Březen 2010

Zrození vlka - 8. kapitola

29. března 2010 v 17:35 | Embra a Michiyo
SIAKHI !

Aren je stále ještě malé dítě, ale nadále pokračuje jeho příprava pro to, aby se jednou stal hlavou svého klanu. Co jsou však členové klanu Siakhi zač?

Stále ještě maličký černovlasý chlapec cupital rychle za svým otcem, který mířil svým dlouhým, ale přitom vznešeným skoro až pyšným krokem směrem k hlavní budově klanu Siakhi. Klanu do, kterého Aren patřil a jak bylo rozhodnuto už před jeho narozením tak právě Aren měl tento klan později vést.
"Chci, abys věděl všechno potřebné o našem klanu, Arene." poznamenal Ilor a letmo se podíval na svého drobného syna, který za ním skoro až utíkal jen, aby se držel vedle otce.
"Hai, otče." souhlasně pokývnul Aren a promluvil uctivým hlasem.
"Kasumi - sama to bude po tobě dožadovat, abys to znal...a navíc jako budoucí vůdce klanu musíš vědět o Siakhi každou maličkost."
"Dobře, otce."
Ilor kývnul hlavou a jeho dlouhé černé vlasy lehce zaplály ve větru, přemýšlel, co všechno je nutné synovi říci o klanu, o historii či o nějakých tradicích.
"Sídlo klanu Siakhi leží v centru Kasai, poblíž srdce vesnice. Tak, abychom měli Hikariho pod dohledem. Navíc náš klan spolupracuje s členy KO, kteří se snaží eliminovat špatné rozhodnutí našeho Hikariho. Klan Siakhi se vždycky snažil chránit naší vesnici a ovlivňovat Hikariho, aby vykonal správné rozhodnutí." opáčil tišším hlasem k synovi, když konečně došli k mohutnému sídlu, k domu patřící rodině Siakhi.
Aren se zadíval na hlavní dveře, které spíše připomínaly bránu. Jeho však zaujaly ornamenty vlků, které byly vyryté do tmavého dřeva. I po vstoupení do sídla si Aren všímal symbolů nesoucí znak vlka. Byly to malby na stěnách, rytiny na podlaze, tkané koberce poseté vlky nebo i svícny nesoucí svíčky byly ozdobené vlkem. Chlapec sice měl vlky rád, ale tohle místo se mu vůbec nezamlouvalo. Většina oken byla zatažených, a proto v celém sídle byla tma, kterou rozráželo jen světlo svíček na chodbách. Navíc Aren tížilo podivné dusno skoro, až zatuchlo hnijící plísně, bylo to skoro jako kdyby dům celý tu už stál předlouhou dobu a celý nyní hnil. Arenovi se z toho podivného zápachu zvedl žaludek, těžce si odkašlal a bolestně zakňučel. Bylo to jak kdyby mu cosi svíralo žaludek, z toho místa mu bylo natolik špatně, že by nejraději zmizel pryč, ale musel poslušně jít za otcem, který se už vydal po schodišti někam do dalšího patra.
"Vezmu tě do knihovny, kde jsou nejdůležitější svitky našeho klanu." oznámil Ilor jen informativně synovi.
"Ha-had," oznámil Aren hekavým hlasem, protože si držel ruku před ústy. Udělal několik rychlých kroků a rukou se zapřel o zábradlí schodiště, když najednou ucítil odpudivou vrstvu prachu. Bylo to jako kdyby ten prach už tam zel několik let. Bylo to jako kdyby ten prach co měl Aren na ruce, ho najednou začal požírat.
"Fuj!" zabručel naštvaně Aren a zatřásl rukou, aby ze sebe ten prach dostal. Nešlo to však dolů! Jako kdyby se prach na ruku nalepil!
"Emmm," nyní však zakňučel a druhou rukou se snažil ze sebe dostat prach. To co se snažil udělat bylo ještě horší, prach se najednou rozlétnul všude a Aren začal neutišeně kýchat.
"ARENE!" ozval se najednou otcův hlas, Ilor který předtím pokračoval do knihovny se vrátil nazpět ke schodišti, když zjistil, že jeho syn za ním není.
"Co tady děláš?!" zavrčel podrážděně na Arena, když ho našel, jak stojí uprostřed schodiště.
Aren lehce vypoulil oči na otce "Já...já jsem," začal chlapec něco mumlat. Nevěděl co má otci říct.
"Měl jsi jít se mnou! Nedivím se, že Kasumi - sama je na tebe tak přísná, když ani nedokážeš pochopit nejjednodušší věci!"
Chlapec byl v šoku, proč na něj najednou otec tak vystartoval a to je kvůli takové prkotině.
"Já...gomene otče,"
"Tady nestačí žádné gomene! Ty se musíš naučit DISCIPLÍNĚ!" skoro až zařval Ilor na svého syna, který se sklopenýma očima zíral k zemi. Nechápal, proč se otec na něj najednou tak zlobil. Vlastně to nechápal nikdy, stávalo se častěji, že se naštval na Arena a začal mu něco vyčítat.
Ale vždyť teď se nic nestalo, Aren sklopil hlavu co nejvíce k zemi a šouravým krokem došel k otci, který si odfrknul a pak bez dalšího slova zamířil chodbou. Chlapec tedy přidal do kroku, aby se neustále držel za otcem, potupně však neustále zíral na dřevenou podlahu domu, která při každém kroku zaskřípala a někdy i zavrzala.
"Dobře, tedy." poznamenal Ilor s pokývnutím a roztáhnul na černém dřevěném stole obrovský svitek na, kterém bylo vypsáno mnoho jmen. Aren se natisknul blíž ke stolu a zadíval se na jména osob, které zde byly vypsány. On sám byl skoro až ve spodním rohu pravé strany.
"Tohle je rodokmen naší rodiny. Jsou zde vypsáni všichni členové našeho vznešeného klanu Siakhi a společně s nimi jsou zde zaznamenáni jejich vlci."
Arenovi oči se lehce zalesknuly, když přejel pohledem po svitku, v jisté části totiž byl pyšný na to, že patří do klanu Siakhi i když ona druhá část klan zase zavrhovala. Pro maličkého chlapce však byla velká čest vědět, že on je něčím důležitým pro rodinu.
"Ukážu ti další svitky, které zde v knihovně nalezneš." stočil Ilor svitek a zamířil s ní k jedné z vysokých polic z, které sundal dalších několik svitků a tyto svitky položil na stůl před Arena.
"Obsahují nejrůznější informace o našem klanu. Částečně o vzniku, o našich schopnostech, ale i rozložení rodiny. Tyto svitky jsou však tajné a jen členové klanu z nich mohou číst." obeznámil Ilor svého syna s touto podmínkou a přitom se na něj lehce zlostně zadíval.
"To co si v nich přečteš, patří jen tobě, ale chci, aby sis je přečetl, protože jako budoucí velitel klanu musíš znát historii naší rodiny. Navíc Kasumi - sama to jistě bude také po tobě dožadovat." dodal a rázně pokývnul hlavou.
"Ha-Hai, otče." ihned opáčil Aren k Ilorovi, aby ho ujistil, že chápe.
"Dobře." opět kývnul Ilor hlavou "Na okamžik tě tu nechám a ty si projdi ty svitky."
Aren raději ihned začala kýváním černé hlavy ujišťovat otce, že chápe jeho pokyny.
"Zůstaneš, ale tady a nikam jinam nepůjdeš." nakázal mu ještě Ilor než se konečně vzdálil a zmizel mezi vysokými policemi knihovny.
Ledově modré oči Arena však ještě nějaký okamžik nedůvěřivě zíraly na ono místo kam otec šel, než svůj pohled stočil k prvnímu svitku. Velmi pomaličku ho roztáhnul na desce stolu a přelétnul první slova, které tam byly napsané.
Klan Siakhi je jedním ze starších klanů.
"Jeden ze starších klanu Kasai." tiše si pro sebe chlapec zopakoval, aby si onu informaci lépe zapamatoval. A poté se opět začetl do svitku.
Nepatří sice k nejstarším klanům, ale dokázal si vytvořit osobitý názor na politiku. Dlouho neměli žádnou specializaci...
"I když patří mezi starší tak není nejstarší." trochu udiveně zabrblal. "Ale vždycky měl klan osobitý názor na politiku. Bohužel však chyběla specializace."
Netrvalo však dlouho a počali žárlit na ostatní klany.
Potřebovali být silnější...
"Žárlili na všechny ostatní klany v Kasai." horentně přejížděl modrýma očima po svitku a četl další řádky onoho textu.
Překáželi jim všechny klany, neměli je rádi, kdyby mohli nejspíše by se je všechny pokusili vyvraždit, ale naštěstí měli dostatek zdravého rozumu, aby nespáchali jistou sebevraždu.
"Klany...klany Kasai. Které to vlastně jsou." oprostil se na okamžik Aren od textu a zahleděl se někam mimo. On sám však si nemohl vzpomenout ani ne jeden klan v Kasai.
Po dvacet let se snažili vytvořit neporazitelnou zbraň… Perfektního Shinobiho, který by nesl jméno Siakhi.
"A poté po dvaceti letech se jim to povedlo. Ale?" Aren trochu nechápal všechny ty slova, které ve svitku stály, přeci on sám byl ještě malé dítě, které nedokázalo vše pochopit.
Nespokojeně si něco zabručel a zahleděl se na další část svitku, když se po jeho pravici někdo objevil.
"Otče já," hlesnul černovlasý mladík a pomaličku zvednul ledově modré oči k osobě v domnění, že se navrátil k němu otec, ale nebyl to on.
"Shinza - Ojiisan!" rychle se Aren opravil, když se jeho oči zadívaly na černovlasého muže se statnými rysy jak v obličeji, ale i mohutným tělem.

Dědeček Arena, otec Ilora

shinzui.blog.cz

Shinzaburo Siakhi


"Arene." poznamenal chlapcův dědeček a sjel Arena dlouhým pronikavým pohledem.
Mladík jen vyčkával a trochu napnutě dědečka pozoroval. Narozdíl od jeho babičky, Kasumi - sama, měl Aren svého dědu docela i rád, protože občas mu připomínal otcovu lepší stránku.
"Otec tě tu nechal, aby sis osvětlil něco o našem klanu?" otázal se Shinzaburo chlapce, i když znal odpověď.
"Hai," kývnul Aren urychleně hlavou, ale celou dobu lpět na dědovi ledově modrýma očkama.
"To je dobře." lehce se pousmál Shinzaburo i když jeho smích nezněl nějak příjemně, nýbrž dědův hlas byl velmi hrubý skoro až skřípavý.
"Hm," souhlasně něco zabručel Aren a sledoval každý dědův pohyb.
"Je to jednoduché, Ilor - Arene." odfrknul si Shinzaburo a došel okolo stolu k Arenovi.
"Klan Siakhi nebo jak říkám já rodina, patří mezi starší v Kasai. Naše rodina, dříve před schopností spojením s vlky, se snažila o dobré postavení ve vesnici. Každý ze Siakhi se snažil být co nejschopnějším Siakhim. Sice jsme neměli vlky, ale měli jsme schopnost nejsilnějšího elementu a to Katonu, neboli ohně."
Shinzaburo mluvil pomalým, ale bujným hlasem, který Arena zaujal, takže chlapec napnutě poslouchal.
"Až po delší době se nám povedlo uzavřít smlouvu s vlčí rodinou Kaghero. Nebudu ti říkat, jak k tomu došlo, to pro tvoje ouška zatím není. Ale od té doby jsme svázaní s generací této rodiny a oni s námi. Každý nový potomek rodiny, tehdy když se mu na ruce objeví znamení vlka tak je připraven na spojení."
Aren v ten okamžik zatáhnul za svou černou košili a vyhrnul si rukáv, až k pravému předloktí kde bylo ono tetování vlka.
"Toto znamení ti dá sám onen vlk. Před spojením se však objeví prvotní náznak a v ten okamžik se ví, že je Siakhi připraven ke spojení." poznamenal Shinzaburo ihned jak si všimnul chlapcovo počínání.
"Je samozřejmě mnoho jiných věcí, které o Siakhi nevíš. Stejně tak jako o naší historii je toho více, ale prozatím bys s tím neměl zatěžovat svou malou hlavu." položil děda mohutnou dlaň na Arenovu hlavu a prohrábnul jeho havranově černé vlasy.
"Arene." ozvalo se opět, ale tentokrát se mezi policemi knihovny objevil konečně Ilor.
"Otče." ihned hlesnul Aren.
"Ilore."
"Chichioya - sama." pokývnul Ilor ke svému otci stejně jak Shinzaburo pozdravil kývnutím syna.
"Měli bychom jít, Arene." odvrátil Ilor oči od otce k e svému synovi.
"Hai, otče." souhlasil Aren a otočil se k dědovi "Sbohem, Ojiisan."
"Sbohem Arene, třeba se brzy zase uvidíme." podotknul Shinzaburo a vtisknul chlapci do náručí několik svitků se slovy "To jsou klany Kasai, Kasumi se jistě na ně bude ptát."
Po těchto slovech se Shinzaburo jak s Arenem i Ilorem rozloučil a zmizel. Aren se však ještě letmo díval za odcházejícím dědou, který mu někdy dokázal být velmi sympatický. Po chvilce se však připojil k otci a společně zamířili z domu klanu Siakhi.

Ojiisan- dědeček
Chichioya- otec

Vlčí slzy - 1. kapitola

27. března 2010 v 22:52 | Embra a Michiyo
RODINA SIARRO

Jedna spokojená rodiny v Raikou no Mura. Jaký byl jejich život, než přišel jistý zlom...

Hřejivé slunce, které občas rozrazilo pochmurné mračno, které se vznášelo nad Raikou no Mura, se ještě nevyhoupnulo na obzoru, ale po prostorném domě se už nyní ozývaly dupavé kroky malého tvora, který tu pobíhal.
Byl to asi tak tříletý, velmi hubený chlapec se špinavě bílými vlasy, které spíše připomínaly šeď. Kiryu, onen malý chlapec měl už od malička spíše našedlé vlasy po otci, než sněhově bělostné po matce.
Chlapec běhal naboso po domě sem a tam a neustále se rozhlížel okolo sebe, jako kdyby něco hledal. Velmi obratně seběhnul po schodech, až za ním plandalo ve vzduchu jeho pyžamo do, kterého byl stále oblečen, stejně tak i jeho delší vlasy poskakovaly ve vzduchu jak Kiryu pobíhal po místnosti.
"Nichi- chan!" zakřičel chlapec, když doběhnul po prostorné kuchyně a začal se rozhlížet i zde. Nikde však nikdo nebyl.
"No tak, Nichi - chan!" zapištěl opět Kiryu a přisunul si židli ke kuchyňské lince, aby překontroloval i možnost, že byla schovaná někde výš.
Hledal všude, ale nikde nemohl svojí Nichi - chan najít. Posmutně opět zastrčil židli k stolu, který stál uprostřed místnosti a posmutně si oddechnul, když si konečně povšimnul osoby, které stála ve dveřích kuchyně a chlapce už velmi dlouho pozorovala.
Byla to žena velmi jemných, možná by se dalo říct i dětských rysů. Byla však velmi krásná a z jejího pohledu čišela dobrota, která se zrcadlila v jejím milém úsměvu, kterým se právě usmívala na svého syna.
"Copak se děje, Kiryu?" došla ke svému chlapci, kterého si přitáhnula k sobě do náručí, něžně ho políbila na čelo a prohrábnula mu rozcuchané vlasy.
Kiryu jen něco zakňučel a natisknul se na matku, aby jí mohl obejmout. Miloval ty okamžiky, kdy se mohl tulit k matce a jen spokojeně poslouchat její příjemný hlas.
"Nichi - chan zmizela." hlesnul tiše chlapec do matčiných vlasů, které lehce projížděl svojí drobnou ručičkou, protože miloval jejich hebkost, ale i příjemnou květinovou vůni.
"Ale jistě tu někde bude miláčku." poznamenala žena a zamrkala na chlapce.
"Co, kdyby jsem se po ní šli podívat." dodala ještě Kiryova matka a když chlapec pokývnul hlavou na souhlas tak se společně vydali domem a to do horního pokoje, který patřil právě Kiryovi.
"Mami," špitnul bělovlasý syn.
"Ano, Kiryu?" ještě o něco více se žena pousmála na chlapce.
"V pokoji jsem se díval, ale Nichi - chan tam nebyla." našpulil rty v náznaku smutku možná nějakého trucování a lehce si odfrknul.
"Nu, ale tak se tam aspoň podíváme." přejela hřbetem ruky po Kiryově tváři a lehce zatlačila na dveře dětského pokojíku.
Byl to prostorný a velmi pěkně vybavený pokoj, který byl vymalován příjemně zelenou barvou.
Uprostřed pokoje byla prostorná postel s nočním stolkem na, kterém leželo několik málo hraček.
Celý pokoj byl upravený, uklizený a světlo do této příjemně vyhlížející místnosti přicházelo oknem po levici.
Kiryova matka, Zira usadila chlapce na okraji postele a došla k oknu, které ladným pohybem otevřela, aby do místnosti pustila čerstvý vzduch a světlo.
"Ale tady není." opět hlesnul Kiryu, který se rozhlížel do stran a nakonec se zadíval na matku.
"Musíme chviličku počkat, miláčku." lehce se naklonila Zira z okna a rozhlédnula se než hlasitě zavolala "Nichi!"
Nic se však nestalo a tak Zira zavolala ještě jednou, pořád však nic.
"Není." zakňučel Kiryu a zatnutými dlaněmi si začal žmoulat oči.
"Ale, Kiryu." sklonila se k němu Zira a opět ho něžně pohladila, když se konečně ozvalo hlasité mňoukání a na parapetu okna se objevila černá kočka.
"NICHI - CHAN!" vyskočil radostně Kiryu na nohy a rozeběhnul se k oknu na, kterém Nichi - chan, neboli černá kočka, seděla a čekala na svého pána.
"Říkala jsem ti, že se objevím."
Kiryu však další slova matky už nezaznamenal, protože se začal mazlit s černou kočičkou, která ihned jak se dostala do rukou svého pána tak začala spokojeně bručet a přít.

matka Kirya
shinzui.blog.cz

Zira Siarro

Zira tedy zanechala Kirya s Nichi - chan, aby si společně hráli a ona sama zamířila nazpět do ložnice na konci chodby. Přeci jen bylo ještě brzké ráno, a i když ona sama si nepřipadala unavená tak věděla, že v ložnici na ni někdo čeká. Tiše tedy vklouznula do místnosti a pomalými kroky došla k posteli na, které ležel její manžel.
Měl šedé vlasy, stejné jako jejich syn. Jeho obličej měl ostré rysy, ale i přesto vypadal poměrně sympaticky.
Bělovláska se lehce pousmála a spokojeně se uvelebila vedle svého manžela, který podle jejích dojmů nejspíše ještě spal. To však nebyla pravda.
Ihned jak Zira zalehnula do měkké postele tak ucítila jak se jeho ruce obtočily okolo ní a drobounkou ženu si k sobě muž přitáhnul.
"Dobré ráno, Kyosuke." špitnula Zira a zadívala se na svého muže, který pomaličku otevřel temně modré oči a lehce se pousmál.
"Ziro," hlesnul svým drsnějším hlasem a naklonil se ke své ženě, aby jí mohl políbit na měkkém krčku.
"Ale no tak, Kyosuke." zasmála se Zira, nýbrž namísto jednoho polibku jí muž začala dlouze líbat.
"Kyosuke." dloubnula po chvilce Zira do manžela, který pomaličku se přesunul z jejího krku na hebký hrudník a jeho dlaň, obzvláště prstíky začaly stahovat Ziry košilku níž a níž.
"Kyosuke." zabručela Zira po chvilce, kdy se její manžel i po několikátém dloubnutí nepřestal zajímat o její poprsí.
"Ano?" zvedl pomaličku oči a zadíval se na Ziru, která měla narůžovělé tváře.
"Tobě to v noci nestačilo?" trucovitě se nadmula Zira a zahleděla se na Kyosukeho.
"No," prohrábnul si šedé vlasy Kyosuke a nasadil andělský výraz ve tváři. "A co když nestačilo?" protáhnul tichým hlasem.
"Nestačilo?" opáčila udiveně Zira a vypoulila oči na manžela.
"Stačilo, ale..."
"Ale?" poznamenala opět Zira.
"Ale s tebou bych mohl pořád." sklonil hlavu k bělovlásce a lehce jí políbil na rtech.
"Kyosuke!" dloubnula Zira do manžela, ale lehce se pousmála. "Miluju Tě."
"Neříkej."
"Kyosuke!" obdařila Zira Kyosukeho dalším dloubnutím. On se však jen radostně pousmál a věnoval svojí manželce další polibek "Miluju Tě." tiše jí šeptnul, než se k ní na pevnou natisknul a začal jí vášnivě líbat.

otec Kirya
shinzui.blog.cz


Kyosuke Siarro


Nová krev - 5. kapitola

13. března 2010 v 1:11 | Embra a Michiyo
VLČÍ ŠTĚNĚ

Miya se takříkajíc znovuzrodila po incidentu se svým bratrem, jak už u ní ovšem bývá zvykem, na všechno už dávno zapomněla a tak si užívá splečné chvilky s Ichigem, když jsou rodiče odvolání na misi ...

Bylo ještě časné ráno, když se za dveřmi pokoje ozvalo tiché škrábání, jako by se do pokoje dobývalo nějaké zvířátko. Namísto drápů to však byly nehty malé Miyi, která se chtěla dostat do místnosti, nejprve ale zkoušela, jestli je už Ichigo vzhůru. Přeci jen vstala velmi brzo a když byli rodiče na misi jako v tuhle chvíli, spával Ichigo s velkou radostí i o několik hodin déle, než obvykle. A protože Miya věděla, že do jeho pokoje nesmí, dokud jí nevyzve, pokaždé na jeho dveře nejprve zaškrábala místo zaklepání a až poté tam vlezla, ať už jí Ichigo pozval nebo ne. Stejně tak tomu bylo i teď.
Miya postávala za dveřmi bratrova pokoje, ucho nalepené na dřevě a čekala, jestli se jí Ichigo ozve. Když se jí ale nedostala žádná odpověď, jednoduše sáhla po klice a do místnosti proklouzla. Světle modrýma očima přejela po pečlivě uklizeném pokoji, kde kromě několika kousků nábytku ze tmavého dřeva a tmavě modrých závěsů s potahy z těžkého sametu, nebylo vůbec nic. Ichigovi však taková jednoduchost dohromady s pohodlím naprosto vyhovovala. Nepotřeboval mít spoustu věcí a nebyl ani jako Miya zapálený pro všechno barevné či cetky, kterými mohl svůj pokoj vyzdobit. Jediné, co se v něm našlo, bylo pár fotek a obrázků visících na zdi, jež mu s nadšením nakreslila sestra.
Dívenka si schovala ústa za malé dlaně, do kterých se tiše zachichotala při pohledu na tvrdě spícího bratra na posteli, to už se k němu však po špičkách donesla a bez sebemenšího varování po něm rozjařeně skočila. Ichigo sebou leknutím škubnul, protože mu však Miya ležela částečně i na hlavě, nemohl s ní vůbec pohnout. Pouze tak zamával rukama a rozmrzele na ní cosi brouknul.
,,Onii - kun! Co budeme dělat? Zítra se vrátí maminka s tatínkem, musíme uklidit, aby měli radost!" Přitiskla se Miya tvářičkou k Ichigovým černým vlasům a se zavrněním se o ně něžně otřela.
,,Mi- yo." Zabručel rozespalý Ichigo nanovo, konečně ale mohl alespoň otevřít oko a trochu i pohnout s hlavou.
,,Co Ichigo?" Naklonila se Miya k němu, aby mu viděla do obličeje. To, že neustále seděla na bratrových zádech, jí vůbec nevadilo.
,,Jsi malá, otravná-" Ichigo se uprostřed věty zarazil. Jeho pohled byl momentálně upřený do Miyiných světlounkých očí, jak k němu byla vzhůru nohama sehnutá. Nakonec jí jen uchopil za drobné zápěstí a stáhnul jí ze sebe. Miya s vypísknutím sjela vedle Ichiga, okamžitě se však začala chichotat a drobným tělíčkem se na bratra přitiskla.
,,Tak co jsem, onii - kun? Malá, otravná ...?" Zamrkala na něj Miya smutně. Ichigo však pouze trhnul hlavou lehce do strany, paží objal Miyu kolem pasu a s nadzvednutím se jí přitáhl pod sebe. Miya na něj upřela veliké, dychtivé oči. Obvykle, když jí Ichigo stáhnul k sobě, nechal se od ní bez protestů muchlat nebo se s ní mazlil stejně tak jako se mazlila pokaždé ona s ním. Ichigo se nad jejím natěšeným obličejem krátce pousmál.
,,Jsi trubka, nee - chan." Odpověděl na její otázku s úsměvem, částečně si na drobnou Miyu lehl a vtiskl jí pusu na kulatou tvářičku. Miya se šťastně zavrtěla, ručky obtočila kolem Ichigova krku a nenechavými prstíky se vpletla do bratrových delších vlasů, které nosíval stažené v miniaturním culíku. Ichigo si opřel tvář o tu její a mazlivě se o ní začal otírat.
,,Ichigo, máš mě rád? I když jsem ta- trubka?" Zavrněla Miya, když se o Ichiga otírala stejně urputně jako on o ní.
,,Samozřejmě, že tě mám rád, Miyuško. Jsi moje malá nee - chan," zvedl Ichigo polorozcuchanou hlavu a kývnul na souhlas. Miyi očka se radostně rozjiskřila, natáhla k bratrovi hlavu a vlepila mu dlouhou, sladku pusu přímo na rty. Ichigo se na ní mile usmál.
,,Červenáš jak malina, nee - chan," dloubnul do ní nosem, když se trochu začervenala. Miya našpulila uraženě rty.
,,Nemám ráda maliny, onii - kun!"
,,Ale chutnáš jako malina, i tak červenáš," vyplázl na ní Ichigo provokativně jazyk. Miya se nespokojeně ošila.
,,Nechci být jako malina! Mám raději jahody!" Zvedla důrazně malý prstík, což Ichiga rozesmálo. Dívenku to však ještě více popudilo, když si opřel hlavu vedle jejího krku a začal se hlasitě smát.
,,Ichigo!" Dloubla do něho prstíkem, protože se ale bratr smál dál, začala do něj šťouchat pravidelně.
,,M- Miyo ..." Smál se Ichigo už spíše z jejího neustálého dloubání připomínající datla klepajícího do kmene stromu. ,,Nech toho."
Miya konečně přestala s útočením na Ichigův bok, nechala splasknout svoje tvářičky a obtočila pro změnu ruce okolo Ichigova pasu. Obličej přitiskla na jeho hrudník a zavrněla.
,,Tak co budeme dělat, Ichigo?" Zvedla k němu pohled, i když se pod ním stále tiskla na jeho hubené tělo.
,,Uklidíme a pak půjdeme do lesa nasbírat nějakou smůlu," odpověděl už konečně Ichigo na její dotěrnou otázku, opatrně se však svezl i se sestrou na bok a dlaní jí pohladil po dlouhých, hnědých vlasech.
,,A ne, že budeš zase jako čuně, Miyo," napomenul sestru raději předem, když si vzpomněl na poslední sbírání smůly za její asistence. Nebyl si tehdy totiž jistý, zda měla jeho sestra na sobě červené a nebo černé tričko, když do lesa šli. Miya ze sebe vydala tlumené zamručení na znamení nesouhlasu, pomalu se však vyplazila až k obličeji Ichiga a špičkou drobného nosíku se otřela o jeho.
,,Nejsem žádné čuně, onii - kun. Jen nejsem tak šikovná jako ty."
,,Aha. Proto se neustále někde válíš, lezeš a domů chodíš umazaná od hlavy až k patě, i když je všude led a sníh," natočil Ichigo mírně obličej a něžně Miyu do špičky nosíku kousl. Miye znovu zahořely tváře červení, věděla, že má bratr pravdu. Většinou po každé procházce venku přišla celá špinavá. Už jen proto začala raději kimona schovávat ve skříni a na obyčejné nošení si brala dlouhá trička s kalhotami.
Ichigo na její červenání neřekl už nic. Jen se k sestře s příjemným úsměvem více přitulil a ve správném okamžiku jí přitiskl rty ke krku. Vzápětí se Miya začala hlasitě chichotat a divoce vedle Ichiga svíjet, když jí tlačením vzduchu skrz rty kůži na krku rozbrnil a ta jí začala mravenčit.

,,Ichigo! Ichigo! Tak už pojď! Za pár hodin bude už tma!" Zavolala Miya do domu, když netrpělivě přešlapovala na prahu zadních dveří, které vedli do malé zadní zahrady, kterou lemovaly stromy patřící hustému lesu.
Ráda tam s Ichigem chodila, jakmile se ale venku snesla noc, do lesa ani k němu nesměl žádný z nich. Potulovali se tam hladoví vlci a i když Miya nikdy žádného neviděla, měla z nich částečně strach. Když u ní byl ovšem Ichigo, neměla se čeho bát. Sice byl starší jen o málo než ona, Miya v něm však viděla svého velkého bratra, který jí vždycky dokázal ochránit.
,,Vždyť už jdu, nee - chan," objevil se Ichigo konečně u ní, prsty jí chytil za jeden culík, které si na něm Miya vyprosila, a lehce jí za něj zatahal. Miya nadšeně poskočila, ručkou chňapla Ichiga za dlaň a začala cupitat přes zasněženou zahradu do lesa. Už po pár krocích se však odněkud ozvalo táhlé zavytí. Miya vyplašeně ztrnula, křečovitě sevřela bratrovu dlaň a upřela k němu jasně modré oči.
,,Ichi ... To byl nějaký vlk?"
,,Uklidni se, Miyo. Bylo to daleko," hlesnul k ní Ichigo na odpověď a bez většího zájmu zamířil k jednomu z míst, kde mohli snadno získat ze stromů smůlu. Po pár krocích se však ozvalo další zavytí.
,,Ichi! Tohle je nějaké divné vytí," zašeptala Miya s očima rozevřenýma dokořán. Ichigo se krátce zaposlouchal do ticha lesa, které po pár minutách protnulo další táhlé vytí.
,,Zní to jako malé štěně," konstatoval nakonec. Po pár krocích se zastavil před jedním stromem a pohledem začal zkoumat, kde je kůra stromu nejslabší. Miya k bratrovi upřela tázavé oči.
,,Stěně? Myslíš vlčí štěně, nii - kun?"
,,Jaké jiné? V lese se moc psů nepotuluje," pokývl Ichigo hlavou, z kapsy kalhot vylovil malý nožík a ostrou špičkou zajel lehce pod kůru. Miya dvakrát zamrkala.
,,A co když se ztratilo? Třeba ještě úplně maličké a teď neví, kde má rodiče," zatahala bratra za tričko, když další zavytí znělo spíše jako bolestné kňučení.
,,A co já s tím, nee - chan? Mám ho snad najít a jít ho vrátit k vlkům? Vždyť by mě roztrhali na kusy," odpověděl Ichigo bez zájmu. Miya s plachým pohledem zavrtěla hlavou, po dalších dvou kňučivých zavytí už však nevydržela jen tak stát na místě a rozeběhla se směrem, ze kterého ty zvuky vycházely. Ichigo se okamžitě rozeběhl za ní.
Oba se tak dostali o několik metrů hlouběji do lesa více na západ, kam jindy nechodili. Ichigo přejel očima po stromech rostoucích blízko sebe, les tu byl mnohem hustší než na začátku u jejich zahrady. Nespouštěl však oči hlavně z Miyi, která se snažila najít zdroj toho tíživého kníkání. To jí zavedlo až k pichlavému křoví, za nímž se ukrývala malá mýtinka.

,,Onii - kun, podívej! To je malé vlče!" Vypískla Miya tiše, když se prodrala křovinou na druhou stranu. Ichigo s menšími obtížemi proklouzl za ní, narozdíl od Miyi si však odnesl jen pár krvavých škrábanců na předloktí od ostrých trnů. Miya si na několika místech natrhla oblečení, poškrábaná přitom byla i na obličeji. Její velké oči však lpěly na malém stříbrném vlčeti, které sedělo uprostřed mýtiny a s kňučením se snažilo vyprostit packu z nějaké pasti. S příchodem neznámých dětí se však postavilo na zbývající tři packy, divoce sebou škublo a bolestivě zakňučelo, když se ocel zaryla ještě hlouběji do masa jeho poraněné nohy. Miya přejela pohledem k bratrovi.
Chtěla tomu vlčkovi pomoci, bylo jí ho líto, když se tam tak zraněný zmítal a kníkal, měla však hrozný strach, že když k němu půjde, pokouše jí. Ichigo se na chycené zvíře dlouze zadíval ledově modrými oči, nakonec pustil ruku sestry, za kterou jí uchopil a pomalými kroky zamířil ke štěněti.
Jakmile malý vlk zbystřil, že se k němu jedno z těch dvounohých stvoření blíží, sklopilo uši k hlavě, útočně se přikrčilo, jak jen mu to zraněná packa dovolila, a výstražně na Ichiga zavrčel. Miya si zakryla ústa sevřenou pěstičkou, doširoka rozevřenými oči přitom sledovala, jak šel Ichigo i přes vlčkovo výhružné vrčení dál. Nechtěla, aby bratra pokousal, stejně tak ale nechtěla, aby tam uvězněný zůstal trpět.
Ichigo došel až k železné pasti. Vlče, které poznalo, že ho svým vzteklým vrčením nezastraší, plaše stáhlo ocas mezi nohy, přikrčilo se k zemi a bojácně na Ichiga zakňučelo. Chlapec se pouze sehl k železné pasti, dotkl se jí dvěma prsty a během krátkého okamžiku ji celou zmrazil. S trochou síly pak okovy uvolnil, štěně z nich okamžitě vytáhlo zraněnou packu a s posazením se na zem si jí začalo s kňučením olizovat. Miya, která celému zásahu přihlížela, se konečně odvážila přiblížit o pár kroků blíž.
,,Onii - kun, ten vlček je zraněný. Vezmeme ho domů a já ho tam ošetřím," chytila Ichiga za rukáv černého trička. Chlapec se na ní krátce podíval, nakonec ale jen přikývl na souhlas a hbitým pohybem malé, umlousané vlče chytil a vytáhl do náruče. Zvíře se pokusilo v první okamžik utéci, když ho však ichigo svíral až příliš pevně, pozvolna přestalo zadními tlapami bezmocně hrabat ve vzduchu a jen ke svému zachránci upřelo kulaté oči. Miya okamžitě zatlačila na bratra, aby se co nejrychleji vrátili zpátky. Teď už z vlčího štěněte neměla strach. Když ho Ichigo pevně svíral a vlček se nesnažil ani bránit, byla odhodlaná mu krvácející packu ošetřit a postarat se o něho na tak dlouho, dokud nebude schopné zase se vrátit k ostatním. Ichigo koutkem oka pohlédl na sestřiny jiskřící oči.
Znal tenhle její pohled. I když to Miya sama ještě nevěděla, Ichigovi bylo už dopředu jasné, že tohle vlče s medově zlatými oči se do lesa už nikdy nevrátí.
Nalezené vlče

Shiro


Na druhý den se Miyu s Ichigakim vrátili předčasně z mise ještě za tmy, kdy obě děti spaly.
Ichigaki se s krátkým nahlédnutím do pokojů ujistil, že Miya i Ichigo tvrdě spí a tiše pak vklouzl do kupelny patřící k ložnici, kde Miyu připravovala společnou koupel na uvolnění.
,,Spí jako zabití. Kdo ví, co tu ti dva prováděli, když jsme byli pryč," obmotal paže kolem pasu svojí ženy a krátce jí políbil mezi černé vlasy.
,,Dům stojí, v okolí se taky nezdálo, že by někdo něco zbořil. Nejspíše byli hodní," pousmála se nad jeho poznámkou Miyu, natočila k Ichigakimu hlavu a zadívala se do jeho obličeje dlouhým pohledem. Ichigaki udělal grimasu.
,,Spíše jsi chtěla říci, že Miya prováděla kdejaké lumpárny a Ichigo jí krotil. Já vážně nevím, jak jí to odnaučit, aniž bych na ní musel být přísný. Je to malý ďábel."
,,Je jen trochu živější, Ichigaki. Nic víc. Nakonec z toho třeba vyroste," popíchla ho Miyu lehce loktem do hrudníku s potutelným úsměvem. Ichigaki se na ní nedůvěřivě zadíval.
,,Jestli z toho vyroste stejným způsobem jako její matka, lituju všechny, se kterými se kdy potká," odfrkl si, vzápětí mu však hlava cukla dopředu, jak mu Miyu vstřelila pohlavek.
,,A že se ti to na její matce tak líbilo, hm?" Přimhouřila nebezpečně oči. Namísto odpovědi po ní však Ichigaki koukl pouze koutkem oka a s náhlým zájmem se začal zabývat svrškem jejího temně fialového kimona. Vždycky nemohl odolat nenápadnému okukování jejích nohou, které ve krátkém kimonu vynikaly stejně tak jako její postava, ze všeho nejvíce s pohledem však ulpíval na jejím zadečku, který se pod látkou jen těsně schovával. Miyu si nad náhlou změnou tématu povzdechla, nakonec se ale jen natáhla ke kohoutku a zavřela přísun další vody. Do čisté vody vhodila několik krystalků soli, které jí namíchala sama Miya z několika různých druhů. Fascinovalo jí, jak se v tom její malá dcera dokázala orientovat, i když tomu pořádně ještě ani nerozuměla. Sotva se však naučila číst a psát, poličky i zem v jejím pokoji zaplnily knížky o různých bylinkách a dalších podobných věcech, které jí tolik zajímaly.
Lehce pleskla Ichigakiho přes ruku, která se akorát prodrala pod látku jejího kimona a pohladila jí bříšky prstů po stehnu.
,,Ale Miyu ..." Zamručel k ní Ichigaki něžně a obličejem se jí otřel o černé vlasy. ,,Jen si svléknu svojí ženu, se kterou chci jít do vany a užít si trochu klidu a pohodlí v její přítomnosti."
,,No to určitě," odpověděla mu Miyu s rychlým zapitvořením se, které se jí mihnulo po obličeji, nakonec ale sjela dlaní dolů a uvolnila Ichigakimu cestu. Nemeškal ani vteřinu.
Dlaněmi si Miyu otočil, prsty sjel k provázku převázeném přes černé obi a během několika sekund ho i s ním odkládal na stranu. Miyu k němu upřela ledově modré oči, dlaněmi se ale pouze zapřela o kraj vany a bez jediného pohnutí sledovala, jak ruce jejího manžela ladně zmizely pod látkou kimona, které okamžik na to překrylo zbytek jejích věcí. To Miyu pojala jako výzvu k opětování.
Jen v černých kalhotkách se proklouznutím přitočila za záda svému muži, dlaněmi bez varování vjela přímo pod černou látku uplého trička, jež zdůrazňovalo vyrýsované svaly po celé Ichigakiho hrudi a jediným zatáhnutím ho dostala obratně dolů. Ichigaki vlastně nikdy skutečně nepochopil, jak z něho Miyu bez větších problémů dostáva svršky, když je o hlavu menší než on, pokaždé, když se na to ovšem rozhodl přijít, omámila jeho myšlenky něčím jiným a odvedla tak jeho pozornost stejně jako v tuhle chvíli, když se hebkými rty dlouze otřela o pokožku na jeho páteři. Prsty však směřovala k zapínání kalhot, které v ten okamžik byly jediným, do čeho byl ještě oblečený. Stačil si však uvědomit jenom pohyb látky, která vzápětí sjela až k zemi a vášnivé skousnutí kůže pod jeho lopatkou mezi zuby. Ichigakim projela první vlna zachvění, která symbolizovala horečné vzplanutí. Se druhým, ještě důraznějším kousnutím, se Miyu ocitla usazená na malé bílé skříňce skrývající čisté ručníky.
Ani na vteřinu by žádného z nich v tu chvíli nenapadlo, že o pár hodin později najdou rozcuchanou Miyu v zablácené posteli s umolousaným štěnětem vlka, které na ně bude kulit velké oči stejně tak jako jejich dcera při srdceryvném prošení, aby si to stvoření mohla nechat.

onii - kun - jap. oslovení staršího bratra
nee - chan - ja.p oslovení mladší sestry