Zrození vlka - 3. kapitola

4. prosince 2009 v 17:45 | Embra a Michiyo
ODLOUČENÍ

Pro Arena jeden z nejtěžších okamžiků...první odchod z domova. I když se snažil být silný a skrývat svůj smutek, ale i bolest, tak nedokázal odehnat ten prázdný pocit samoty, který ho naplnil, když se dostal do KO.

Bylo teprve brzké ráno, kdy vysokou trávu ještě pokrývala vrstva svěží rosy a obloha byla zatažená, jen tu a tam prostupoval nějaký sluneční paprsek, ale mladičký, asi pětiletý chlapec už čekal připravený ve svém pokoji a ztrápeně vyčkával, až se ozve zaklepání na dveře a objeví se tu jeden z rodičů.
Aren dospěl do věku, kdy se jeho otec rozhodnul, že odvede svého syna asi na měsíc z dosahu jeho matky, ale i sourozenců a bude ho tvrdě trénovat, aby zlepšil jeho mizerné schopnosti. Nedalo by se říci, že Arenovy dosavadní výkony, kterými spíše jen Ilor zjišťoval jak Aren na tom vůbec je se svými schopnostmi, byly mizerné. Aren nebyl nikterak silný ani rychlý, za to dokázal velmi dobře chápat to, co mu otec řekl o historii jejich klanu, ale pochopil i klanové jutsu. Přesto však Ilor ani za toto nedokázal svého syna ocenit a jen mu předhazoval to špatné.
Ledově modré oči, které Aren měl, dopadly na položený štos několika nakreslených obrázku. Aren byl už od malička velmi dobrý v kreslení a tak většinu svého času trávil pozorováním svého okolí s tužkou a papírem v ruce a každou maličkost, která se mu zalíbila, tak tu si poznamenal do svého bločku. Dokázal najít i skrytou krásu v maličkých detailech jako byl třeba sedící motýlek na okenním parapetu a nebo rozkvetlý květ drobných květin, které matka vysadila na zahradě. Aren se však pokoušel i o složitější věci jako třeba o namalování svojí starší sestřičky Sachiko a nebo se pokoušel i o spícího mladšího brášku Siyana. Sice to nebyla žádná dokonalá díla, co Aren vytvořil, ale pro něj byl hlavní ten pocit, když se pak na ony obrázky podíval, protože mu připomínaly ty klidné chvíle, kdy nemusel být s otcem.
"Jsi připravený, Arene?" ozvalo se nejprve tlumené zaklepání na dveře a pak do pokoje vstoupila mile vypadající černovláska, Arenova matka.
"Arene," lehce se na chlapce pousmála, i když by se nejraději rozplakala. Tento okamžik byl pro ní stejně strašlivý jako pro Arena, nedokázala jen tak přijmout onen fakt, že se bude muset rozloučit se svým synem a celý měsíc ho neuvidí. Nechtěla, aby odcházel, nechtěla ani aby Ilor odcházel, ale musela je pustit. Sice se Karra snažila co nejvíce Arena chránit a apelovala na Ilora, aby se pokusil nějak svojí matce vymluvit její vizi, ale vše bylo marné. I Karra sama osobně se snažila s Kasumi - sama promluvit, kdy jí žádala jako matka matku, ale tím jen docílila toho, že Kasumi pohrozila Karře a Ilorovi tím, že jim odebere ještě i druhého syna Siyana, který se narodil skoro tři roky po Arenovi.
"Miláčku." došla ladným krokem Karra ke chlapci a naklonila se k němu a láskyplně ho políbila na tváři.
"Do…dobré ráno, mami." špitnul Aren uctivě a zvednul svůj ztrápený obličejíček tak, aby viděl na matku.
Karru jeho pohled ještě více ranil, zvláště když viděla jakési prázdno a strach v jeho očích, nedivila se mu, vždyť ho na dlouhou dobu odtrhnou od jeho rodiny a od toho, co znal a bude někde sám, opuštěný a každý den bude jen tvrdě trénovat. Chápala jeho obavy, vždyť to taky bylo ještě malé dítě, které by namísto tréninku potřebovalo lásku rodiny a hřejivou sílu přátelství.
"Dobré ráno, Arene." opáčila Karra a snažila se stále mluvit milým tónem, nechtěla, aby Aren vycítil její strach. Ano, bála se a moc se bála o svého syna, ale snažila se být silná a podpořit ho.
"Jsi…jsi připravený?" pohladila Karra svého synka po tváři a zadívala se do jeho ledově modrých očí, které byly skoro stejně modré jako ty její.
"Já…mami." zvednul pomaličku černovlasý chlapec obličej, ale pak váhavě kývnul hlavičkou. "A…ano."
Karra si bolestně skousnula spodní ret a chytila Arena za ruku. "Dobře, otec nás jistě čeká už dole."
Když se matka zmínila o otci, tak Aren opět zvedl oči ke Karře a pohnul rty v náznaku, že chce něco říci, ale nevyšla z něj ani hláska. Snažil se být silný, jak po něm otec vyžadoval, ale nějak to nešlo. Cítil strach, takový podivně tíživý pocit, který mu však zabránil říct jakékoli slovo. Bylo to, jako kdyby mu ztuhlo celé tělo a on se vůbec nepohnul, nedokázal oponovat tomu, co se dělo. Chtěl říci, že nechce jít pryč, ale nemohl.
Mlčky tedy stisknul lehce matky ruku a společně pak zamířili z Arenova pokoje po chodbě okolo pokojů, kdy jeden z nich patřil Arenově starší sestřičce Sachiko, která byla něco přes rok starší než Aren. Druhý pokoj patřil Siyanovi. A konečně poslední pokoj, který byl co neblíže k ložnici rodičů, patřil nejmladšímu potomkovi, asi roční maličké Ayume. Aren se letmo pootočil právě ke dveřím maličké sestřičky. "Nee - chan," smutně špitnul. Nechtěl bez rozloučení zmizet na měsíc z domu, chtěl ještě Sachiko, Siyana a Ayume vidět. Jedinou Arenovou útěchou bylo to, že s ní byl neustále jeho vlk Eronn.
Mezitím Karra dovedla Arena po schodišti dolů do haly domu, kde už čekal Arenův otec Ilor.
"Vidíš, miláčku." zastavila se Karra naproti Ilorovi a slétnula pohledem k Arenovi, "Tatínek tu už na Tebe čeká." sklopila se ke svému synovi do dřepu a zadívala se mu do modrých očí. Karra stále ještě do této chvíle věřila, že se něco stane a Aren nakonec nebude muset odejít.
"Pojď ke mně, miláčku." vzlyknula tiše Karra a přitáhnula si chlapce k sobě, rukou ho pohladila po sytě černých vlasech a něžně ho políbila na měkké tvářičce.
"Bude se mi po Tobě stýskat, ale jistě ten měsíc rychle uteče a brzo budeš zase doma." snažila se Arena povzbudit, rukou přitom sjela po jeho drobných zádíčkách a ještě více se k němu natisknula.
Maličký chlapec však nedokázal ani svou matku obejmout, stál jen jako kamenná socha a vzdorovitým pohledem zíral na otce, který na oplátku svůj pohled zavrtával do svého syna. Už dlouhou dobu měl Aren dojem, že otec ho nesnáší, i když nevěděl proč. Nikdy k němu nepřišel a neobjal ho, většinou se ho ani nedotýkal, a když už musel, tak se ho dotknul co nejopatrněji jako kdyby Aren měl v sobě nějakou nemoc. Většinou s ním vůbec nemluvil a když se odhodlal mluvit k němu Aren, tak ho neustále otec napomínal, aby k němu mluvil co nejzdvořilejším tónem.
"Arene," pomaličku Karra pustila syna a ještě jednou ho políbila, tentokrát na čelíčko než se vytáhnula z dřepu na nohy a její pohled přejel k manželovi.
"Ilore," udělala dva kroky Karra a objala i jeho. I když byla naštvaná na svého manžela, že jí odváděl syna, tak přeci jen odcházel i on a ona se nechtěla i jeho jen tak vzdát.
Aren sklopil lehce hlavu a raději co nejrychleji a nejtišeji zmizel z haly do kuchyně, která byla hned vedle. Nechtěl tam totiž rodičům překážet při jejich loučení.
"Prosím, neodcházejte." bolestně šeptnula Karra a hlavu si opřela o manželovi hruď, když se k němu přitisknula.
"Ilore, prosím...já to tu bez Vás nevydržím." pevně stisknula ruce, které obmotala okolo jeho těla a nechtěla se Ilora jen tak pustit.
Ilor sklonil hlavu ke Karře a lehce se otřel svojí tváří o tu její. "Nemohu Karro a ty to víš," dýchnul svůj teplý dech do jejího ouška.
"Ani já nechci odejít." lehce se odtáhnul a zadíval se na svojí ženu, byla tak rozkošná a sladká.
"Gomene, Karro." rukou zajel do jejích černých vlasů, který byly příjemně hebké, přitáhnul se co nejblíže k ní a něžně jí políbil. Jednou, dvakrát, třikrát, teprve až po šestém polibku se od ní dokázal odtrhnout, ale ještě chvíli setrval v jejich blízkém objetí, kterým jí chtěl říct, aby se nebála.
"Postaráš se o Arena, budeš ho opatrovat?" opět vzlyknula Karra a po tváři jí sjela bolestná slza.
"Budu." natáhnul ke Karře dlaň a bříšky prstů setřel onu slzu.
Aren ani nevěděl, jak dlouho čekal v kuchyni a jen tupě zíral do prázdna před sebou, uvědomil si to teprve, až se v kuchyni objevila matka, která se s Arenem ještě několika něžnými polibky rozloučila. Chlapec si sebou vzal jen nejnutnější věci což bylo oblečení většinou v černé barvě, protože se mu žádná jiná barva nelíbila. A poté sebou ještě měl blok a tužku na malování. K jeho věcem však ještě před odchodem přibyl onen dárek, co dostal od matky.
"Arene," natáhnula Karra ruku ke svému synovi, aby ho zastavila. Chtěla mu něco dát sebou, co by mu připomínalo, že doma na něj čekají.
"Tady, prosím vezmi si to." A rozevřela svou dlaň.
"Dě-děkuji moc." zadíval se Aren na řetízek s prstýnkem, který mu matka dávala.
Karra se lehce pousmála a s dovolením Arena mu zapnula řetízek okolo krku. Aren se lehce ošil, když ucítil chladný kov na své kůži, ale od té doby se k tomu dárku nějak upnul.
"Dostala jsem ho od svého otce a teď bude Tvůj, Arene. Ať Ti přinese štěstí a až dospěješ, tak ho jednou daruješ ženě, kterou budeš nosit ve svém srdci." naposledy ho něžně políbila na čelíčku než Ilor Arena lehce odtáhnul pryč, protože věděl, že by si to za chvilku Karra rozmyslela a začala by opět naléhat, aby neodcházeli.
Aren sklopil oči k zemi a oddaně začal ťapkat za otcem směrem pryč od domu. Už teď ho však jeho srdce bolelo, protože věděl, že celý měsíc bude odloučen od matky a svých sourozenců.

Maličký chlapec šel vedle svého otce, oči měl sklopené k zemi a jen vnímal občasné paprsky světla, které se prodraly škvírami zakrytých okenic a trochu prosvítily temnou chodbu. Nevěděl, kam to šli, ale cítil podivné mrazení po celém těle, které signalizovalo, že se nebude nic dobré dít. Aren lehce nadzvednul svojí maličkou hlavičku a zajel pohledem k otci, který hleděl přímo vpřed. V obličeji měl kamenný výraz a jeho oči byly klidné stejně jako jeho vystupování. Aren neměl rád, když se otec choval jako bezcitná mlčící socha, kdy jediným jeho pohybem bylo přejíždění jeho očí po objektu, který ho upoutal. Chlapec nesnášel ty temně modré oči, které do něj otec neustále zavrtával, jako kdyby ho chtěl probodnout pohledem.
Aren si tiše oddechnul, chtěl už to všechno mít za sebou, možná se bál, možná taky ne, jen se mu tohle místo a okamžik nějak příčily.
Ilor se mlčky zastavil a zabočil do chodby nalevo, kde se mihnul se dvěma muži, kteří ho úklonem hlavy pozdravili. Aren chtěl na oplátku pozdravit je, ale dříve než to stačil, tak otec do něj lehce strčil, aby ho nasměroval do chodby napravo. Bylo to jako podivné kamenné bludiště se zatemněnými okny, aby zde nebylo žádné světlo.
"Jsme tu." neutrálním tónem v hlase Ilor opět popostrčil Arena do větší místnosti, která byla prázdná jako chodby tohoto komplexu.
"Pozdě, jako vždycky." poznamenal černovlasý muž svým hrubým hlasem, při kterém zamrazilo Arena po celém těle. Muž k nim stál otočený zády a až po delší chvilce se otočil.
"Ilor - sama."
"Daerron - sama," pozdravil onoho muže Ilor pokývnutím.
Aren se uctivě taky pouklonil, neustále však zíral na Daerrona, nikdy žádného takového člověka neviděl!
Byl to vysoký muž snědé pokožky s uhlově černými prameny vlasů, které při chaotické délce spadaly až k ramenům. Jeho úzkému obličeji dominovaly skoro až žhnoucí oči rámované za černými linkami, které podtrhovaly strašlivě spalující pohled.
Už na první pohled z jeho postoje čišela jakási síla, ale i odhodlání, které se mísilo s kamennou klidností.
"Nejspíše Tvůj syn, že?" otázal se Daerron, i když z jeho dotazu bylo cítit, že odpověď znal.
Ilor se letmo podíval na Arena, ale pak pokývnul hlavou. "Ano, můj syn."
Až teprve teď se Daerron o Arena začal více zajímat, začal si ho prohlížet a mírně přitom nakláněl hlavu do strany.
"Pojď sem." ukázal Daerron mávnutím ruky.
Aren sice cítil kamenné nohy, i přesto se odhodlal a udělal několik krátkých, zato rychlých kroků a přistoupil tak blíže k tomu muži.
"Otoč se." opět Daerron přikázal a Aren udělal to, co mu bylo přikázáno. Pomaličku se začal otáčet zády k Daerronovi, oči zvednul k otci, který stál pořád na stejném místě a zíral někam do prázdna.
"Nevypadáš zrovna nejhůře." podotknul Daerron a položil ruku na Arenovo rameno. "Možná, že z tebe něco bude."
Aren nevěděl, jestli k tomu má něco říci a tak jen mlčky kývnul hlavou.
"Co Kasumi - sama ?"
Ilor zamyšleně pokývnul hlavou a zadíval se na Daerrona. "Měla by tu být co nejdříve, povede společně s námi Arenův výcvik."
"Aha." usyknul mírně znepokojeně Daerron.
Aren si povšimnul Daerronova znepokojeného tónu v hlase, nejspíše neměl Kasumi - sama nijak v lásce. Vlastně takových lidí bylo mnoho, kteří Kasumi - sama z celého srdce nenáviděli a ti druzí jí slepě milovali. Když se nad tím Aren zamyslel, tak ani nevěděl, jaký postoj k matce svého otce má. Zatím neměl možnost Kasumi - sama tolikrát vidět, vlastně jí viděl jen dvakrát. Jednou přišla k nim do domu poté, co se narodil Siyan. A podruhé to bylo, když Arenovi byly čtyři roky. Aren se sklopenou hlavou zamyšleně zíral do země a snažil se co nejpřesněji vybavit jeden z těch dvou okamžiků, dokonce ani nevnímal, co otec a Daerron společně probírají. Teprve až nepříjemně pisklavý a dráždivý hlas Arena oprostil od jeho nevšímavosti.
"Kasumi - sama!" ihned oba dva muži pokleknuli k zemi, když se v místnosti objevila ona stařena. Byla to žena menšího, ale zavalitého vzrůstu, byla oblečena do podivného světlého oblečku, který ještě více a hrozivě podtrhoval její postavu. Arena však ihned pohltily její oči, zúžená očka, které ihned zaregistrovaly Arenovu přítomnost. Bylo to, jako kdyby ho dokázala probodnout pohledem, jako kdyby dokázala svým pohledem vyčíst z lidí, co si myslí. Aren zůstal stát a pootevřenou pusou zíral na svou babičku, teprve až po chvíli ucítil otcovu ruku, která ho bolestivě srazila na kolena.
Babička Arena

Kasumi Siakhi


"Chounan," poznamenala Kasumi a pokývnula rukou k Ilorovi. "Dlouho jsme se neviděli, Ilore."
"Hai, Hahaoya - sama," pokývnul Ilor hlavou v co nejzdvořilejším gestu. Vždycky se raději choval co nejzdvořileji a nejuctivěji, aby matku nijak nerozzlobil. Už tak mu stačilo, že se k němu chovala jako k prašivému psovi, i když to na první pohled nebylo znát.
"Jak se daří mému Siyankovi?" otázala se Kasumi na Arenova bratra, který podle Kasumi - sama zdědil potenciál klanu a byl by jistě o mnoho lepší pro vedení klanu než Aren. Toto všechno však byli jen její úvahy, které vystavěla jen na pouhých domněnkách a přání. Přeci jen Siyanovi bylo teprve něco okolo tří let.
"Siyan...daří se mu velmi dobře, Hahaoya - sama." ihned jí Ilor odpověděl a jen letmo se podíval na Arena... Třásl se, mírně se třásl, když se Kasumi - sama k nim přiblížila.
"Dobře, dobře." podotknula Kasumi a pevně stisknula hůl, o kterou se opírala, odtáhnula svůj pohled od Ilora k Daerronovi. "Daerron - san," docela mile poznamenala, "Prosím vstaň, nemusíš před vrásčitou stařenou klečet."
Pokud Kasumi něco chtěla, dokázala se chovat i mile, toto její chování však nebylo nijak obvyklé a většinou dokázala být milá jen k několika lidem. K Daerronovi, který byl velitelem KO a ke svému otci, kterého i přesto, že ona byla hlava klanu, musela poslouchat.
Daerron pokývnul hlavou a pomaličku se vytáhnul na nohy. "Děkuji, Kasumi - sama," Daerron ani Kasumi se nikdy neměli nijak v lásce, jeden vedl klan Siakhi a ten druhý oddíly KO. Společně museli spolupracovat, i když každý chtěl něco jiného, proto k sobě chovali jen respekt.
"Chounan, vstaň!" rozkázala Ilorovi, takže nakonec zůstal jen klečet Aren.
Stařena udělala několik kroků ke chlapci, Aren slyšel jen její kroky a tupé nárazy její hole. Hlavu měl sklopenou k zemi, maličké ručičky sevřené v pěst. Nelíbila se mu ta atmosféra, nelíbila se mu ani jeho babička.
"Magomusuko," zvedla Kasumi hůl, kterou podepřela Arenuv obličej a donutila ho tak, aby zvedl hlavu k ní a stejně tak i pohled.
"Stále máš ten vzdorovitý pohled jako tvoje matka." zavrčela nespokojeně Kasumi, když se zadívala do Arenových ledově modrých očí.
"A máš strach...třeseš se jak nějaké zvíře, které jde na smrt." poznamenala opět nespokojeně Kasumi. Už od narození, poprvé kdy uviděla Arena, tak ho začala nenávidět. Až příliš jí totiž připomínal Ilorovu ženu Karru, kterou Kasumi nemohla vystát a nejraději by jí viděla mrtvou.
Kasumi se mírně pousmála, ale nebyl to nijak hřejivý smích, ale hnusný a odpudivý! "Povím ti jedno, Arene Siakhi…" sehnula se ke svému vnukovi a tiše šeptnula. "Vymlátím z tebe ten tvůj pohled a až s tebou skončím, tak mě budeš poslouchat na slovo... Pokud se však tak nestane, mohlo by se stát, že už se domů nevrátíš." Natáhnula ruku ke svému vnukovi a pohladila ho po vlasech. Aren ani nedokázal cokoli říci, jeho oči se rozšířily pod tíhou stranu, ale i bolesti, která na něj čekala. Bál se! Měl strach! Přeci jen bylo to ještě malé dítě! Bál se! Ale nikde okolo nebyla žádná útěcha. Arenovi zdřevěněly nohy, celý ztuhnul, skoro ani nedýchal. Přišlo mu, že stěny okolo něj se sevřely a on byl v jakémsi vězení, jeho dětská fantazie zapracovala a on pocítil podivný pocit, jako kdyby byl v železech. Byl sám, bez rodiny, bez přátel… "Eronn - san," špitnul pro sebe Aren, byl tu přeci s ním Eronn. Dokud ti dva budou spolu, tak se není čeho obávat!
"Tak," otočila se Kasumi k Daerronovi a Ilorovi, "Můžeme začít, čeká nás spousta práce."

Hahaoya - sama = zdvořilé oslovení pro matku
Chounan = nejstarší syn
Magomusuko = vnuk
Hai = ano
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama