Zrození vlka - 4. kapitola

5. prosince 2009 v 15:54 | Embra a Michiyo
RÁNY OSUDU

Už od narození bylo určeno, jak se s ním bude jednat. Oni rozhodnuli, jaký život by měl vést. Jakým tréninkem musel Aren projít, aby se mohl stát Siakhim. Jeho bolestná cesta začíná…

Temno a chlad. Všude v budově KO byla strašná tma a z kamenných zdí vycházel odpudivý chlad. Aren neměl rád chlad, přímo ho nesnášel, protože ten chlad mu připomínal samotu. Miloval totiž teplo lidského těla, miloval ty okamžiky, kdy se k němu natisknula starší, ale menší Sachiko. Vždycky, když se k němu Sachiko tulila, tak Aren byl v naprostém klidu, ale když necítil to lidské teplo, tak se cítil osamocený.
Aren se pomaličku přetočil z boku na břicho a přelétnul dlouhým pohledem svůj pokoj, který včerejšího dne dostal. Vlastně se to nedalo nazývat ani pokoj, spíše to vypadalo jako malé vězení. Úzká kamenná místnost s jedním maličkým oknem s mřížemi, která byla vybavena jednou starou a hodně rozvrzanou postelí, na které Aren ležel. Byl tu jeden maličký stolek a skříňka, která se ani nedala otevřít a když se o to Aren pokoušel, tak s dvířky skříňky ani nehnul.
O kousek si chlapec povytáhnul teplou deku, kterou mu včera otec přinesl. Původně tu na něj čekala nějaká děravá a špinavá deka, která páchnula jako zkažená rybina. Ještě předtím než však Aren ulehnul do postele, se ozvalo zaťukání na dřevěné dveře a v místnosti se objevil Ilor, který dal Arenuv tuhle měkkoučkou a teplou deku se slovy, že mu jí posílá jeho matka.
Karra si dokázala představit v jakém ubohém prostředí Aren bude přebývat, proto před odchodem raději Ilorovi zabalila několik maličkostí pro Arena.
Aren otci poděkoval a možná, že mu chtěl ještě něco říci, ale on zmizel dříve, než Aren stačil vyslovit jakékoli slovo.
I nyní ráno nad tím přemýšlel... přemýšlel nad chováním otce k němu, uvažoval, proč ho asi otec tolik nesnáší? Co tak strašlivého provedl, že s ním ani nemluví? Při těchto myšlenkách u něj ještě více vzrostl pocit osamělosti. Chtěl tedy aspoň vyvolat svého vlka, aby se k němu mohl přitulit a třeba si s ním i chvilku povídat, ale bylo mu to zakázáno. Daerron zakázal Arenovi, aby vyvolával Eronna ve svém pokoji. Aren tedy nemohl nic dělat, připadal si odstrčený od všeho, co má rád... Byl sám.
Pomaličku se opět přetočil tentokrát na záda, a pak se usadil na posteli, byl tu teprve jeden den, ale už chtěl pryč. Nedokázal však říci ani slovo, všechny ty pocity dusil uvnitř sebe.
Malé nožky sklouznuly z postele a Aren zamířil ke svému vaku s věcmi, kde začal štrachat nějaké oblečení. Vytáhnul si černé tričko, kalhoty a mikinu, pořád mu totiž byla strašná zima. Poté si ještě vytáhnul menší vak, ve kterém měl vodu a trochu se napil a zbytek vody si nalil do dlaní, aby si umyl obličej. Nevěděl totiž, zda tu někde má hledat něco, co by se podobalo koupelně.
Poupravil si lehce porozcuchané a mírně trčící sytě černé vlasy, okolo pasu si upevnil pouzdro s kunaii a na chvilku zajel rukou k prstenu, který mu dala matka. Sevřel ten chladný kroužek ve své maličké dlani, zavřel oči a jen chvilku nehybně takhle stál.
"Matka říkala, že jednou ho mám dát ženě, kterou budu nosit v srdci." sklopil pohled k prstýnku a důkladně si ho prohlídnul, uvnitř něj byl vyrytý znak pro lásku. Karra dala Arenovi prsten z důvodu mateřské lásky a on ho měl jednou předat ženě z lásky milostné. Už dlouhé generace se tyto prsteny, které původně patřily rodině Meadro, ze které pocházela Karra, předávaly z generace na generaci a to z mateřské, přátelské nebo právě milostné lásky.


Vyrytý znak na prstýnku

Znak Lásky


Mírně si oddechnul a když už si připadal připravený, tak pomaličku opustil tuhle místnost. Přesně, když vešel na chodbu a zavřel za sebou dveře, tak se před ním objevil otec.
"Dobré ráno, otče." pozdravil Aren Ilora a mírně kývnul hlavou v úklon. Ilor neodpověděl, jen pokývnul hlavou a mávnul na Arena, ať jde s ním.
Společně pak zamířili chodbou k velkému sálu, kde Aren měl trénovat s otcem techniky klanu Siakhi.
"Dneska chci vidět, jak jsi od minule zapracoval na té technice, co jsem tě učil." postavil se Ilor do prostřed podlouhlé místnosti, kterou osvětlovaly pochodně se zapálenými svíčkami, jinak nic jiného v sále nebylo.
"Nejdříve si ale vzpomeň, co už umíš a zopakuj mi to."
Aren se postavil naproti otci a ledově modrýma očkama ho sledoval a občas pokývnul hlavičkou, že chápe, co po něm otec chce.
"Ookami no naigara no jutsu," vzpomněl si Aren na první techniku, kterou se učil, "Je to technika vlčí mrtvoly."
Ilor se mírně pousmál, byl rád, že si Aren něco pamatuje. "Jaká je to úroveň a jaké je použití toho jutsu?"
"Ee...je to úroveň D a použití jutsu," na chvilku se odmlčel a zamyslel se, "To jutsu se moc nepoužívá, ale je to něco jako Kawarimi no jutsu, akorát, že ve vlčí podobě. Uživatel použije u vlka toto jutsu a vlk po zásahu zmizí a má tak možnost zaútočit na protivníka třeba zezadu," snažil se co nejpřesněji zopakovat to, co mu řekl otec, když ho toto jutsu učil.
"Dobře," opět ho pochválil Ilor.
"Dále pak Shinchou Ookami no jutsu, technika zvětšení vlka."
Ilor natáhnul ruku a mávnul ke středu místnosti. "Zkusíme menší ukázku."
"Hai," Aren chtěl ještě něco vysvětlit k tomuto jutsu, ale jak vidno, otec chtěl raději ukázku. Kývnul tedy ještě jednou hlavou, vlastně byl docela rád, že otec chtěl po Arenovi aby ukázal, jak se zlepšil, protože to byl způsob, jak vidět Eronna.
Aren pootevřel svojí maličkou pusu a vycenil ostré zuby, každý člen klanu Siakhi měl velmi ostré zuby, skoro jako kdyby byly vlčí. Jejich smysly byly též na vlčí úrovni, zvláště čich.
Zatlačil svými špičáky na svůj palec, až se objevila kapka krve, kterou na svojí dlani nakreslil znak pro vlka.
"Moc pomalé." podotknul Ilor, když sledovala Arena při jeho počínání.
"Gomene," špitnul Aren a začal se soustředit na ono jutsu. Ookami no jutsu...jutsu sloužící k přivolání vlka. Před Arenem se objevil maličký obláček páry, který se postupně vytratil a namísto něj se tam objevil obrovský vlk... Eronn!
Eronn, stříbřitě šedý vlk s jantarově žlutýma očima. Měl měkkou a huňatou srst a širší ocas, vzrůstově byl obrovský, ale i přesto jeho dovednosti se zakládaly na skvělé rychlosti, ale i síle.
"Eronn - san," radostlivě chtěl vykřiknout Aren, ale nakonec si to rozmyslel a raději ho zdvořile pozdravil.
Vlk však na rozdíl od Arena se nedržel žádných zásad, Eronn byl vlk vedlejší rodiny, i když by měl patřit do té hlavní, ale nijak mu to nevadilo. On nectil zvyky klanu Siakhi a ani zvyky vlčí rodiny Kaghero. Jediné, co ctil, byl Aren a on sám.
"Maličký," objaly obrovské tlapy Arena a přitisknuly ho k sobě do měkkoučkého kožichu.
Aren byl za Eronnovo gesto velmi rád a co nejpevněji se k vlkovi přitisknul a zabořil svůj obličej do jeho kožichu, Arenovy maličké ručičky sevřely pár jemných chlupů a šťastlivě zavrněl.
"Ale maličký, zas tak dlouho to nebylo, co jsme se neviděli," zavtipkoval Eronn a s mírnou jízlivostí odsunul Arena od sebe. Aren už si zvyknul, že Eronn nebyl vlk na muchlání a jeho dětinskost se mu občas nezamlouvala, proto byl zvyklý na to, že po chvíli se vlk odtáhnul.
"Skončili jste?" otázal se Ilor znuděným hlasem.
"Gomene, otče." hlesnul Aren a podíval se provinile na otce, moc dobře věděl, že by neměl se takhle mazlit s Eronnem. Otec přeci říkal, že Siakhi a vlk nic takového nedělají, jsou spolu jako tým, je mezi nimi pouto porozumění a loajality, ale ne žádná dětské gesta jako takovéhle mazlení.
"Hai... Ilor - san," postoupil pár kroku vlk k Ilorovi a jantarově žlutým okem si začal prohlížet Ilorův kyselý, ale kamenný výraz ve tváři.
"Eronn - san, být tebou, tak se zajímám o Arena." ukázal ke synovi, který se připravoval k jutsu.
"Jistě...jistě," zavrtěl Eronn ocasem a zase si to zamířil k Arenovi, posadil se vedle něho a zahleděl se na to, co dělal.
"Připravený, maličký?"
"Hai, Eronn - san," kývnul hlavou Aren a začala soustředit svojí chakru. V mysli mu zazněly ty slova: "Shinchou Ookami no jutsu," přiložil svou ruku k Eronnovi a projela jím podivná vlna, která mu sebrala trochu síly. Arenovi se to však povedlo, Eronn se lehce napnul a prvně pomaličku, ale pak rychlejším tempem se jeho tělo rozrostlo ještě více, jeho tlapy zmohutněly stejně jako se protáhnul, ale i zvětšil čumák. Přesto však Eronnovo zvětšení bylo plnohodnotné, protože se zvětšila celý Eronn a ne jen jeho část jako se to stávalo dříve.
"Výborně," promnul si špičatou bradu Ilor a zadíval se na drobného Arena, který nyní proti Eronnovi, který měl něco přes tři metry, vypadal jako drobounké nic.
"Výborně, Arene." hlesnul ještě jednou Ilor, tentokrát však velmi tichým hlasem takže to řekl spíše pro sebe. I když to nedával nijak najevo, tak byl na Arena pyšný, opravdu pyšný. Dokázal už používat i toto zvětšovací jutsu.
I Aren pocítil radost z toho, že se mu toto jutsu konečně povedlo. Něco jiného však u srdce hřálo mnohem více než radost z podařeného jutsu. Byla to tato chvíle, pokaždé, když mohl být jen sám s otcem a něco se mu vyvedlo, tak Aren na okamžik pocítil jakýsi závan radosti z otcovy strany. Doufal a věřil, že otec na něj v těchto chvílích byl aspoň trochu pyšný.

"Takže," roznesl se Kasumi - sama hlas po maličké místnosti a poté několik tupých dopadů její hole jak obcházela okolo Arena, který seděl v dřevěné lavici a celý napnutý poslouchal.
Aren totiž od svého otce dostával tréninky technik klanu, s Daerron trénoval, aby zlepšil svojí fyzickou kondici a vyrovnal se rychlosti, ale i síle Eronn a Kasumi - sama ho učila všemu, co by měl znát, jak věci týkajících se světa Shinobi, tak i vše o klanu.
"Dneska zjistíme něco o tvých znalostech," poznamenala Kasumi - sama a zalétnula pohledem k Arenovi, který napnutě seděl na okraji židle, jak mu to nakázala. Nemohlo jí ujít, jak se Aren lehce zachvěl a tiše polknul.
"Začneme u něčeho velmi důležitého, co tvoří základ našeho klanu." Opět prošla okolo Arena, stejně jako vlk číhající na kořist.
Aren jen stále tiše vyčkával, zíral do prázdna a čekal, na co se ho Kasumi - sama zeptá.
"Co je základem našeho klanu?" pomaličku položila Arenovi svojí otázku a zastavil se kousek od něj, vyčkávala na jeho odpověď.
"No..." snažil se Aren něco říci, protože Kasumi - sama nesnášela, když mlčel a ona se ho na něco ptala. Přesto však jeho váhání bylo pro Kasumi dostatečně, aby se rozmáchnula a Aren dostal holí přes záda. Dřevo hole bylo tvrdé a svižné, proto když se rozpřáhnula, tak ona rána bolela, jako kdyby použila rákosku.
"Tak co?" dala Arenovi ještě možnost, aby odpověděl. Nechtěla ho jen tak ušetřit toho terorizování, které si mohla dopřát, když se snažila z Arena onu odpověď vymlátit, stejně jako jeho vzdorovitý pohled.
"Ee...nevím, Kasumi - sama," špitnul tichým hlasem Aren a co nejpevněji sevřel ruce v pěst, jak čekal na další ránu, kterou ihned dostal.
"Cože? Cože jsi to říkal?" opět Aren ucítil štiplavou a velmi bolestnou ránu, kterou nijak jeho látka trička netlumila.
"Že- že nevím, Kasumi - sama," hlesnul odevzdaným hlasem, i když měl hlavu sklopenou k zemi.
"Copak tě tvůj otec nic nenaučil, ty spratku?!" naštvaně se stařena opět rozpřáhnula a udělila svému vnukovi sérii několika ran.
Aren se lehce zachvěl pod posledními ranami, které začaly šíleně pálit. "Gomenasai, Kasumi - sama."
Její naštvaný výraz však ještě více vzrostl, a tak se uklidnila dalšími ranami, které věnovala svému vnukovi. Aren cítil strašlivou bolest, která ho sžírala, a nejraději by padl do bezvědomí. Jen stěží vůbec dokázal přemýšlet a poslouchat.
"Takže začneme od začátku." oddechnula si Kasumi a přešla do středu místnosti, takže se postavila před Arena.
"Základem našeho milovaného klanu Siakhi," začala povídat o klanu s úctou či láskou, "Jsou naši vlci, vlčí rodina Kaghero, se kterou jsme spojeni." Její pohled opět dopadl k Arenovi.
"Jaké generace je tvůj vlk?" otázala se opět Kasumi.
"Jaké generace?" pomyslel si Aren a zadíval se na dřevo lavice, u které seděl. Ono dřevo bylo tak jemně opracováno do jemných linií, že na okamžik zapomněl na onu bolest v zádech.
"Jaká generace? Generace?" přemítal Aren, když pocítil další prudkou ránu v zádech.
"Nevím....Ka-su-mi - sa-ma," přinutil se odpovědět Aren, i když neznal správnou odpověď. Už moc dobře věděl, co ho čeká za to, že neví. Byla to další rána a ne jen jedna. Pomaličku začal ztrácet vědomí, pištělo mu v uších a zamlžil se mu pohled.
"Jak se jmenuje tvůj vlk, ty hloupý parchante?!" vrazila extrémně prudkou ránu Arenovi až pocítila, jak se prohnul v zádech, aby uniknul její ráně.
"SEĎ ROVNĚ A ODPOVĚZ!" opět se rozmáchnula k ráně.
"Eronn - san," tiše špitnul Aren a jeho obličej dopadl na desku stolu, nedokázal se ani udržet při vědomí. Jeho oči se zavřely a Aren se uhodil lehce do hlavy, než se celý sesunul ze židle a spadl na podlahu. Nevnímal, byl úplně mimo.
Pohled Kasumi dopadl na ležícího chlapce na zemi, jízlivě se nad tím pousmála a klidným krokem zamířila pryč. Nechala ho tam jen tak ležet bez jakékoli pomoci.

Teplo! Příjemné teplo hřálo Arena. Pomaličku otevřel unavené oči a zadíval se někam před sebe. Viděl jen temné obrysy čehosi, nevěděl, kde je, ani co se děje. Cítil jen pálivou bolest, ale i teplo něčího těla.
"Sa...Sachiko?" hlesnul mírně rozechvělým hlasem Aren a snažil se rozeznat ty mihotající se obrysy.
"Nee - chan?" bolestně usyknul, protože pocítil, jak mu cosi přejelo po ranách na zádech. Ruce sevřel v pěst a stisknul zuby, strašlivě to začalo štípat, o mnohem více než doteď, jak začala dezinfekce působit v Arenových ranách. Ilor pevně přitisknul a přetočil chlapce obličejem k posteli, aby se nemohl více zmítat a on tak mohl svému synovi vyčistit rány.
Eronn, který seděl namáčknutý vedle Arena na posteli, jen mlčky sledoval Ilorovo počínání.
"Em!" zakroutil sebou Aren, protože Ilor omylem přitlačil na jednu z ran, naštěstí však už byl skoro hotový. Aby se však Arenovi do ran nedostala nečistota, tak oblast od hrudi k bříšku obvázal obvazem tak, aby tím zakryl namazané rány mastí, která měla zklidnit bolest, ale i mírně chladit rány.
"Už to bude, maličký." povzbudivě dloubnul Eronn do Arenovy tváře čumákem.
"E...Eronn - san?" špitnul Aren a chtěl se obrátit k vlkovi nebo k tomu místu, odkud přicházel jeho hlas.
"Lež maličký, ještě chvíli." uklidnil ho Eronn, protože Ilor byl odhodlaný mlčet. Nechtěl totiž vytvářet v Arenovi nějaké iluze jeho otcovské lásky. Ilor sice Arena jistým způsobem miloval, ale musel všechny tyhle pocity potlačit. Musel být silný a před Arenem stát jako chladná kamenná socha bez citů a emocí. Nechtěl totiž vidět Arena jak trpí, nechtěl si k němu vytvořit vztah, protože by už tohle nedokázal snášet. Nedokázal by jen tak nečině sledovat jeho bolest.
"Gomene Arene, snad mi to jednou odpustíš." proběhlo Ilorovi v mysli, pomaličku vzal Arena a přetočil ho na bok, aby se mu lépe leželo.
"Maličký," natáhnul Eronn k Arenovi tlapku a něžně ho oblíznul na tváři.
"Eronne," přitisknul se Aren k vlčí tlapě, aby ještě více cítil jeho vnitřní teplo, které ho naplňovalo klidem.
Arenův otec se lehce pousmál nad tím obrázkem, obří vlk a u něho se choulící malý chlapec. Bolel ho však ten fakt, že to nemohl být on, kdo by svého syna sevřel v náručí a utišil jeho strach. Potichu se natáhnul pro deku, kterou zakryl Arenovo drobné tělo a poté se k němu sklonil a něžně ho políbil na tváři stejně jako Karra líbala Arena před spánkem.
"Mami?" hlesnul Aren, když ucítil konečky dlouhých vlasů, jak ho polehtaly na tváři a pak onen polibek.
Ilor jen sklopil oči k zemi a mlčky co nejrychleji odešel z pokoje.
"Mami?" zamžoural Aren očkama na ono místo, kde před chvílí stál jeho otec.
"To nic maličký, jen se ti něco zdálo. Spinkej," zalhal Arenovi vlk a něžně si k sobě přitáhnul chlapce, který za krátký okamžik usnul poměrně spokojným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama