Zrození vlka - 5. kapitola

9. prosince 2009 v 2:08 | Embra a Michiyo
PRÁZDNÉ DĚTSTVÍ

Konečně se po měsíci vrací Aren se svým otcem na nějaký čas domů, jaké však známky na něm zanechalo ono odloučení? A proč Aren nemá žádné kamarády?

"Arene!" sevřela co nejpevněji Karra svého maličkého syna, který se konečně navrátil domů. Svůj obličej přitisknula k jeho jemné tvářičce, aby ho mohla něžně políbit jako to dělala pokaždé ráno, nyní však celý měsíc byla ochuzena o Arena a proto byla tak šťastná, když ho objala a ruce mu obtočila okolo drobného tělíčka a dlaní přejela přes jeho zádíčka, když ucítila cosi podivného pod látkou jeho oblečení.
"Arene, co…?" sjela dlaněmi k lemu trička a vyhrnula ho, aby zjistila, jestli opravdu Arenovo tělo bylo obvázané obvazy.
"Mami," špitnul Aren, který jen stál na místě a ledově modré oči upíral k matce. Bylo pro něj podivné, že po měsíci je opět doma, i když byl rád.
Karry oči se vyděšeně rozšířily ihned, jak zaznamenala obvazy. "Ilore?!" střelila nevraživý pohled ke svému manželovi, který se zatím držel opodál a jen ty dva sledoval. Ilorovi bylo jasné, že tyhle rány se Karře vůbec nebudou líbit, ani jemu se nelíbily, alespoň se však snažil vždycky Arena ošetřit, aby se mu do ran nedostala infekce. Co však měl teď Karře říci? Nechtěl o tom mluvit před Arenem, a proto mlčel.
Karra pochopila, že manžel se s ní o tom nehodlá bavit, sklopila tedy oči k Arenovi a jemně ho pohladila po tváři. "Miláčku, prosím jdi nahoru do ložnice a počkej tam na mě." kývnula hlavou na syna. "Za chvilku tam přijdu a podívám se ti na to. Ano?"
Aren jen kývnul hlavou, že souhlasí a mlčky zamířil nahoru po schodišti do ložnice rodičů.
Černovláska se zadívala za Arenem a chvilku vyčkávala, bolelo jí vědět, že s Arenem je zacházeno jak s nějakým prašivým psem, i když si to vůbec nezaslouží. Občas ani nechápala Siakhi, jak vůbec mohli takhle jednat se svými potomky.
"Baka!" vstřelila Karra Ilorovi facku za to, že vůbec dovolil, aby Arenovi provedli něco tak odporného, vždyť byl stále dítě.
Ilor ani nijak neodporoval, skoro Karře nastavil tvář, aby ho uhodila ještě jednou, možná si to i v duchu přál, vždyť měla pravdu! On ho měl ochraňovat, byl to jeho otec, ale na druhou stranu měl jisté závazky ke klanu.
"Slíbil jsi mi, že se o něj postaráš!" vzlyknula Karra a vlepila Ilorovi další facku. "Že ho budeš opatrovat!" rozpřáhnula se k další ráně, ale ucítila, jak jí Ilor zastavil. Sevřel její zápěstí ve své dlani a přitáhnul si jí k sobě.
"Karro," něžně jí Ilor objal když ucítil, jak se třese. Karra byla skvělá žena, ale i matka, která dokázala milovat svojí rodinu nadevše. Dokázala by je chránit svým životem, jen aby byli v pořádku, proto jakékoli zranění dětí nebo Ilora špatně nesla.
"Karro," přitisknul si jí k sobě o něco víc a zabořil svůj obličej do jejích jemných černých vlasů, které příjemně voněly po bylinkách. Karra totiž byla lékařské kunoichi a občas vypomáhala v nemocnici, neustále tak pracovala s nejrůznějšími léčivými bylinkami.
"Gomene, Karro." hlesnul tichým hlasem Ilor a mírně se naklonil ke své ženě, aby se jí zadíval do bledě modrých očí, které velmi podobné měla i jejich dcera Sachiko.
Černovláska se mírně zachvěla, ruce však obtočila okolo Ilora, ke kterému si přitisknula. Byla ráda, že je doma, že se k němu může přitulit, že konečně může být zase s ním.
"Omlouvám se, že jsem nemohl Arena ochránit tak jak jsem slíbil," dlaní jí pohladil po vlasech a lehce se k ní přiblížil svým obličej, až se jejich rty otíraly o sebe.
"Ale nemohl jsem vzdorovat Kasumi - sama a ty víš proč." ještě o kousek blíž si jí přitáhnul, až se jejich rty zaklesnuly do sebe a Ilor sladce políbil svojí ženu. Byl to dlouhý a impulzivní polibek, ze kterého sršela potřeba vynahradit to měsíční odloučení.
"Ty víš, že nemohu, dal jsem slib." špitnul mezi dalším polibkem ke své ženě, která jen omámeně přijímala každý jeho polibek.
"A já ten slib nechci porušit." pomaličku se od ní odtáhnul, stále se na ní upřeně díval a prstem pravé ruky pomaličku přejížděl po Karry měkkých rtech, které před chvílí byly jeho.
Karra zatřepala hlavou, nechtěla totiž, aby Aren trpěl. "Raději poruš ten slib a -" Ilor jí však umlčel dalším polibkem, mnohem delším a vášnivějším.
"Ne! To neudělám, ani kdybys mne za to nenáviděla." hlesnul Ilor. "Dal jsem slib Kasumi - sama, že Aren projde výcvikem klanu, takovým výcvikem, jakým mu Kasumi - sama připraví a já to budu respektovat a udělám proto cokoli. Raději přijdu o svého syna, raději ho zničím a vychovám z něj odporného a chladného Siakhiho, než abych přišel o vás čtyři. O Tebe, Sachiko, Siyana a Ayume." rázným hlasem sdělil Karře, byl opravdu rozhodnutý pro toto udělat vše. Byl ochotný se i dívat na svého syna, jak mu před očima trpí! Ilor si totiž vybral, že přijde o Arena, ale zbytek rodiny bude v bezpečí...mimo dosah jeho matky.
"Jak to vůbec můžeš říct!" vzlyknula Karra a vlepila Ilorovi další facku. "Jak vůbec takhle můžeš mluvit o našem synovi. Jak vůbec můžeš?!" ruce sevřela v pěst a začala svými maličkými pěstičkami tlouct do Ilora, který jen stál a přijal každou její ránu, až teprve po chvíli jí pevně chytil za zápěstí, přetočil jí a zády si jí natisknul k sobě.
"Prosím uklidni se, Aren tam nahoře na Tebe čeká." dýchnul Kařře do ouška a svůj obličej si opřel o její rameno. Nějakou chvíli tam stáli, Ilor pevně držet Karru, která se stále ještě třásla. Nemluvili, jen mlčeli.

Maličký černovlasý chlapec mlčky seděl na měkké vysoké posteli, která dominovala ložnici rodičů. Byl to poměrně větší pokoj převážně tmavě modré barvy, kterou doplňovalo tmavé, skoro až černé dřevo. Přesto však se tu našlo několik bílých věcí, které tuto tmavou místnost prosvětlovaly.
Arena však tahle místnost naplňovala podivnými pocity strachem, ale spíše neoblíbeností. Nerad sem chodil, i když nevěděl proč. Možná to bylo kvůli tomu, že několikrát zde našel rodiče, jak se k sobě tulili. Přišlo mu to nějak podivné, když viděl matku, tu usměvavou a milou ženu s otcem, který byl vždycky chladný a dost odtažitý. V těch okamžicích, kdy viděl matku s otcem, se cítil nějak podivně...tak bolestivě. Žárlil totiž, žárlil na otce, když si matku přivlastňoval pro sebe, protože Arenovi přišlo, jako kdyby jí chtěl ukrást a on si pak připadal ještě více sám.
Na okamžik zvedl oči ke dveřím ložnice a zadíval se hypnotický na ně, jako kdyby očekával, že někdo vstoupí, ale stále nic. Matka mu slíbila, že za ním přijde a podívá se na něj, ale stále se neukázala. Aren tedy sklopil oči, lehce si oddechnul a rozhodl se ještě chvilku počkat. Jeho pohled však na chvilku sjel k onomu prstenu, který se pohupoval na řetízku zapnutém okolo jeho krku. Ihned se chlapci vybavily matky slova. "Ať Ti přinese štěstí a až dospěješ, tak ho jednou daruješ ženě, kterou budeš nosit ve svém srdci." Chlapec protočil prsten mezi prsty a stále se na něj upřeně díval. "Ale co když žádnou takovou nepotkám?" pomyslel si Aren, přesto však řekl svojí myšlenku nahlas.
"Neznám moc dívek." začal přemýšlet Aren a opatrně se položil na záda na postel rodičů.
Najednou se ozvalo cvaknutí dveří a v ložnici se objevila Karra, mírně se na Arena pousmála a usadila se na okraji postele vedle něj.
"Jsem tady, Arene." natáhnula k synovi ruku a pohladila ho po obličejíčku. Každé dítě z těch čtyř milovala celým svým srdcem a každý z nich byl pro Karru v něčem jedinečný. Snažila se s nimi trávit co nejvíce času, ale přitom je učila jak se stát skvělými ženami nebo muži. U Arena však měla jistý problém, moc nemluvil a většinou nedokázala zjistit, co ho trápí.
"Prosím otoč se, podívám se to zranění." požádala ho Karra a mile se na něj pousmála, Aren kývnul opět jen hlavou a otočil se na bříško, obličej přetočil do strany a zadíval se někam mimo.
Karra si posmutně oddychnula, když Aren neřekl ani slovo a prostě jen udělal to, co chtěla. Nyní však hlavní byl jeho stav.
Karra se tedy naklonila nad Arena a opatrně mu vyhrnula tričko až k ramenům, zjistila, že právě tuto oblast má ovázanou obvazem a tak požádala Arena, aby se posadil, on bez jediného slova udělal to, o co ho matka požádala. Černovláska tedy měla možnost a pomaličku začala sundávat obvaz z Arenova těla, takže se začaly odkrývat i ony hrozivé rány na zádech. Stejně jako při první hodině tak i při dalších hodinách, kdy Kasumi - sama učila Arena věci týkající se klanu, ale i světa Shinobi, tak pokaždé za chybnou odpověď či pokud nevěděl, ho Kasumi potrestala ranou svojí hole.
Když Karra stáhnula poslední obvaz tak se lehce zachvěla a zvedla se v ní vlna odporu, když uviděla synova poraněná záda. Byla to rána vedle rány, vypadalo to skoro, jako kdyby ho někdo bičoval. Jak vůbec někdo mohl malému chlapci něco takového udělat? Natáhnula prsty a pomaličku a co nejněžněji se dotknula jedné dlouhé rány, která vedla středem jeho zad. Ucítila při doteku, jak se Aren trochu zatřásl, nejspíše ho to stále bolelo a pálilo. Jedinou útěchou však byla ona bylinná vůně a jemná vrstva masti, kterou Karra při doteku zaznamenala. Znala vůni téhle masti, vždyť sama jí vyráběla.
"Ilor," špitnula pro sebe Karra, byl to Ilor, kdo Arena vždycky ošetřil a použil mast, kterou si nejspíše vzal z domova pro takový to případ. Ona mast příjemně chladila, ale i přitom zahojila lehce rány, i když Arenovi na zádech zůstaly jizvy. Několik ran však bylo ještě čerstvých, nezahojených, Karra tedy v mžiku vstala a zamířila ke skříňce, ze které vyndala malou krabičku a z ní nějakou lahvičku.
"Bude to trochu štípat, ale pak se ti uleví." pohladila Arena po vlasech a nalila trochu té tuhé tekutiny Arenovi na záda a pomalým pohybem ruky jí rozetřela, aby se účinná látka vpila tam kam má.
Matka říkala, že to bude pálit, ale Arena to strašlivě pálilo a několikrát bolestně, ale tiše vzlyknul, ruce sevřel v pěstičky a zatnul zuby.
"Teď ti to zase raději zavážu." oznámila Karra synovi, který útrpně seděl na místě a opět jen pokývnul na znamení toho, že chápe.
"Už jen chvilku," špitnula Karra a políbila Arena na tváři, neustále přitom obmotávala obvaz okolo jeho trupu, aby tak zakryla jeho rány. Neustále jí však bolestně mrazilo v těle a odpor k její tchýni mnohonásobně vzrostl.
"Hotovo," věnovala další polibek na tvář Arenovi a jemné pohlazení. "Ale zítra se na to zase podívám, ano?"
"Dobře, mami." seskočil Aren z postele a obléknul si nazpět černé tričko, které mu matka předtím sundala.
"Tak teď se utíkej podívat na sourozence." usmála se Karra co nejsrdečněji na chlapce, který s dalším pokývnutím zmizel z ložnice.
"Kasumi!" sevřela Karra v ruku pěst a její milá tvář se zkroutila do naštvaného výrazu. "Ochráním svého syna za cenu mého života." slíbila si Karra a rozhodnula se, že pro to udělá cokoli.

Jakýsi smutek a prázdnota vyplňovaly ledově modré oči malého chlapce se sytě černými vlasy, který mlčky a se sklopenou hlavou procházel jednou z ulic Kasai.
Jako obvykle na sobě měl černé kalhoty a tričko, Aren miloval černou barvu, protože černá tolik nepřitahovala pozornost a Aren si v ní připadal skrytý či zahalený od ostatních.
Svým pomalým krokem dál pokračoval zvolenou cestou směrem k jedinému místu, kde se cítil nějak bezpečně. A to místo byl starý park Siakhi! Právě na tomto opuštěném místě se Aren mohl chovat, tak jak chtěl… mohl být svůj a nemusel se řídit podle nějakých pokynů od otce či někoho z KO.
Proto se tento park pomaličku stával Arenovým královstvím, znal každý jeho kout, každé klidné místo.
Aren si lehce porozcuchal už tak rozcuchané vlasy, na chvíli zvednul ledově modré oči a podíval se před sebe, aby zjistil, jak dlouhá cesta ho ještě čeká, než dojde do parku.
Najednou však před sebou zaregistroval shluk malých dětí, vlastně stejně starých jako on.
Ta skupinka malých prcků se vesele chichotala než se Aren přiblížil o kousek blíž. Aren si jich nikdy nevšímal, ani nevěděl, proč by to měl dělat, někdo z té skupiny si však všimnul a rozeběhnula se k němu maličká a docela roztomilá blondýnka.
"Aren - kun, Aren - kun," vesele poskakovala a šťastlivě na něj mávala rukou, když k němu maličkými cupitavými kroky mířila.
"Aren - kun, pojď si s námi hrát." doběhla blondýnka k němu a radostlivě se na něj pousmála.
Aren pomaličku zvedl ledově modré oči k oné dívce, Taila jako jedna z mála dětí, které Aren potkával, o něj jevila zájem a ráda byl v jeho přítomnosti a jak to tak vypadalo, tak by si s ním i ráda povídala, což bylo u Arena nemožné, protože on stěží vyplodil delší souvětí. Většinou totiž odpověděl co nejvíce stručně a jinak mlčel.
"Tailo," hlesnul Aren, vzápětí na to se však opět odmlčel, jakmile se vedle blondýnky objevily další děti a mezi nimi i vyšší černovláska Erena. Erena patřila taky do klanu Siakhi, ale nepatřila do hlavní rodiny klanu, takže pokaždé, když potkala Arena, tak se k němu vtírala a měla na jeho adresu nějaké občas trapné poznámky. Aren jí neměl rád, protože mu přišla jako přisáté klíště, které se ho nechce pustit.
Jako vždycky i poblíž Taily byl Ryug, velký prudič, které neustále dolézal za Tailou jako její pejsek, a protože Taile se líbil právě Aren a vždycky se k němu měla, tak Ryug Arena přímo nesnášel. Bylo to vlastně oboustranné, protože Ryug měl občas nemístné poznámky o Eronnovi, takže se Aren a Ryug stali takovými dětskými rivaly.
V téhle skupině nechyběli ještě další známí členové a to Timea, která nemohla přítomnost Arena ani vystát a vždycky byla strašně protivná. Pak tu byl zamlklý mladík jménem Raven, který měl svoje názory podle Ryuga. Raven byl podivné dítě, které se podřizovalo názoru většiny, jen aby si s ním ostatní hrály. A poslední členem téhle party byla maličká zrzka Berra, vždycky se držela vzadu a jen mlčela.
Taila, Ryug, Raven, Berra, Erena a Timea, to byla celá parta, kterou by Aren snad raději ani nechtěl potkat.
"Ale, to je přeci Arenek!" vypísknula radostně Erena a strčila do Taily, aby se dostala k Arenovi co nejblíže.
"Buď ticho, Ereno!" zabručel rozmrzele Ryug a postavil se naproti Arenovi. Ryug byl poměrně vysoký chlapec s tmavými a delšími vlasy, které měl svázané do culíku. Většině děvčat se Ryug líbil, a tak se neustále před nimi předváděl.
"Já jen chci, aby si s námi Arenek hrál." zapištěla Erena a Taila s pokývnutím hlavy souhlasila. "Ano, ano." A vesele se opět pousmála na Arena.
"Ale," tichým hlasem poznamenala Berra, která celou dobu jen těkala pohledem po přítomných a obzvláště sledovala právě Arena.
"Já...já nechci, aby si s námi ten podivín hrál," rozplakala se Berra a couvnula o kousek dál, aby nebyla u Arena tak blízko jako kdyby se bála, že jí něco provede.
"Berra má pravdu... ten kluk je divnej... nechceme si s ním hrát." souhlasil Raven.
"Cc... podivín." Odfrknula si Timea při pohledu na Arena.
Jak vidno, dětem bylo jedno, že se o Arenovi takhle bavili v jeho přítomnosti.
Ryug se podíval po ostatních a pak jeho pohrdavý pohled dopadl k Arenovi. "Tak vidíš... s takovými podivíny si nikdo nehraje." A strčil do Arena, který jen mlčky přihlížel. "Tak zmiz."
Aren byl zvyklý na jejich popichování, a i když ho trápilo, jak o něm mluvili, tak nikdy nic neřekl.
"Řekl jsem zmiz!" Opět nevraživým tónem poznamenal Ryug.
"Ale…" Hlesla Taila a chtěla něco říci, ale nevěděla, jak by měla Ryuga zastavit, aby Arena nechal na pokoji. Vůbec se jí totiž nelíbilo, jak ostatní s Arenem zacházely.
On však nepotřeboval, aby mu to říkali víckrát, mlčky se otočil a zamířil pryč.
"Aspoň, že sebou neměl tu ohavnou chlupatou obludu." Poznamenala Berra k ostatním, když si myslela, že je Aren už dostatečně daleko, aby neslyšel, co řekla o Eronnovi.
"Pravda... Nesnáším tu hnusnou kouli." Souhlasil se smíchem Ryug, který nemohl Arenova vlka ani vystát.
Arena jejich slova velmi zabolela. Ani ne to, že ho považovaly za podivína, se kterým si nehodlaly hrát, natož kamarádit, ale nejhorší bylo to, co řekly o Eronnovi.
Ještě chvíli chlapec slyšel jejich poznámky o něm a jeho vlkovi, ale snažil se je nevnímat, protože jejich slova byla až příliš bolestivá.
Přesto však po zbytku svojí cesty Aren přemýšlel o tom, co řekly. Chápal, proč ho považovaly za podivína, vždyť většinu svého času jen trénoval a neměl tak možnost trávit čas s ostatními dětmi. Navíc to, že se na měsíc úplně ztratil a pak se zase objevil, bylo dost podivné. Jeho život totiž byl o neustálém trénování pod dohledem otce anebo byl skrytý v budovách KO, kde trénoval s Daerronem. Byl tak uvězněný pod dohledem otce, Daerrona, ale i Kasumi - sama, že ani nevěděl, jaké to bylo si s někým hrát. Když byl menší, tak si občas hrával se Sachiko a nebo s maličkým Siyanem, ale ani to nebylo obvyklé, protože asi od čtyř let se o něj Kasumi - sama a otec začali zajímat ohledně tréninků.
Aren si oddychnul a prohrábnul si černé vlasy, nechtěl už ani nad tím přemýšlet, připadal si totiž stále hůř a hůř. Jediné, co mu však zlepšilo náladu bylo to, že konečně došel na místo, které chtěl... ke starému parku rodiny Siakhi.
Podél kamenné zdi se dostal k rezavé staré brance, která skrývala jedno přenádherné místo. Aren lehce branku pootevřel a vklouznul dovnitř. Starý park Siakhi už delší dobu byl nepoužívaný a nikdo se o toto místo nestaral, ale přesto bylo ono místo okouzlující a Aren v něm našel potřebný klid.
Od branky vedla širší cestička podél vyšších, příjemně zelených javorů, které obklopovala vysoká solitérní tráva. Na levé straně se rozprostíralo přenádherné jezírko pokryté rozkvetlými lekníny a na břehu stála široká, ale nádherná vrba, která se skláněla k jezerní ploše. Cestička vedle okolo jezírka, ale pak se stáčela někam mezi stromy a vedla do zadních částí parku, Arena však upoutalo okolí vrby. Byl tam příjemný travnatý plácek pokrytý příjemně bělostnými, modrými a i fialovými kvítky a celý palouk pak obklopovalo několik vzrostlých stromů, které tvořily stín.
Arena však nejvíce opoutalo obrovské šedé stvoření, které spokojeně spalo na okrajiny jezírka ve stínu jednoho ze stromů. Poté, co ho Aren vyvolal, tak vlk někam zmizel a chlapec věřil, že najde Eronna právě zde.
"Eronne!" Rozeběhnul se k němu radostlivě chlapec a přímo na spícího tvora skočil.
"Mmm…" Zabručel vlk a pootevřel jedno jantarově žluté oko, kterým se zadíval na Arena.
"Maličký," zívnul si vlk a obří tlapkou si k sobě chlapce přitáhnul. Teprve až teď Aren pocítil takový hřejivý pocit toho, že je doma. Cítil svobodu a volnost, ale i lásku a přátelství, kterým ho naplňoval Eronn. Aren sice neměl žádné kamarády, se kterými by si mohl hrát, ale měl Eronna, který mu dokázal dát to, co potřeboval. Tenhle šedý obrovský vlk byl Arenův nejlepší přítel.
"Eronne," spokojeně se k němu přitulil Aren a oba dva tam společně zůstali dlouhou chvíli jen mlčky ležet. V tuto chvíli se Aren cítil konečně šťastný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hilaryerhard-duff-4ever hilaryerhard-duff-4ever | Web | 9. prosince 2009 v 2:10 | Reagovat

Hezký Blog!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama