Nová krev - 2. kapitola

7. listopadu 2009 v 17:24 | Embra a Michiyo
VŮNĚ BYLIN

Miya roste jako z vody, vlasy barvy hořké čokolády jí už sahají po lopatky a neustále zasněnými očky zkoumá všechno, co se jí připlete do cesty. Rychleji než ona sama však dozrává její povaha ...

,,Mamí? Maminko!" Nakouklo sotva čtyřleté děvčátko do místnosti, kam obvykle nesmělo. Byl to pokoj vyhraněný jen pro její rodiče, teď však byly posuvné dveře otevřeny, a protože byla Miya v celém domě sama jen s matkou, na celé dopoledne se zabavila čáráním na otcovy důležité svitky. To ji však přestalo brzy bavit, proto přiťapkala z otcovy pracovny dolů, aby si uzmula pozornost matky. Miyu zvedla od ledové sošky ve svých rukách modré oči, příjemně se usmála na dívenku s polovinou drobného obličejíku schovanou za zdí.
,,Copak maličká? Ty se nudíš?" Natáhla k dcerce ruku a pokývnula jí, aby šla k ní. Miya se bez váhání rozeběhla drobnými krůčky k matce do náručí, hlavu si opřela na jejím rameni a průzračně modrými očky zamrkala na sošku cizí ženy.
,,Kdo je to, mamí?" Dotkla se prstíkem ledové sošky. ,,Jů! To není vůbec studený!" Vypískla vzápětí, když jí led ze sošky nezastudil tak jako vždy. Překvapeně upřela oči na matku.
,,Jakto mamí? Poč to vůbec nestudí?" Zamrkala zvědavě na ženu. Miyu se vesele zasmála, hotovou sošku postavila vedle dřevěné krabičky na zem a přitáhla si malou Miyu do svého náručí.
,,Protože jsou v ní bylinky, které to zařídily," cvrnkla jí bříškem prstu do drobného nosíku. Miya se s uculením v matčině náručí zavrtěla, drobné ručky jí obmotala kolem krku a přitulila se jí do náručí. Levou ručičkou si přitáhla k obličeji pramen matčiných temně černých vlasů.
,,Hezky voníš mamí," broukla spokojeně jako vždy, když pocítila lehkou bylinnou vůni. Odjakživa měla ráda kytky a bylinky, ať už to, jak vypadaly, nebo jak voněly. O to víc jí mrzelo, že v místě, kde ve vesnici se svým klanem bydleli, jich příliš nebylo.
Vlastně nebyly v jejich okolí žádné květiny ani bylinky, kromě pár takových, které snesly chlad a námrazu. O to víc se ale pokaždé těšila, když ji někdo z rodičů vzal na druhý konec Mizu, kde se už nenecházel led a mohla tam tak vídat místa porostlá květinami. Miye se však líbily i sušené bylinky, které vídala mnohem častěji. Jejich aromatická vůně působila vždy nějakým způsobem na její nosík a potom buď neustále chodila a čichala a nebo kýchala. Miyu pohladila dcerku něžně po hnědých vláscích, které měla zbarvené po otci.
,,Copak jsi celou tu dobu dělala, že jsi přišla až teďka, Miyo? Nemalovala jsi zase tatínkovi na svitky kolem znaků motýlky, že ne?" Nahla přitom hlavu mírně do strany, aby viděla na obličejík svojí dcerky. Miya upřela velké oči do těch matčiných, nakonec se jen začervenala ve tvářích a s horlivým zavrcením hlavičky si schovala obličej na matčině hrudi. Miyu se pobaveně zasmála.
,,To bude zase tatínek řádit. Víš, jak nerad vidí, když se mu ochomítáš kolem pracovny," sevřela malou Miyu v náručí a pomalu se s ní zvedla z nachově zbarveného polštářku, který ležel volně na zemi. Miya skrz matčiny vlasy zamrkala do prosvětlené místnosti, ze které pomalu vycházely. Nebyl tam téměř žádný nábytek a po zemi se rozvalovala spousta barevných polštářků na sezení od nachové barvy přes rudou až ke zlaté. Malé Miye se ten pokoj vždycky moc líbil, i když byl docela prostorný, působil útulně a přitom hravě. Jí se ale líbily všechny místnosti domě, každá byla sladěná do nějakých barev a měla svůj vlastní nádech euforie. Přesně takový chtěla mít jednou i ona domek se spoustou barev a velkou zahradou kolem, která bude plná vonících kytiček a bylinek. Hlavně ale chtěla přesně takovou místnost, jakou měla maminka s tatínkem. Už nejednou je pozdě večer, když nemohla spát kvůli ošklivé bouřce, zahlédla skrz mezeru ve dveřích, jak se k sobě o samotě právě v tom pokoji tulí a povídají si a přesně tak se chtěla jednou tulit k Ichigovi, když si ještě ve své dětské naivitě myslela, že právě její velký onii - san bude tím, koho si jednou vezme. Jak velké pro ni bylo sklamání, když se dozvěděla, že to nejde. Miye však nikdy nevydrželo dluho smutnění, rychle tedy upustila od svého záměru vzít si Ichiga a po zjištění, že ani tatínka si nemůže vzít, protože by to bylo líto mamince, si tvrdohlavě umínila, že ať už si jednou vezme kohokoliv, bude se k němu přesně takhle tulit v úplně stejně vypadající místnosti.

,,Maminko, tatínek se bude zlobit?" Upřela svoje tázavé oči k matce, když jí o pár minut později usadila na kuchyňské lince. Byl nejvyšší čas, aby Miyu začala vařit oběd a protože jí Miya vždy s velkou radostí se vším pomáhala, přisunula k ní potřebné ingredience, aby jí pomohla s ovocným sirupem. Sama si přitom začala připravovat věci na rýžové placky.
,,Ale to víš, že nebude. Tatínek se přeci nikdy nezlobí," natáhla k ní Miyu s laskavým úsměvem ruku a dlaní jí pohladila přes jemné vlásky. ,,A teď si vezmi hůlky a rozmačkej ty maliny, miláčku," přistrčila k malé Miye misku s čerstvými malinami. Miya se nad červenajícím se ovocem zašklebila. Neměla maliny ráda, když byly čerstvé, sirup z nich však naprosto zbožňovala. S novou jiskřičkou v očích si tedy misku přitáhla na klín a horečně začala do malin dloubat dřevěnými hůlkami. Miyu koutkem oka sledovala její počínání, neřekla k tomu ale nic. Pouze s úsměvem začala chystat těsto na rýžové placky; mohla sice Miye poradit, aby s hůlkami jen točila kolem dokola a že by se tak maliny rozmělnily, takhle se však zabavila mnohem líp a také na celou dobu než bude oběd hotový.
,,Mamí a co budeme dělat potom?" Zakývala Miya malými nožkami ve vzduchu při snaze jednu malinu rozpíchat dřevěnou hůlkou k smrti.
,,Až se pěkně naobědváš, půjdeme na druhý konec vesnice pro nové bylinky. Potřebuji si jich pár koupit," odpověděla Miyu při hnětení pomalu vznikajícího těsta. Miye se zajiskřilo v očkách. Jakmile se u nich doma pronesla tahle věta, znamenalo to cestu do jejího oblíbeného krámku s bylinkami. Vesele se zaculila a se zuřivým nadšením počala dloubat do částečně rozmačkaných malin. Miyu se musela tiše zasmát, když svoji dcerku s povyplazeným jazykem a dloubáním do ovoce pozorovala. Miya byla povahově velice podobná svému otci, byl to úžasný pár trdel, které Miyu ještě společně s Ichigem zbožňovala. Miya si však smějící se matky nevšímala.
Natolik se ponořila do likvidace malin, že s tichým pobrukováním a vyluzováním neidentifikovatlených zvuků nepřestala těmi hůlkami v misce rejdit, dokud nebyly maliny na kaši. Jakmile se jí podařilo udělat z ovoce jakousi vodnatou dřeň, chopila se zbytku věcí a od oka začala přisypávat a přimíchávat všechny ingredience, které jí matka připravila. Nevěděla sice, kolik čeho by tam měla dát, nějak se jí ale pokaždé podařilo se přesně trefit. Miyu to vždy považovala za přirozený talent její dcery, Miya byla ale ještě moc malá, než aby si něco takového vůbec uvědomila. Pro ní to byla jenom hra nebo zábava, kterou mohla ke všemu pomoci mamince s prací. Pečlivě tedy ještě všechno dřevěnými hůlkami zamíchala a se širokým úsměvem přistrčila k matce misku plnou sirupu.
,,Hotovo mamí!" Zaklimbala nožkama a vesele se na kuchyňské lince zavrtěla. Vždycky byla tak trochu neposedná, jakmile skončila s jedním, už koukala po něčem dalším, čím by se zaměstnala.
,,A placky taky," postavila Miyu vedle misky sirupu i tácek s rýžovými plackami. Miya nadšeně tleskla ručkami, to už jí ale Miyu sundala ladným obloukem na zem a malá Miya se tak rozeběhla do jídelny, která sousedila s kuchyní. Tam se vyškrábala na svoji obvyklou židli a s nadšením sledovala, jak se před ní objevil kalíšek se sirupem a pár rýžových placek se sklenkou ovocné šťávy.
,,Itadakimasu!" Zašveholila Miya k matce, která se posadila po jejím boku a natěšeně už sledovala, jak se sirup táhne z kalíšku na rýžové placky. Miyu pouze s úsměvem zakroutila hlavou. Ona sama maliny narozdíl od Miyi zbožňovala, sirup jí ale překvapivě příliš nechutnal. Raději jedla placky bez něj jako Ichigo, zatímco Miya a Ichigaki si dokázali svoje placky v sirupu doslova utopit. Nejspíše to bylo ale proto, že Miyu nikdy nechutnaly sladké věci a syn to podědil po ní, narozdíl od dcery, která sladké milovala jako Ichigaki.
O půl hodiny později už obě stály před vstupními dveřmi do domu, přichystané na cestu do obchůdku s bylinkami.

,,Tak poběž Miyo," natočila se Miyu bokem k domu na cestě skrz malou předzahrádku u domu a natáhla směrem k dceři ruku. Miya se s úsměvem rozeběhla za ní, ručkou se chytila pevně její ruky a ráznými kroky začala vedle matky capkat směrem k vesnici.
Miyu byla vždycky raději, že bydleli až na samém konci. Byl tam příjemný klid a hned za menší zahradou za domem se jim rozprostíral poměrně řídký les plný jehličnatých stromů. V některých to možná vyvolávalo obavy, ke všemu, když v něm žili potulní vlci, Miya ani Ichigo se však nikdy do lesa nebáli jít a Miyu ani Ichigaki neviděli jediný důvod, proč by si měli z potulujících se vlků něco dělat. S několika se už ke všemu setkali a jelikož na ně byli vlci převážně zvyklí, neublížili jim. Ostatně vlk nikdy neútočil, pokud nedostal důvod a nebo nebyl hladový, což nebylo tak těžké zařídit. Jedinou nevýhodou jejich odloučení tedy byla délka cesty přes celou vesnici, pokud potřebovali do míst jako byl právě obchod s bylinkami. Z druhé strany to však byla velice příjemná procházka centrem vesnice, kterou si Miya vždycky užívala. Byla ještě malá, nechodila tedy do vesnice jinak než s někým z rodičů, a i když tam šla třeba i dvakrát za den, vždy se šťastně usmívala a zkoumavě přejížděla očima všechno nové ve svém okolí. Na úplně opačný konec vesnice ale chodila jen zřítka kdy, o to víc se ale pokaždé těšila. Celu cestu pak vesele hopkala vedle svého doprovodu a tiše si broukala nějaku dětskou písničku, stejně jako teď. Miyu jen kráčela přiměřenými kroky vedle ní a občas na někoho s úsměvem kývla ve zdvořilém pozdravení. Náhle se však ve svojí chůzi zastavila, když se objevil vysoký muž přímo před ní. Miya se trhnutím zastavila ve svém poskakování, zvědavě zdvihla obličejík a podívala se tázavě na matku, když ale viděla její upřený pohled před sebe, otočila hlavičku a velkýma očima zamrkala na člověka, který se jim připletl do cesty.
,,Oji - san," hlesla tichým hláskem. Nebyl to sice její opravdový strýček, byl však ze stejného klanu a Miya ho znala od vidění i z několika málo návštěv, které absolvoval u nich. Jediné, co kromě jeho jména ještě věděla byl ale jenom fakt, že to byl bývalý týmový partner její maminky a tatínka. Bělovlasý muž k ní sklopil zrak.
,,Malá Miya ... Ty jsi ale vyrostla," zadíval se na ní svým zlatavým okem. Pomalu se k ní přitom sklonil a bez ptaní si jí lehce vytáhl do náručí. Miyu je mlčky sledovala. Neměla právě radost, že Haruhiho potkala, necítila však ani odpor nebo zlost. Jejich vztahy byly spíše ochladlé a chování odměřené, i když zdvořilé.
,,Haruhi," pokývla na něho hlavou ve zdvořilém pozdravu. Pohledem však neustále těkala po Miye v jeho náručí. Nevěděla proč, ale neměla ráda, když se Haruhi vyskytoval v blízkosti jejích a Ichigakiho dětí. Nikdy se k nim sice nezachoval špatně a vesměs k nim byl docela milý, přesto z toho neměla nikdy dobrý pocit. Miya se v Haruhiho náručí mírně ošila, maličkým prstíkem se dotkla jeho jizvy u levého oka, které nikdy neotvíral. Jako vždy ho po celé jizvě lehce pohladila, vždycky to dělala, když se dostala k jeho obličeji, stejně jako s jakými koliv jizvami, se kterými se u lidí setkala. Bylo to jakési její gesto, kterým chtěla svojí dětskou myslí vyjádřit trochu radosti, aby dotyčná osoba nebyla smutná z oné jizvy. Haruhi upřel na malou Miyu pohled.
,,Ty se čím dál víc podobáš matce, malá," přejel jí bříškem jednoho prstu po čelisti schované za nadýchanou tvářičkou. Miye zčervenaly tvářičky, pusu si schovala za drobnými pěstičkami a dětsky se zachichotala. To už se s ní Haruhi ale znovu sehl a postavil jí zpátky na místo, odkud jí zvedl. Teprve poté svojí pozornost stočil k Miyu.
,,Miyu," pokývl na ní hlavou v pozdravu. ,,Dlouho jsme se neviděli."
,,Možná ne dost dlouho, Haruhi," odpověděla chladně Miyu. Haruhi do ní zavrtal svůj pohled, na okamžik tak zůstali stát mlčky proti sobě. Miya se rozhlédla kolem sebe. Nerozuměla jejich pauzám v rozhovoru a tomu, co říkali už vůbec, brzy jí však upoutaly zvonkohry visící v jedné výloze obchodu. Ještě jednou se tedy podívala po mlčící dvojici než se rozeběhla přes cestu ke sklu, skrz které mohla obdivovat všelijak barevné zvonkohry. Haruhi zaznamenal odběhnutí malé Miyi okamžitě i bez toho, aniž by se na ní musel podívat. Pohledem přejel naproti stojící Miyu v šeříkově fialovém kimonu, které jako vždy bylo ve velice krátkém střihu. Odhalovalo tak téměř celé její nohy a poměrně i velkou část výstřihu od klasického kimona.
,,Sluší ti to, Miyu," složil jí zdvořile poklonu, ačkoliv více než zdvořilé gesto to myslel naprosto vážně. Miyu téměř okamžitě odtáhla pohled.
,,Opět s tím začínáš, Haruhi? Doufala jsem, že tohle jsme si už jednou pro vždy vyjasnili," probodla ho vzápětí ledovým pohledem.
,,Myslíš tohle?" Přejel si Haruhi prstem po jizvě. Miyu téměř okamžitě svraštila obočí.
,,Ty víš dobře, jak to myslím, Haruhi!" Usykla na něj, hlavou přitom lehce trhla směrem k Miye, která s nadšenými jiskřičkami v očích pozorovala cinkající zvonkohry. Haruhi krátce zabloudil pohledem k její dceři, poté však upřel oko zpátky na Miyu.
,,Chápu. Byl to ale Ichigaki, kdo přistoupil na ten návrh," odpověděl s naprostým klidem. Koutkem oka přitom vnímal její vzteklé zarytí nehtů do dlaní. Lehce tedy pokývl na černovlasou ženu hlavou, přitom udělal krok směrem k ní, aby mohl jít. Těsně u ní se však ještě na vteřinu zastavil.
,,Den ode dne jsi krásnější, Miyu," hlesl, než rychlými, dlouhými kroky zmizel z jejího dosahu. Miyu zůstala na okamžik stát strnule na místě a uvnitř sebe přemáhala vztek, který se v ní bouřil. Sotva se pak přiměla uvolnit svoje ruce z křeče, ohlédla se po Miye.
,,Maličká ... Na co to tady hledíš?" Přidřepla si za ní, když k ní došla.
,,Koukej mamí na ty motýlky. Ti jsou krásní!" Ukázala Miya malým prstíkem na zvonkohru z čirého skla ve tvaru motýlků. Miyu se mírně pousmála. Tohle byla celá Miya. Ze všech možných výběrů se jí líbil ten nejprostčí a nejlevnější, který se mezi nimi naskytl. Bylo až k nepochopení, jak skromná ta maličká byla. Vždycky raději sáhla po nějaké drobnosti než po něčem velkolepém, co obvykle chtěly ostatní děti a radovala se z toho dvakrát tak dlouho jak oni.
,,Líbí se ti? Tak co kdybychom ji koupily?" Objala Miyu svoji dcerku rukou kolem drobného pasu. Miye se rozzářily oči, v mžiku její obličej připomínal zářící sluníčko.
,,Vážně mamí? Ty mi ji koupíš?" Otočila se fascinovaně na matku, ručičkami jí objala kolem krku.
,,Děkuju mamí!" Vypískla nadšením a políbila ji na jemnou tvář, když Miyu přikývla k souhlasu. Společně tedy zamířily do obchodu, ze kterého si po pár minutách nesla maličká Miya hrdě svojí vyhlédnutou zvonkohru. Teď byla naprosto spokojená, k maximálnímu štěstí jí už pak stačila jen návštěva obchodu nacpaném všemi možnými bylinkami.

"Oji - san" a bývalý týmový partner

Haruhi Tori


,,Mamí, mamí! Ještě levanduli!" Čapla Miya do ručky z jedné nízké poličky modro-fialový pytlík a rozeběhla se s ním úzkou uličkou za matkou.
,,A pohanku!" Sáhla při cestě ještě po dalším tmavě zelenkavém sáčku. Miyu pouze postávala u pultu s prodávající ženou a jemným úsměvem ve tváři pozorovala svojí dceru. Pokaždé, když Miya vešla do tohohle krámku a do nosíku jí uhodila těžká vůně promísených aromatických bylinek, zapomněla na všechno kolem a rozehnala se mezi regály plné nejrůznějších bylinek, aby si mohla prohlédnout nové zásoby. Miyu už ani nemusela pamatovat, co všechno potřebuje koupit. Miya pokaždé prolétla všechny uličky a nanosila potřebné sáčky za ní, aniž by jí cokoliv řekla. Občas měla Miyu pocit, že ví Miya lépe než ona sama, co je vlastně potřeba. Byla ale ráda, že si našla nějakou neškodnou a vlastně docela příjemnou zálibu jakou byly právě bylinky. Žena za pultem se na malé děvčátko jen příjemně usmívala. Znala její matku, už jako malá holka chodívala okukovat do jejího krámku bylinky, nebyla však dotoho ani zdaleka tak zapálená jako Miya. Ke všemu to, jak se neustále vesele culila a byla miloučká, působila na všechny lidi hřejivým dojmem.
,,To je takové malé zlatíčko," usmála se žena na maličkou Miyu, když donesla poslední důležité sáčky a položila je ke zbytku na vysoký pult. Pokaždé se u toho musela vytáhnout až na špičky, aby tam vůbec dosáhla a žena se musela naoplátku z druhé strany nahnout, aby na ni viděla.
,,Už máš vybráno, Miyuško?" Zeptala se vlídným hlasem malé dívenky, která v bledě žlutém kimonu vypadala ještě roztomileji. Miya roztáhla rtíky do širokého úsměvu, několikrát horlivě zakývala hlavičkou.
,,Hai, Chi - san! Máme všechno," zaculila se na postarší ženu. Miyu se vesele usmála, dlaní přitom pohladila Miyu po vláskách.
,,Ty jsi tak sladká holčička. Jednou za tebou budou kluci běhat jako pominutí," zasmála se žena trochu chraplavým hlasem, pomalu přitom napočítala cenu všech zakoupených bylinek.
,,Tady, Chi - san a děkujeme," přistrčila Miyu k ženě peníze na nákup a stáhla z pultu papírový sáček s bylinkami.
,,Děkujeme, Chi - san!" Vypískla zdvořile i Miya a s lehkým zamáváním na rozloučenou začala cupitat za matkou z obchůdku ven.
Při cestě nazpět se Miyu na okamžik zadívala na svojí šťastně se tvářící dcerku. Měla stejný názor jako Chi z krámku, o to víc ji to však tížilo. Vědomí, že si Miya jednou nebude moci ani vybrat, jí drásalo na srdci.

Onii - san - jap. oslovení pro staršího bratra
Itadakimasu - jap. popřání dobré chuti
Oji - san - jap. zdvořilé oslovení strýce
Hai - jap. Ano

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sajuri Sajuri | Web | 22. listopadu 2009 v 20:52 | Reagovat

miyu je taka zlata..mam ju rada :)..a to s tymi malinami :D..rozpichat malinu k smrti :D..idem rychlo na 3 diel :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama