme se podívat do vesnice? Nebo chcete vy dva dělat něco jiného?" Přejel po nich pohledem. Miya si však bez reakce na jeho otázku jen nadšeně prohlížela myšku ve svojí dlani.
,,Jistě," kývnul hlavou Endari. ,,Půjdeme do vesnice." Souhlasil s Ichigem a raději se zařadil vedle něj, aby nemusel jít vedle Miyi, protože mu přišlo, že se moc Ichigovi nelíbilo, jak se k Miye choval. Miya se Endarimu vždycky líbila a i když jí znal jen chvilku, tak se mu líbila ještě víc.
,,Tak pojď Miyuško," dloubl Ichigo lehce do svojí sestry, aby konečně začala vnímat i něco jiného než jen ten kus ledu. Miya k němu zvedla tázavě oči, dvakrát přejela pohledem po něm a Endarim a nakonec se procpala mezi ně dva, aby nemusela jít na kraji.
,,A půjdeme až na opačný kraj, Ichi? Rostou tam krásné kytičky!" Zvedla drobný obličejík se svému bratrovi. Ichigo se namísto odpovědi podíval po Endarim, zda s tím návrhem souhlasí. Jemu samotnému bylo docela ukradené, kam zamíří. Endari zabodnul pohled k zemi a na okamžik přestal vůbec vnímat co se děje.
,,Co ? Co ?" Pomateně se otázal, když mu došlo, že by měl na něco odpovědět.
,,Klidně." Raději řekl první věc, co ho napadla, protože se nechtěl ptát, o čem se vůbec baví, aby se znovu neztrapnil. Ichigo na něho krátce upřel oči, bylo mu jasné, že už zase vůbec nevěděl, o čem s ním Ichigo mluvil.
,,Tak dobrá. Půjdeme, kam budeš chtít," sklopil nakonec oči k Miye. Dívence se rozzářil obličej jako sluníčko. Nadšeně povyskočila, tleskla vesele ručkama a začala si mezi chlapcema zlehka hopkat. Ichigo se na ní chvilku s mírným úsměvem díval, nakonec natáhl ruku k Endarimu, drbnul do jeho ramene pěstí a trochu se na něho poušklíbnul. Na širokou pláň porostlou nejrůznějšími květinami a měkkou trávou se dostali až po dlouhé chůzi vesnicí.

Nejlepší přítel Ichiga

Endari Tori



Slunce už dávno stálo vysoko na nebi, kvůli Miye nemohli jít příliš rychle, oni ale nikdy při svých toulkách nespěchali. Prostě se jen ležérně procházeli, obhlíželi lidé kolem nich a povídali si nebo jen mlčeli. Občas se i pošťuchovali, když se vyskytla nějaká záminka, která přiměla i Ichiga k dloubnutí do Endariho. Miya byla z přítomnosti svého staršího bratra a teď i Endariho naprosto šťastná.
S Ichigem vždy trávila ráda volný čas a Endari se jí zalíbil. Byl milý, vypadal trochu jako Ichigo a tak jí připadal i moc hezký a pomalu se vytrácela i její stydlivost před ním. Miya se tak postupně dostávala do svého obvyklého rozpoložení, kdy pokukovala po okolí nebo chlapcích a hledala něco, čím by se mohla zabavit. Jakmile se ale ocitli na rozkvetlé louce, v očích jí zaplály divoké plamínky a Miya se bez čekání rozeběhla mezi barevnou záplavu květin. Sotva se ale dostala do tří čtvrtin, škobrtla o vlastní špičku a rovnou se natáhla. Z Ichiga přitom pohledu vyšel krátký, neidentifikovatelný zvuk, jak v sobě udusil hlasitý smích, Miyino rozplácnutí o zem bylo na pohled dost legrační. Miya vyjeveně zapoulela očkami, rychle se ale začala zbírat z bříška, na kterém přistála a alespoň si ve trávě sedla. Rychle pak začala chňapat po kytkách ve svém okolí, každou až těsně u zeminy utrhla a přendala si jí do druhé ručky, kde se po chvíli začal tvořit celý svazek. Ten si pak Miya rozprostřela na klíně a s povyplazeným jazýčkem začala postupně všechny květiny splétat do květinového věnce, jak se jí snažila naučit maminka. Ichigo jí s rukama zastrčenýma hluboko v kapsách z dálky chvíli pozoroval, nakonec se natočil k Endarimu a posadil se taky do trávy. Endari sklouznul za ním a kousek dál od Ichiga se usadil. Mlčky přitom několikrát zalétnul pohledem k Miye, ale i Ichigovi.
Strávili společně celé odpoledne, Ichigo s Endarim si buď povídali nebo se pošťuchovali a Miya pletla věnce nebo pobíhala po louce a trhala ještě nějaké barevné kvítí, které by mohla donést mamince. Teprve v okamžik, kdy se slunce pomalu začínalo stáčet na západ, si to cupitavými kroky přihnala ke chlapcům, okolo krku pověsila Ichigovi barevný věnec z kvítí a podobný přetáhla přes hlavu i Endarimu. Vesele se pak posadila vedle nich a neposedně mezi nimi přebíhala panenkami.
,,Líbí?" Zamrkala na ně v očekávání dlouhýma řasama, Ichigo sklopil pohled ke kvítkům na svém věnci, zlehka pokývl hlavou v náznaku souhlasu. Pomalu pak zvedl oči až na oblohu, podle polohy slunce usoudil, že je na čase jít.
,,Půjdeme. Brzy se začne stmívat," zvedl se ze svého místa, ruku přitom natáhl ke svojí sestřičce a pomohl jí se postavit. Miya na něho vycenila krátce zoubky v širokém úsměvu, při zpáteční cestě domů se už mezi chlapci ale držela v poklidu. Celodení motání se po rozkvetlé pláni jí skutečně dostatečně vyčerpalo, aby její neposednost zmizela, Miya tak ťapala malýma krůčkama mezi Ichigem a Endarim, držela se bratrovy ruky a ve druhé svírala malý svazek květin pro sebe do okna svého pokojíku a druhý pro maminku. I přes únavu se tvářila naprosto spokojeně, den ve společnosti Ichiga a jeho přítele byl pro Miyu novým úžasným zážitkem, který musela znovu zažít co nejdříve.

Oni - kun - jap. důvěrné oslovení staršího bratra
Gomene - jap. zkratka pro "promiň" nebo "omlouvám se"
Hai - jap. "ano"
Ohayo - jap. "ahoj"

Zrození vlka - 2. kapitola

21. listopadu 2009 v 12:05 | Embra a Michiyo
SPOJENÍ

Konečně nadešel ten správný okamžik, kdy se maličký Aren stane pravým Siakhi. Jako každý z klanu musí i on podstoupit jaký si rituál spojení…

Tichý vítr bubnoval a vířil okolo vrcholku, kam směřovali dva mladí lidé, vysoký muž s kostnatým lehce špičatým obličejem a dlouhými černými vlasy, který v náručí svíral maličké drobného chlapce a po boku stoupala jeho žena, též černovláska, která však měl příjemný pohled ledově modrých očích umístěných v jejím jemně kulaťoučkém obličeji.
Stoupali po kamenném schodišti, které mířilo do výšin. Do míst, kde stál rozsáhlý a poměrně honosný chrám, chrám Siakhi!
Byl to vybudovaný komplex klanem, který stál na hranicích Kasai no Mura a Fuwa no Mura. Onen chrám byl jakým si místem zrodu klanu, ale navíc uchovával i značné tajemství Siakhi, které zde bylo pečlivě střeženo.
Každý nový člen Siakhi sem přicházel, aby zde našel svojí sílu a většina starších Siakhi sem přicházela na sklonku svých životů.
"Ilore ? Ilore ? Určitě to musíme tak brzy udělat?" pospíchala Karra za svým manželem, který docela rychlým krokem stoupal po schodišti.
"Ilore, no tak počkej!" nevrle poznamenala černovláska a udělal několik rychlých kroků, aby dohonila svého manžela.
"Ilore, prosím." špitnula černovláska, když se k ní manžel pomaličku otočil a zadíval se na ní.
"Aren je ještě maličké dítě, nezaslouží si, aby-"
"Aby co, Karro?" podotknul Ilor a zadíval se na maličkého, skoro tříletého Arena, který měl opřenou hlavičku o otcovo rameno a velkýma ledově modrýma očkama sledoval, co se okolo něj děje.
Karra sklopila svůj pohled k zemi a raději mlčela. Moc dobře věděla, že není dobré se míchat mezi věci klanu Siakhi, ale přeci jen Aren byl její syn a ona se snažila dělat vše pro jeho dobro.
"Musíme to udělat teď. Aren je silnější než Sachiko a jistě to zvládne. Navíc čím dříve tohle podstoupí, tím silnější bude." podotknul Ilor a lehce se nahnul ke Karře, aby jí předal maličkého Arena.
"Gomene, Ilore." špitnula opět Karra, když sevřela Arena v náručí a zadívala se do jeho obličejíčku. Měl tak bezstarostný výraz, prože vůbec netušil, co ho čeká.
Ilor nic na to už neřekl, raději se otočil a pokračoval svým rychlým krokem po kamenném schodišti. Všichni tři mířili stále výš a výš k dubové bráně, kterou prošli na nádvoří.
"Stejně se mi to nelíbí." podotknula Karra, když se zastavila vedle svého manžela, který zůstal stát uprostřed nádvoří. Karra a Ilor se zadívali na bělovlasého staříky a vlčici po jeho boku, kteří čekali pravě na ně.
"Tadao - sama," zdvořile se pouklonil Ilor před tím staříkem, který se tomu spíše jen zasmál.
"Ale Magomusuko," mávnul úsměvně Tadao rukou a namísto zdvořilé poklony se natáhnul k Ilorovi a objal ho.
"Jsi stejný jako tvoje matka." uchechtnul se a přelétnul Ilora dlouhým pohledem.
"Arigato, ojiisan." pouklonil se ještě jednou zdvořile Ilor, i když Tadao byl Iloruv dědeček tak on byl vychován, aby se ke všem choval co nejzdvořileji a tak i ke svému dědečkovi měl úctu a respekt, proto mu nikterak nevadily ty zdvořilé úklony.
Tadao se opět lehce pousmál, než jeho modré oči sklouznuly k černovlásce a malému Arenovi, kterého Karra držela v náručí.
"Ojii-san," vesele se Karra usmála na staříka a ihned k němu natáhnula ruce, aby ho mohla obejmout.
I když Karra nepatřila do klanu Siakhi a s tímhle mužem neměla žádný příbuzenský vztah, tak jí byl velmi sympatický a věděla, že se na něj může obrátit s jakoukoli prosbou.
"Magomusume," přitisknul se Tadao lehce se Karře a letmo a velmi lehce jí políbil na tvář, než se zadíval na svého pravnuka.
"Maličký, Aren - kun. Jak dlouho jsem už ho neviděl ?" zaradoval se stařík a opatrně si od Karry vzal chlapce, který vypadal trochu vykuleně z toho, co se to děje.
"Naposledy jsme ho viděli, když mu byl rok." proklouznula okolo nich vlčice a vyskočila na zadní packy, kdy předníma se zapřela o staříkovu paži a její hnědé oči se taky podívaly na to maličké stvoření.
Arenovi sice nebyly ještě tři roky, ale byl hodně drobounký, takže většinou si všichni mysleli, že je mladší, než byl ve skutečnosti.
"Máš pravdu Suo," pokývnutím hlavy s bělostnými vlasy stařík souhlasil s vlčicí.
"I přesto je rozkošný." Tadao se trochu přitisknul k Arenovi a lehce ho polechtal na drobounkém tělíčku, ale Aren se ani nezasmál, jen koulel obrovské oči po Tadaovi a vlčici.
"No, ale proto tu jistě nejste, že. Předpokládám, že jste přišli kvůli..."
"Kvůli tomu co myslíte, Tadao - sama, Aren je v nejlepším věku, aby se z něj stal pravý Siakhi."
Stařík zvedl oči od Arena ke svému vnukovi. "A opravdu si myslíš, že je na to připravený?" rukou si promnul bradu a přeskakoval pohledem z Arena na Ilora.
Karra se bála toho, že Tadao měl pravdu, že Aren na takovouhle věc není připravený. Přeci jen byl ještě malé dítě.
"Je, je připravený." odhodlaně kývnul Ilor hlavou a podíval se na svého syna.
"Je připravený." ještě jednou podotknul a tentokrát se namísto na syna zadíval na svojí ženu. Ilor věděl, že Karra nesouhlasila s tím, aby Aren podstoupil rituál spojení, ale Ilor cítil, ne, věděl, že dělá správně.
"Už má i na pravém předloktí obrys znamení." tichým hlasem pronesla Karra a povytáhnula Arenovo oblečení, aby okryla jeho pravou ručičku, na které se opravdu začal rýsovat jaký si znak vlka. A i když se Karře nezamlouvalo to, že by Aren měl projít rituálem spojení, tak přeci jen jako správná žena podpořila svého manžela.
Ilor zvedl tmavé oči a zadíval se na Karru, letmým úklonem pokývnul děkovně hlavou, protože byl obzvláště rád, že ho Karra podpořila.
"Dobře tedy." souhlasil nakonec Tadao a pokývnul na manžele, aby šli za ním.

Pradědeček Arena

Tadao Siakhi


Do temna, které se všude okolo rozprostíralo, se ozývaly jen tiché kroky tří osob, které scházely po kamenném schodišti stále níž a níž. V čele skupiny šel právě stařík, který ve své pravé ruce svíral zapálenou pochodeň, kterou svítil na cestu. V těsné vzdálenosti za ním pak šla Karra a kousek za nimi byl Ilor, který do náručí opět dostal Arena. Sledoval svého syna, jak skoro bez hnutí leží a jen zírá na věci, které se míhaly okolo něj. Pro Ilora bylo velmi těžké vídat Arena jak roste bez toho, aby se ho mohl nějak více dotknout či ho obejmout. Nechtěl si totiž k Arenovi vytvořit vztah, kvůli tomu, aby nebylo pro něj tak složité týrat svého syna při výcviku v toho nejlepšího Siakhiho.
"Jsme tady." poznamenal Tadao, když sešli do nejspodnější části podzemní části chrámu a skupinka se dostala k obrovským dveřím. Za těmito dveřmi se skrývalo jedno z nejcennějších dědictví klanu Siakhi. Tadao kývnul hlavou na Karru a Ilora a pak otevřel dveře a vešel s nimi do obrovského kamenného sálu s kupolovitým stropem a silnými sloupy, které byly do kruhu uspořádány po obvodu místnosti. Mezi sloupy byly vyrovnány obrovské dřevěné police plné nejrůzněji velkých, ale i barevných svitků přes černé, šedé, hnědé až k odstínům bílé. Všechny svitky byli převázané červeným provázkem a pečlivě zařazené do regálu podle značky.
"Celá generace rodiny Kaghero." s úžasem hlesnul Ilor a mlčky podal Karře syna, aby ho podržela.
"Jistě tu bude ten nejvhodnější svitek pro Arena." rychlými kroky zamířil mezi police a začal přejíždět po vyrytých značkách na obvodu polic.
Karra si nad zapálením Ilora trochu oddechnula a sklopila oči k Arenovi.
"To zajisté, problém je v tom, co hledáme." se zamyšleným výrazem začal i stařík přecházet po sále.
"Můj vlk, Taishnou, je syn Amayi a Niboriho. Je to potomek třetí generace hlavní větve. Myslím, že by jsem měli vlka pro Arena hledat ve stejné linii." kývnul hlavou Ilor a konečně našel polici s označením pro třetí generaci hlavní linie.
"To je dobrý nápad," souhlasil Tadao, "Možná, že by bylo ale lepší pro Arena zvolit jinou linii než je tvůj vlk."
Ilor však moc svého dědu nevnímal a jeho oči teď zářily nadšením, když dlaní přejel přes svitky obsahující linii vlčí rodiny.
"Tady Dai, vlk je potomkem Taishoua a Nanako. " vytáhnul sytě černý svitek z police a zamířil s ním nazpět ke Karře a Arenovi.
Tadao se ještě porozhlédnul po dalším svitku, ale když zaregistroval, že Ilor nějaký svitek vybral, tak se tedy navrátil za zbytkem.
Ilor nejprve rozvázal červenou tkaničku, kterou byl svitek zavázaný a pak ho ladným pohybem roztáhnul a položil na zem. Uvnitř svitku byl namalovaný symbol stočeného vlka a v dolní části byla zaznamenána line, ze které vlk pocházel, jinak byl svitek prázdný.
"Arena," natáhnul Ilor ruce ke Karře.
Černovláska však lehce zaváhala, zvedla k Ilorovi oči a zadíval se na něj, ale nechtěla mu jen tak svého syna vydat, už jednou musela pro tuhle podivnost vydat svojí dceru, Arena nechtěla jen tak dát.
"Karro, prosím." požádal Ilor s nataženýma rukama ke své ženě a čekal.
Karra trochu křečovitě stisknula Arena u sebe, ale pak pomaličku natáhnula ruce k manželovi a předala mu chlapečka.
Ilor posadil Arena na okraj svitku a pak vytáhnul ostrý kunai, kterým zamířil k Arenovi ruce a poranil ho na prstu. Aren zvedl ledově modré oči k otci a bolestně se na něj zadíval, v koutku očí mu vytrysknuly slzy, ale z chlapečka nevyšla ani hláska, jen zíral na otce, který mu odebral kapku jeho krve a potřísnil jí na znak vlka na svitku. Všichni v místnosti se zadívali na krev, která se nějaký záhadným způsobem vpila do svitku a jako by zmizela. Ilor nedočkavě přešlapoval, zda se něco stane, ale nic se nedělo. Jak vidno, toto nebyl ten správný svitek...nebyl to správně zvolený vlk pro Arena.
Při tomto rituálu člen Siakhi, u kterého se objevil obrys vlčího tetování na pravé ruce a vlk, nějaký člen linie rodiny Kaghero, se spojili pomocí smlouvy, kdy docházelo ke spojení jejich psychické, ale i fyzické síly v jednu. Problém byl v tom, že ne každý vlk přijmul nabízeného Siakhiho a tak jako právě teď se stalo, že vlk odmítnul.
"Takže musíme najít něco jiného." posmutně si oddechnul Ilor a odsunul maličkého Arena ze svitku, které opět stočil a navrátil ho na původní místo. Bylo na Ilorovi vidět, že doufal a čekal, že Arena si vybere první vlk, kterého Ilor zvolí.
"Co třeba Etsuko, vlčice je potomkem Taishou a Nanako." nadhodil svůj návrh Ilor.
"Myslím, že by to dopadnulo stejně jakou u Daieho, magomusuko." zamyslel se nad tím Tadao a podle něho pro Arena by bylo vhodnější zvolit úplně jinou linii.
Ilor však nepřestával hledat vlka v třetí generaci hlavní větve. "Ryo, syn Taikiho, což je bratr Taishoua."
Stařík opět Ilora od tohoto výběru odradil.
"Ach, tohle bude na dlouho." povzdychnula si Karra a sjela pohledem k Arenovi, který s vykulenýma očkama seděl pořád na stejném místě.
"Yumiko, vlčice patřící do čtvrté generace hlavní větve, sestra Leiko." vytáhnul Tadao bělostný svitek z vrchní police a ukázal ho Ilorovi.
"Leiko je vlčice Sachiko, Arenovi sestry, možná, že by bylo vhodné, aby Arenuv vlk byl příbuzný Leiko, třeba i sestra. Dobře tedy." souhlasil Ilor a jako předtím roztáhnul svitek před Arena a sehnul se k němu, aby z jeho rány na prstíku dostal trochu krve.
"Snad to vyjde." sevřel Ilor ruce v pěst a doufal, že tentokrát se to povede. Karra doufala v to stejné, protože už to chtěla mít za sebou. Přesto se však nic nestalo jako předtím, Ilor tedy se smutným výrazem opět odsunul Arena a stočil svitek, aby ho navrátil nazpět.
Ilor s Tadae pak zamířili opět mezi police a hledali dál, oba dva navrhnuli mnoho vlků, ale ani jeden z nich nebyl dobrým výběrem, až se konečně Tadao dostal ke svitkům jedné linie rodiny, nad kterou myslel už delší dobu.
"Eronn, syn Shina a Nyoko. Potomek druhé generace vedlejší rodiny Kaghero."
Ilor se nad tímto výběrem pozastavil. "Syn vyhnanců, ten by se měl stát vlkem mého syna?"
"Nejsou to vyhnanci, Ilore. Jen vedlejší rodina. Myslím si, že by byl ale vhodným výběrem pro tvého syna."
"Proč? Myslíš si, že je Aren neschopný?" nevrle na něj Ilor zavrčel, protože tenhle vlk se Ilorovi vůbec nezamlouval.
"Ilore !" osočila ho Karra, která jen znuděně postávala a čekala, až se bude něco dít.
"Shin byl a stále je jedním z nejváženějších vlků této rodiny, stejně jako Nyoko a i když tvůj syn nebude mít vlka z hlavní rodiny, tak by pro něj byla velká pocta mít někoho tak schopného jako je Eronn." poznamenal Tadao, aby urovnal věci na pravou míru.
"Dobře tedy." po dlouhé rozmyšlením Ilor nakonec souhlasil a od dědečka si vzal obrovský svitek bílé, skoro až stříbrné barvy. Svitek opět roztáhnul před Arena a kapkou krve potřísnil znak, který byl na svitku. Ani však nechtěl, aby se tentokrát něco stalo.
Namísto nějakého úctyhodného zvuku se ozvalo jen "Eeee..." Ilor i Karra překvapeně sklopili hlavy ke svitku, na kterém seděl Aren a nadšeně po něm rejdil poraněným prstíkem, takže na svitku zanechával stopy svojí krve. Vesele se přitom kroutil a smál se tomu.
"Ale Arene, to nesmíš." urychleně ho chytila Karra, aby přestal dělat takové věci, když se najednou krev na svitku stáhla do jednoho bodu, ozvala se podivná rána a před Arenem a celou skupinkou se objevil pořádný oblak dýmu.
Karra vypoulela oči a zadívala se na mohutný obrys, který se pomaličku rýsoval v kouři.
"Já to věděl." s úsměvem poznamenal Tadao a šťouchnul radostlivě do Ilora.
"Vlk tvého syna...Eronn, syn Shia a Nyoko."
Obláček dýmu se pomaličku ztratil a před skupinou se objevil obrovský vlk v celé své kráse. Měl huňatý šedý kožich, širší ocas a nejkrásnější byly jeho jantarově žluté oči, kterýma se zadíval na skupinku lidí před nimi a lehce si odfrknul.
Arenovi ledově modrá očka se při zjevení Eronna ještě více rozšířila nadšením, jako kdyby namísto živého tvora před Arenem byl obrovský plyšák. Vesele se zachichotal a začal natahovat drobné ručičky k vlkovi, který ho právě v ten okamžik postřehnul.
"Maličký?" udivil se vlk svým dosti drsným hlasem a unaveně si zívnul, takže na Arena otevřel svojí obrovskou tlamu a vycenil na něj svoje ostré špičáky. Chlapec se však vůbec nebál, spíše se mu tenhle chlupatý hromotluk ještě více zalíbil.
"Um..." zajíkal smíchy Aren a zamířil k vlkovi, dříve než se Eronn nadál, tak měl Arena obtočeného okolo obrovské tlapy.
Vlka to dost udivilo. "Co chceš maličký?" zatřepal obří tlapou, aby se ho Aren pustil a pak ho odsunul co nejdál od sebe.
"Je roztomilý, Ilore a asi se Arenovi i líbí." šeptnula černovláska ke svému manželovi. Ilor se jen zatvářil jako kyselý citron a dál sledoval Arena s Eronnem. Aren se opět přitulil k Eronnovi a obtočil se mu okolo obrovské tlapy.
"Pust mě, ty maličké růžové stvoření." sklopil k Arenovi vlk hlavu, aby od sebe Arena dostal, namísto toho však Aren radostlivě chňapnul po Eronnovi a omylem mu vytrhnul pár chlupů na čumáku. Vlk bolestně zakňučel, ale Aren se nechtěl jen tak pustit. Ten obrovský vlk se mu strašně líbil.
Ani po dalších opakovaných pokusech se Eronnovi nepovedlo Arena od sebe odtrhnout a tak si přitáhnul to malé tělíčko k čumáku a očmuchal ho.
"Ty jsi, ale prcek." Jantarově žluté oči se zadívaly do těch ledově modrých, které měl Aren. I když Eronn projevil snahu od sebe maličkého Arena dostat, tak nakonec musel uznat, že to dítko mu přišlo sympatické, souhlasil tedy s uzavřením smlouvy s Arenem a na znak jejich spojení vytvořil na pravém předloktí tetování vlka, které vystoupilo z obrysu, který tam Aren nosil jako znak klanu.
Pro Arena a Eronna se toto spojení stalo začátkem jejich přátelství, ale i společné cesty.

Ojii - san - Dědeček
Magomusuko - Vnuk
Magomusume - Vnučka



Zrození vlka - 1. kapitola

7. listopadu 2009 v 18:08 | Embra a Michiyo
ÚSVIT

Šťastní rodiče čekají dalšího potomka, tentokrát by to měl být očekávaný syn. I když se však onen chlapec ještě nenarodil tak už na něj byli nakladeny nároky pro jeho výchovu a rozvoj. Proč bylo o Arenovi životě už rozhodnuto před jeho narozením? A kdo za tím stál?

"Náš...náš maličký." přitulil se černovlasý mladík k mladé dívce, která ležela vedle něj na pohodlné posteli.
"Ale Ilore." zasmála se černovláska na svého manžela a něžně ho pohladila po tváři. Přišlo jí, že její manžel byl poslední dobou úplně jiný než býval dříve, od té doby co se dozvěděl, že čekají spolu dalšího potomka a tentokrát syna tak se neustále lísal a hladil onu dívku po bříšku, které už se pořádně zakulatilo.
"Karro," zvedl na chvíli temně modré oči Ilor ke své ženě, pomaličku se k ní natáhnul a políbil jí.
"Už se na něj nemohu dočkat." otřel se opět Ilor lísavě o Karry bříško.
"Ale ještě jsme mu nevymysleli žádné jméno." najednou se pozastavil Ilor a zvedl opět oči ke Karře.
"Jak se bude jmenovat ?" otázal se Ilor a pomaličku se přitisknul ke své manželce a lehce jí objal, svojí rukou však neustále spočíval na jejím bříšku, které jemně hladil.
"Nevím, jak se bude jmenovat...nad tím jsme ještě nepřemýšleli." natáhnula Karra ruku k manželovi a prohrábla mu dlouhé černé vlasy. Karra byla velmi šťastná jako Ilor i, když její radost plynula z toho, že čekala potomka se svým manželem, kterého tolik milovala. Možná, že jí však mrzelo, že Ilorovo nadšený pramenilo z toho, že to byl chlapec. Přeci jen Karra věděla jak Ilor se těšil na očekávaného dědice, ale i přesto jí nějak ranilo to, že Sachiko jejích prvorozená dcera byla až na dalším místě za chlapcem.
"Ilore," špitnula Karra pomaličku zvedla svůj kulaťoučký obličej a zadívala se na manžela svýma jemně modrýma očkama.
"Co kdyby se jmenoval…Aren." Navrhnula Karra a lehce se pousmála, měla velmi příjemný úsměv stejně, jako byl příjemný její smích.
"Aren ? " zamyslel se Ilor a na chviličku přestal Karru hladil po kulaťoučkém bříšku. To jméno se mu docela líbilo, ale přeci jen on sám už měl jedno jméno vymyšlené "A co kdyby byl Siyan ? " předložil Ilor svůj návrh pro jejich chlapce.
"Si…Siyan? " udivila se trochu Karra "To jméno se jí zas tolik moc nezdálo na rozdíl od Arena, které se jí velmi líbilo. Nehledala v tom jménu žádnou symboliku, ale to jméno samotné jí přišlo tak elegantní a zároveň nějak tajemné, že byla rozhodnutá přesvědčit Ilora, aby se syn jmenoval Aren.
"Tobě se snad jméno Aren nelíbí ? " otázala se Karra a tak zamaskovala to, že ani neodpověděla na jeho volbu jména.
Ilor pokývnul zamyšleně hlavou několikrát do strany "Neříkám, že by se mi nelíbilo, ale prostě jméno Siyan mě ohromilo více…přijde mi, že z toho jména čiší jistá energie a síla a náš syn musí být silný Shinobi, aby se mohl stát velitelem našeho klanu Siakhi." podotknul Ilor hrdým hlasem a opět se přilísal ke Karře a zadíval se na její bříško. "Co bys řekla na jméno Siyan? " otřel se velmi lehce tváří o Karry bříško a ještě jí i políbil.
Karra se tomu spíše jen pousmála, byla zvyklá na to, že Ilor se choval jako malé dítě a neustále jí hladil po bříšku či se tulil nebo její kulaťoučké bříško zasypával polibky.
"Mě se, ale více líbí jméno Aren." hlesnula Karra trochu rozpačitě, protože nevěděla, zda se třeba Ilor kvůli tomu nějak nerozzlobil.
Ilor však se právě zabýval Karry bříškem a skoro vůbec nevnímal. Hladil jí dlaní po bříšku a svým nosem velmi něžně skoro až dloubal do jejího bříška a huhňal "Ťuťuťu…náš maličký….bude to náš maličký vlčík." zazubil se šťastlivě Ilor na Karru, která se však nyní tvářila trochu dotčeně "Ří…říkala jsi něco? " zmateně si prohrábnul Ilor několik černých delších pramenů, které mu spadaly do obličeje.
"Ano říkala." podotknula uraženě Karra. Ona nebyla uražená jen se snažila tak vypadat, aby si Ilor uvědomil, že je tu taky.
"A co jsi říkala, miláčku?" natáhnul se Ilor nazpět ke Karře. "Já jsem Tě nějak zrovna neposlouchal. " rozpačitě se zatvářil hrdý taťka, který až lehce zčervenal ve tvářích.
"Jak bys mě taky mohl slyšet, když se pořád zajímáš jen o Arena." klidným tónem opáčila Karra a pomaličku se sesunula z postele. Ona sama se rozhodnula, že její syn bude Aren…ona ho porodí a bylo jí docela jasné, že Ilor ho bude milovat i když to bude Aren a ne Siyan, navíc kdyby se s ním o tom ještě bavila tak by se třeba pohádali.
"Ale," natáhnul za Karrou ruce jako malé dítě, které mu právě vzali jeho milovanou hračku.
"Aren?! " najednou se zaseknul Ilor, když si uvědomil jaké jméno Karra použila. Čím více nad tím přemýšlel tím více se mu to líbilo.
"Aren Siakhi." nadšeně hlesnul a vyskočil taky z postele a několika rychlými kroky se dostal ke Karře, kterou pevně objal, ale ne moc pevně, aby jí třeba nějak neublížil.
"Ano, Aren Siakhi." hřejivě se Karra na Ilora pousmála a ruce mu obtočila okolo krku.
"Náš Aren, je to pěkné jméno i, když Siyan…" Karra raději umlčela manžela sladkým polibkem na jeho rty.
"Je sice pěkné, ale náš syn bude Aren, a pokud budeme mít ještě nějakého dalšího syna tak ten bude jistě Siyan." oznámila Karra Ilorovi, když se od něj odtáhnula.
Ilor se nejprve jen zadíval na Karru jak trochu šibalsky to měla vymyšlené, ale vůbec mu to nevadilo, spíše byl rád, že Karra mluvila o dalších dětech.
"Víš, že Tě moc miluju." zadíval se Ilor na Karru a jeho oči zářily štěstí, čím více byl s Karrou tím více jí miloval i přesto, že mu celý klan bránil v tom, aby si vzal právě Karru.
Klan Siakhi si totiž snažil zachovávat svůj kekkei genkai a nechtěl se mísit s nějakým dalšími klany a tak bylo obvyklé, že se členové klanu Siakhi brali mezi sebou. A právě Ilor i když potomkem hlavy klanu a byli na něj kladeny nároky ohledně toho, aby se stal v pozdější době velitelem, tak právě on si vzal dívku, která nebyla Siakhi. Vlastně Karra nebyla z žádného jiného klanu z Konohy, byla to jen obyčejná Kunoichi z rodiny Meadro.
"Vím," opět ho sladce políbila "Ale já Tě miluju mnohem více." jízlivě dloubnula Ilora do hrudi a usmála se.
"To není pravda…já víc." ihned jí Ilor oponoval, ale Karra se tomu jen smála stejně jako on.
V této době byli oba dva ještě šťastní a netušili, že Arenovo narození to nějak změní. Mysleli si, že onen chlapec vnese do jejich života další radost stejně jako jejich maličká holčička Sachiko…

Matka Arena

Karra Siakhi (Meadro)


"Hahaoya - sama." pozdravil Ilor uctivě svojí matku, když po zaklepání vstoupil do její pracovny. Znal tohle místo velmi důvěrně ze svého dětství kdy za každý prohřešek, který matka zjistila si tu odpykal několik minut jejího kárání. Tentokrát tu však byl na její pozvání.
"Ilore." opáčila chladně černovlasá, vrásčitá žena s velmi ostrými rysy v obličeji, která seděla za velkým dubovým stolem a lehce pohrdavě sledovala svého syna, který právě přišel.
"Hahaoya - sama, proč jste si mě vyžádala." došel Ilor těsně k jejímu stolu a ještě jednou se uctivě pouklonil.
Ilorova matka, Kasumi jen pokývnula rukou, aby se posadil.
"Slyšela jsem, že ta tvoje…" na chvilku se odmlčela a hledala to správné slovo, Kasumi nikdy neměla Karru ráda a z toho důvodu, že nebyla Siakhi, ale byla jen z nějaké podřadné rodiny Meadro.
"Tvoje žena brzy porodí našemu klanu nového dědice…" trochu ztišila hlas a spíše jen pro sebe dodala jízlivě "Konečně."
Ilor pokývnul hlavou "Ano, Hahaoya - sama. Karra je těhotná a čeká chlapce. Asi za měsíc by se měl narodit." šťastlivě dodal, protože se velmi na maličkého Arena těšil. "Už jen měsíc a dočkáme se maličkého Arena." pousmál se Ilor na svojí matku a doufal, že bude sdílet jeho nadšení.
"Arena ? " poznamenala Kasumi dosti znechuceně "Doufala jsem, že tvůj syn Ilore dostane nějaký důstojnější jméno, třeba po tvém otci."
Jak bylo vidno Kasumi nesdílela Ilorovo nadšení i přesto se však syn odvážil své matce oponovat "Já i Karra jsme se shodli na jménu Aren."
"Aren jak podřadné jméno." zasyčela naštvaně Kasumi na Ilora.
"Ale Hahaoya - sama," chtěl jí nějak uklidnit Ilor, raději však mlčel, protože jí nebylo radno vzdorovat.
"Kss, vždyť je to jedno jaké jméno bude mít." nakonec podotknula podrážděně matka. "Hlavní je to, že ponese jméno Siakhi, jméno našeho klanu!"
Ilor rázně kývnul hlavou "Ji…jistě, Hahaoya - sama."
"Dobře." hlesnula Kasumi a sevřela v ruce svojí hůl a pomaličku se vytáhnula ze svého křesla "Až bude ten parchant…"
"Takhle o mém synovi, Hahaoya - sama prosím nemluvte." ihned zareagoval na matčina slova podrážděně Ilor.
"Dobrá, až bude ten kluk na světě tak od tebe očekávám, že ho budeš od jeho dětství řádné vychovávat, učit a připravovat pro to, aby jednou vedl náš klan."
Její syn jen opět pokývnul hlavou "Ano, zajisté Hahaoya - sama." nedovolil se své matce nijak oponovat.
"Až mu bude, alespoň tak pět let tak rozhodneme o tom, která dívka z našeho klanu se později stane jeho družkou. Nedopustím, aby byl stejným zklamáním jako ty a ta tvá Meadro." káravě se na Ilora podívala. I když to bylo několik let co si Ilor vzal Karru tak Kasumi to nedokázala překousnout a pokaždé když měla příležitost tak to předhazovala Ilorovi, že si vzal jen podřadnou dívku a ne členku jejich klanu.
"Dobře, Hahaoya - sama." sklopil hlavu k zemi a poslouchal.
"Jsem ráda, že chápeš důležitost toho, co od tebe očekávám. Chci, abys ho od raného věku začal učit klanové techniky a zaměřil si se na taijutsu."
Kasumi se na maličkého Arena kladla vysoké nároky i když se ještě nenarodil. Ilorovi bylo jasné, že bude muset Arena trénovat, ale to co žádala Kasumi bylo moc. "Nebylo by lepší začít s jeho tréninkem chvíli před Akademií?"navrhnul Ilor svoji prosbu, matka jí však ihned zamítnula.
"Ne! Ten kluk na Akademii nepůjde. Nechci, aby ho zkazily zvyky té proradné Hokage." podrážděně zavrčela Kasumi a sevřela pevně svojí hůl v ruce jako, kdyby se jí chtěla rozdrtit.
"Pokud bude, alespoň trochu inteligentní tak od jeho čtyř let se začneš zabývat jeho schopnostmi."
"Od čtyř let?" udiveně vyhrknul Ilor a přerušil tak svojí matku.
"Zajisté." stejně jako předtím zavrčela "Chci, abys ho pak vzal na tréninku do KO. Budeš tam mít dostatek místa a možností k tréninkům a navíc tak Arena oddělíš od jeho matky."
"Ale vždyť se stále bavíme o malém dítěti…potřebuje svojí matku." vůbec nesouhlasil s tím, co bylo po něm žádáno, nedokázal si představit, že by měl maličkého třeba čtyřletého Arena oddělit od Karry a jít s ním do Root a tam začít pracovat na jeho schopnostech.
"Ticho! Ticho!" zahřměla Kasumi "Uděláš to, co jsem ti řekla, jinak se ty a ta tvá d*vka rozloučíte s tím svým parchantem a budu ho trénovat já sama."
Ilor chtěl vystřelit z křesla na, kterém seděl a chtěl matku odradit od tak radikálních věcí, ale věděl, že kdyby něco řekl tím by to ještě zhoršil.
"Dáš mu pořádně tvrdý výcvik, aby se naučil co je to bolest. Aby jí uměl snášet, ale ne ji projevovat. Nechci, aby z něj byl nějaký usmrkaný slaboch."
Tentokrát už matka přešla snesitelné hranice, Ilor vyskočil z křesla "Ale, Hahaoya - sama !"
"Řekla jsem TICHO!" otočila se Kasumi ke svému synovi a hrozivě se po něm podívala. "Už jsem ti řekla, co se stane, když neuděláš to, co jsem ti nařídila." jízlivě se ušklíbnula "Abych tě, ale ještě více motivovala. Pokud neuposlechneš tak se nejen rozloučíš se svým Arenem, ale zajistím, abys už nikdy neviděl svojí ženu a ani tu malou holku." pohrozila Ilorovi Kasumi a, když viděla jeho zdrcený pohled tak pocítila vítězství.
Ilorovi se úplně vytratila barva z obličeje a jeho rty se zúžili do linky. Chtěl něco říci, nemohl to přeci takhle nechat, vždyť jeho matka zašla příliš daleko, ale neviděl žádné východisko z této situace. Bylo to na něm vidět jak byl zdrcen tím co bylo na něm dožadováno.
"Obětuj svého syna pro dobro klanu a ochraň tak sebe a zbytek svojí rodiny."
Ilor se sklopenou hlavou jen zaregistroval to, co řekla Kasumi, měla pravdu, ale on nechtěl se rozhodnout mezi Arenem a Karrou se Sachiko. Vždyť ti dvě moc miloval, ale syn byl pro něj něco, na co se neochvějně těšil.
"Udělám tedy to, co po mě žádáte, Hahaoya - sama." rozechvělým hlasem odpověděl Ilor a sevřel ruku v pěst.
Věděl, že by se nedokázal vzdát těch dvou a proto se rozhodnul, že se vzdá svého syna!

Otec Arena

Ilor Siakhi


O dva měsíce později...
Byl jeden z teplých večerů kdy jako každý den Ilor přišel k postýlce toho maličkého drobečka. Už před dva měsíce ho tížil onen rozhovor s Kasumi - sama ohledně budoucnosti Arena. Vždyť byl ještě tak maličký a oni už rozhodnuli, jaký bude mít život…plný bolesti a smutku.
Ilor sklopil hlavu níž k Arenově postýlce a zadíval se na jeho drobounké tělíčko "O maličký…začínám toho litovat, že ses narodil." něžně pohladil chlapečka po tom miniaturním tělíčku.
Aren se lehce ošil a tak se na Ilorovi tváři vykouzlil šťastlivý úsměv, který však rychle ochabnul. "Bohužel jsem, ale nemohl říci Hahaoya - sama ne." oddychnul si smutně Ilor.
"Musím ochraňovat Tvojí maminku, ale i sestřičku." mluvil muž k drobnému spícímu chlapci "Měl bych ochraňovat i Tebe maličký, ale nejde to…" zkroutil obličej do sklíčeného výrazu, ale stále sledoval klidně spícího Arena, kterého zatím nic netížilo.
"Ale, ale bohužel to nejde, mám svázané ruce. Musím si někoho zvolit." ještě více se sehnul k Arenovi a lehce ho políbil na jemňounké tvářičce. Ilor tak věnoval svému synovi poslední známku jeho otcovské lásky. Byl rozhodnutí se Arenovi raději vyhýbat anebo se k němu chovat jako k cizímu, aby mu ulehčil to, co na něj bude čekat, ale chtěl tak i ulehčit sobě, aby nebylo pro něj tak složité terorizovat tréninkem někoho koho by miloval.
"Snad mi to jednou odpustíš, Arene." ještě jednou se dotknul svého syna, než se mlčky otočil a raději zmizel z jeho pokoje. Vypadalo to skoro jako kdyby se Ilor s Arenem loučil, ale toto bylo mnohem horší. Ilor byl pevně rozhodnutý se od nynějška chovat k Arenovi jako pravý Siakhi, jako tyran, který nezná slitování!

Hahaoya - sama = zdvořilé oslovení pro matku (jap.)
KO = Kuro Onjin - Temní ochránci

Nová krev - 2. kapitola

7. listopadu 2009 v 17:24 | Embra a Michiyo
VŮNĚ BYLIN

Miya roste jako z vody, vlasy barvy hořké čokolády jí už sahají po lopatky a neustále zasněnými očky zkoumá všechno, co se jí připlete do cesty. Rychleji než ona sama však dozrává její povaha ...

,,Mamí? Maminko!" Nakouklo sotva čtyřleté děvčátko do místnosti, kam obvykle nesmělo. Byl to pokoj vyhraněný jen pro její rodiče, teď však byly posuvné dveře otevřeny, a protože byla Miya v celém domě sama jen s matkou, na celé dopoledne se zabavila čáráním na otcovy důležité svitky. To ji však přestalo brzy bavit, proto přiťapkala z otcovy pracovny dolů, aby si uzmula pozornost matky. Miyu zvedla od ledové sošky ve svých rukách modré oči, příjemně se usmála na dívenku s polovinou drobného obličejíku schovanou za zdí.
,,Copak maličká? Ty se nudíš?" Natáhla k dcerce ruku a pokývnula jí, aby šla k ní. Miya se bez váhání rozeběhla drobnými krůčky k matce do náručí, hlavu si opřela na jejím rameni a průzračně modrými očky zamrkala na sošku cizí ženy.
,,Kdo je to, mamí?" Dotkla se prstíkem ledové sošky. ,,Jů! To není vůbec studený!" Vypískla vzápětí, když jí led ze sošky nezastudil tak jako vždy. Překvapeně upřela oči na matku.
,,Jakto mamí? Poč to vůbec nestudí?" Zamrkala zvědavě na ženu. Miyu se vesele zasmála, hotovou sošku postavila vedle dřevěné krabičky na zem a přitáhla si malou Miyu do svého náručí.
,,Protože jsou v ní bylinky, které to zařídily," cvrnkla jí bříškem prstu do drobného nosíku. Miya se s uculením v matčině náručí zavrtěla, drobné ručky jí obmotala kolem krku a přitulila se jí do náručí. Levou ručičkou si přitáhla k obličeji pramen matčiných temně černých vlasů.
,,Hezky voníš mamí," broukla spokojeně jako vždy, když pocítila lehkou bylinnou vůni. Odjakživa měla ráda kytky a bylinky, ať už to, jak vypadaly, nebo jak voněly. O to víc jí mrzelo, že v místě, kde ve vesnici se svým klanem bydleli, jich příliš nebylo.
Vlastně nebyly v jejich okolí žádné květiny ani bylinky, kromě pár takových, které snesly chlad a námrazu. O to víc se ale pokaždé těšila, když ji někdo z rodičů vzal na druhý konec Mizu, kde se už nenecházel led a mohla tam tak vídat místa porostlá květinami. Miye se však líbily i sušené bylinky, které vídala mnohem častěji. Jejich aromatická vůně působila vždy nějakým způsobem na její nosík a potom buď neustále chodila a čichala a nebo kýchala. Miyu pohladila dcerku něžně po hnědých vláscích, které měla zbarvené po otci.
,,Copak jsi celou tu dobu dělala, že jsi přišla až teďka, Miyo? Nemalovala jsi zase tatínkovi na svitky kolem znaků motýlky, že ne?" Nahla přitom hlavu mírně do strany, aby viděla na obličejík svojí dcerky. Miya upřela velké oči do těch matčiných, nakonec se jen začervenala ve tvářích a s horlivým zavrcením hlavičky si schovala obličej na matčině hrudi. Miyu se pobaveně zasmála.
,,To bude zase tatínek řádit. Víš, jak nerad vidí, když se mu ochomítáš kolem pracovny," sevřela malou Miyu v náručí a pomalu se s ní zvedla z nachově zbarveného polštářku, který ležel volně na zemi. Miya skrz matčiny vlasy zamrkala do prosvětlené místnosti, ze které pomalu vycházely. Nebyl tam téměř žádný nábytek a po zemi se rozvalovala spousta barevných polštářků na sezení od nachové barvy přes rudou až ke zlaté. Malé Miye se ten pokoj vždycky moc líbil, i když byl docela prostorný, působil útulně a přitom hravě. Jí se ale líbily všechny místnosti domě, každá byla sladěná do nějakých barev a měla svůj vlastní nádech euforie. Přesně takový chtěla mít jednou i ona domek se spoustou barev a velkou zahradou kolem, která bude plná vonících kytiček a bylinek. Hlavně ale chtěla přesně takovou místnost, jakou měla maminka s tatínkem. Už nejednou je pozdě večer, když nemohla spát kvůli ošklivé bouřce, zahlédla skrz mezeru ve dveřích, jak se k sobě o samotě právě v tom pokoji tulí a povídají si a přesně tak se chtěla jednou tulit k Ichigovi, když si ještě ve své dětské naivitě myslela, že právě její velký onii - san bude tím, koho si jednou vezme. Jak velké pro ni bylo sklamání, když se dozvěděla, že to nejde. Miye však nikdy nevydrželo dluho smutnění, rychle tedy upustila od svého záměru vzít si Ichiga a po zjištění, že ani tatínka si nemůže vzít, protože by to bylo líto mamince, si tvrdohlavě umínila, že ať už si jednou vezme kohokoliv, bude se k němu přesně takhle tulit v úplně stejně vypadající místnosti.

,,Maminko, tatínek se bude zlobit?" Upřela svoje tázavé oči k matce, když jí o pár minut později usadila na kuchyňské lince. Byl nejvyšší čas, aby Miyu začala vařit oběd a protože jí Miya vždy s velkou radostí se vším pomáhala, přisunula k ní potřebné ingredience, aby jí pomohla s ovocným sirupem. Sama si přitom začala připravovat věci na rýžové placky.
,,Ale to víš, že nebude. Tatínek se přeci nikdy nezlobí," natáhla k ní Miyu s laskavým úsměvem ruku a dlaní jí pohladila přes jemné vlásky. ,,A teď si vezmi hůlky a rozmačkej ty maliny, miláčku," přistrčila k malé Miye misku s čerstvými malinami. Miya se nad červenajícím se ovocem zašklebila. Neměla maliny ráda, když byly čerstvé, sirup z nich však naprosto zbožňovala. S novou jiskřičkou v očích si tedy misku přitáhla na klín a horečně začala do malin dloubat dřevěnými hůlkami. Miyu koutkem oka sledovala její počínání, neřekla k tomu ale nic. Pouze s úsměvem začala chystat těsto na rýžové placky; mohla sice Miye poradit, aby s hůlkami jen točila kolem dokola a že by se tak maliny rozmělnily, takhle se však zabavila mnohem líp a také na celou dobu než bude oběd hotový.
,,Mamí a co budeme dělat potom?" Zakývala Miya malými nožkami ve vzduchu při snaze jednu malinu rozpíchat dřevěnou hůlkou k smrti.
,,Až se pěkně naobědváš, půjdeme na druhý konec vesnice pro nové bylinky. Potřebuji si jich pár koupit," odpověděla Miyu při hnětení pomalu vznikajícího těsta. Miye se zajiskřilo v očkách. Jakmile se u nich doma pronesla tahle věta, znamenalo to cestu do jejího oblíbeného krámku s bylinkami. Vesele se zaculila a se zuřivým nadšením počala dloubat do částečně rozmačkaných malin. Miyu se musela tiše zasmát, když svoji dcerku s povyplazeným jazykem a dloubáním do ovoce pozorovala. Miya byla povahově velice podobná svému otci, byl to úžasný pár trdel, které Miyu ještě společně s Ichigem zbožňovala. Miya si však smějící se matky nevšímala.
Natolik se ponořila do likvidace malin, že s tichým pobrukováním a vyluzováním neidentifikovatlených zvuků nepřestala těmi hůlkami v misce rejdit, dokud nebyly maliny na kaši. Jakmile se jí podařilo udělat z ovoce jakousi vodnatou dřeň, chopila se zbytku věcí a od oka začala přisypávat a přimíchávat všechny ingredience, které jí matka připravila. Nevěděla sice, kolik čeho by tam měla dát, nějak se jí ale pokaždé podařilo se přesně trefit. Miyu to vždy považovala za přirozený talent její dcery, Miya byla ale ještě moc malá, než aby si něco takového vůbec uvědomila. Pro ní to byla jenom hra nebo zábava, kterou mohla ke všemu pomoci mamince s prací. Pečlivě tedy ještě všechno dřevěnými hůlkami zamíchala a se širokým úsměvem přistrčila k matce misku plnou sirupu.
,,Hotovo mamí!" Zaklimbala nožkama a vesele se na kuchyňské lince zavrtěla. Vždycky byla tak trochu neposedná, jakmile skončila s jedním, už koukala po něčem dalším, čím by se zaměstnala.
,,A placky taky," postavila Miyu vedle misky sirupu i tácek s rýžovými plackami. Miya nadšeně tleskla ručkami, to už jí ale Miyu sundala ladným obloukem na zem a malá Miya se tak rozeběhla do jídelny, která sousedila s kuchyní. Tam se vyškrábala na svoji obvyklou židli a s nadšením sledovala, jak se před ní objevil kalíšek se sirupem a pár rýžových placek se sklenkou ovocné šťávy.
,,Itadakimasu!" Zašveholila Miya k matce, která se posadila po jejím boku a natěšeně už sledovala, jak se sirup táhne z kalíšku na rýžové placky. Miyu pouze s úsměvem zakroutila hlavou. Ona sama maliny narozdíl od Miyi zbožňovala, sirup jí ale překvapivě příliš nechutnal. Raději jedla placky bez něj jako Ichigo, zatímco Miya a Ichigaki si dokázali svoje placky v sirupu doslova utopit. Nejspíše to bylo ale proto, že Miyu nikdy nechutnaly sladké věci a syn to podědil po ní, narozdíl od dcery, která sladké milovala jako Ichigaki.
O půl hodiny později už obě stály před vstupními dveřmi do domu, přichystané na cestu do obchůdku s bylinkami.

,,Tak poběž Miyo," natočila se Miyu bokem k domu na cestě skrz malou předzahrádku u domu a natáhla směrem k dceři ruku. Miya se s úsměvem rozeběhla za ní, ručkou se chytila pevně její ruky a ráznými kroky začala vedle matky capkat směrem k vesnici.
Miyu byla vždycky raději, že bydleli až na samém konci. Byl tam příjemný klid a hned za menší zahradou za domem se jim rozprostíral poměrně řídký les plný jehličnatých stromů. V některých to možná vyvolávalo obavy, ke všemu, když v něm žili potulní vlci, Miya ani Ichigo se však nikdy do lesa nebáli jít a Miyu ani Ichigaki neviděli jediný důvod, proč by si měli z potulujících se vlků něco dělat. S několika se už ke všemu setkali a jelikož na ně byli vlci převážně zvyklí, neublížili jim. Ostatně vlk nikdy neútočil, pokud nedostal důvod a nebo nebyl hladový, což nebylo tak těžké zařídit. Jedinou nevýhodou jejich odloučení tedy byla délka cesty přes celou vesnici, pokud potřebovali do míst jako byl právě obchod s bylinkami. Z druhé strany to však byla velice příjemná procházka centrem vesnice, kterou si Miya vždycky užívala. Byla ještě malá, nechodila tedy do vesnice jinak než s někým z rodičů, a i když tam šla třeba i dvakrát za den, vždy se šťastně usmívala a zkoumavě přejížděla očima všechno nové ve svém okolí. Na úplně opačný konec vesnice ale chodila jen zřítka kdy, o to víc se ale pokaždé těšila. Celu cestu pak vesele hopkala vedle svého doprovodu a tiše si broukala nějaku dětskou písničku, stejně jako teď. Miyu jen kráčela přiměřenými kroky vedle ní a občas na někoho s úsměvem kývla ve zdvořilém pozdravení. Náhle se však ve svojí chůzi zastavila, když se objevil vysoký muž přímo před ní. Miya se trhnutím zastavila ve svém poskakování, zvědavě zdvihla obličejík a podívala se tázavě na matku, když ale viděla její upřený pohled před sebe, otočila hlavičku a velkýma očima zamrkala na člověka, který se jim připletl do cesty.
,,Oji - san," hlesla tichým hláskem. Nebyl to sice její opravdový strýček, byl však ze stejného klanu a Miya ho znala od vidění i z několika málo návštěv, které absolvoval u nich. Jediné, co kromě jeho jména ještě věděla byl ale jenom fakt, že to byl bývalý týmový partner její maminky a tatínka. Bělovlasý muž k ní sklopil zrak.
,,Malá Miya ... Ty jsi ale vyrostla," zadíval se na ní svým zlatavým okem. Pomalu se k ní přitom sklonil a bez ptaní si jí lehce vytáhl do náručí. Miyu je mlčky sledovala. Neměla právě radost, že Haruhiho potkala, necítila však ani odpor nebo zlost. Jejich vztahy byly spíše ochladlé a chování odměřené, i když zdvořilé.
,,Haruhi," pokývla na něho hlavou ve zdvořilém pozdravu. Pohledem však neustále těkala po Miye v jeho náručí. Nevěděla proč, ale neměla ráda, když se Haruhi vyskytoval v blízkosti jejích a Ichigakiho dětí. Nikdy se k nim sice nezachoval špatně a vesměs k nim byl docela milý, přesto z toho neměla nikdy dobrý pocit. Miya se v Haruhiho náručí mírně ošila, maličkým prstíkem se dotkla jeho jizvy u levého oka, které nikdy neotvíral. Jako vždy ho po celé jizvě lehce pohladila, vždycky to dělala, když se dostala k jeho obličeji, stejně jako s jakými koliv jizvami, se kterými se u lidí setkala. Bylo to jakési její gesto, kterým chtěla svojí dětskou myslí vyjádřit trochu radosti, aby dotyčná osoba nebyla smutná z oné jizvy. Haruhi upřel na malou Miyu pohled.
,,Ty se čím dál víc podobáš matce, malá," přejel jí bříškem jednoho prstu po čelisti schované za nadýchanou tvářičkou. Miye zčervenaly tvářičky, pusu si schovala za drobnými pěstičkami a dětsky se zachichotala. To už se s ní Haruhi ale znovu sehl a postavil jí zpátky na místo, odkud jí zvedl. Teprve poté svojí pozornost stočil k Miyu.
,,Miyu," pokývl na ní hlavou v pozdravu. ,,Dlouho jsme se neviděli."
,,Možná ne dost dlouho, Haruhi," odpověděla chladně Miyu. Haruhi do ní zavrtal svůj pohled, na okamžik tak zůstali stát mlčky proti sobě. Miya se rozhlédla kolem sebe. Nerozuměla jejich pauzám v rozhovoru a tomu, co říkali už vůbec, brzy jí však upoutaly zvonkohry visící v jedné výloze obchodu. Ještě jednou se tedy podívala po mlčící dvojici než se rozeběhla přes cestu ke sklu, skrz které mohla obdivovat všelijak barevné zvonkohry. Haruhi zaznamenal odběhnutí malé Miyi okamžitě i bez toho, aniž by se na ní musel podívat. Pohledem přejel naproti stojící Miyu v šeříkově fialovém kimonu, které jako vždy bylo ve velice krátkém střihu. Odhalovalo tak téměř celé její nohy a poměrně i velkou část výstřihu od klasického kimona.
,,Sluší ti to, Miyu," složil jí zdvořile poklonu, ačkoliv více než zdvořilé gesto to myslel naprosto vážně. Miyu téměř okamžitě odtáhla pohled.
,,Opět s tím začínáš, Haruhi? Doufala jsem, že tohle jsme si už jednou pro vždy vyjasnili," probodla ho vzápětí ledovým pohledem.
,,Myslíš tohle?" Přejel si Haruhi prstem po jizvě. Miyu téměř okamžitě svraštila obočí.
,,Ty víš dobře, jak to myslím, Haruhi!" Usykla na něj, hlavou přitom lehce trhla směrem k Miye, která s nadšenými jiskřičkami v očích pozorovala cinkající zvonkohry. Haruhi krátce zabloudil pohledem k její dceři, poté však upřel oko zpátky na Miyu.
,,Chápu. Byl to ale Ichigaki, kdo přistoupil na ten návrh," odpověděl s naprostým klidem. Koutkem oka přitom vnímal její vzteklé zarytí nehtů do dlaní. Lehce tedy pokývl na černovlasou ženu hlavou, přitom udělal krok směrem k ní, aby mohl jít. Těsně u ní se však ještě na vteřinu zastavil.
,,Den ode dne jsi krásnější, Miyu," hlesl, než rychlými, dlouhými kroky zmizel z jejího dosahu. Miyu zůstala na okamžik stát strnule na místě a uvnitř sebe přemáhala vztek, který se v ní bouřil. Sotva se pak přiměla uvolnit svoje ruce z křeče, ohlédla se po Miye.
,,Maličká ... Na co to tady hledíš?" Přidřepla si za ní, když k ní došla.
,,Koukej mamí na ty motýlky. Ti jsou krásní!" Ukázala Miya malým prstíkem na zvonkohru z čirého skla ve tvaru motýlků. Miyu se mírně pousmála. Tohle byla celá Miya. Ze všech možných výběrů se jí líbil ten nejprostčí a nejlevnější, který se mezi nimi naskytl. Bylo až k nepochopení, jak skromná ta maličká byla. Vždycky raději sáhla po nějaké drobnosti než po něčem velkolepém, co obvykle chtěly ostatní děti a radovala se z toho dvakrát tak dlouho jak oni.
,,Líbí se ti? Tak co kdybychom ji koupily?" Objala Miyu svoji dcerku rukou kolem drobného pasu. Miye se rozzářily oči, v mžiku její obličej připomínal zářící sluníčko.
,,Vážně mamí? Ty mi ji koupíš?" Otočila se fascinovaně na matku, ručičkami jí objala kolem krku.
,,Děkuju mamí!" Vypískla nadšením a políbila ji na jemnou tvář, když Miyu přikývla k souhlasu. Společně tedy zamířily do obchodu, ze kterého si po pár minutách nesla maličká Miya hrdě svojí vyhlédnutou zvonkohru. Teď byla naprosto spokojená, k maximálnímu štěstí jí už pak stačila jen návštěva obchodu nacpaném všemi možnými bylinkami.

"Oji - san" a bývalý týmový partner

Haruhi Tori


,,Mamí, mamí! Ještě levanduli!" Čapla Miya do ručky z jedné nízké poličky modro-fialový pytlík a rozeběhla se s ním úzkou uličkou za matkou.
,,A pohanku!" Sáhla při cestě ještě po dalším tmavě zelenkavém sáčku. Miyu pouze postávala u pultu s prodávající ženou a jemným úsměvem ve tváři pozorovala svojí dceru. Pokaždé, když Miya vešla do tohohle krámku a do nosíku jí uhodila těžká vůně promísených aromatických bylinek, zapomněla na všechno kolem a rozehnala se mezi regály plné nejrůznějších bylinek, aby si mohla prohlédnout nové zásoby. Miyu už ani nemusela pamatovat, co všechno potřebuje koupit. Miya pokaždé prolétla všechny uličky a nanosila potřebné sáčky za ní, aniž by jí cokoliv řekla. Občas měla Miyu pocit, že ví Miya lépe než ona sama, co je vlastně potřeba. Byla ale ráda, že si našla nějakou neškodnou a vlastně docela příjemnou zálibu jakou byly právě bylinky. Žena za pultem se na malé děvčátko jen příjemně usmívala. Znala její matku, už jako malá holka chodívala okukovat do jejího krámku bylinky, nebyla však dotoho ani zdaleka tak zapálená jako Miya. Ke všemu to, jak se neustále vesele culila a byla miloučká, působila na všechny lidi hřejivým dojmem.
,,To je takové malé zlatíčko," usmála se žena na maličkou Miyu, když donesla poslední důležité sáčky a položila je ke zbytku na vysoký pult. Pokaždé se u toho musela vytáhnout až na špičky, aby tam vůbec dosáhla a žena se musela naoplátku z druhé strany nahnout, aby na ni viděla.
,,Už máš vybráno, Miyuško?" Zeptala se vlídným hlasem malé dívenky, která v bledě žlutém kimonu vypadala ještě roztomileji. Miya roztáhla rtíky do širokého úsměvu, několikrát horlivě zakývala hlavičkou.
,,Hai, Chi - san! Máme všechno," zaculila se na postarší ženu. Miyu se vesele usmála, dlaní přitom pohladila Miyu po vláskách.
,,Ty jsi tak sladká holčička. Jednou za tebou budou kluci běhat jako pominutí," zasmála se žena trochu chraplavým hlasem, pomalu přitom napočítala cenu všech zakoupených bylinek.
,,Tady, Chi - san a děkujeme," přistrčila Miyu k ženě peníze na nákup a stáhla z pultu papírový sáček s bylinkami.
,,Děkujeme, Chi - san!" Vypískla zdvořile i Miya a s lehkým zamáváním na rozloučenou začala cupitat za matkou z obchůdku ven.
Při cestě nazpět se Miyu na okamžik zadívala na svojí šťastně se tvářící dcerku. Měla stejný názor jako Chi z krámku, o to víc ji to však tížilo. Vědomí, že si Miya jednou nebude moci ani vybrat, jí drásalo na srdci.

Onii - san - jap. oslovení pro staršího bratra
Itadakimasu - jap. popřání dobré chuti
Oji - san - jap. zdvořilé oslovení strýce
Hai - jap. Ano


Nová krev - 1. kapitola

7. listopadu 2009 v 17:13 | Embra a Michiyo
ZROZENÍ

Rok se překulil jako nic a na cestě je další miminko. Prvorozeným byl syn už se batolí a na svět se klube dívenka se spoustou očekávání. Nakolik pravdivé budou zvěsti o její budoucnosti?

Bylo sice teprve poledne a venku byl po delší době i o něco teplejší den než obvykle, přesto se mladý pár tulil k sobě na prostorné posteli plné měkkých dek a lesklých polštářků, které od indigově fialové přecházely až k bílé barvě. V kombinaci s tmavým, masivním dřevem to tedy působilo možná trochu těžce, ale hlavně velmi útulně a příjemně. A právě to oběma manželům vyhovovalo.
,,Moje malé slečny ..." Rozplýval se usměvavý muž v náručí svojí ženy, jejíž těhotné bříško už dovrcholilo svojí velikosti. Každým dnem mohli očekávat nový přírůstek do rodiny, na který se oba tak těšili. Na pohled se však zdálo, že hnědovlasý rozcuchaný mladík se těší podstatně víc. Celé hodiny zůstával přitulený u vystouplého bříška, po kterém rejdil prsty a neustále svou ženu zahrnoval sladkými řečmi nebo úvahami, po kom bude mít jejich maličká oči, uši, nosík i rty. Černovlasá dívka se nad tím pouze čas od času zasmála, popřípadě svého muže škodolibě popíchla a sdělila mu, jak dětinsky se chová. Ve skutečnosti však byla ráda, že má její muž stejný názor na děti jako ona. Nikdy nebylo v jejich klanu běžné, aby pár měl více jak dvě děti, Miyu si však už od malička přála mít děti čtyři. A Ichigaki sdílel svorně její názory, ačkoliv si občas nebyla jistá tím, jestli to dělal pouze kvůli ní a svojí poddajnosti a nebo měl skutečně stejná přání. Hlavní ale pro ní bylo, že si rozuměli a jejich vztah byl idilický.
,,Ichi ... Jestli se po mně budeš pořád takhle válet, porodím jí za chvíli," zasmála se krátce, když si právě její muž otíral o její holé bříško obě tváře a vyluzoval u toho dost směšné zvuky.
,,Kéž by. Už se té naší maličké nemůžu dočkat," zvedl Ichigaki rozčepýřenou hlavu a usmál se. Miyu zbožňovala jeho široký, veselý úsměv plný štěstí. Pokaždé se k němu musela přimknout a políbit ho stejně jako teď, jakmile se však na posteli posadila a o kousek předklonila, zarazila se.
,,Ouch ..." Vydralo se z ní oddechnutí, když pocítila bodnutí. Ichigaki okamžitě zbystřil, vytáhl se do sedu a chytil svojí ženu paží kolem ramen.
,,Miyu, jsi v pořádku?" Přejel zlatavými oči svojí ženu, její bolestný a trochu zaražený výraz ve tváři se mu nelíbil.
,,Myslím ... Myslím, že budu rodit," vydechla Miyu po chvíli, když znovu pocítila to tupé bodnutí. Okamžik na to pocítila vlhko, teď už nebylo pochybu.
,,Ichigaki, já rodím," zvedla mírně vyjevený pohled ke svému muži. Ichigaki na ni zůstal vyplašeně koukat, dokud do něho Miyu nedrkla pěstí a nezopakovala mu hlasitěji svoji předešlou větu.
,,Co?? Jo! Počkej- Hned!"
Ichigaki okamžitě seskočil z postele, zběsile přitom počal pobíhat po místnosti a shánět se po potřebných věcech. Nebylo to sice poprvé, že měla Miyu rodit, napoprvé však u toho nebyl. Nebo spíše nebyl u těhle počátků a zažil až shon v nemocnici, kam celý uřícený a vyplašený doběhl potom, co se dozvěděl o blížícím se narození prvního potomka - Ichiga. Proto byl tedy v tuhle chvíli roztržitý a opakovaně zakopával o roh postele, jak se snažil v co největší rychlosti naskládat do temně fialové tašky základní věci. Miyu se zatím pomalu začala soukat z postele, šeříkově fialovým kimonem si zakryla vystouplé bříško a zachytila se v mírném předklonu o rám okna. Pramen delších, černých vlasů jí sklouzl přes rameno, lehce ho však prsty odhodila nazpátky a ledově modrými oči kmitala po pokoji, jak sledovala Ichigakiho manévry.
,,Ichi ... Mohl by ses mi prosím nezabít? Nejsem si jistá, že by naše děti byly nadšené, kdyby se jejich otec zmrzačil kvůli jejich narození," vysoukala ze sebe s potlačováním nepříjemné bolesti, která přicházela ve stále kratších intervalech.
,,Už to bude! Vydrž ještě-" Ichigaki dokončil svojí větu hlasitým pádem, které dozvučil hlas trhající se látky.
,,To vidím," vydechla Miyu. Jedině její muž byl takové trdlo, aby si navlékl tričko obráceně a ještě si jeho cíp zavřel do šuplíku, aby se vzápětí téměř přizabil. I tak jí to ale vyloudilo v obličeji pousmání.
,,Už!" Přiskočil Ichigaki k Miyu, jakmile se vyškrábal znovu na nohy a ladně, i když hlavně s co největší opatrností, vzal svou drobnou, rozkošnou ženu do náručí. I přes své vytržení musel neustále myslet na to, jak úžasně Miyu vypadala, když čekala jejich dítě. Už dříve slýchával, že těhotné ženy působí ještě krásnějším dojmem, až teprve teď tomu však věřil. Miyu byla krásná sama o sobě, jako nastávající matka ale působila ještě víc dokonale, bylo - li to vůbec ještě možné.
,,Prosím Ichi, pospěš si ... Už to asi příliš dlouho nevydržím," zaúpěla Miyu se zaťatými zuby. Snažila se nepodléhat té zuřivé touze svého muže zabít za bolest, kterou jí přicházející vztahy přivozovaly. Byla si však naprosto jistá, že pokud konečně nevyrazí, po cestě svému milovanému muži přinejmenším utrhne prsty. Ichigaki si ve spěchu přetáhl přes rameno tašku s věcmi, které stačil pobalit a vyrazil co nejrychleji z jejich prostorného domku k nemocnici. Neopoměl se však zastavit v dětském pokoji u postýlky, odkud sebou opatrně vzali svého ročního a tvrdě spícího synka.

Rodiče Ichiga a Miyi

Ichigaki a Miyu Tori


,,No maličký ... Co jim tak dlouho trvá? Neříkej mi, že vytlačit ze sebe takového drobečka trvá tolik hodin," pohupoval nervózní Ichigaki s malým Ichigem v náručí. To čekání se mu zdálo nekonečné, hodiny se stačily převalit do pozdního odpoledne a on stále ještě nevěděl nic. Občas se jen dveře pokoje pootevřely a vklouzla do vnitř nebo zevnitř nějaká kunoichi. Malý Ichigo v otcově náručí si však nestěžoval. Nechal se od otce kolíbat a občas si jen sám pro sebe něco tiše zabroukal.
,,Vždyť ani tebe nedostávala ven tak dlouho. Jak může být tvoje sestřičká velká?" Stočil Ichigaki pohled ke svému synovi. Už automaticky se na něho přitom pohledu přihlouple zašklebil, aby v něm evokoval úsměv, maličký Ichigo v jeho ruce však zůstal na otcovy koulící se oči jen vykuleně poulit očka. Ichigaki tedy svůj další nepovedený pokus o synův úsměv vzdal, když se však podíval do jeho ledově modrých kukadel, vybavila se mu vzpomínka na jeho narození. Myslel si tenkrát, že mu Miyu ruku rozdrtí, jakou silou ji mačkala a na její zuřivý výraz rozdrážděného býka se nedalo zapomenout. Ještě týden potom měl divoké sny, kdy ho jeho milovaná žena kamenovala za to, co jí udělal. Když ale hladil malého Ichiga po hlavičce s čupřinkou havraně černých vlásků po matce, stálo to za to. I kdyby mu bývala Miyu ruku vzteky a bolestí ukousla, za jediné pochování a úsměv jejich malého syna by to udělal klidně znovu. Stejně jako proto nenarozené dítko. Konečně se však dveře pokoje naposledy otevřely a vyšla z nich usměvavá dívka.
,,Ichigaki - san? Už můžete dovnitř," promluvila na vyčkávajícího tatínka s chlapečkem v rukách. Ichigaki ani nestačil poděkovat a už se jako velká voda hrnul do dveří. Pohled mu jako první dopadl na jeho znavenou ženu v posteli, od ní volně překlouzl k malinkému uzlíčku vedle ní.
,,Miyu ..." Ichigaki přehmátl malého Ichiga do jedné ruky, druhou si přitáhl k posteli židli, ale namísto posazení se nahl nad svojí ženu a něžně jí políbil na rty. Očima pak zabloudil k obličejíku, který byl téměř neviditelný v dece, do které bylo miminko zabalené.
,,Naše holčička," rozzářily se Ichigakimu oči, když prstem poodhrnul cíp dečky a zadíval se do drobného obličejíku jejich dcery. Byla tak maličká ... Ještě menší než Ichigo, když se narodil. Ichigaki vztáhl ruku nazpátky, pohled upřel do očí své ženy.
,,Děkuju Miyu," hlesl tiše a znovu jí políbil něžně na rty. Tentokrát to byl však polibek podstatně delší, až se malý Ichigo zavrtěl v otcově náručí a nespokojeně na něj broukl. Miyu se tiše do rtů svého muže zasmála.
,,Dej mi ho a pochovej si jí," natáhla ruce ke svému synkovi, Ichigaki tak předal Ichiga do náručí matky a sám se jako hrdý otec chopil spící dcery. Sotva se však ocitla v otcově náručí, rozlepila od sebe světle modré, až průzračné oči, kterými zamrkala na rozcuchaného muže. Ichigakimu se roztáhl po obličeji ještě pyšnější úsměv.
,,Už teď je krásná po tobě," konstatoval Ichigaki bez váhání po prvním pohledu do těch zářivých očí. ,,Proto se tak bude i jmenovat." Miyu si položila hlavu na polštář, v obličeji se jí zračil šťastný a hlavně spokojený úsměv. Nebylo nic dokonalejšího než otec, který je hrdý na svoje dítě. Ichigaki přejel ukazováčkem po drobné hlavičce dítěte.
,,Budeš Miya. Naše malá svatyně štěstí," políbil jí na druboučkém čelíčku. Děvčátko na něj fascinovaně zamrkalo velkými kukadly, které dominovaly tomu malinkému obličeji.
,,Jednou někomu probodneš srdce jako hroty šípů," broukl na malou Miyu něžně. Tiché zabručení od Ichiga v matičeně náručí vyvolalo v černovlasé dívce krátký smích.
,,Myslím, že náš syn se už teď hlásí o prvenství," povytáhla malého chlapce o trochu výš ve svém náručí. Ichigaki se s malinkou Miyou v náručí posadil vedle nich na židli, růžový uzlíček pak vyzvedl ke svému synovi a přistrčil mu tak čerstvě narozenou sestřičku před oči.
,,Tak se podívej, Ichigo. Podívej se na svoji sestru a dobře si jí zapamatuj. Jednou bude tvým úkolem ji chránit," popotáhnul růžovou dečku Miyi o kousíček níž a malému Ichigovi prohrábl bříšky prstů čupřinku na vršku hlavy. Ichigova vypoulená očka zaznamenala přítomnost dalšího miminka ve stejnou chvíli jako kukadla maličké Miyi. Děvčátko dvakrát fascinovaně zamrkalo a maličkými prstíky sevřelo cíp deky v dlani. V Ichigově obličeji se poprvé od jeho narození objevil úsměv, ozvalo se i dětské zasmání. To, co viděl, se mu líbilo a to moc, stejně tak jako drobounké Miye. Miyu zvedla oči ke svému muži ve stejnou chvíli jako on k ní, oba měli vě tváři překvapení, mísící se se šťastlivými úsměvy.
Věděli, že tomu ty dva ještě nerozumí, od té chvíle si však oba mysleli, že ten pevný sourozenecký vztah vznikl právě v ten okamžik, kdy se na sebe ti dva drobečci vykuleně zadívali.

SHINZUI: Led a oheň

7. listopadu 2009 v 16:46 | Embra a Michiyo |  LED A OHEŇ
 Najít společnou cestu i řeč, když jsou dva natolik rozdílní, může být ta nejtěžší věc. Dívka divoká jako planoucí oheň po boku s chlapcem, z něhož na všechny strany čiší nefalšovaný led. Můžou si takoví lidé vůbec porozumět? Roztaje se led, když se ho dotkne plamen či se nezkrotný žár skloní pod nekonečným chladem ... Nebo existuje harmonie, která i zákonitosti přírody pokoří v prospěch dvou mladých lidí?

Ichigo Tori a Mionn Siakhi ... Co bude jejich osudem?


SHINZUI

7. listopadu 2009 v 16:12 | Embra a Michiyo |  SHINZUI

SHINZUI

LED A OHEŇ

Najít společnou cestu i řeč, když jsou dva natolik rozdílní, může být ta nejtěžší věc. Dívka divoká jako planoucí oheň po boku s chlapcem, z něhož na všechny strany čiší nefalšovaný led. Můžou si takoví lidé vůbec porozumět? Roztaje se led, když se ho dotkne plamen či se nezkrotný žár skloní pod nekonečným chladem ... Nebo existuje harmonie, která i zákonitosti přírody pokoří v prospěch dvou mladých lidí?

Ichigo Tori a Zira Siarro ... Co bude jejich osudem?




MIONN GAIDEN

7. listopadu 2009 v 16:08 | Embra a Michiyo |  MIONN GAIDEN

MIONN GAIDEN

VLČÍ SLZY

Hořkost! Už odmalička jí bělovlasá holčička cítila pokaždé, když jí připomínali, že je jen obyčejný parchant, který se narodil omylem! Proto její dětství nebylo nijak příjemné a spíše bylo jak zlý sen z, kterého se chtěla se slzami probudit…

Proč, ale měla maličká Mionn odpudivé dětství, když se narodila jednomu z vysoce postavených členů klanu Siakhi.


_________________________________

ZIRA SIARRO !

Na začátku tohoto příběhu, který navazuje na část Vlčí slzy, Mionn potkává osudová událost, které změní celý její život. Proč si po této události raději nasadí pomyslnou masku jako ochranu před ostatními a z jemné dívenky se stane hrubá kunoichi bez cílu, bloudící světem Shinobi.
Jaký měla Mionn důvod, že zahodila svojí starou identitu a stala se z ní Zira Siarro?

shinzui.blog.cz

MIONN SIAKHI


ICHIGO GAIDEN

7. listopadu 2009 v 16:01 | Embra a Michiyo |  ICHIGO GAIDEN

ICHIGO GAIDEN

shinzui.blog.cz
POKREVNÍ POUTA

Prvorozený ve vážené rodině Tori. Už od malička mu jsou předkládány požadavky pro budoucí cestu shinobi, i tak ale Ichigo prožívá spokojené dětství. Po boku své rodiny a přátel rozvíjí svoje schopnosti, od nich se rozvíjí povaha, stejně chladná jako jeho podstata. Stále si však Ichigo uchovává malý kousek v srdci, který dokáže cítit.

Komu se ale může pravý Ichigo zjevit a komu zůstává utajený?

_________________________________

ZRÁDCOVA CESTA

Pomíjí dětství a přichází první hluboké rány. Ichigo přechází od dítěte rovnou k dospělosti, musí se postavit do čela rodiny a dokázat všem, že je schopný natolik, kolik do něho vložili rodiče nadějí. Pod nohy mu jsou však neustále házeny klacky a Ichigo se dostává na rozcestí, kdy si musí zvolit. Přichází nejtěžší rozhodnutí a z nadějné zbraně se stává ztracený ninja. Nachází čas jít zase dál a z Ichiga se stává samotář.
Jaká je cesta člověka, který zradí svůj klan?

_________________________________

NOVÝ ÚSVIT

Nic není takové, jaké se zdá a Ichigova cesta pomalu dostává nový spád. Náhle už není jenom sám, společnost mu dělá divoká dívka, jejíž osobnost je i pro něho složitá. Není však jediná, koho Ichigo na svých cestách potkává. Ichigo však nachází kromě lidí i skutečnosti, na které neměl nikdy přijít. Kolik překvapivých zjištění může člověk nalézt při svém toulání a dokážou vůbec zacloumat chladným ledem ... A ke všemu je tu pořád ona!

shinzui.tk

ICHIGO TORI


MIYA GAIDEN

7. listopadu 2009 v 15:44 | Embra a Michiyo |  MIYA GAIDEN

MIYA GAIDEN

shinzui.blog.cz
NOVÁ KREV

Každý nový zrod v klanu Tori je vítanou posilou do bojovné jednotky. Nezáleží, zda jde o chlapce či dívku, tady se nedělají rozdíly. Z každého dítěte vyroste silný shinobi, stejně jako z malé dívenky, která se objeví jako druhorozená na světě. Ale i dětství takového dítěte může být šťastné, je - li obklopené milující rodinou a tak může z malé Miyi vyrůst milé stvoření s veselým úsměvem na rtech.

Jakou budoucnost má ale dívka z ledového klanu, která nechce být shinobi?







_________________________________


MOTÝLÍ PRACH

Z Nové krve vyrosta křehká dívka a ze šťastného dětství se stává strastiplné dospívání. Miya pomalu přichází o všechno, na čem jí záleží. Rodina, přátelé a náhle se všechno obrací kolem ní. Ze všech stran se na ní tlačí konečné rozhodnutí. Zahodit svoje sny a nebo v jejich stopách dále jít. Musí se rozhodnout, kterou cestou jít, zda zůstat věrná bratrovi nebo svému přesvědčení. Jak těžké může být přežívat mezi nenávistí a pohrdáním pro malou Miyu ...

_________________________________

ROZLET MOTÝLA

Přetrpěla Akademii a rozhodla se vyletět z hnízda. Miya si zvolila směr svojí cesty a ta jí neomylně vedla z rodné vesnice daleko na jih, kde se nachází protiklad její domoviny. Dětské sny musely pryč, na jejich místo nastoupily cíle, které Miya musí za každou splnit. A to zřejmě může jenom v cizí vesnici v týmu naprosto cizích lidí, kteří o její minulosti nevědí nic. Na pohled jejímu vzrůstu nebrání nic, o kolik si však může polepšit někdo tak odlišný svými schopnostmi mezi nimi? Minulost se neochvějně vrací s dalšími údery a v životě Miyi hoří už jen ten jediný neuhasínající plamen ... Plamen vlka.

shinzui.tk

MIYA TORI


AREN GAIDEN

1. listopadu 2009 v 0:21 | Embra a Michiyo |  AREN GAIDEN

AREN GAIDEN 

shinzui.blog.cz
ZROZENÍ VLKA
Tento příběh je o začátku jednoho chlapce, který se narodil jako nejstarší syn velitele klanu Siakhi a proto na něj byli už od narození kladeny velké nároky na jeho výchovu a trénink, tím však Aren přicházel o důležité věci jako lásku, přátelství, ale i dětství a vše co s ním bylo spojeno. Proto se Aren upnul ke svému vlkovi s, kterým trávil co nejvíce času a Eronn, jeho vlk se pro Arena stal jakou si polovinou jeho těla i duše... Jak se vyvíjel příběh Arena Siakhi a jaký život mu byl nachystán, kvůli jeho osudu, který mu určil jeho klan.













_________________________________

VLČÍ VYTÍ

Vlčí vytí navazuje na Zrození vlka. Tato část vypráví o strastech a útrapách, které na Arena čekali v období jeho dospívání. Aren stále zůstával pod dohledem svého otce a neustále trénoval, aby se stal silným Shinobi klanu Siakhi. Mezitím mu pod rukama utíkal jeho život ! Přišla smrt, která mu vzala někoho velmi cenného. Musel opustit svojí rodinu a byl vyštván z vesnice. Jaké překážky tedy na Arena čekali, že se z Arena Siakhi stal Aren Meadro...

_________________________________

NOVÁ CESTA

Aren je na dalším začátku, nýbrž nachází ne jen útočiště, ale i novou rodinu ve Fuwa. Proč, ale po nějakém čase opustí přátele a lásku a navrátí se nazpět domů? A co ho tam čeká?
není nijak jednoduchá, dostává se do nového týmu, kde se střetne se starými známými, kteří mu začínají dělat problémy. Jediným jeho světlem a nadějí v jeho životě je ledový motýl...ona dívka !

shinzui.tk

AREN MEADRO