Prosinec 2009

Zrození vlka - 5. kapitola

9. prosince 2009 v 2:08 | Embra a Michiyo
PRÁZDNÉ DĚTSTVÍ

Konečně se po měsíci vrací Aren se svým otcem na nějaký čas domů, jaké však známky na něm zanechalo ono odloučení? A proč Aren nemá žádné kamarády?

"Arene!" sevřela co nejpevněji Karra svého maličkého syna, který se konečně navrátil domů. Svůj obličej přitisknula k jeho jemné tvářičce, aby ho mohla něžně políbit jako to dělala pokaždé ráno, nyní však celý měsíc byla ochuzena o Arena a proto byla tak šťastná, když ho objala a ruce mu obtočila okolo drobného tělíčka a dlaní přejela přes jeho zádíčka, když ucítila cosi podivného pod látkou jeho oblečení.
"Arene, co…?" sjela dlaněmi k lemu trička a vyhrnula ho, aby zjistila, jestli opravdu Arenovo tělo bylo obvázané obvazy.
"Mami," špitnul Aren, který jen stál na místě a ledově modré oči upíral k matce. Bylo pro něj podivné, že po měsíci je opět doma, i když byl rád.
Karry oči se vyděšeně rozšířily ihned, jak zaznamenala obvazy. "Ilore?!" střelila nevraživý pohled ke svému manželovi, který se zatím držel opodál a jen ty dva sledoval. Ilorovi bylo jasné, že tyhle rány se Karře vůbec nebudou líbit, ani jemu se nelíbily, alespoň se však snažil vždycky Arena ošetřit, aby se mu do ran nedostala infekce. Co však měl teď Karře říci? Nechtěl o tom mluvit před Arenem, a proto mlčel.
Karra pochopila, že manžel se s ní o tom nehodlá bavit, sklopila tedy oči k Arenovi a jemně ho pohladila po tváři. "Miláčku, prosím jdi nahoru do ložnice a počkej tam na mě." kývnula hlavou na syna. "Za chvilku tam přijdu a podívám se ti na to. Ano?"
Aren jen kývnul hlavou, že souhlasí a mlčky zamířil nahoru po schodišti do ložnice rodičů.
Černovláska se zadívala za Arenem a chvilku vyčkávala, bolelo jí vědět, že s Arenem je zacházeno jak s nějakým prašivým psem, i když si to vůbec nezaslouží. Občas ani nechápala Siakhi, jak vůbec mohli takhle jednat se svými potomky.
"Baka!" vstřelila Karra Ilorovi facku za to, že vůbec dovolil, aby Arenovi provedli něco tak odporného, vždyť byl stále dítě.
Ilor ani nijak neodporoval, skoro Karře nastavil tvář, aby ho uhodila ještě jednou, možná si to i v duchu přál, vždyť měla pravdu! On ho měl ochraňovat, byl to jeho otec, ale na druhou stranu měl jisté závazky ke klanu.
"Slíbil jsi mi, že se o něj postaráš!" vzlyknula Karra a vlepila Ilorovi další facku. "Že ho budeš opatrovat!" rozpřáhnula se k další ráně, ale ucítila, jak jí Ilor zastavil. Sevřel její zápěstí ve své dlani a přitáhnul si jí k sobě.
"Karro," něžně jí Ilor objal když ucítil, jak se třese. Karra byla skvělá žena, ale i matka, která dokázala milovat svojí rodinu nadevše. Dokázala by je chránit svým životem, jen aby byli v pořádku, proto jakékoli zranění dětí nebo Ilora špatně nesla.
"Karro," přitisknul si jí k sobě o něco víc a zabořil svůj obličej do jejích jemných černých vlasů, které příjemně voněly po bylinkách. Karra totiž byla lékařské kunoichi a občas vypomáhala v nemocnici, neustále tak pracovala s nejrůznějšími léčivými bylinkami.
"Gomene, Karro." hlesnul tichým hlasem Ilor a mírně se naklonil ke své ženě, aby se jí zadíval do bledě modrých očí, které velmi podobné měla i jejich dcera Sachiko.
Černovláska se mírně zachvěla, ruce však obtočila okolo Ilora, ke kterému si přitisknula. Byla ráda, že je doma, že se k němu může přitulit, že konečně může být zase s ním.
"Omlouvám se, že jsem nemohl Arena ochránit tak jak jsem slíbil," dlaní jí pohladil po vlasech a lehce se k ní přiblížil svým obličej, až se jejich rty otíraly o sebe.
"Ale nemohl jsem vzdorovat Kasumi - sama a ty víš proč." ještě o kousek blíž si jí přitáhnul, až se jejich rty zaklesnuly do sebe a Ilor sladce políbil svojí ženu. Byl to dlouhý a impulzivní polibek, ze kterého sršela potřeba vynahradit to měsíční odloučení.
"Ty víš, že nemohu, dal jsem slib." špitnul mezi dalším polibkem ke své ženě, která jen omámeně přijímala každý jeho polibek.
"A já ten slib nechci porušit." pomaličku se od ní odtáhnul, stále se na ní upřeně díval a prstem pravé ruky pomaličku přejížděl po Karry měkkých rtech, které před chvílí byly jeho.
Karra zatřepala hlavou, nechtěla totiž, aby Aren trpěl. "Raději poruš ten slib a -" Ilor jí však umlčel dalším polibkem, mnohem delším a vášnivějším.
"Ne! To neudělám, ani kdybys mne za to nenáviděla." hlesnul Ilor. "Dal jsem slib Kasumi - sama, že Aren projde výcvikem klanu, takovým výcvikem, jakým mu Kasumi - sama připraví a já to budu respektovat a udělám proto cokoli. Raději přijdu o svého syna, raději ho zničím a vychovám z něj odporného a chladného Siakhiho, než abych přišel o vás čtyři. O Tebe, Sachiko, Siyana a Ayume." rázným hlasem sdělil Karře, byl opravdu rozhodnutý pro toto udělat vše. Byl ochotný se i dívat na svého syna, jak mu před očima trpí! Ilor si totiž vybral, že přijde o Arena, ale zbytek rodiny bude v bezpečí...mimo dosah jeho matky.
"Jak to vůbec můžeš říct!" vzlyknula Karra a vlepila Ilorovi další facku. "Jak vůbec takhle můžeš mluvit o našem synovi. Jak vůbec můžeš?!" ruce sevřela v pěst a začala svými maličkými pěstičkami tlouct do Ilora, který jen stál a přijal každou její ránu, až teprve po chvíli jí pevně chytil za zápěstí, přetočil jí a zády si jí natisknul k sobě.
"Prosím uklidni se, Aren tam nahoře na Tebe čeká." dýchnul Kařře do ouška a svůj obličej si opřel o její rameno. Nějakou chvíli tam stáli, Ilor pevně držet Karru, která se stále ještě třásla. Nemluvili, jen mlčeli.

Maličký černovlasý chlapec mlčky seděl na měkké vysoké posteli, která dominovala ložnici rodičů. Byl to poměrně větší pokoj převážně tmavě modré barvy, kterou doplňovalo tmavé, skoro až černé dřevo. Přesto však se tu našlo několik bílých věcí, které tuto tmavou místnost prosvětlovaly.
Arena však tahle místnost naplňovala podivnými pocity strachem, ale spíše neoblíbeností. Nerad sem chodil, i když nevěděl proč. Možná to bylo kvůli tomu, že několikrát zde našel rodiče, jak se k sobě tulili. Přišlo mu to nějak podivné, když viděl matku, tu usměvavou a milou ženu s otcem, který byl vždycky chladný a dost odtažitý. V těch okamžicích, kdy viděl matku s otcem, se cítil nějak podivně...tak bolestivě. Žárlil totiž, žárlil na otce, když si matku přivlastňoval pro sebe, protože Arenovi přišlo, jako kdyby jí chtěl ukrást a on si pak připadal ještě více sám.
Na okamžik zvedl oči ke dveřím ložnice a zadíval se hypnotický na ně, jako kdyby očekával, že někdo vstoupí, ale stále nic. Matka mu slíbila, že za ním přijde a podívá se na něj, ale stále se neukázala. Aren tedy sklopil oči, lehce si oddechnul a rozhodl se ještě chvilku počkat. Jeho pohled však na chvilku sjel k onomu prstenu, který se pohupoval na řetízku zapnutém okolo jeho krku. Ihned se chlapci vybavily matky slova. "Ať Ti přinese štěstí a až dospěješ, tak ho jednou daruješ ženě, kterou budeš nosit ve svém srdci." Chlapec protočil prsten mezi prsty a stále se na něj upřeně díval. "Ale co když žádnou takovou nepotkám?" pomyslel si Aren, přesto však řekl svojí myšlenku nahlas.
"Neznám moc dívek." začal přemýšlet Aren a opatrně se položil na záda na postel rodičů.
Najednou se ozvalo cvaknutí dveří a v ložnici se objevila Karra, mírně se na Arena pousmála a usadila se na okraji postele vedle něj.
"Jsem tady, Arene." natáhnula k synovi ruku a pohladila ho po obličejíčku. Každé dítě z těch čtyř milovala celým svým srdcem a každý z nich byl pro Karru v něčem jedinečný. Snažila se s nimi trávit co nejvíce času, ale přitom je učila jak se stát skvělými ženami nebo muži. U Arena však měla jistý problém, moc nemluvil a většinou nedokázala zjistit, co ho trápí.
"Prosím otoč se, podívám se to zranění." požádala ho Karra a mile se na něj pousmála, Aren kývnul opět jen hlavou a otočil se na bříško, obličej přetočil do strany a zadíval se někam mimo.
Karra si posmutně oddychnula, když Aren neřekl ani slovo a prostě jen udělal to, co chtěla. Nyní však hlavní byl jeho stav.
Karra se tedy naklonila nad Arena a opatrně mu vyhrnula tričko až k ramenům, zjistila, že právě tuto oblast má ovázanou obvazem a tak požádala Arena, aby se posadil, on bez jediného slova udělal to, o co ho matka požádala. Černovláska tedy měla možnost a pomaličku začala sundávat obvaz z Arenova těla, takže se začaly odkrývat i ony hrozivé rány na zádech. Stejně jako při první hodině tak i při dalších hodinách, kdy Kasumi - sama učila Arena věci týkající se klanu, ale i světa Shinobi, tak pokaždé za chybnou odpověď či pokud nevěděl, ho Kasumi potrestala ranou svojí hole.
Když Karra stáhnula poslední obvaz tak se lehce zachvěla a zvedla se v ní vlna odporu, když uviděla synova poraněná záda. Byla to rána vedle rány, vypadalo to skoro, jako kdyby ho někdo bičoval. Jak vůbec někdo mohl malému chlapci něco takového udělat? Natáhnula prsty a pomaličku a co nejněžněji se dotknula jedné dlouhé rány, která vedla středem jeho zad. Ucítila při doteku, jak se Aren trochu zatřásl, nejspíše ho to stále bolelo a pálilo. Jedinou útěchou však byla ona bylinná vůně a jemná vrstva masti, kterou Karra při doteku zaznamenala. Znala vůni téhle masti, vždyť sama jí vyráběla.
"Ilor," špitnula pro sebe Karra, byl to Ilor, kdo Arena vždycky ošetřil a použil mast, kterou si nejspíše vzal z domova pro takový to případ. Ona mast příjemně chladila, ale i přitom zahojila lehce rány, i když Arenovi na zádech zůstaly jizvy. Několik ran však bylo ještě čerstvých, nezahojených, Karra tedy v mžiku vstala a zamířila ke skříňce, ze které vyndala malou krabičku a z ní nějakou lahvičku.
"Bude to trochu štípat, ale pak se ti uleví." pohladila Arena po vlasech a nalila trochu té tuhé tekutiny Arenovi na záda a pomalým pohybem ruky jí rozetřela, aby se účinná látka vpila tam kam má.
Matka říkala, že to bude pálit, ale Arena to strašlivě pálilo a několikrát bolestně, ale tiše vzlyknul, ruce sevřel v pěstičky a zatnul zuby.
"Teď ti to zase raději zavážu." oznámila Karra synovi, který útrpně seděl na místě a opět jen pokývnul na znamení toho, že chápe.
"Už jen chvilku," špitnula Karra a políbila Arena na tváři, neustále přitom obmotávala obvaz okolo jeho trupu, aby tak zakryla jeho rány. Neustále jí však bolestně mrazilo v těle a odpor k její tchýni mnohonásobně vzrostl.
"Hotovo," věnovala další polibek na tvář Arenovi a jemné pohlazení. "Ale zítra se na to zase podívám, ano?"
"Dobře, mami." seskočil Aren z postele a obléknul si nazpět černé tričko, které mu matka předtím sundala.
"Tak teď se utíkej podívat na sourozence." usmála se Karra co nejsrdečněji na chlapce, který s dalším pokývnutím zmizel z ložnice.
"Kasumi!" sevřela Karra v ruku pěst a její milá tvář se zkroutila do naštvaného výrazu. "Ochráním svého syna za cenu mého života." slíbila si Karra a rozhodnula se, že pro to udělá cokoli.

Jakýsi smutek a prázdnota vyplňovaly ledově modré oči malého chlapce se sytě černými vlasy, který mlčky a se sklopenou hlavou procházel jednou z ulic Kasai.
Jako obvykle na sobě měl černé kalhoty a tričko, Aren miloval černou barvu, protože černá tolik nepřitahovala pozornost a Aren si v ní připadal skrytý či zahalený od ostatních.
Svým pomalým krokem dál pokračoval zvolenou cestou směrem k jedinému místu, kde se cítil nějak bezpečně. A to místo byl starý park Siakhi! Právě na tomto opuštěném místě se Aren mohl chovat, tak jak chtěl… mohl být svůj a nemusel se řídit podle nějakých pokynů od otce či někoho z KO.
Proto se tento park pomaličku stával Arenovým královstvím, znal každý jeho kout, každé klidné místo.
Aren si lehce porozcuchal už tak rozcuchané vlasy, na chvíli zvednul ledově modré oči a podíval se před sebe, aby zjistil, jak dlouhá cesta ho ještě čeká, než dojde do parku.
Najednou však před sebou zaregistroval shluk malých dětí, vlastně stejně starých jako on.
Ta skupinka malých prcků se vesele chichotala než se Aren přiblížil o kousek blíž. Aren si jich nikdy nevšímal, ani nevěděl, proč by to měl dělat, někdo z té skupiny si však všimnul a rozeběhnula se k němu maličká a docela roztomilá blondýnka.
"Aren - kun, Aren - kun," vesele poskakovala a šťastlivě na něj mávala rukou, když k němu maličkými cupitavými kroky mířila.
"Aren - kun, pojď si s námi hrát." doběhla blondýnka k němu a radostlivě se na něj pousmála.
Aren pomaličku zvedl ledově modré oči k oné dívce, Taila jako jedna z mála dětí, které Aren potkával, o něj jevila zájem a ráda byl v jeho přítomnosti a jak to tak vypadalo, tak by si s ním i ráda povídala, což bylo u Arena nemožné, protože on stěží vyplodil delší souvětí. Většinou totiž odpověděl co nejvíce stručně a jinak mlčel.
"Tailo," hlesnul Aren, vzápětí na to se však opět odmlčel, jakmile se vedle blondýnky objevily další děti a mezi nimi i vyšší černovláska Erena. Erena patřila taky do klanu Siakhi, ale nepatřila do hlavní rodiny klanu, takže pokaždé, když potkala Arena, tak se k němu vtírala a měla na jeho adresu nějaké občas trapné poznámky. Aren jí neměl rád, protože mu přišla jako přisáté klíště, které se ho nechce pustit.
Jako vždycky i poblíž Taily byl Ryug, velký prudič, které neustále dolézal za Tailou jako její pejsek, a protože Taile se líbil právě Aren a vždycky se k němu měla, tak Ryug Arena přímo nesnášel. Bylo to vlastně oboustranné, protože Ryug měl občas nemístné poznámky o Eronnovi, takže se Aren a Ryug stali takovými dětskými rivaly.
V téhle skupině nechyběli ještě další známí členové a to Timea, která nemohla přítomnost Arena ani vystát a vždycky byla strašně protivná. Pak tu byl zamlklý mladík jménem Raven, který měl svoje názory podle Ryuga. Raven byl podivné dítě, které se podřizovalo názoru většiny, jen aby si s ním ostatní hrály. A poslední členem téhle party byla maličká zrzka Berra, vždycky se držela vzadu a jen mlčela.
Taila, Ryug, Raven, Berra, Erena a Timea, to byla celá parta, kterou by Aren snad raději ani nechtěl potkat.
"Ale, to je přeci Arenek!" vypísknula radostně Erena a strčila do Taily, aby se dostala k Arenovi co nejblíže.
"Buď ticho, Ereno!" zabručel rozmrzele Ryug a postavil se naproti Arenovi. Ryug byl poměrně vysoký chlapec s tmavými a delšími vlasy, které měl svázané do culíku. Většině děvčat se Ryug líbil, a tak se neustále před nimi předváděl.
"Já jen chci, aby si s námi Arenek hrál." zapištěla Erena a Taila s pokývnutím hlavy souhlasila. "Ano, ano." A vesele se opět pousmála na Arena.
"Ale," tichým hlasem poznamenala Berra, která celou dobu jen těkala pohledem po přítomných a obzvláště sledovala právě Arena.
"Já...já nechci, aby si s námi ten podivín hrál," rozplakala se Berra a couvnula o kousek dál, aby nebyla u Arena tak blízko jako kdyby se bála, že jí něco provede.
"Berra má pravdu... ten kluk je divnej... nechceme si s ním hrát." souhlasil Raven.
"Cc... podivín." Odfrknula si Timea při pohledu na Arena.
Jak vidno, dětem bylo jedno, že se o Arenovi takhle bavili v jeho přítomnosti.
Ryug se podíval po ostatních a pak jeho pohrdavý pohled dopadl k Arenovi. "Tak vidíš... s takovými podivíny si nikdo nehraje." A strčil do Arena, který jen mlčky přihlížel. "Tak zmiz."
Aren byl zvyklý na jejich popichování, a i když ho trápilo, jak o něm mluvili, tak nikdy nic neřekl.
"Řekl jsem zmiz!" Opět nevraživým tónem poznamenal Ryug.
"Ale…" Hlesla Taila a chtěla něco říci, ale nevěděla, jak by měla Ryuga zastavit, aby Arena nechal na pokoji. Vůbec se jí totiž nelíbilo, jak ostatní s Arenem zacházely.
On však nepotřeboval, aby mu to říkali víckrát, mlčky se otočil a zamířil pryč.
"Aspoň, že sebou neměl tu ohavnou chlupatou obludu." Poznamenala Berra k ostatním, když si myslela, že je Aren už dostatečně daleko, aby neslyšel, co řekla o Eronnovi.
"Pravda... Nesnáším tu hnusnou kouli." Souhlasil se smíchem Ryug, který nemohl Arenova vlka ani vystát.
Arena jejich slova velmi zabolela. Ani ne to, že ho považovaly za podivína, se kterým si nehodlaly hrát, natož kamarádit, ale nejhorší bylo to, co řekly o Eronnovi.
Ještě chvíli chlapec slyšel jejich poznámky o něm a jeho vlkovi, ale snažil se je nevnímat, protože jejich slova byla až příliš bolestivá.
Přesto však po zbytku svojí cesty Aren přemýšlel o tom, co řekly. Chápal, proč ho považovaly za podivína, vždyť většinu svého času jen trénoval a neměl tak možnost trávit čas s ostatními dětmi. Navíc to, že se na měsíc úplně ztratil a pak se zase objevil, bylo dost podivné. Jeho život totiž byl o neustálém trénování pod dohledem otce anebo byl skrytý v budovách KO, kde trénoval s Daerronem. Byl tak uvězněný pod dohledem otce, Daerrona, ale i Kasumi - sama, že ani nevěděl, jaké to bylo si s někým hrát. Když byl menší, tak si občas hrával se Sachiko a nebo s maličkým Siyanem, ale ani to nebylo obvyklé, protože asi od čtyř let se o něj Kasumi - sama a otec začali zajímat ohledně tréninků.
Aren si oddychnul a prohrábnul si černé vlasy, nechtěl už ani nad tím přemýšlet, připadal si totiž stále hůř a hůř. Jediné, co mu však zlepšilo náladu bylo to, že konečně došel na místo, které chtěl... ke starému parku rodiny Siakhi.
Podél kamenné zdi se dostal k rezavé staré brance, která skrývala jedno přenádherné místo. Aren lehce branku pootevřel a vklouznul dovnitř. Starý park Siakhi už delší dobu byl nepoužívaný a nikdo se o toto místo nestaral, ale přesto bylo ono místo okouzlující a Aren v něm našel potřebný klid.
Od branky vedla širší cestička podél vyšších, příjemně zelených javorů, které obklopovala vysoká solitérní tráva. Na levé straně se rozprostíralo přenádherné jezírko pokryté rozkvetlými lekníny a na břehu stála široká, ale nádherná vrba, která se skláněla k jezerní ploše. Cestička vedle okolo jezírka, ale pak se stáčela někam mezi stromy a vedla do zadních částí parku, Arena však upoutalo okolí vrby. Byl tam příjemný travnatý plácek pokrytý příjemně bělostnými, modrými a i fialovými kvítky a celý palouk pak obklopovalo několik vzrostlých stromů, které tvořily stín.
Arena však nejvíce opoutalo obrovské šedé stvoření, které spokojeně spalo na okrajiny jezírka ve stínu jednoho ze stromů. Poté, co ho Aren vyvolal, tak vlk někam zmizel a chlapec věřil, že najde Eronna právě zde.
"Eronne!" Rozeběhnul se k němu radostlivě chlapec a přímo na spícího tvora skočil.
"Mmm…" Zabručel vlk a pootevřel jedno jantarově žluté oko, kterým se zadíval na Arena.
"Maličký," zívnul si vlk a obří tlapkou si k sobě chlapce přitáhnul. Teprve až teď Aren pocítil takový hřejivý pocit toho, že je doma. Cítil svobodu a volnost, ale i lásku a přátelství, kterým ho naplňoval Eronn. Aren sice neměl žádné kamarády, se kterými by si mohl hrát, ale měl Eronna, který mu dokázal dát to, co potřeboval. Tenhle šedý obrovský vlk byl Arenův nejlepší přítel.
"Eronne," spokojeně se k němu přitulil Aren a oba dva tam společně zůstali dlouhou chvíli jen mlčky ležet. V tuto chvíli se Aren cítil konečně šťastný.

ÚVOD

7. prosince 2009 v 14:58 | Embra a Michiyo
VÍTEJTE

Ocitli jste se na blogu, jehož vlastnictví spadá pod osůbku jménem Embra, ale všudy přítomná Michiyo se jí neustále motá pod nohama.

Společnými silami Vás chceme zasvětit do tajů nové serie příběhu, která si ponese název Shinzui a na těchto stránkách se Vás pokusíme pomaličku provést životem postav, které tam naleznete ... Budete mít možnost poznat v jakém prostředí se narodili a co se od nich očekávalo, kde žili a jaké překážky na ně čekaly v průběhu jejich života. Zda je čekalo jejich vytoužené štěstí či jen smutek nebo smrt.
_________________________________

Embra a Michiyo


Zrození vlka - 4. kapitola

5. prosince 2009 v 15:54 | Embra a Michiyo
RÁNY OSUDU

Už od narození bylo určeno, jak se s ním bude jednat. Oni rozhodnuli, jaký život by měl vést. Jakým tréninkem musel Aren projít, aby se mohl stát Siakhim. Jeho bolestná cesta začíná…

Temno a chlad. Všude v budově KO byla strašná tma a z kamenných zdí vycházel odpudivý chlad. Aren neměl rád chlad, přímo ho nesnášel, protože ten chlad mu připomínal samotu. Miloval totiž teplo lidského těla, miloval ty okamžiky, kdy se k němu natisknula starší, ale menší Sachiko. Vždycky, když se k němu Sachiko tulila, tak Aren byl v naprostém klidu, ale když necítil to lidské teplo, tak se cítil osamocený.
Aren se pomaličku přetočil z boku na břicho a přelétnul dlouhým pohledem svůj pokoj, který včerejšího dne dostal. Vlastně se to nedalo nazývat ani pokoj, spíše to vypadalo jako malé vězení. Úzká kamenná místnost s jedním maličkým oknem s mřížemi, která byla vybavena jednou starou a hodně rozvrzanou postelí, na které Aren ležel. Byl tu jeden maličký stolek a skříňka, která se ani nedala otevřít a když se o to Aren pokoušel, tak s dvířky skříňky ani nehnul.
O kousek si chlapec povytáhnul teplou deku, kterou mu včera otec přinesl. Původně tu na něj čekala nějaká děravá a špinavá deka, která páchnula jako zkažená rybina. Ještě předtím než však Aren ulehnul do postele, se ozvalo zaťukání na dřevěné dveře a v místnosti se objevil Ilor, který dal Arenuv tuhle měkkoučkou a teplou deku se slovy, že mu jí posílá jeho matka.
Karra si dokázala představit v jakém ubohém prostředí Aren bude přebývat, proto před odchodem raději Ilorovi zabalila několik maličkostí pro Arena.
Aren otci poděkoval a možná, že mu chtěl ještě něco říci, ale on zmizel dříve, než Aren stačil vyslovit jakékoli slovo.
I nyní ráno nad tím přemýšlel... přemýšlel nad chováním otce k němu, uvažoval, proč ho asi otec tolik nesnáší? Co tak strašlivého provedl, že s ním ani nemluví? Při těchto myšlenkách u něj ještě více vzrostl pocit osamělosti. Chtěl tedy aspoň vyvolat svého vlka, aby se k němu mohl přitulit a třeba si s ním i chvilku povídat, ale bylo mu to zakázáno. Daerron zakázal Arenovi, aby vyvolával Eronna ve svém pokoji. Aren tedy nemohl nic dělat, připadal si odstrčený od všeho, co má rád... Byl sám.
Pomaličku se opět přetočil tentokrát na záda, a pak se usadil na posteli, byl tu teprve jeden den, ale už chtěl pryč. Nedokázal však říci ani slovo, všechny ty pocity dusil uvnitř sebe.
Malé nožky sklouznuly z postele a Aren zamířil ke svému vaku s věcmi, kde začal štrachat nějaké oblečení. Vytáhnul si černé tričko, kalhoty a mikinu, pořád mu totiž byla strašná zima. Poté si ještě vytáhnul menší vak, ve kterém měl vodu a trochu se napil a zbytek vody si nalil do dlaní, aby si umyl obličej. Nevěděl totiž, zda tu někde má hledat něco, co by se podobalo koupelně.
Poupravil si lehce porozcuchané a mírně trčící sytě černé vlasy, okolo pasu si upevnil pouzdro s kunaii a na chvilku zajel rukou k prstenu, který mu dala matka. Sevřel ten chladný kroužek ve své maličké dlani, zavřel oči a jen chvilku nehybně takhle stál.
"Matka říkala, že jednou ho mám dát ženě, kterou budu nosit v srdci." sklopil pohled k prstýnku a důkladně si ho prohlídnul, uvnitř něj byl vyrytý znak pro lásku. Karra dala Arenovi prsten z důvodu mateřské lásky a on ho měl jednou předat ženě z lásky milostné. Už dlouhé generace se tyto prsteny, které původně patřily rodině Meadro, ze které pocházela Karra, předávaly z generace na generaci a to z mateřské, přátelské nebo právě milostné lásky.


Vyrytý znak na prstýnku

Znak Lásky


Mírně si oddechnul a když už si připadal připravený, tak pomaličku opustil tuhle místnost. Přesně, když vešel na chodbu a zavřel za sebou dveře, tak se před ním objevil otec.
"Dobré ráno, otče." pozdravil Aren Ilora a mírně kývnul hlavou v úklon. Ilor neodpověděl, jen pokývnul hlavou a mávnul na Arena, ať jde s ním.
Společně pak zamířili chodbou k velkému sálu, kde Aren měl trénovat s otcem techniky klanu Siakhi.
"Dneska chci vidět, jak jsi od minule zapracoval na té technice, co jsem tě učil." postavil se Ilor do prostřed podlouhlé místnosti, kterou osvětlovaly pochodně se zapálenými svíčkami, jinak nic jiného v sále nebylo.
"Nejdříve si ale vzpomeň, co už umíš a zopakuj mi to."
Aren se postavil naproti otci a ledově modrýma očkama ho sledoval a občas pokývnul hlavičkou, že chápe, co po něm otec chce.
"Ookami no naigara no jutsu," vzpomněl si Aren na první techniku, kterou se učil, "Je to technika vlčí mrtvoly."
Ilor se mírně pousmál, byl rád, že si Aren něco pamatuje. "Jaká je to úroveň a jaké je použití toho jutsu?"
"Ee...je to úroveň D a použití jutsu," na chvilku se odmlčel a zamyslel se, "To jutsu se moc nepoužívá, ale je to něco jako Kawarimi no jutsu, akorát, že ve vlčí podobě. Uživatel použije u vlka toto jutsu a vlk po zásahu zmizí a má tak možnost zaútočit na protivníka třeba zezadu," snažil se co nejpřesněji zopakovat to, co mu řekl otec, když ho toto jutsu učil.
"Dobře," opět ho pochválil Ilor.
"Dále pak Shinchou Ookami no jutsu, technika zvětšení vlka."
Ilor natáhnul ruku a mávnul ke středu místnosti. "Zkusíme menší ukázku."
"Hai," Aren chtěl ještě něco vysvětlit k tomuto jutsu, ale jak vidno, otec chtěl raději ukázku. Kývnul tedy ještě jednou hlavou, vlastně byl docela rád, že otec chtěl po Arenovi aby ukázal, jak se zlepšil, protože to byl způsob, jak vidět Eronna.
Aren pootevřel svojí maličkou pusu a vycenil ostré zuby, každý člen klanu Siakhi měl velmi ostré zuby, skoro jako kdyby byly vlčí. Jejich smysly byly též na vlčí úrovni, zvláště čich.
Zatlačil svými špičáky na svůj palec, až se objevila kapka krve, kterou na svojí dlani nakreslil znak pro vlka.
"Moc pomalé." podotknul Ilor, když sledovala Arena při jeho počínání.
"Gomene," špitnul Aren a začal se soustředit na ono jutsu. Ookami no jutsu...jutsu sloužící k přivolání vlka. Před Arenem se objevil maličký obláček páry, který se postupně vytratil a namísto něj se tam objevil obrovský vlk... Eronn!
Eronn, stříbřitě šedý vlk s jantarově žlutýma očima. Měl měkkou a huňatou srst a širší ocas, vzrůstově byl obrovský, ale i přesto jeho dovednosti se zakládaly na skvělé rychlosti, ale i síle.
"Eronn - san," radostlivě chtěl vykřiknout Aren, ale nakonec si to rozmyslel a raději ho zdvořile pozdravil.
Vlk však na rozdíl od Arena se nedržel žádných zásad, Eronn byl vlk vedlejší rodiny, i když by měl patřit do té hlavní, ale nijak mu to nevadilo. On nectil zvyky klanu Siakhi a ani zvyky vlčí rodiny Kaghero. Jediné, co ctil, byl Aren a on sám.
"Maličký," objaly obrovské tlapy Arena a přitisknuly ho k sobě do měkkoučkého kožichu.
Aren byl za Eronnovo gesto velmi rád a co nejpevněji se k vlkovi přitisknul a zabořil svůj obličej do jeho kožichu, Arenovy maličké ručičky sevřely pár jemných chlupů a šťastlivě zavrněl.
"Ale maličký, zas tak dlouho to nebylo, co jsme se neviděli," zavtipkoval Eronn a s mírnou jízlivostí odsunul Arena od sebe. Aren už si zvyknul, že Eronn nebyl vlk na muchlání a jeho dětinskost se mu občas nezamlouvala, proto byl zvyklý na to, že po chvíli se vlk odtáhnul.
"Skončili jste?" otázal se Ilor znuděným hlasem.
"Gomene, otče." hlesnul Aren a podíval se provinile na otce, moc dobře věděl, že by neměl se takhle mazlit s Eronnem. Otec přeci říkal, že Siakhi a vlk nic takového nedělají, jsou spolu jako tým, je mezi nimi pouto porozumění a loajality, ale ne žádná dětské gesta jako takovéhle mazlení.
"Hai... Ilor - san," postoupil pár kroku vlk k Ilorovi a jantarově žlutým okem si začal prohlížet Ilorův kyselý, ale kamenný výraz ve tváři.
"Eronn - san, být tebou, tak se zajímám o Arena." ukázal ke synovi, který se připravoval k jutsu.
"Jistě...jistě," zavrtěl Eronn ocasem a zase si to zamířil k Arenovi, posadil se vedle něho a zahleděl se na to, co dělal.
"Připravený, maličký?"
"Hai, Eronn - san," kývnul hlavou Aren a začala soustředit svojí chakru. V mysli mu zazněly ty slova: "Shinchou Ookami no jutsu," přiložil svou ruku k Eronnovi a projela jím podivná vlna, která mu sebrala trochu síly. Arenovi se to však povedlo, Eronn se lehce napnul a prvně pomaličku, ale pak rychlejším tempem se jeho tělo rozrostlo ještě více, jeho tlapy zmohutněly stejně jako se protáhnul, ale i zvětšil čumák. Přesto však Eronnovo zvětšení bylo plnohodnotné, protože se zvětšila celý Eronn a ne jen jeho část jako se to stávalo dříve.
"Výborně," promnul si špičatou bradu Ilor a zadíval se na drobného Arena, který nyní proti Eronnovi, který měl něco přes tři metry, vypadal jako drobounké nic.
"Výborně, Arene." hlesnul ještě jednou Ilor, tentokrát však velmi tichým hlasem takže to řekl spíše pro sebe. I když to nedával nijak najevo, tak byl na Arena pyšný, opravdu pyšný. Dokázal už používat i toto zvětšovací jutsu.
I Aren pocítil radost z toho, že se mu toto jutsu konečně povedlo. Něco jiného však u srdce hřálo mnohem více než radost z podařeného jutsu. Byla to tato chvíle, pokaždé, když mohl být jen sám s otcem a něco se mu vyvedlo, tak Aren na okamžik pocítil jakýsi závan radosti z otcovy strany. Doufal a věřil, že otec na něj v těchto chvílích byl aspoň trochu pyšný.

"Takže," roznesl se Kasumi - sama hlas po maličké místnosti a poté několik tupých dopadů její hole jak obcházela okolo Arena, který seděl v dřevěné lavici a celý napnutý poslouchal.
Aren totiž od svého otce dostával tréninky technik klanu, s Daerron trénoval, aby zlepšil svojí fyzickou kondici a vyrovnal se rychlosti, ale i síle Eronn a Kasumi - sama ho učila všemu, co by měl znát, jak věci týkajících se světa Shinobi, tak i vše o klanu.
"Dneska zjistíme něco o tvých znalostech," poznamenala Kasumi - sama a zalétnula pohledem k Arenovi, který napnutě seděl na okraji židle, jak mu to nakázala. Nemohlo jí ujít, jak se Aren lehce zachvěl a tiše polknul.
"Začneme u něčeho velmi důležitého, co tvoří základ našeho klanu." Opět prošla okolo Arena, stejně jako vlk číhající na kořist.
Aren jen stále tiše vyčkával, zíral do prázdna a čekal, na co se ho Kasumi - sama zeptá.
"Co je základem našeho klanu?" pomaličku položila Arenovi svojí otázku a zastavil se kousek od něj, vyčkávala na jeho odpověď.
"No..." snažil se Aren něco říci, protože Kasumi - sama nesnášela, když mlčel a ona se ho na něco ptala. Přesto však jeho váhání bylo pro Kasumi dostatečně, aby se rozmáchnula a Aren dostal holí přes záda. Dřevo hole bylo tvrdé a svižné, proto když se rozpřáhnula, tak ona rána bolela, jako kdyby použila rákosku.
"Tak co?" dala Arenovi ještě možnost, aby odpověděl. Nechtěla ho jen tak ušetřit toho terorizování, které si mohla dopřát, když se snažila z Arena onu odpověď vymlátit, stejně jako jeho vzdorovitý pohled.
"Ee...nevím, Kasumi - sama," špitnul tichým hlasem Aren a co nejpevněji sevřel ruce v pěst, jak čekal na další ránu, kterou ihned dostal.
"Cože? Cože jsi to říkal?" opět Aren ucítil štiplavou a velmi bolestnou ránu, kterou nijak jeho látka trička netlumila.
"Že- že nevím, Kasumi - sama," hlesnul odevzdaným hlasem, i když měl hlavu sklopenou k zemi.
"Copak tě tvůj otec nic nenaučil, ty spratku?!" naštvaně se stařena opět rozpřáhnula a udělila svému vnukovi sérii několika ran.
Aren se lehce zachvěl pod posledními ranami, které začaly šíleně pálit. "Gomenasai, Kasumi - sama."
Její naštvaný výraz však ještě více vzrostl, a tak se uklidnila dalšími ranami, které věnovala svému vnukovi. Aren cítil strašlivou bolest, která ho sžírala, a nejraději by padl do bezvědomí. Jen stěží vůbec dokázal přemýšlet a poslouchat.
"Takže začneme od začátku." oddechnula si Kasumi a přešla do středu místnosti, takže se postavila před Arena.
"Základem našeho milovaného klanu Siakhi," začala povídat o klanu s úctou či láskou, "Jsou naši vlci, vlčí rodina Kaghero, se kterou jsme spojeni." Její pohled opět dopadl k Arenovi.
"Jaké generace je tvůj vlk?" otázala se opět Kasumi.
"Jaké generace?" pomyslel si Aren a zadíval se na dřevo lavice, u které seděl. Ono dřevo bylo tak jemně opracováno do jemných linií, že na okamžik zapomněl na onu bolest v zádech.
"Jaká generace? Generace?" přemítal Aren, když pocítil další prudkou ránu v zádech.
"Nevím....Ka-su-mi - sa-ma," přinutil se odpovědět Aren, i když neznal správnou odpověď. Už moc dobře věděl, co ho čeká za to, že neví. Byla to další rána a ne jen jedna. Pomaličku začal ztrácet vědomí, pištělo mu v uších a zamlžil se mu pohled.
"Jak se jmenuje tvůj vlk, ty hloupý parchante?!" vrazila extrémně prudkou ránu Arenovi až pocítila, jak se prohnul v zádech, aby uniknul její ráně.
"SEĎ ROVNĚ A ODPOVĚZ!" opět se rozmáchnula k ráně.
"Eronn - san," tiše špitnul Aren a jeho obličej dopadl na desku stolu, nedokázal se ani udržet při vědomí. Jeho oči se zavřely a Aren se uhodil lehce do hlavy, než se celý sesunul ze židle a spadl na podlahu. Nevnímal, byl úplně mimo.
Pohled Kasumi dopadl na ležícího chlapce na zemi, jízlivě se nad tím pousmála a klidným krokem zamířila pryč. Nechala ho tam jen tak ležet bez jakékoli pomoci.

Teplo! Příjemné teplo hřálo Arena. Pomaličku otevřel unavené oči a zadíval se někam před sebe. Viděl jen temné obrysy čehosi, nevěděl, kde je, ani co se děje. Cítil jen pálivou bolest, ale i teplo něčího těla.
"Sa...Sachiko?" hlesnul mírně rozechvělým hlasem Aren a snažil se rozeznat ty mihotající se obrysy.
"Nee - chan?" bolestně usyknul, protože pocítil, jak mu cosi přejelo po ranách na zádech. Ruce sevřel v pěst a stisknul zuby, strašlivě to začalo štípat, o mnohem více než doteď, jak začala dezinfekce působit v Arenových ranách. Ilor pevně přitisknul a přetočil chlapce obličejem k posteli, aby se nemohl více zmítat a on tak mohl svému synovi vyčistit rány.
Eronn, který seděl namáčknutý vedle Arena na posteli, jen mlčky sledoval Ilorovo počínání.
"Em!" zakroutil sebou Aren, protože Ilor omylem přitlačil na jednu z ran, naštěstí však už byl skoro hotový. Aby se však Arenovi do ran nedostala nečistota, tak oblast od hrudi k bříšku obvázal obvazem tak, aby tím zakryl namazané rány mastí, která měla zklidnit bolest, ale i mírně chladit rány.
"Už to bude, maličký." povzbudivě dloubnul Eronn do Arenovy tváře čumákem.
"E...Eronn - san?" špitnul Aren a chtěl se obrátit k vlkovi nebo k tomu místu, odkud přicházel jeho hlas.
"Lež maličký, ještě chvíli." uklidnil ho Eronn, protože Ilor byl odhodlaný mlčet. Nechtěl totiž vytvářet v Arenovi nějaké iluze jeho otcovské lásky. Ilor sice Arena jistým způsobem miloval, ale musel všechny tyhle pocity potlačit. Musel být silný a před Arenem stát jako chladná kamenná socha bez citů a emocí. Nechtěl totiž vidět Arena jak trpí, nechtěl si k němu vytvořit vztah, protože by už tohle nedokázal snášet. Nedokázal by jen tak nečině sledovat jeho bolest.
"Gomene Arene, snad mi to jednou odpustíš." proběhlo Ilorovi v mysli, pomaličku vzal Arena a přetočil ho na bok, aby se mu lépe leželo.
"Maličký," natáhnul Eronn k Arenovi tlapku a něžně ho oblíznul na tváři.
"Eronne," přitisknul se Aren k vlčí tlapě, aby ještě více cítil jeho vnitřní teplo, které ho naplňovalo klidem.
Arenův otec se lehce pousmál nad tím obrázkem, obří vlk a u něho se choulící malý chlapec. Bolel ho však ten fakt, že to nemohl být on, kdo by svého syna sevřel v náručí a utišil jeho strach. Potichu se natáhnul pro deku, kterou zakryl Arenovo drobné tělo a poté se k němu sklonil a něžně ho políbil na tváři stejně jako Karra líbala Arena před spánkem.
"Mami?" hlesnul Aren, když ucítil konečky dlouhých vlasů, jak ho polehtaly na tváři a pak onen polibek.
Ilor jen sklopil oči k zemi a mlčky co nejrychleji odešel z pokoje.
"Mami?" zamžoural Aren očkama na ono místo, kde před chvílí stál jeho otec.
"To nic maličký, jen se ti něco zdálo. Spinkej," zalhal Arenovi vlk a něžně si k sobě přitáhnul chlapce, který za krátký okamžik usnul poměrně spokojným spánkem.

Zrození vlka - 3. kapitola

4. prosince 2009 v 17:45 | Embra a Michiyo
ODLOUČENÍ

Pro Arena jeden z nejtěžších okamžiků...první odchod z domova. I když se snažil být silný a skrývat svůj smutek, ale i bolest, tak nedokázal odehnat ten prázdný pocit samoty, který ho naplnil, když se dostal do KO.

Bylo teprve brzké ráno, kdy vysokou trávu ještě pokrývala vrstva svěží rosy a obloha byla zatažená, jen tu a tam prostupoval nějaký sluneční paprsek, ale mladičký, asi pětiletý chlapec už čekal připravený ve svém pokoji a ztrápeně vyčkával, až se ozve zaklepání na dveře a objeví se tu jeden z rodičů.
Aren dospěl do věku, kdy se jeho otec rozhodnul, že odvede svého syna asi na měsíc z dosahu jeho matky, ale i sourozenců a bude ho tvrdě trénovat, aby zlepšil jeho mizerné schopnosti. Nedalo by se říci, že Arenovy dosavadní výkony, kterými spíše jen Ilor zjišťoval jak Aren na tom vůbec je se svými schopnostmi, byly mizerné. Aren nebyl nikterak silný ani rychlý, za to dokázal velmi dobře chápat to, co mu otec řekl o historii jejich klanu, ale pochopil i klanové jutsu. Přesto však Ilor ani za toto nedokázal svého syna ocenit a jen mu předhazoval to špatné.
Ledově modré oči, které Aren měl, dopadly na položený štos několika nakreslených obrázku. Aren byl už od malička velmi dobrý v kreslení a tak většinu svého času trávil pozorováním svého okolí s tužkou a papírem v ruce a každou maličkost, která se mu zalíbila, tak tu si poznamenal do svého bločku. Dokázal najít i skrytou krásu v maličkých detailech jako byl třeba sedící motýlek na okenním parapetu a nebo rozkvetlý květ drobných květin, které matka vysadila na zahradě. Aren se však pokoušel i o složitější věci jako třeba o namalování svojí starší sestřičky Sachiko a nebo se pokoušel i o spícího mladšího brášku Siyana. Sice to nebyla žádná dokonalá díla, co Aren vytvořil, ale pro něj byl hlavní ten pocit, když se pak na ony obrázky podíval, protože mu připomínaly ty klidné chvíle, kdy nemusel být s otcem.
"Jsi připravený, Arene?" ozvalo se nejprve tlumené zaklepání na dveře a pak do pokoje vstoupila mile vypadající černovláska, Arenova matka.
"Arene," lehce se na chlapce pousmála, i když by se nejraději rozplakala. Tento okamžik byl pro ní stejně strašlivý jako pro Arena, nedokázala jen tak přijmout onen fakt, že se bude muset rozloučit se svým synem a celý měsíc ho neuvidí. Nechtěla, aby odcházel, nechtěla ani aby Ilor odcházel, ale musela je pustit. Sice se Karra snažila co nejvíce Arena chránit a apelovala na Ilora, aby se pokusil nějak svojí matce vymluvit její vizi, ale vše bylo marné. I Karra sama osobně se snažila s Kasumi - sama promluvit, kdy jí žádala jako matka matku, ale tím jen docílila toho, že Kasumi pohrozila Karře a Ilorovi tím, že jim odebere ještě i druhého syna Siyana, který se narodil skoro tři roky po Arenovi.
"Miláčku." došla ladným krokem Karra ke chlapci a naklonila se k němu a láskyplně ho políbila na tváři.
"Do…dobré ráno, mami." špitnul Aren uctivě a zvednul svůj ztrápený obličejíček tak, aby viděl na matku.
Karru jeho pohled ještě více ranil, zvláště když viděla jakési prázdno a strach v jeho očích, nedivila se mu, vždyť ho na dlouhou dobu odtrhnou od jeho rodiny a od toho, co znal a bude někde sám, opuštěný a každý den bude jen tvrdě trénovat. Chápala jeho obavy, vždyť to taky bylo ještě malé dítě, které by namísto tréninku potřebovalo lásku rodiny a hřejivou sílu přátelství.
"Dobré ráno, Arene." opáčila Karra a snažila se stále mluvit milým tónem, nechtěla, aby Aren vycítil její strach. Ano, bála se a moc se bála o svého syna, ale snažila se být silná a podpořit ho.
"Jsi…jsi připravený?" pohladila Karra svého synka po tváři a zadívala se do jeho ledově modrých očí, které byly skoro stejně modré jako ty její.
"Já…mami." zvednul pomaličku černovlasý chlapec obličej, ale pak váhavě kývnul hlavičkou. "A…ano."
Karra si bolestně skousnula spodní ret a chytila Arena za ruku. "Dobře, otec nás jistě čeká už dole."
Když se matka zmínila o otci, tak Aren opět zvedl oči ke Karře a pohnul rty v náznaku, že chce něco říci, ale nevyšla z něj ani hláska. Snažil se být silný, jak po něm otec vyžadoval, ale nějak to nešlo. Cítil strach, takový podivně tíživý pocit, který mu však zabránil říct jakékoli slovo. Bylo to, jako kdyby mu ztuhlo celé tělo a on se vůbec nepohnul, nedokázal oponovat tomu, co se dělo. Chtěl říci, že nechce jít pryč, ale nemohl.
Mlčky tedy stisknul lehce matky ruku a společně pak zamířili z Arenova pokoje po chodbě okolo pokojů, kdy jeden z nich patřil Arenově starší sestřičce Sachiko, která byla něco přes rok starší než Aren. Druhý pokoj patřil Siyanovi. A konečně poslední pokoj, který byl co neblíže k ložnici rodičů, patřil nejmladšímu potomkovi, asi roční maličké Ayume. Aren se letmo pootočil právě ke dveřím maličké sestřičky. "Nee - chan," smutně špitnul. Nechtěl bez rozloučení zmizet na měsíc z domu, chtěl ještě Sachiko, Siyana a Ayume vidět. Jedinou Arenovou útěchou bylo to, že s ní byl neustále jeho vlk Eronn.
Mezitím Karra dovedla Arena po schodišti dolů do haly domu, kde už čekal Arenův otec Ilor.
"Vidíš, miláčku." zastavila se Karra naproti Ilorovi a slétnula pohledem k Arenovi, "Tatínek tu už na Tebe čeká." sklopila se ke svému synovi do dřepu a zadívala se mu do modrých očí. Karra stále ještě do této chvíle věřila, že se něco stane a Aren nakonec nebude muset odejít.
"Pojď ke mně, miláčku." vzlyknula tiše Karra a přitáhnula si chlapce k sobě, rukou ho pohladila po sytě černých vlasech a něžně ho políbila na měkké tvářičce.
"Bude se mi po Tobě stýskat, ale jistě ten měsíc rychle uteče a brzo budeš zase doma." snažila se Arena povzbudit, rukou přitom sjela po jeho drobných zádíčkách a ještě více se k němu natisknula.
Maličký chlapec však nedokázal ani svou matku obejmout, stál jen jako kamenná socha a vzdorovitým pohledem zíral na otce, který na oplátku svůj pohled zavrtával do svého syna. Už dlouhou dobu měl Aren dojem, že otec ho nesnáší, i když nevěděl proč. Nikdy k němu nepřišel a neobjal ho, většinou se ho ani nedotýkal, a když už musel, tak se ho dotknul co nejopatrněji jako kdyby Aren měl v sobě nějakou nemoc. Většinou s ním vůbec nemluvil a když se odhodlal mluvit k němu Aren, tak ho neustále otec napomínal, aby k němu mluvil co nejzdvořilejším tónem.
"Arene," pomaličku Karra pustila syna a ještě jednou ho políbila, tentokrát na čelíčko než se vytáhnula z dřepu na nohy a její pohled přejel k manželovi.
"Ilore," udělala dva kroky Karra a objala i jeho. I když byla naštvaná na svého manžela, že jí odváděl syna, tak přeci jen odcházel i on a ona se nechtěla i jeho jen tak vzdát.
Aren sklopil lehce hlavu a raději co nejrychleji a nejtišeji zmizel z haly do kuchyně, která byla hned vedle. Nechtěl tam totiž rodičům překážet při jejich loučení.
"Prosím, neodcházejte." bolestně šeptnula Karra a hlavu si opřela o manželovi hruď, když se k němu přitisknula.
"Ilore, prosím...já to tu bez Vás nevydržím." pevně stisknula ruce, které obmotala okolo jeho těla a nechtěla se Ilora jen tak pustit.
Ilor sklonil hlavu ke Karře a lehce se otřel svojí tváří o tu její. "Nemohu Karro a ty to víš," dýchnul svůj teplý dech do jejího ouška.
"Ani já nechci odejít." lehce se odtáhnul a zadíval se na svojí ženu, byla tak rozkošná a sladká.
"Gomene, Karro." rukou zajel do jejích černých vlasů, který byly příjemně hebké, přitáhnul se co nejblíže k ní a něžně jí políbil. Jednou, dvakrát, třikrát, teprve až po šestém polibku se od ní dokázal odtrhnout, ale ještě chvíli setrval v jejich blízkém objetí, kterým jí chtěl říct, aby se nebála.
"Postaráš se o Arena, budeš ho opatrovat?" opět vzlyknula Karra a po tváři jí sjela bolestná slza.
"Budu." natáhnul ke Karře dlaň a bříšky prstů setřel onu slzu.
Aren ani nevěděl, jak dlouho čekal v kuchyni a jen tupě zíral do prázdna před sebou, uvědomil si to teprve, až se v kuchyni objevila matka, která se s Arenem ještě několika něžnými polibky rozloučila. Chlapec si sebou vzal jen nejnutnější věci což bylo oblečení většinou v černé barvě, protože se mu žádná jiná barva nelíbila. A poté sebou ještě měl blok a tužku na malování. K jeho věcem však ještě před odchodem přibyl onen dárek, co dostal od matky.
"Arene," natáhnula Karra ruku ke svému synovi, aby ho zastavila. Chtěla mu něco dát sebou, co by mu připomínalo, že doma na něj čekají.
"Tady, prosím vezmi si to." A rozevřela svou dlaň.
"Dě-děkuji moc." zadíval se Aren na řetízek s prstýnkem, který mu matka dávala.
Karra se lehce pousmála a s dovolením Arena mu zapnula řetízek okolo krku. Aren se lehce ošil, když ucítil chladný kov na své kůži, ale od té doby se k tomu dárku nějak upnul.
"Dostala jsem ho od svého otce a teď bude Tvůj, Arene. Ať Ti přinese štěstí a až dospěješ, tak ho jednou daruješ ženě, kterou budeš nosit ve svém srdci." naposledy ho něžně políbila na čelíčku než Ilor Arena lehce odtáhnul pryč, protože věděl, že by si to za chvilku Karra rozmyslela a začala by opět naléhat, aby neodcházeli.
Aren sklopil oči k zemi a oddaně začal ťapkat za otcem směrem pryč od domu. Už teď ho však jeho srdce bolelo, protože věděl, že celý měsíc bude odloučen od matky a svých sourozenců.

Maličký chlapec šel vedle svého otce, oči měl sklopené k zemi a jen vnímal občasné paprsky světla, které se prodraly škvírami zakrytých okenic a trochu prosvítily temnou chodbu. Nevěděl, kam to šli, ale cítil podivné mrazení po celém těle, které signalizovalo, že se nebude nic dobré dít. Aren lehce nadzvednul svojí maličkou hlavičku a zajel pohledem k otci, který hleděl přímo vpřed. V obličeji měl kamenný výraz a jeho oči byly klidné stejně jako jeho vystupování. Aren neměl rád, když se otec choval jako bezcitná mlčící socha, kdy jediným jeho pohybem bylo přejíždění jeho očí po objektu, který ho upoutal. Chlapec nesnášel ty temně modré oči, které do něj otec neustále zavrtával, jako kdyby ho chtěl probodnout pohledem.
Aren si tiše oddechnul, chtěl už to všechno mít za sebou, možná se bál, možná taky ne, jen se mu tohle místo a okamžik nějak příčily.
Ilor se mlčky zastavil a zabočil do chodby nalevo, kde se mihnul se dvěma muži, kteří ho úklonem hlavy pozdravili. Aren chtěl na oplátku pozdravit je, ale dříve než to stačil, tak otec do něj lehce strčil, aby ho nasměroval do chodby napravo. Bylo to jako podivné kamenné bludiště se zatemněnými okny, aby zde nebylo žádné světlo.
"Jsme tu." neutrálním tónem v hlase Ilor opět popostrčil Arena do větší místnosti, která byla prázdná jako chodby tohoto komplexu.
"Pozdě, jako vždycky." poznamenal černovlasý muž svým hrubým hlasem, při kterém zamrazilo Arena po celém těle. Muž k nim stál otočený zády a až po delší chvilce se otočil.
"Ilor - sama."
"Daerron - sama," pozdravil onoho muže Ilor pokývnutím.
Aren se uctivě taky pouklonil, neustále však zíral na Daerrona, nikdy žádného takového člověka neviděl!
Byl to vysoký muž snědé pokožky s uhlově černými prameny vlasů, které při chaotické délce spadaly až k ramenům. Jeho úzkému obličeji dominovaly skoro až žhnoucí oči rámované za černými linkami, které podtrhovaly strašlivě spalující pohled.
Už na první pohled z jeho postoje čišela jakási síla, ale i odhodlání, které se mísilo s kamennou klidností.
"Nejspíše Tvůj syn, že?" otázal se Daerron, i když z jeho dotazu bylo cítit, že odpověď znal.
Ilor se letmo podíval na Arena, ale pak pokývnul hlavou. "Ano, můj syn."
Až teprve teď se Daerron o Arena začal více zajímat, začal si ho prohlížet a mírně přitom nakláněl hlavu do strany.
"Pojď sem." ukázal Daerron mávnutím ruky.
Aren sice cítil kamenné nohy, i přesto se odhodlal a udělal několik krátkých, zato rychlých kroků a přistoupil tak blíže k tomu muži.
"Otoč se." opět Daerron přikázal a Aren udělal to, co mu bylo přikázáno. Pomaličku se začal otáčet zády k Daerronovi, oči zvednul k otci, který stál pořád na stejném místě a zíral někam do prázdna.
"Nevypadáš zrovna nejhůře." podotknul Daerron a položil ruku na Arenovo rameno. "Možná, že z tebe něco bude."
Aren nevěděl, jestli k tomu má něco říci a tak jen mlčky kývnul hlavou.
"Co Kasumi - sama ?"
Ilor zamyšleně pokývnul hlavou a zadíval se na Daerrona. "Měla by tu být co nejdříve, povede společně s námi Arenův výcvik."
"Aha." usyknul mírně znepokojeně Daerron.
Aren si povšimnul Daerronova znepokojeného tónu v hlase, nejspíše neměl Kasumi - sama nijak v lásce. Vlastně takových lidí bylo mnoho, kteří Kasumi - sama z celého srdce nenáviděli a ti druzí jí slepě milovali. Když se nad tím Aren zamyslel, tak ani nevěděl, jaký postoj k matce svého otce má. Zatím neměl možnost Kasumi - sama tolikrát vidět, vlastně jí viděl jen dvakrát. Jednou přišla k nim do domu poté, co se narodil Siyan. A podruhé to bylo, když Arenovi byly čtyři roky. Aren se sklopenou hlavou zamyšleně zíral do země a snažil se co nejpřesněji vybavit jeden z těch dvou okamžiků, dokonce ani nevnímal, co otec a Daerron společně probírají. Teprve až nepříjemně pisklavý a dráždivý hlas Arena oprostil od jeho nevšímavosti.
"Kasumi - sama!" ihned oba dva muži pokleknuli k zemi, když se v místnosti objevila ona stařena. Byla to žena menšího, ale zavalitého vzrůstu, byla oblečena do podivného světlého oblečku, který ještě více a hrozivě podtrhoval její postavu. Arena však ihned pohltily její oči, zúžená očka, které ihned zaregistrovaly Arenovu přítomnost. Bylo to, jako kdyby ho dokázala probodnout pohledem, jako kdyby dokázala svým pohledem vyčíst z lidí, co si myslí. Aren zůstal stát a pootevřenou pusou zíral na svou babičku, teprve až po chvíli ucítil otcovu ruku, která ho bolestivě srazila na kolena.
Babička Arena

Kasumi Siakhi


"Chounan," poznamenala Kasumi a pokývnula rukou k Ilorovi. "Dlouho jsme se neviděli, Ilore."
"Hai, Hahaoya - sama," pokývnul Ilor hlavou v co nejzdvořilejším gestu. Vždycky se raději choval co nejzdvořileji a nejuctivěji, aby matku nijak nerozzlobil. Už tak mu stačilo, že se k němu chovala jako k prašivému psovi, i když to na první pohled nebylo znát.
"Jak se daří mému Siyankovi?" otázala se Kasumi na Arenova bratra, který podle Kasumi - sama zdědil potenciál klanu a byl by jistě o mnoho lepší pro vedení klanu než Aren. Toto všechno však byli jen její úvahy, které vystavěla jen na pouhých domněnkách a přání. Přeci jen Siyanovi bylo teprve něco okolo tří let.
"Siyan...daří se mu velmi dobře, Hahaoya - sama." ihned jí Ilor odpověděl a jen letmo se podíval na Arena... Třásl se, mírně se třásl, když se Kasumi - sama k nim přiblížila.
"Dobře, dobře." podotknula Kasumi a pevně stisknula hůl, o kterou se opírala, odtáhnula svůj pohled od Ilora k Daerronovi. "Daerron - san," docela mile poznamenala, "Prosím vstaň, nemusíš před vrásčitou stařenou klečet."
Pokud Kasumi něco chtěla, dokázala se chovat i mile, toto její chování však nebylo nijak obvyklé a většinou dokázala být milá jen k několika lidem. K Daerronovi, který byl velitelem KO a ke svému otci, kterého i přesto, že ona byla hlava klanu, musela poslouchat.
Daerron pokývnul hlavou a pomaličku se vytáhnul na nohy. "Děkuji, Kasumi - sama," Daerron ani Kasumi se nikdy neměli nijak v lásce, jeden vedl klan Siakhi a ten druhý oddíly KO. Společně museli spolupracovat, i když každý chtěl něco jiného, proto k sobě chovali jen respekt.
"Chounan, vstaň!" rozkázala Ilorovi, takže nakonec zůstal jen klečet Aren.
Stařena udělala několik kroků ke chlapci, Aren slyšel jen její kroky a tupé nárazy její hole. Hlavu měl sklopenou k zemi, maličké ručičky sevřené v pěst. Nelíbila se mu ta atmosféra, nelíbila se mu ani jeho babička.
"Magomusuko," zvedla Kasumi hůl, kterou podepřela Arenuv obličej a donutila ho tak, aby zvedl hlavu k ní a stejně tak i pohled.
"Stále máš ten vzdorovitý pohled jako tvoje matka." zavrčela nespokojeně Kasumi, když se zadívala do Arenových ledově modrých očí.
"A máš strach...třeseš se jak nějaké zvíře, které jde na smrt." poznamenala opět nespokojeně Kasumi. Už od narození, poprvé kdy uviděla Arena, tak ho začala nenávidět. Až příliš jí totiž připomínal Ilorovu ženu Karru, kterou Kasumi nemohla vystát a nejraději by jí viděla mrtvou.
Kasumi se mírně pousmála, ale nebyl to nijak hřejivý smích, ale hnusný a odpudivý! "Povím ti jedno, Arene Siakhi…" sehnula se ke svému vnukovi a tiše šeptnula. "Vymlátím z tebe ten tvůj pohled a až s tebou skončím, tak mě budeš poslouchat na slovo... Pokud se však tak nestane, mohlo by se stát, že už se domů nevrátíš." Natáhnula ruku ke svému vnukovi a pohladila ho po vlasech. Aren ani nedokázal cokoli říci, jeho oči se rozšířily pod tíhou stranu, ale i bolesti, která na něj čekala. Bál se! Měl strach! Přeci jen bylo to ještě malé dítě! Bál se! Ale nikde okolo nebyla žádná útěcha. Arenovi zdřevěněly nohy, celý ztuhnul, skoro ani nedýchal. Přišlo mu, že stěny okolo něj se sevřely a on byl v jakémsi vězení, jeho dětská fantazie zapracovala a on pocítil podivný pocit, jako kdyby byl v železech. Byl sám, bez rodiny, bez přátel… "Eronn - san," špitnul pro sebe Aren, byl tu přeci s ním Eronn. Dokud ti dva budou spolu, tak se není čeho obávat!
"Tak," otočila se Kasumi k Daerronovi a Ilorovi, "Můžeme začít, čeká nás spousta práce."

Hahaoya - sama = zdvořilé oslovení pro matku
Chounan = nejstarší syn
Magomusuko = vnuk
Hai = ano