Nová krev - 1. kapitola

7. listopadu 2009 v 17:13 | Embra a Michiyo
ZROZENÍ

Rok se překulil jako nic a na cestě je další miminko. Prvorozeným byl syn už se batolí a na svět se klube dívenka se spoustou očekávání. Nakolik pravdivé budou zvěsti o její budoucnosti?

Bylo sice teprve poledne a venku byl po delší době i o něco teplejší den než obvykle, přesto se mladý pár tulil k sobě na prostorné posteli plné měkkých dek a lesklých polštářků, které od indigově fialové přecházely až k bílé barvě. V kombinaci s tmavým, masivním dřevem to tedy působilo možná trochu těžce, ale hlavně velmi útulně a příjemně. A právě to oběma manželům vyhovovalo.
,,Moje malé slečny ..." Rozplýval se usměvavý muž v náručí svojí ženy, jejíž těhotné bříško už dovrcholilo svojí velikosti. Každým dnem mohli očekávat nový přírůstek do rodiny, na který se oba tak těšili. Na pohled se však zdálo, že hnědovlasý rozcuchaný mladík se těší podstatně víc. Celé hodiny zůstával přitulený u vystouplého bříška, po kterém rejdil prsty a neustále svou ženu zahrnoval sladkými řečmi nebo úvahami, po kom bude mít jejich maličká oči, uši, nosík i rty. Černovlasá dívka se nad tím pouze čas od času zasmála, popřípadě svého muže škodolibě popíchla a sdělila mu, jak dětinsky se chová. Ve skutečnosti však byla ráda, že má její muž stejný názor na děti jako ona. Nikdy nebylo v jejich klanu běžné, aby pár měl více jak dvě děti, Miyu si však už od malička přála mít děti čtyři. A Ichigaki sdílel svorně její názory, ačkoliv si občas nebyla jistá tím, jestli to dělal pouze kvůli ní a svojí poddajnosti a nebo měl skutečně stejná přání. Hlavní ale pro ní bylo, že si rozuměli a jejich vztah byl idilický.
,,Ichi ... Jestli se po mně budeš pořád takhle válet, porodím jí za chvíli," zasmála se krátce, když si právě její muž otíral o její holé bříško obě tváře a vyluzoval u toho dost směšné zvuky.
,,Kéž by. Už se té naší maličké nemůžu dočkat," zvedl Ichigaki rozčepýřenou hlavu a usmál se. Miyu zbožňovala jeho široký, veselý úsměv plný štěstí. Pokaždé se k němu musela přimknout a políbit ho stejně jako teď, jakmile se však na posteli posadila a o kousek předklonila, zarazila se.
,,Ouch ..." Vydralo se z ní oddechnutí, když pocítila bodnutí. Ichigaki okamžitě zbystřil, vytáhl se do sedu a chytil svojí ženu paží kolem ramen.
,,Miyu, jsi v pořádku?" Přejel zlatavými oči svojí ženu, její bolestný a trochu zaražený výraz ve tváři se mu nelíbil.
,,Myslím ... Myslím, že budu rodit," vydechla Miyu po chvíli, když znovu pocítila to tupé bodnutí. Okamžik na to pocítila vlhko, teď už nebylo pochybu.
,,Ichigaki, já rodím," zvedla mírně vyjevený pohled ke svému muži. Ichigaki na ni zůstal vyplašeně koukat, dokud do něho Miyu nedrkla pěstí a nezopakovala mu hlasitěji svoji předešlou větu.
,,Co?? Jo! Počkej- Hned!"
Ichigaki okamžitě seskočil z postele, zběsile přitom počal pobíhat po místnosti a shánět se po potřebných věcech. Nebylo to sice poprvé, že měla Miyu rodit, napoprvé však u toho nebyl. Nebo spíše nebyl u těhle počátků a zažil až shon v nemocnici, kam celý uřícený a vyplašený doběhl potom, co se dozvěděl o blížícím se narození prvního potomka - Ichiga. Proto byl tedy v tuhle chvíli roztržitý a opakovaně zakopával o roh postele, jak se snažil v co největší rychlosti naskládat do temně fialové tašky základní věci. Miyu se zatím pomalu začala soukat z postele, šeříkově fialovým kimonem si zakryla vystouplé bříško a zachytila se v mírném předklonu o rám okna. Pramen delších, černých vlasů jí sklouzl přes rameno, lehce ho však prsty odhodila nazpátky a ledově modrými oči kmitala po pokoji, jak sledovala Ichigakiho manévry.
,,Ichi ... Mohl by ses mi prosím nezabít? Nejsem si jistá, že by naše děti byly nadšené, kdyby se jejich otec zmrzačil kvůli jejich narození," vysoukala ze sebe s potlačováním nepříjemné bolesti, která přicházela ve stále kratších intervalech.
,,Už to bude! Vydrž ještě-" Ichigaki dokončil svojí větu hlasitým pádem, které dozvučil hlas trhající se látky.
,,To vidím," vydechla Miyu. Jedině její muž byl takové trdlo, aby si navlékl tričko obráceně a ještě si jeho cíp zavřel do šuplíku, aby se vzápětí téměř přizabil. I tak jí to ale vyloudilo v obličeji pousmání.
,,Už!" Přiskočil Ichigaki k Miyu, jakmile se vyškrábal znovu na nohy a ladně, i když hlavně s co největší opatrností, vzal svou drobnou, rozkošnou ženu do náručí. I přes své vytržení musel neustále myslet na to, jak úžasně Miyu vypadala, když čekala jejich dítě. Už dříve slýchával, že těhotné ženy působí ještě krásnějším dojmem, až teprve teď tomu však věřil. Miyu byla krásná sama o sobě, jako nastávající matka ale působila ještě víc dokonale, bylo - li to vůbec ještě možné.
,,Prosím Ichi, pospěš si ... Už to asi příliš dlouho nevydržím," zaúpěla Miyu se zaťatými zuby. Snažila se nepodléhat té zuřivé touze svého muže zabít za bolest, kterou jí přicházející vztahy přivozovaly. Byla si však naprosto jistá, že pokud konečně nevyrazí, po cestě svému milovanému muži přinejmenším utrhne prsty. Ichigaki si ve spěchu přetáhl přes rameno tašku s věcmi, které stačil pobalit a vyrazil co nejrychleji z jejich prostorného domku k nemocnici. Neopoměl se však zastavit v dětském pokoji u postýlky, odkud sebou opatrně vzali svého ročního a tvrdě spícího synka.

Rodiče Ichiga a Miyi

Ichigaki a Miyu Tori


,,No maličký ... Co jim tak dlouho trvá? Neříkej mi, že vytlačit ze sebe takového drobečka trvá tolik hodin," pohupoval nervózní Ichigaki s malým Ichigem v náručí. To čekání se mu zdálo nekonečné, hodiny se stačily převalit do pozdního odpoledne a on stále ještě nevěděl nic. Občas se jen dveře pokoje pootevřely a vklouzla do vnitř nebo zevnitř nějaká kunoichi. Malý Ichigo v otcově náručí si však nestěžoval. Nechal se od otce kolíbat a občas si jen sám pro sebe něco tiše zabroukal.
,,Vždyť ani tebe nedostávala ven tak dlouho. Jak může být tvoje sestřičká velká?" Stočil Ichigaki pohled ke svému synovi. Už automaticky se na něho přitom pohledu přihlouple zašklebil, aby v něm evokoval úsměv, maličký Ichigo v jeho ruce však zůstal na otcovy koulící se oči jen vykuleně poulit očka. Ichigaki tedy svůj další nepovedený pokus o synův úsměv vzdal, když se však podíval do jeho ledově modrých kukadel, vybavila se mu vzpomínka na jeho narození. Myslel si tenkrát, že mu Miyu ruku rozdrtí, jakou silou ji mačkala a na její zuřivý výraz rozdrážděného býka se nedalo zapomenout. Ještě týden potom měl divoké sny, kdy ho jeho milovaná žena kamenovala za to, co jí udělal. Když ale hladil malého Ichiga po hlavičce s čupřinkou havraně černých vlásků po matce, stálo to za to. I kdyby mu bývala Miyu ruku vzteky a bolestí ukousla, za jediné pochování a úsměv jejich malého syna by to udělal klidně znovu. Stejně jako proto nenarozené dítko. Konečně se však dveře pokoje naposledy otevřely a vyšla z nich usměvavá dívka.
,,Ichigaki - san? Už můžete dovnitř," promluvila na vyčkávajícího tatínka s chlapečkem v rukách. Ichigaki ani nestačil poděkovat a už se jako velká voda hrnul do dveří. Pohled mu jako první dopadl na jeho znavenou ženu v posteli, od ní volně překlouzl k malinkému uzlíčku vedle ní.
,,Miyu ..." Ichigaki přehmátl malého Ichiga do jedné ruky, druhou si přitáhl k posteli židli, ale namísto posazení se nahl nad svojí ženu a něžně jí políbil na rty. Očima pak zabloudil k obličejíku, který byl téměř neviditelný v dece, do které bylo miminko zabalené.
,,Naše holčička," rozzářily se Ichigakimu oči, když prstem poodhrnul cíp dečky a zadíval se do drobného obličejíku jejich dcery. Byla tak maličká ... Ještě menší než Ichigo, když se narodil. Ichigaki vztáhl ruku nazpátky, pohled upřel do očí své ženy.
,,Děkuju Miyu," hlesl tiše a znovu jí políbil něžně na rty. Tentokrát to byl však polibek podstatně delší, až se malý Ichigo zavrtěl v otcově náručí a nespokojeně na něj broukl. Miyu se tiše do rtů svého muže zasmála.
,,Dej mi ho a pochovej si jí," natáhla ruce ke svému synkovi, Ichigaki tak předal Ichiga do náručí matky a sám se jako hrdý otec chopil spící dcery. Sotva se však ocitla v otcově náručí, rozlepila od sebe světle modré, až průzračné oči, kterými zamrkala na rozcuchaného muže. Ichigakimu se roztáhl po obličeji ještě pyšnější úsměv.
,,Už teď je krásná po tobě," konstatoval Ichigaki bez váhání po prvním pohledu do těch zářivých očí. ,,Proto se tak bude i jmenovat." Miyu si položila hlavu na polštář, v obličeji se jí zračil šťastný a hlavně spokojený úsměv. Nebylo nic dokonalejšího než otec, který je hrdý na svoje dítě. Ichigaki přejel ukazováčkem po drobné hlavičce dítěte.
,,Budeš Miya. Naše malá svatyně štěstí," políbil jí na druboučkém čelíčku. Děvčátko na něj fascinovaně zamrkalo velkými kukadly, které dominovaly tomu malinkému obličeji.
,,Jednou někomu probodneš srdce jako hroty šípů," broukl na malou Miyu něžně. Tiché zabručení od Ichiga v matičeně náručí vyvolalo v černovlasé dívce krátký smích.
,,Myslím, že náš syn se už teď hlásí o prvenství," povytáhla malého chlapce o trochu výš ve svém náručí. Ichigaki se s malinkou Miyou v náručí posadil vedle nich na židli, růžový uzlíček pak vyzvedl ke svému synovi a přistrčil mu tak čerstvě narozenou sestřičku před oči.
,,Tak se podívej, Ichigo. Podívej se na svoji sestru a dobře si jí zapamatuj. Jednou bude tvým úkolem ji chránit," popotáhnul růžovou dečku Miyi o kousíček níž a malému Ichigovi prohrábl bříšky prstů čupřinku na vršku hlavy. Ichigova vypoulená očka zaznamenala přítomnost dalšího miminka ve stejnou chvíli jako kukadla maličké Miyi. Děvčátko dvakrát fascinovaně zamrkalo a maličkými prstíky sevřelo cíp deky v dlani. V Ichigově obličeji se poprvé od jeho narození objevil úsměv, ozvalo se i dětské zasmání. To, co viděl, se mu líbilo a to moc, stejně tak jako drobounké Miye. Miyu zvedla oči ke svému muži ve stejnou chvíli jako on k ní, oba měli vě tváři překvapení, mísící se se šťastlivými úsměvy.
Věděli, že tomu ty dva ještě nerozumí, od té chvíle si však oba mysleli, že ten pevný sourozenecký vztah vznikl právě v ten okamžik, kdy se na sebe ti dva drobečci vykuleně zadívali.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sajuri Sajuri | Web | 22. listopadu 2009 v 20:04 | Reagovat

hned sa hlasim za fanynku tejto poviedky :)..vazne sa mi moc paci, ten koniec je moc pekny :):)..idem najst dalsi diel :)

2 Ayumu Ayumu | Web | 23. listopadu 2009 v 18:41 | Reagovat

súhlasím so Sajuri, bolo to vážne pekné :) zajtra si prečítam ďalší diel :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama