Leden 2010

Zrození vlka - 7. kapitola

31. ledna 2010 v 14:15 | Embra a Michiyo
PÍSNIČKA SOUROZENCŮ

Aren po dlouhé době zaživá příjemnou chvíli se svou milovanou sestřičkou Sachiko.

Žlutý kotouč nad vesnicí se pomaličku vytrácel z oblohy, který se zbarvovala do narůžovělého nádechu. Maličký černovlasý chlapec se jako posledních pár dnů teprve večer vracel domů, většinu dnů nyní Aren trávil v parku společně se svým vlkem Eronnem. Aren totiž už delší dobu cítil takové podivné napětí, když byl s ostatními sourozenci. Tenhle pocit se však začal objevovat až v posledních měsících kdy Aren stále více a více času trávil s otcem a připravoval se na cestu budoucího velitele klanu Siakhi, tak jak mu bylo určeno.
Proto Aren pokaždé raději zmizel nikam pryč, aby se vyhnul tomu nepříjemnému brnění po těle, ale i pohledům sourozenců, pro které se pomaličku stával někým cizím. Vždyť také otce ho velmi často bral i na měsíc pryč z domu.
Chlapec pokračoval maličkými a pomalými kroky ulicí vesnice, když se konečně dostal před jejich dům. Trochu ho udivilo, že před domem zaznamenal svou starší sestřičku Sachiko.
Ta se věnovala své vlastní činnosti - z mnoha rozdílných kvítků se snažila uplést věneček. Nedaleko ní polehávala bílá vlčice, jež se už pomalu ani nestarala, jak daleko ta holčička poodběhne. Pouze po očku pozorovala její zábavu.
Aren se kousek od sestřičky zastavil a zadíval se na ní. V poslední době už s ní netrávil tolik času jako dříve.
"Nee - chan," špitnul Aren, když udělal pár kroků k ní a rozpačitě se podrbal v černých trčících vlasech.
"Onii-chan." zvedlo děvčátko modrá očička.
To už však položilo svou rozdělanou prácičku na zem, s čímž svého bratříčka objala.
"Eee," udivil se trochu Aren, když se k němu Sachiko tak nahrnula, ale trochu se pousmál.
"Copak to děláš, nee - chan?" Zadíval se na ní ledově modrýma očima.
"Pletu věneček ..." Zazubila se rozverně.
Letmo sjel pohledem k smotaným kvítkum a jeho rty se o trochu více zkroutily do úsměvu.
"Je to...to moc pěkné, Sachiko."
"Onii-chan, měl bys mi říkat 'Onee-sama'." pokývla hlavou černovláska, s čímž se zlehka sehla pro další květinky, aby je mohla přidat k těm ostatním.
Aren udiveně zvednul oči k sestře. "To ti nemohu pak říkat Sachiko." Povzdechnul chlapec a svěsil hlavu.
Děvčátko se opět napřímilo, naklonilo zlehka hlavičku do strany, do už však jemně vtisklo do rukou kytičky svému bráškovi. Stále se usmívajíc.
"Říkej mi jak chceš, Onii-chan. Pomůžeš mi?" zamrkala.
"Dobře, Onee - sama." zadíval se Arena na kvítky a začal si je prohlížet dlouhým a zkoumavým pohledem.
"A co mám s tím...dělat?" zvednul jeden kvítek do ruky a vsadil ho Sachiko do černých vlásků.
"Upleteme spolu věneček pro maminku, dobře?" usmála se čile, s čímž sebrala ještě několik kvítků, "Podívej."
Oněch pár květinek pár pohyby spojila dohromady, nebo spíše zapletla.
"Tak dobře tedy." kývnul chlapec na souhlas a začal sledovat Sachiko jak splétala květiny k sobě, jemu to však vůbec nešlo a tak rostliny byly spíše různě zašmodrchané a většina z nich mu ještě vypadnula z ručiček.
"To asi nepůjde, Onee - sama." rozpačitě se začervenal Aren.
"Ale, Onii-chan." zasmálo se děvčátko, "Určitě se ti to povede!"
Aren však zakroutil hlavičkou. "Myslím, že by takovýhle věneček mamí nechtěla." podotknul chlapec, když se zadíval na spleť pomačkaných kvítků.
Dívenka se zasmála, s čímž si sedla na zem a přitáhla k sobě několik kvítečků.
"Určitě chtěla, maminka mi to totiž řekla."
"Vážně nee - chan ?" udivil se Aren.
"Jup, chtěla by něco od mého malého Onii-chan. Určitě jí to potěší." usmála se široce Sachiko.
Aren zvedl oči k obloze a zamyslel se. "Myslím, že by se jí tenhle věneček nelíbil."
"Tak zkusíme udělat hezčí."
"Ale jak?" zamyšleně si začal kvítky předávat z ruky do ruky a šmodrchat je, aby věneček nevypadal tak jako kdyby ho Eronn zasednul.
"Stoneček a na něj kvíteček. Takhle hezky." snažila se mu to názorně vysvětlil jeho sestřička.
Aren vypoulil očka a zadíval se na Sachiko a její šikovné prstíky, které si pohrávaly se stonkem dalších kvítků a šikovně je obtáčela okolo hlavního květu s dlouhým stonkem.
"Ahaaa," kývnul Aren hlavičkou a přitáhnul si k sobě pár kvítků a začal se usilovně soustředit na to, aby se mu povedlo docílit podobného efektu jako vytvářela Sachiko. Aren však vůbec nebyl na takovéhle titěrnosti šikovný a tak se přitom podivně kroutil a svíjel a s povyplazeným jazykem si začal ještě něco broukat.
Jeho sestřička se zlehka uchichtla, s čímž k sobě přitáhla svou předchozí prácičku a počala ji dodělávat.
"Eee...Sachi...Onee - sama," zvednul Aren hlavu k sestřičce.
"Zazpívala by jsi mi něco. Maminka vždycky něco zpívá při práci." hlesnul tiše chlapec.
"Nóó," zamračila se lehce oslovená, "ale budeš zpívat se mnou!"
"Já ?!" udivil se Aren. "Ale já moc neumím zpívat." zakrutil Aren hlavou. Opak však byl pravdou, Aren uměl poměrně hezky zpívat , ale jemu to tak nepřišlo.
"Jup, ty, Onii-chan."
"Ale co, Onee - sama, chceš zpívat?" rozpačitě si prohrábnul vlásky.
"Třebá ... Tu písničku, co jsme zpívali s maminkou, když jsme byli na procházce v parku." zamžikalo děvčátko.
"Eee ?" zamyslel se Aren jaká písnička to vůbec byla.
"Gomen...Onee - sama, ale nějak teď nevím, která písnička to byla." podrbal se ve vlasech.
"No nebyla to..." zapřemýšlel Aren a zadíval se na kvítek, který svíral ve své dlani.
"Sunao na uta ga utaenai
kazari tsukete shimau kara
Itsu kara konna ni raku ni
jibun mamoru koto wo oboeta no..." vyzpíval první část písničky svým příjemným hlaskem a poté se odmlčel a zadíval se na Sachiko.
"Jup, tahle." zazubila se.
Aren se pousmál na Sachiko a pokývnul hlavičkou.
Začal tedy od začátku zpívat písničku, kterou Sachiko vybrala.
"Sunao na uta ga utaenai
kazari tsukete shimau kara
Itsu kara konna ni raku ni
jibun mamoru koto wo oboeta no..." vesele přitom kýval nožkama ve vzduchu a jeho sestra se k němu přidala.
"Kotei kara mieru sora
kimi ni wa nani iro ni utsu
Tada maashiro na kumo demo toki ni
maakuro ni kaetaku naru

Ikanai SKY CHORD mukashii nara atta noni
Kakushita SKY CHORD dare no sei demo naku jibun
Kitto otona ni naru koto nanka yori
Taisetsu na mono ga aru no

Kitto sore wa mitsukeranai mama
otona ni natte yukun da
Asa made okite itakatta
Modokashii kodomo no koro

Ima wa jikan ni owarete
nemuru koto sura dekinai de iru
ikanai SKY CHORD mukashii nara atta noni
Nakushite SKY CHORD kimi ni oshiete hoshii yo

Kitto otona ni naru koto nanka yori
Taisetsu na mono ga aru no
Kitto sore wa mitsukeranai mama
otona ni natte yukun da

Zutto kono mama ja irenai tte
Wakatteru yo arukidase
Zutto no oto ni ga iteta moji wa
Kawatte nanka inai no

Kitto otona ni naru koto nanka yori
Taisetsu na mono ga aru no
Kitto sore wo mitsukeranai mama
otona ni natte yukun da

Kodomo no mama ja irenai." prozpěvoval Aren a spokojeně se přitom pousmíval na Sachiko, která zpívala s ním. Aren byl rád za tenhle okamžik, kdy opět mohl být se svojí milovanou sestřičkou. V poslední době si totiž neustále připadal tak sám, odříznutý od své rodiny, ale v tenhle okamžik mu přišlo, že je všechno tak, jak bývalo. Cítil příjemně přejivý pocit v srdci, když slyšel sestřičky hlásek, který se propojoval s tím jeho. Chtěl, aby tenhle okamžik nikdy neskončil...


Za tuto krátkou, ale krásnou kapitolu děkuji Mollyhaně, která jí se mnou sepsala z jejího pohledu Sachiko.
Děkuji moc.

Nová krev - 4. kapitola

24. ledna 2010 v 23:36 | Embra a Michiyo
MOTÝLCI

Od každého dítěte narozeného v ledovém klaně se očekává poslušnost a pokračování v tradici. Když si ale jedno tvrdohlavé děvčátko stojí za svým snem, může to být problém.

Venku byl jeden z vyjímečně teplých a slunečních dnů, které se v Mizu no Mura objevovaly jen velmi zřídka.
Sluneční paprsky se silou opíraly do bělostného sněhu na opačném konci vesnice, který osidlovali výhradně členové klanu Tori a vytvářely tak na několika místech malé kaluže vody. Ale namísto toho, aby drobná hnědovláska s velkýma, průzračně modrýma očima pobíhala venku po louce plné rozkvetlých květin nebo venku proháněla svého staršího bratra ve snaze v některé z těch kaluží ho utopit, seděla v jedné z prostorných učeben rozlehlého sídla klanu Tori a na dlani se snažila s plně soustředěným výrazem vytvořit dalšího motýlka z chakry.
Kolem ní vysedávalo ještě dalších deset dětí různého věku i vzhledu, každý byl ve svojí lavici a poslušně se snažily tak jako ona na natažených ručkách usilovně vytvořit nějaká zvířátka, květiny či jiné věci z ledové chakry podle toho, co měly nejraději.
V celé místnosti panovalo hrobové ticho, slyšet byly jen tlumené kroky muže, který mezi nimi chodil. Jeho téměř černé oči s chladným pohledem přejížděly mezi dětmi, jak kontroloval jejich pokroky a občas k některému z nich něco prohodil.
Miya, která seděla hned vedle pootevřeného okna ale mohla slyšet i tiché vrkání dvou bělostných holubů, kteří seděli na protější střeše vedle sebe, vydutými boky se o sebe opírali a navzájem si čistili zobáky peří. Takový pohled se jí líbil mnohem víc než sledování svojí maličké dlaně či dřevěné desky nevelké lavice. Zamilovaný pár holoubků jí připomínal její rodiče, kteří se takhle o sebe taky občas starali, dokonce i stejně používali pusy, když byl jeden z nich zabořený obličejem do vlasů toho druhého. Miya sice nerozuměla tomu, co tam pokaždé hledali nebo o co se to pokoušeli, sama se ale často s rozkoší mazlila s vonícími vlasy matky nebo bratra. U otce dávala přednost obličeji, protože pokaždé, když k jeho stejně hnědým vlasům jako měla ona přivoněla, začala kýchat. Mohla za to jejich vůně připomínající druh zeleného čaje, který jako jediný Miya z duše nesnášela. Zato obličej otce byl měkký, po misi obvykle škrábavý od neoholených vousů a příjemně voněl po šípku. S ním se mazlila se stejnou slastí jako s matčinými dlouhými a jemnými a nebo bratrovými lesklými vlasy.
Jiskřící oči malého děvčátka upřené mimo učebnu přilákaly fialovovlasého muže k první lavici.

Zastavil se přímo před oknem, tělem tak zastínil Miyi výhled. Dívenka k němu zvedla pomalu oči, okamžitě však svého senseie obdařila širokým úsměvem.
,,Na co to koukáš, Miyo? Máš dělat chakrové cvičení jako všichni ostatní," zadíval se muž do jejích velkých očí. Miya vesele zakývala hlavou.
,,Jen jsem se dívala na ty holoubky, Ji - sensei."
,,Nejsi tady na dívání, Miyo ..." Zpřísnil muž svůj hlas, stejně tak i pohled. Miya se na něho však nepřestávala mile uculovat. ,,Ukaž mi, co ses naučila. Hned!" Poručil jí, paže si překřížil při čekání na hrudi. Miya zakývala hlavou na souhlas, na lavici si položila obě drobné dlaně a upřela na ně zrak. Nedělalo jí problémy jako některým uvolnit z ruček proud ledové chakry, která se v průhledném, ledově modrém proužku linula z její ručky do vzduchu a po chvilce se začala porůznu kroutit a nabírat plnohodnotnou podobu. Všechny děti okamžitě opřely zvědavé oči na Miyu a senseie.
Malé Miye šlo narozdíl od nich tvoření z chakry téměř samo, už dávno předtím se u ní projevily Tori vlastnosti a protože Miyu nechtěla, aby nastoupila do klanového výcviku tak brzy, utajila to před ostatními a snažila se jí vštěpit základy alespoň doma. Během malé chvilky se tak na její dlani objevil veliký motýl, který pomalým pohybem hýbal křídly stejně jako to dělali živí motýli, když se usadili na květiny. Tenhle byl však od těch všech předešlých nepovedený, jeho tělo nemělo podlouhý, úzký tvar, ale spíše připomínalo tělo husy. Miya se nad tím začala poťouchle chichotat.
,,Gomenasai, Ji - sensei. Myslela jsem přitom na ty dva holoubky na střeše," zvedla oči k muži vedle sebe, nezdálo se však, že by to shledával taktéž vtipné. Jeho výraz byl naopak tvrdý a pohled velmi nespokojený.
,,Tohle není pro legraci, Miyo Tori!" Vyštěkl na ní přísným tónem, Miyi úsměv okamžitě zmizel, namísto toho se dostavil překvapený obličej s nechápavým pomrkáváním.
,,Základem pro klan Tori je disciplína!" Ustoupil Ji do strany, otočil svůj obličej k oknu a zadíval se na holuby, kteří byli zdrojem Miyiny nepozornosti. Okamžik na to vyzvedl ruku mírně do výšky a sevřel jí v pěst, něžné vrkání v mžiku ustalo a když se Miya tázavě nahla, aby zjistila důvod, nevěřícně zůstala koukat na dva zmrzlé holuby. Vyplašeně zvedla oči nazpět k senseiovi, nedokázala pochopit, proč něco tak ošklivého a zlého udělal.
,,Ale Ji - sensei! Vy jste je zabil!" Zajíkla se lítostivě nad osudem obou holoubků, smutně přitom svěsila hlavičku a zadívala se provinile na desku stolu. Byla to její chyba, neměla se na ně raději koukat. Kdyby si všímala svého, sensei by jim jistě neublížil.
Vzápětí s úlekem nadskočila a zamrkala, když muž uhodil dlaní hlasitě do jejího stolku.
,,Přestaň se chovat jako dítě, Miyo! Vy všichni s tím přestaňte! Teď už jsou z vás ninjvé, tak si to konečně uvědomte! Je jedno, kolik vám je, je jedno, že umíte sotva číst! Se silou přicházají i povinnosti, jedině tak budete dobrými shinobi!" Přelétl celou třídu svým přísným pohledem. Všechny děti zarytě mlčely, i špendlík by v ten kamžik byl slyšet, kdyby ho někdo upustil na zem. Miya však ticho neměla ráda. Vždycky si musela začít alespoň broukat, aby se ozývalo alespoň něco. Proto i teď byla první, kdo promluvil.
,,To je v pořádku, Ji - sensei. Já stejně nechci být ninja," roztáhla malá ústa do širokého úsměvu. Ve stejném okamžiku se však do ní jeho černé oči zabodly jako dýka.
Dalo se čekat, že to Miya nebude chtít dělat nebo bude s něčím nespokojená, když ale dítě z klanu řeklo, že nechce být shinobi, bylo to něco neuvěřitelného. Přesto přešel její výrok jen dlouhým pohledem a mlčením. Přeci jen to bylo pořád jen malé, divoké dítě, které pořádně nic nevědělo a nemělo o hodně vecech zatím ani tušení. Byla to však známka toho, aby začal být vůči ní i její rodině více ostražitý.

Sensei Miyi

Ji Tori



Dveře útulně vyhlížejícího domku na kraji vesnice s tichým klapnutím zapadly do zámku, vysoký mladý muž s několika svitky a blokem v podpaží prošel krátkou chodbou do místnosti, odkud byl slyšet tichý, chichotavý smích.
,,Dneska jsem se opět ztrapnil," konstatoval s neurčitým výrazem ve tváři, když odložil v jídelně na stůl zavázané svitky. Jeho zlatavé oči přitom vyhledaly pohled malé Miyi, která seděla matce na klíně a vesele jí prstíkem ukazovala v tlusté knížce bylinky, které znala nazpaměť. Miyu upřela na svého manžela tázavé oči, Miya zaklimbala ve vzduchu nožkami a s potutelným úsměvem v obličeji stočila oči ke svitkům ležícím jen kousek od ní.
,,O čem to mluvíš, Ichi? Jak ses ztrapnil?" Sklopila Miyu pohled nazpět do knížky, prstem přitom otočila na další stránku s léčivými rostlinami. Ichigaki namísto odpovědi uchopil jeden svitek a před obličejm Miyu ho rozbalil.
,,Všichni se tvářili velice nadšeně, když na ně vykoukly veselé obličeje, kytičky, motýlci a pejsci," konstatoval značně ironicky, Miya se zavrtěla na matčině klíně.
,,To jsou vlčci, tatí," upozornila ho se zdvihnutým prstíkem, rychle si ale zakryla ústa malou dlaní a uculila se, když na ní otec stočil pohled. Miyu zvedla k pomalovanému svitku oči, po obličeji jí přeběhnul krátký úsměv.
,,Alespoň nejsou ty svitky tak fádní, Ichi. Měl by jsi být rád za všestrané nadání svojí dcery," přistrčila svůj obličej k Miyiným jemným vláskům a zlehka se do nich zabořila nosem. Měla ráda jejich dětskou hebkost i vůni po bylinkách, které si Miya se zatvrzelostí sama vmíchávala s pomocí paní Chi do bylinného roztoku na vlasy.
,,No jistě. Když ale na tebe Starší koukají jako na člověka s chorou myslí, těžko jim budeš vysvětlovat rozkošnost dětských malůvek," ušklíbnul se Ichigaki s jízlivostí, s tím ale vytáhnul z podpaží velký blok a natáhl ruku s ním k Miye.
,,Tady maličká, sem budeš odteď směřovat svoje kreativní dovednosti s pastelkami."
Miye se v okamžiku rozzářily oči živelným nadšením, když do ruček chňapla blok se spoustou papírů na malování.
,,Vezmi si to a maluj si jen do něj, prosím, jinak si ty svitky budu muset začít zamykat do nějaké ocelové skříňky, kam se nedostaneš," pohladil jí Ichigaki po vlasech, nahl se přes desku stolu k ní a políbil jí otcovsky na tváři. Miya se vesele zahihňala, opřela si blok o kolena a natáhla k otci ručky, kterými ho alespoň částečně objala kolem krku.
,,Děkuju tatí! Slibuju, že si budu teď malovat jen do toho bloku!"
Miyu se při pohledu na ty dva vlídně pousmála, pohladila Miyu po dlouhých vláskách a jakmile se pustila otcova krku, postavila jí na zem.
,,Jdi do svého pokoje, broučku a vyzkoušej ten blok, ano?" Usmála se mile na Miyu, ta však nečekala ani na matčinu prosbu a s ohnivými plamínky v očích se rozeběhla z jídelny pryč. Ichigaki odtáhl jednu židli dál od stolu a volně se na ní svezl. Pravou ruku si opřel loktem o desku stolu, palcem a ukazováčkem si protřel zlatavé oči.
,,Dneska za mnou byl Ji. Řekl mi, že Miya zásadně odmítá být ninja," zvedl pomalu pohled ke tváři Miyu. Černovláska letmo pokývla hlavou na souhlas.
,,Vím o tom, Ichi. Miya mi to řekla, když přišla."
Ichigaki se na svou ženu upřeně zadíval, ve změně ovzduší vycítil nepříjemný spád, který tenhle rozhovor nejspíše bude mít. Jednou si o tom ale museli promluvit ...
,,A? Budeme s tím něco dělat? Znáš povinnosti každého člena Tori klanu," nahmátl opatrně ruku Miyu a sevřel jí ve své dlani.
,,Znám a je mi to upřímně jedno, Ichigaki. Začínám mít plné zuby toho skákání podle toho, jak oni pískají," pokývla Miyu znovu hlavou, ruku vak ztáhla nazpátky do svého klína a nakonec se ze židle zvedla. ,,Nechci svým dětem neustále říkat, co smějí a co ne. Chci, aby se mohli o takvých věcech svobodně rozhodovat."
Ichigakimu se mírně zúžily zorničky. Bylo mu naprosto jasné, jakým směrem se jejich hovor odvíjí.
,,Narážíš na ten slib, Miyu?"
,,Ano, Ichigaki. Narážím. Víš, že se mi to nelíbí," souhlasila Miyu, aniž by se na svého manžela podívala. Namísto toho se postavila k oknu, ruce si skřížila přes hrudník a zadívala se na zasněženou plochu před jejich domem.
,,A ty zase víš, že ani já z toho nejsem nijak zvlášť nadšený," dodal trochu důrazněji Ichigaki. I on se však zvedl ze židle, udělal dva kroky ke svojí ženě a zezadu jí obejmul. V Miyu to však zvedlo vlnu odporu.
,,Tak proč jsi mu to slíbil?! Proč jsi mu naší dceru jen tak naservíroval?!" Otočila se prudce k Ichigakimu čelem, dlaní ho přitom popuzeně uhodila do hrudi.
,,Ale Miyu! Ty víš, proč se to stalo ... Udělal jsem chybu a musel jsem za ní nějakým způsobem zaplatit," upřel na svou ženu zlaté oči. Miyu nakrčila drubný nos, vrchní ret jí přitom poodkryl bělostné špičáky.
,,Ne, Ichigaki! Ty za to nezaplatíš, protože na to doplatí naše dcera!" Ťuknula do něj surově svým ukazováčkem, Ichigakim v okamžiku projela ledová řezavá bolest.
,,Miyu! Copak si myslíš, že mě to netrápí?!" Chytil jí ichigaki hbitě za ruku, trhnutím si jí přitom přitáhl k sobě a pevně jí u sebe sevřel.
,,Nikdy bych nedopustil, aby byla Miya nešťastná kvůli mně! Kvůli nikomu!"
,,Jenomže právě to jsi udělal, Ichigaki! Použil si jí jako nějakou věc k výměně! Jak jsi vůbec mohl!" Vyštěkla na něj Miyu rozzuřeně. Vždycky byla velmi temperamentní, uměla se však dobře ovládat až na situace, kdy šlo o její děti.
,,Přestaň Miyu! Nic takového jsem přeci neudělal!" Zvýšil hlas už i Ichigaki, který téměř nikdy nekřičel a nikdy se nechoval k ženám hrubě. Slova Miyu ho však zraňovala a věděl, že si je toho jeho žena dobře vědoma, i když to nedělala v ten okamžik naschvál. Musel se jejím výpadům ale bránit ...

,,Nee - chan! Nee - chan!"
Hlavní dveře domu hlasitě práskly, když rozzlobený chlapec vběhnul dovnitř. Nevšímal si ničeho kolem sebe, nepostřehl tak ani ostrou hádku mezi rodiči, která probíhala v kuchyni. Jen se kolem místnosti prohnal, vyběhl schody do patra a vpadnul k sestře do pokoje. Miya akorát seděla na kruhovém koberečku světle modré barvy uprostřed ložnice, kolem ní se povalovaly pastelky a s povyplazeným jazykem se snažila čmárat obrázky do nového bloku, který dostala od otce, aby si raději kreslila do něj a ne na jeho svitky. Sotva se ale dveře rozletěly, zvedla tázavě hlavu. Jakmile ale uviděla právě příchozího bratra, oči se jí rozzářily nadšením.
,,Nii - kun! Podívej, dostala jsem blok od tatínka!" Ukázala mu nadšeně polorozmalovanou mazanici. Okamžik na to se už ale držela za malou tvářičku a vyděšeným pohledem sledovala svého bratra, který jí právě vstřelil facku.
Ještě nikdy předtím jí neuhodil, vlastně to bylo úplně poprvé, co na ní někdo z rodiny vztáhl ruku. Miye se do velikých očí začaly hrnout slzy. Vůbec nechápala, co tak špatného provedla, že jí Ichigo uhodil.
,,Ty jsi pitomá, nee - chan! Udělala jsi ostudu naší rodině!" Vykřikl na ní Ichigo rozhořčeně, znovu se přitom napřáhl malou rukou a praštil jí do obličeje. Miya se při jeho ráně překulila na zem, chytila se i za druhou tvářičku a dvě velké slzy jí stekly z očí.
,,Ichigo ..." Špitla při prvním vzlyknutí, rozlícený Ichigo si nad ní však klekl a začal jí neomaleně bít.
,,Ichigo prosím ... Nebij mě," zavzlykala Miya do ruček, které si přitiskla na oči. Ichigo do ní ale nemilosrdně dál tloukl.
,,Už tak je nás málo, nee - chan! Ty musíš být ninja!" Křičel na ní rozhněvaně. Nikdy předtím svojí malou sestru neuhodil, teď do ní však surově bil, i když byla o tolik drobnější než on. Byl na ní tak rozzlobený, že si neuvědomoval ve své částečně ještě dětské mysli převahu, kterou nad ní měl.
,,Ale já nechci být kunoichi! Nelíbí se mi to ..." Zasténala Miya bolestně, konečně se vykroutila z Ichigova sevření a schoulila se na chladné zemi do maličkého klubíčka, aby jí rány od bratra tolik nebolely. Nikdy neměla jediný důvod se Ichiga bát a ani teď se ho nebála. Spíše jen od bolesti vzlykala a litovala, že ho tak moc rozzlobila.
,,Ale ty musíš, nee - chan! Je to povinnost každého Tori! Dělala by jsi naší rodině ostudu!" Vykřikl rozzuřeně Ichigo, chytil Miyu za dlouhé tričko, které bylo jeho a její drobné tělíčko trhnutím odhodil proti dveřím. Neměl sice ještě tolik síly, Miya byla ale vždycky lehoučká jako pírko. Ledově modrými oči sledoval, jak narazila zády do tvrdého dřeva a hlavou se praštila o kliku.
Miya při nárazu bolestně usykla, po ráně do hlavy ale okamžitě ztratila vědomí. Bezvládně se svezla po dveřích k zemi, kde zůstala nevnímajíc ležet, Ichigovy panenky přejely po krvavé stopě na rohu kliky. Vyplašeně zamrkal na tělo sestry, u jejíž hlavy se rychle začala tvořit krvavá stopa. Konsternovaně k ní udělal krok, ale nakonec se k ní rychle rozeběhnul.

,,Miyo?" Sehnul se k malé sestře, ta však zůstávala dál ležet. Ichigo zmateně zamrkal a začal s ní na zemi třást.
,,Miyo, je ti něco? Já jsem nechtěl! Nee - chan, probuď se!" Vykřikl, když se však krvavá louže pod jejím uchem neustále rozšiřovala, opatrně jí sebral do náručí a panenkami po ní bázlivě zatěkal. Měl strach, že jí zabil, když jí ruka tak bezvládně visela dolů podél těla.
On jí ale nechtěl ublížit! Jenom se hrozně rozzlobil, když se dozvěděl o tom, co na hodině řekla. Chtěl jí jenom postrašit, nechtěl jí tak zbít!
Dveře do dětského pokoje se rozrazily, Ichigovy vystrašené oči padly na otce, který se tam objevil.
Zděšeně sledoval, jak se otcovy panenky zúžily do nebezpečných čárek pod vlnou vzteku, která se jím přehnala jako lavina při pohledu na bezvládnou Miyu v Ichigově náručí. Neuměl si představit jeho reakci na to, že svou maličkou sestřičku možná zabil. Ichigaki však neřekl ani slovo. Dvěma kroky přešel v rychlosti k Ichigovi a vzal si Miyu v bezvědomí od něho, s prásknutím pokojových dveří pak zmizel zase pryč. Ichigo se za nimi zůstal jen ztrnule dívat s pohledem upřeným do zavřených dveří než se konečně vzpamatoval a rozeběhl se za nimi.
,,Miyo!" Vyhrkla vyděšeně Miyu, když Ichigaki snesl jejich dceru v náručí dolů do kuchyně.
Neušel jí pramen dlouhých vlasů, který měla slepený od krve a krvavý pramínek táhnoucí se po jejím krku až k okraji černého trička, do kterého se vpíjel. Urychleně k oběma přiběhla, starostlivě pohladila dcerku po hlavě a zvedla vyděšené oči k Ichigakimu.
,,Ichigaki co se stalo? Jak se jí to přihodilo?!"
Ichigaki ale beze slova přešel dlouhými kroky do vedlejší místnosti a jediným pohybem ruky srazil za pomoci svého loktu přebytečné věci z jídelního stolu na zem. Na něj pak malou Miyu položil, dlaní jí přejel po čele a než se stačila Miyu vůbec nadít, zmizel. Miyu nechápavě zatěkala pohledem kolem sebe, urychleně se ale přemístila k Miye na stole a začala opatrně hledat zdroj jejího neustálého krvácení. Ichigo, který se došoural až ke dveřím jídelny, zůstal raději z poloviny schovaný za rámem dveří. Provinilým pohledem upřeně sledoval svou malou sestru, které tak hrozně ublížil a občas s očima ujel na matku, která pobíhala neustále z jídelny do kuchyně a nazpátek a snažila se zastavit krvácení. Naštěstí se otec za krátký čas zase objevil, tentokrát ale v doprovodu nějaké cizí ženy se stříbrnými vlasy a vysokou, štíhlou postavou.
Ichigo na ní upřel průzračně modré oči, když se sehla nad jeho sestrou a přiložila k jejímu tělíčku obě ruce. Nikdy předtím tu ženu neviděl, ale vypadala hrozně zvláštně ... Hezky. Ichigo měl však plnou hlavu starostí, zda bude Miya v pořádku, stočil tak oči zpátky ke svojí sestřičce a se zatajeným dechem sledoval, co ta žena provádí. Zahlédl však pouze zář zlatavé barvy, která se z pod jejích dlaní linula k hrudníku Miyi a vstupovala do něj.
Ulevilo se mu však, když o pár minut později žena vztáhla ruce nazpátky a s pousmáním oba rodiče ujistila, že Miya bude v pořádku, až se trochu prospí. Neodvážil se ani promluvit, natož ze své pozice vystoupit a jít se na vlastní oči přesvědčit, že už malé nee - chan nic není. Musel se tak spokojit s krátkým pohledem na její spící obličejík, když jí otec zase ze stolu vzal a pronesl kolem něj z jídelny do kuchyně, odkud jí vzal do jejího útulného pokoje, kde jí uložil do postele a nechal jí spát.

sensei - jap. oslovení mistra

Zrození vlka - 6. kapitola

10. ledna 2010 v 1:26 | Embra a Michiyo
VLČÍ PŘÍTEL

Jak se k Arenovi chovaly ostatní děti v Kasai a kdo se dokázal dostat k Arenovi blíž, aby se stal jeho přítelem…
Byla to je jediná dívka! Maličká Mionn, Arenova nevlastní sestřenka.

Jemný vítr poletoval v okolí a čechral koruny stromů, slunce se vyhoupnulo nad Kasai a jeho paprsky hladily každý kout ve vesnici. Byl to teplý, ale příjemný den. A pro Arena byl obzvláště příjemný, měl totiž ještě několik dní volna než se opět vrátí do KO, a tak se snažil užívat si co nejvíce času s matkou, sourozenci a Eronnem. I Karra Arenovy přítomnosti využívala a snažila se synovi poskytnout vše, co by chtěl, problém byl ale v tom, že Aren nebyl jako ostatní děti. Třeba Siyan dokázal po matce chtít cokoli, co uviděl, i když Karra věděla, že za chvilku už to nebude chtít a někde to pohodí, ale on neustále škemral, že tu věc chce! U Sachiko to nebylo tak strašné, ale jako většina dětí nepohrdnula maličkostmi a dárečky, které jí zřídka Karra koupila. Milovala totiž ten rozkošný úsměv Sachiko a vypoulená očíčka, které se leskla nadšením, když jí maminka dárek předávala. U Arena tohle však byl problém, ať by mu Karra nabídnula cokoli, tak by vždycky odmítnul, i kdyby se mu ta věc líbila. Karra se snažila Arenovi občas taky něco koupit, ale nikdy moc dobře nevěděla, co by mu měla přinést a navíc jí docela mrzelo, když jí Aren jen poděkoval a políbil na tvář, a pak s dárkem někam zmizel. Chtěla vidět ty jeho šťastlivá očka, které září očekáváním, když rozbaluje dárek a ten nadšený úsměv, když by zjistil, co mu maminka koupila, ale tohle Aren nikdy neudělal. Slušně poděkoval, a pak se vytratil. Karru však aspoň mohlo trochu hřát to, že Aren každý dárek využíval a ne jako Siyan, který všechny své věci zahodil ihned, jak ho omrzely.

Karra držela maličkou Ayume v náručí a pomalým krokem šla společně s maličkým Arenem vesnicí. Černovláska potřebovala koupit nějaké bylinky a potřebné věci do domácnosti, a tak s dětmi se rozhodla jít na menší nákup do vesnice. Využila právě Arenovy přítomnosti, který měl být ještě pár dní doma a vzala ho sebou, aby mu mohla koupit nějakou drobnost.
"Miláčku, co kdyby jsem se po cestě někde zastavili na jídlo?" Navrhla Karra s úsměvem ke svému synovi, který šel vedle ní.
"Na co máš chuť?" Povzbudivě zamrkala, aby se Aren neostýchal.
Maličký černovlasý chlapec se zamyslel, pohled na okamžik stočil k zemi. "Hahaoya - sama."
"Žádné Hahaoya - sama," opáčila ihned Karra se zvednutým prstem. "Stačí mami." Usmála se opět.
"Mami," špitnul tichým hlasem Aren a zadíval se na matku. "Uvařila bys mi doma rybu? Nechci nikam na jídlo."
"Oo... Aha," udivila se Karra kvůli Arenovy skromnosti, kdyby šla se Siyanem a nebo Sachiko, tak ti by jistě někam chtěli jít, ale Aren ten ne. Občas Karru Arenova skromnost dost udivovala a možná i mrzela. Aren neměl žádné hračky, ale po žádných ani netoužil, měl jen pár věcí a žádné další nechtěl. A pokud něco opravdu chtěl, tak ke svojí prosbě připojil i několik našetřených peněz. Karra z jeho chování byla mimo a párkrát jí to dohnalo i k slzám.
Bylo sice dobré, že Aren nebyl rozmazlený fracek, ale i jeho strašlivá skromnost byla moc.
"Dobře tedy, uvařím ti rybu, až se vrátíme domů, alespoň by sis však mohl vybrat něco pěkného. Siyanovi jsem slíbila, že mu koupím ty lesklé kuličky, co mají v tom obchodu na konci téhle uličky, tak se po cestě taky podívej po něčem pěkném, co by se ti líbilo, ano?" Kývnula Karra hlavou k Arenovi a doufala, že tentokrát Aren na něco narazí, co by se mu zalíbilo.
"Aren - kun, co třeba tohle?" Ukázala Karra na několik předmětů, které se jí v obchůdku zalíbily.
"Gomene, Hahaoya - sa-" zakroutil ihned hlavou jak si uvědomil, co řekl.
Karra si oddychnula, ale přesto se nechtěla jen tak vzdát.
"Jistě, určitě tu bude i něco dalšího pěkného, co bychom mohly koupit."
Po chvilce prohlížení krámku se však Aren ozval. "Mam-"
"Ano, Aren - kun? Narazil jsi na něco pěkného?" Přihnala se Karra s Ayume v náručí k Arenovi.
Chlapec sklopil hlavu a zakroutil s ní.
"Ne, ne... Gomene."
"Ale to přeci nevadí," zasmála se srdečně Karra a volnou rukou pohladila Arena po černých neposedných vlasech.
Poté co tedy koupila aspoň dárek pro Siyana, tak vyšli z krámku a zamířili pro další potřebné věci. Karra se přitom neustále snažila najít dárek pro Arena.
"Co toto Ari?"
Aren však většinou jen zakroutil hlavou a omluvil se.
"A tady to?" Ukazovala právě Arenovi nějaké oblečení.
On si však vždycky uctivě vyslechnul matku a pak odpověděl: "Gomene mami, ale ne."
"A třeba tohle?"
"Ne mami, gomene."
"Nemáš se za co omlouvat, miláčku," sehnula se k němu a vtiskla svému synovi polibek na tvář. Snažila se o to, aby se aspoň Aren netvářil jako kyselý citrón, že nic nevybrali. I když i Karra uvnitř byla skleslá z toho, že si nic Aren nevybral. Byla alespoň rozhodnutá udělat mu skvělý oběd.
"Arene, prosím, počkáš tady chvilku, jen ještě zajdu do toho obchodu koupit něco Sachikom" ukázala na maličký obchod.
"Jistě Hahaoya - sa-"
"Žádné Hahaoya - sama!" Skočila Arenovi do řeči Karra a lehce ho za to oslovení pokárala.
Chlapec lehce zčervenal ve tváři.
"Hai, mami." Špitnul omluvným tónem. "Mohu si vzít na chvilku Ayume, mami?" Zadíval se na maličký uzlík, který Karra držela v náručí.
"No... Ale jistě, stejně se za chvilku vrátím," sklonila se k synovi a opatrně mu podala jeho maličkou sestřičku.
"Za chvilku se vrátím."
Aren pokývnul hlavou a zadíval se za mizející matkou, která zamířila do obchodu. Chlapec k sobě pevně přivinul maličkou sestřičku a zadíval se na ní. Myslel si, že Ayume spinká, ale když se zadíval na ten maličký uzlíček, tak na něj zíraly dvě velké tmavě modré oči, které ho úpěnlivě pozorovaly a po chvilce se maličká sestřička i zasmála.
"Copak, nee-chan?" Pohladil sestřičku po šešulce černých vlásků. Ayume se opět radostně zasmála a vydala pisklavý zvuk.
"Juuu! To je Aren - kun!" Zapištěla nadšeně jedna dívenka, která se svými kamarádkami procházela vesnicí a kousek od nich zaznamenala Arena.
"Sugoi! Se svojí maličkou sestřičkou!" Slastně vzdychnula druhé dívenka ze skupinky.
"Aren - kun!"
"Aren - kun!" Zahleděla se drobná hnědovláska s blondýnkou na chlapce.
Přeci jen, Aren byl velmi pěkný a navíc jako potomek Siakhi byl i dobrou partií. Většinu děvčat však Aren přitahoval kvůli svému vzhledu a uzavřenosti, která působila tajemným dojmem.
"Ieee! Aren - kun!" Nevydržela Maemi jen tak postávat na místě a rozeběhnula se k Arenovi a za ní i zbytek děvčat téhle pětičlenné skupiny.
"Já tam budu první!"
"Ieee! Můj Aren - kun!" Předháněly se děvčata běžící k Arenovi.
"Ne, ne, já tam budu první! Arenek je můj!" Dloubnula Asuka do běžící kamarádky vedle sebe.
Poslední dvě děvčata se taky pošťuchovaly.
"Pust! Pust! Pust Yuki!" Držela hnědovláska svou kamarádku za oblečení, aby nemohla běžet.
"Neee! Já tam chci být dřív!" Zapištěla Yuki, když se jako jedna z posledních, společně s Noriko, dostala k Arenovi.
"Ohayo Aren - kun!" Pozdravily jednohlasně děvčata. Aren, který se díval na Ayume, pomaličku pootočil hlavu doleva a zadíval se na pětici dívek, která tam stála.
"Konichiwa." Pozdravil tichým hlasem Aren a mírně pokývnul hlavou.
"Suuugoi! On je tak perfektní!" Začala nadšeně skoro až slintat blondýnka Hanako.
Ale i další děvčata byla trochu mimo jako třeba Maemi.
"Are-Aren-Aren - kun mě pozdravil." Celá červená neustále opakovala ta stejná slova. "Are-Aren-Aren - kun mě pozdravil."
Dívka s hnědými vlasy vedle ní však našpulila naštvaně rty.
"Kso! To pozdravil mě, Maemi! Ne tebe!" Vypláznula na ní špička jazyka.
"Aren - kun jistě pozdravil mě!" Pustila se do sporu Yuki a začala popichovat Asuku.
"Ne, tebe nezdravil!" Zabručela naštvaně Asuka na Yuki.
"Ha, ha... To tebe nezdravil!" Dloubnula Yuki Ausuku do žeber, která se zatvářila ještě více naštvaně a na oplátku vrazila dlaní do Yuki. "Tebe nezdravil!"
Do sporu se pustila i Hanako: "Máte pravdu, nezdravil vás, ale mě!"
"Ne, ne!" Zaječela hlasitě Yuki a hřbetem ruky si přejela přes lesklé oči, skoro jako kdyby chtěla brečet.
"Brečíš Yuki, protože jsi prohrála?" Zasmála se jízlivě Asuka.
"Aren - kun zdravil mě!" Vzdorovitě zaprotestovala Yuki a tím spustila další hlučné hádky, které se však nelíbily maličké Ayume, které nejdříve zkroutila obličej do smutného úšklebku a pak začala vydávat ztrápené skřeky.
"Ale copak, nee - chan?" Aren stočil pohled od těch praštěných děvčat k sestřičce, pohladil jí po černé šešulce vlásků a bratrsky jí políbil na jemné tvářičce. Jak bylo vidět, Ayume se předtím jen nelíbilo to, že jí ty hloupé holky chtěly brát jejího brášku, protože teď už se zase vesele uculovala.
Hanako, která už se méně zajímala o hádku, zaregistrovala Arenovo mazlení s Ayume, její oči se rozzářily a nadšeně opět zaslintala: "Suuugoi!"
"Jooo, Aren - kun je tak sladký!" Přidala se Maemi a zahleděla se na Arena s Ayume.
"Aren - kun a jeho maličká nee - chan jsou tak rozkošní!" Souhlasně pokyvovala Noriko hlavou.
I Asuka a Yuki se konečně přestaly hádat a obě dvě měly oči jen pro Arena.
"Já chci být na jejím místě." Hlesla Yuki, které oči zářily jako dvě zamilovaná srdíčka.
"Cože?" Otázala se překvapeně zbylá čtyři děvčata.
Yuki zrudla v obličeji a zadívala se na Ayume.
"Chci-chci-chci-chci-být na místě jeho nee - chan!" Vypísknula a stočila pohled k Arenovi, který měl kamenný, skoro až vražedný výraz ve tváři. Nebo tak to aspoň Yuki přišlo.
"Aha," hlesnula stále podiveně Asuka, ostatním dívkám to však tak divné nepřišlo.
"Já chci taky!" Poskočila radostlivě Maemi při představě být na místě Ayume.
"Aren - kun by mi dal pusu." Zasnila se Noriko.
"SUUUGOI!" Vykřiknuly jednohlasně děvčata.
"Ale Aren - kun by dal pusu jen mně!" Podotknula jízlivě Yuki.
"Ne, ne jen mně!" Opáčila Maemi.
"Mně!" Zavrčela Asuka.
"Aren - kun by vám pusu nikdy nedal, on by jí dal totiž jen mně!" Odfrknula si posměšně Hanako.
"Ne, mně!" Naštvaně do ní dloubnula Noriko.
A tak se děvčata začaly opět hlasitě hádat, které z nich by Aren dal pusu. On zatím stál opodál od nich s maličkou Auyme v náručí a nechápavě sledoval jejich rozhovor.
"Miláčku," ozvalo se po chvíli, když se konečně Karra vrátila z obchodu. Její pohled však ihned dopadl na skupinu haštěřivých děvčat.
"Koho pak to tu máš, Arene?" Otázala se milým tónem Karra svého syna, který však mlčel. Zato děvčata se ihned seskupily u Karry a zadívaly se na ní jako na něco jedinečného.
"Ooo... Siakhi - sama." Vydralo se Yuki udiveně z úst, alespoň se však pouklonila. Stejně jako zbytek děvčat, který zdvořile Karru pozdravil.
"Konichiwa."
"Arene, ty tu máš kamarádky?" Pousmála se Karra na dívky a Arena přitom lehce pohladila po rozcuchaných vlasech.
"Hmmm..." Zabručel na její odpověď jen Aren.
"Kamarádky... Aren - kun," zaslintala Hanako stejně jako Asuka, která však nasadila zasněný výraz. "Kamarádky."
Karra se nad počínáním dívek vtipně zasmála, ale z druhé strany byla ráda, že Aren nebyl pořád sám. I když pochybovala, že s nimi opravdu kamarádil.
"Arene... Jak se jmenují tvoje kamarádky?" Otázala se Karra a pohledem letmo zalétnula k Arenovi, který dále mlčel.
"Já... Já jsem Hanako." Představila se jako první s mírnou poklonou.
"Těší mě, Hanako." Kývnula Karra hlavou a její černé vlasy se mírně zachvěly. Na tváři však vykouzlila kouzelný úsměv, který věnovala i další dívence.
"Yu-Yuki." Špitnula uctivě dívenka.
"Znám tvojí maminku, Yuki - chan," opáčila Karra po chvilce, když si dívenku dobře prohlédnula.
"Ha-hai, Karra - sama. Pracuje v nemocnici stejně jako vy."
Černovláska pokývnula hlavou, že dívenka má pravdu. Její matka však pracovala jen jako pomocná lékařská kunoichi, zato Karra se starala o vážně zraněné, o ty nejtěžší případy.
"Mé jméno je Asuka."
"Taky mě těší, Asuko." Pozdravila další dívenku a pohledem modravých očí pak zalétnula k posledním dvěma dívenkám.
"NorikoMaemi!" Vyhrknuly ve stejnou chvíli, až se nad tím zbytek, tedy kromě Arena, zasmál.
"Těší mě děvčata. Ráda jsem vás poznala."
"Emmm," ozvalo se další nespokojené zabručení maličké Ayume, která zkroutila obličejíček do smutného výrazu.
Aren se tedy ihned začal o sestřičku zajímat a konejšit jí: "Nee - chan."
"Ayume..." Sehnula se k nim i Karra a vzala si ten maličký uzlík k sobě do náručí. "Půjdem domů, miláčku." Pokývnula Karra hlavou k Arenovi, který souhlasil.
"Hai, nee -chan se chce asi spinkat." Poznamenal Aren, když se Ayume přitisknula ke Karře a zavřela svoje drobná očka.
"Za chvilku budeme doma, miláčku." Políbila Karra dcerušku na čelíčku.
"Omluvte nás děvčata, ale už musíme jít."
Dívky souhlasně kývnuly: "SBOHEM, Karra -sama."
"Sbohem." Rozloučil se aspoň Aren a zamířil za matkou s Ayume.
"Sbohem Aren - kun." Zapištěla nadšeně Hanako, Yuki, Asuka, Noriko a Maemi.
Po chvilce, když se konečně vzdálili od děvčat, se Karra naklonila k Arenovi.
"Nemrač se tak Arene, ty děvčata byly roztomilé." Namítnula matka. Aren k tomu však nic neřekl, šel jen mlčky vedle matky domů.

Několik růžových okvětních plátků se sneslo na klidnou hladinu jezírka. Tichá voda se lehce rozvířila do malých kruhů, které proběhnuly po vodní ploše. Zvedl se mírný vítr, který prohrábnul květnaté stromy obklopující jezírko. Vysoká tráva rostoucí podél břehu zašustila a větrná ruka pohladila obrovského šedého vlka. Tahle spící koule ležela stočená do klubka a zabírala velkou plochu travnatého paloučku u jezírka.
Vlk měl hlavu spokojeně položenou na předních packách a hlasitě pochrupoval při svém hlubokém spánku. Nebyl však sám v tomhle rozsáhle parku, nedaleko od něj seděl malý chlapec. Černovlasý kluk si lebedil v trávě a o nohy měl opřené desky. Aren využil volného času svých posledních dnů doma, než se totiž opět vrátí na trénink do KO a zamířil na chvilku do parku.
Na chvilku zvedl obličej od své práce a přelétnul pohledem okolí. Aren měl jisté osobité kouzlo a to mu bylo teprve skoro šest let. Jeho ledově modré oči měly uhrančivý nádech. Navíc se mohl pyšnit temně černými vlasy, které nosil většinou neupraveně rozházené, i přesto prameny trčících vlasů tvořily poměrně elegantní účes. Aren sám o sobě byl velmi pěkný chlapec s jistým sklonem po samotě. A právě tady v parku naše svůj klid pro malování. Pro něco, co ho velmi bavilo.
Jednou rukou si trochu porozcuchal svoje vlasy a zadíval se na papír se svým výtvorem, který ležel na deskách. Jeho pokus o namalování spícího vlka nedopadl zrovna podle jeho představ.
Trochu si oddychnul, když se najednou před ním objevila dívenka s dlouhými bělostnými vlasy. Byla to Arenova nevlastní sestřenka, dcera Arenova strýčka.
Bělovláska seděla kousek od Arena a culila se na něj jako na sluníčko.
"Mionn - chan," pozdravil jí Aren, a pak se zase ztratil za deskami.
"Aren - kun," vyjíknula radostně bělovláska a začala se po čtyřech sápat blíž k Arenovi, až se nakonec usadila vedle něj.
"Copak to děláš?" Přitisknula se Mionn k Arenovi, ruce mu obmotala okolo krku a začala si prohlížet jeho nádherný nákres.
Arenovi se sice ten obrázek nelíbil, ale ve skutečnosti se mu velmi povedl.
"Juuu, to je krásný Arene," zavrněla Mionn a otřela se svou tváří o jeho rameno jako nějaké mazlivé zvířátko.
Aren sice neměl rád děvčata, protože většinou se moc vtírala a stejně se vtírala i Mionn, ale jí jistým směrem měl rád stejně jako její přítomnost.
Nejspíše to bylo tím, že s ní mohl mluvit o čemkoli, navíc ona stejně jako on neměla moc ráda Siakhi. A taky byla jeho sestřenka stejně stará jako on. Pokaždé, když Aren byl v parku, tak trochu doufal, že se Mionn objeví, protože v ní měl jediného přítele.
Mionn pro něj byla člověk, se kterým si mohl povídat o věcech, které ho trápily, mohl si s ní i hrát a dokázal vedle ní jen tak sedět a vnímat ten pocit, že není sám ...

Nevlastní sestřenka Arena

Mionn Siakhi


Hahaoya - sama - jap. zdvořilé oslovení pro matku