1. kapitola

20. června 2010 v 2:29 | Embra a Michiyo

Nový začátek

I když byla už téměř noc, všechna ta barevná světélka, zářící výlohy a masy lidí procházejících se po chodních působili stejně fantasticky jako ve dne.
Bylo to už dlouho, kdy tu byla naposledy; pokud se dobře pamatovala, mohlo jí být sotva deset. Přesto i po těch letech cítila zvláštní atmosféru, jíž na ní Tokyo při každém pohledu z okénka jedoucího auta dýchlo. Nic z toho si však od vystoupení z vlaku neuvědomovala. Necítila ani to lechtivé chvění v žaludku od vzrušení jako po celou cestu z Ósaky do Tokya z nevědomosti, co na ní v jejím novém domově čeká. Jen na krátkou chvíli se její pocity změnily ve šťastné, když se znovu shledala se svou přítelkyní, i ty ale po několika minutách společné cesty vymyzely a nahradily je vzpomínky, neustále se točící kolem jedné jediné věci ... Nebo spíše osoby.

Drobná hnědovláska seděla na úplném konci kůží potažené sedačky v téměř nové a luxusní Audi, čelem se opírala o tabulku chladného skla a z pod přimhouřených víček sledovala, jak do okénka z druhé strany pomalu začaly narážet kapky podzimního deště.
Věděla, že už v okamžik, kdy do toho osudného vlaku nastoupila, začala nová kapitola jejího života, přesto stále nebyla schopná od té předešlé zavřít pomyslné dvěře úplně. Získala toho mnoho, ještě více ale ztratila, a i když to stále někde uvnitř palčivě bolelo, nedokázala se vzdát jedné z nejdůležitějších věcí ve svém životě tak snadno. Alespoň ne ve svých myšlenkách. Možná se tomu snažila ze všech sil vyhýbat, ale ... I tak ho viděla všude.
Stačilo se podívat na temné nebe plné těžkých mraků, z pod kterých občasně vyhlížela některá z jasně zářících hvězd, aby si vybavila jiskrnost v jeho modravých očích a v podvědomí jí nepřestával znět příjemný hlas, jež jí při každém slově hladil po duši.
Sklopila svůj pohled ke dlaním, které měla nečinně složené ve klíně a bříška volně natažených prstů schovala raději do pěstí položených na svých stehnech. I teď pod prsty cítila jemnost a plnost rtů, kterých se mohla ještě před několika dny kdykoliv dotknout.
Teď ale bylo všechno jinak. On byl její minulostí a ona stovky kilometrů daleko. V Tokyu ji čekalo něco nového, neznámého a nejspíše značně bláznivého. Byla sice zvyklá na lepší věci, přesto ale měla uvnitř sebe neklidný pocit, že se tady setká s něčím úplně odlišným od jejího dosavadního a poklidného života. Tokyo bylo město plné života a svět, ve kterém se její přítelkyně pohybovala, byl tím nejšílenějším ze všech.

"Miyo - chan," hlesnula tiše bělovláska, která řídila vůz. Lehce k Miye natočila obličej a přelétnula jí pohledem svých temně modrých očí.
"Jaká byla cesta?" Otázala se s lehkým úsměvem, kterým se snažila podpořit svojí přítelkyni. Miya k ní pomalu natočila hlavu, bledě modré zorničky jí ulpěly na dívce.
,,Bylo to docela příjemné. Ve vlaku je klid," pokývla Miya neurčitě hlavou, ve tváři přitom vynutila mdlý úsměv, který byl však příjemný.
,,Nemusela jsi pro mne jezdit. Přijela bych taxíkem."
"Je samoržejmostí, že jsem pro Tebe přijela, Miyo - chan," kývnula Mionn rázně hlavou a opět se pousmála. Bělostné vlasy jí lehce zavlály sem a tam při onom pokývnutí.
"Nechtěla jsem, aby ses táhnula přes Tokyo."
,,Ale musíš být unavená, máš jistě spoustu práce. Určitě bych se k tobě nějak dostala," namítla slabě Miya, nakonec se nad tím ale jen usmála a odvrátila svou tvář ke přednímu sklu.
,,Děkuju, Mionn. Jsem ti vděčná, že mě u sebe necháš," hlesla tichým hlasem.
"Miyo - chan, ale na Tebe si vždycky čas udělám." Srdečně se pousmála Mionn.
"A já jsem ráda, že nebudu už bydlet sama. Sice je u mne občas bratr, ale s ním není taková zábava jako s Tebou," lehce Miyu dloubnula prstem do žeber poté, co zastavila vůz. Byly totiž na místě. Miya se nad jejím gestem pousmála, využila však přítomnosti její ruky a vděčně jí pohladila po hřbetu ruky.
,,Ráda na nějaký čas vyměním Ichiga za dívčí společnost," uchichtla se. Poté se však odtáhla nazpět ke dveřím na své straně, okénkem se na krátký okamžik zahleděla na dům, u kterého zastavily. Venku už byla ale skutečně tma, neviděla tedy nic víc než siluetu vysoké stavby díky pouličnímu osvětlení.
,,Asi jsme na místě, že?" Otočila se s milým úsměvem na Mionn, rukou nahmatala kliku a otevřela dveře, ze kterých vystoupila na chodník. Opatrně za sebou pak zase zabouchla, přikrčila se pod chladnými kapkami slabého deště a přeběhla ke kufru, kde se nacházela její zavadla. Mionn se trochu rozesmála svým skřípavým hlasem.
"Stejně se tu Kiryu objeví Tě navštívit." Poznamenala, než otevřela dveře auta.
"Jsme tady," pokývnula a rychlými kroky zamířila po chodníčku k domu. Proběhnula mírnou brankou po třech schodech než otevřela domovní dveře.
Dům byl složen ze čtyř velmi moderních a luxusních bytů. Dva byty dole a dva nahoře, Mionn zamířila právě nahoru po schodišti.
"Můžeš kdyžtak jet výtahem, Miyo," ukázala bělovláska na výtah, ona sama však z jistého důvodu šla po schodech.
,,Stále se bojíš výtahů, Mionn?" Vešla za ní Miya do domu s poslední taškou svých věcí na rameni, ostatní už s předstihem poslala k Mionn před několika dny. Výtahy jí nedělaly problémy, stejně jako Mionn ale zamířila ke schodišti. Bylo to jen jedno patro a Miya si ráda protáhla trochu nohy po několika prosezených hodinách ve vlaku a následně v autě. Při výstupu však neustále těkala pohledem po zdech a všem, co bylo v jejich okolí. Dům působil příjemně a přes moderní vzhled útulně, což se Miye velmi líbilo.
,,Tvého bratra jsem už velmi dlouho neviděla. Myslím, že to bude víc jak pět let," zadívala se na zátylek bělovlásky.
"Já se výtahů nebojím," zasyčela nazpět Mionn. "Jen se v nich necítím dobře." Podotknula s potřesením hlavy, mezitím vytáhnula ze své černé kabelky klíče od bytu.
"Kiryu tě jistě rád uvidí."
Vstrčila klíč do zámku a otočila s ním, ozvalo se cvaknutí a dveře bytu se otevřely.
"Vítej, Miyo - chan."

Byt Mionn nebyl extrémně velký, ale spíše příjemně dostačující. Podlaha byla pokrytá dřevem, stěny vymalované bílou, občas červenou barvou. Většina vybavení byla moderní, ale nechyběly tu ani květiny a to buď dlouhé rudé Kaly ve vysokých vázách a nebo květinové dekorace v miskách.
Mionn si odložila svůj černý kabátek u dveří a poté zamířila vlevo do kuchyně, která byla spojena s útulným pokojem pro společnost.
"Vpravo po tom točitém schodišti vyjdeš do podkroví, a tam máš svůj pokoj!" Zakřičela Mionn, která zatím štrachala ovocnou šťávu v lednici. Miya s pokývnutím hlavy vyklouzla z obyčejných tenisek, které měla na nohách a s nejistým okukováním nového příbytku vyrazila po špičkách jako nějaký zloděj za Mionn do kuchyně.
Tašku si odložila hned u dveří ve volném koutě, celá se přitom otočila kolem svojí osy, jak si zaujatě byt Mionn prohlížela.
,,Máš to tu krásné, Mionn - chan. Příliš času tu ale kvůli svojí práci asi netrávíš, že?" Zastavila se a zadívala se na přítelkyni.

"Tady," podala Miye ovocnou šťávu, aby se napila.
"No... Jak kdy. Záleží, kolik je práce, ale poslední dobou jsem neustále pryč kvůli tomu katalogu, co teď fotíme," zívnula si Mionn a přitom si prohrábnula bělostné vlasy, které měla svázané do ležerního drdolu. Obvykle jí však vlasy sahaly až k pasu.
"Snad se ti to bude líbit i tam nahoře, zařídila jsem to tam jak jsem si myslela, že by se ti to mohlo líbit." Pousmála se Mionn a pohledem sklouznula nazpět do lednice.
"Máš jistě hlad, že... Chtělo by to vymyslet, co si dáme k jídlu."
Miya s úsměvem převzala sklenici šťávy, zavrtěla však hlavou na znamení, že hladová není.
,,Můžu ti ale něco uvařit, pokud si budeš přát. Ještě jsem to nezapomněla," nabídla Mionn svůj kuchařský um, který byl poměrně slušný.
,,Akorát mi budeš muset říci, co smíš a co ne, protože jako modelka si asi musíš neustále hlídat postavu," poškrábala se nejistě za krkem. Sama nikdy neuvažovala nad tím, co do sebe dostala, s velkou vášní konzumovala hlavně sladkosti, ačkoliv se svým oborem, který si zvolila pro studium, si správně měla dávat stejný pozor jako Mionn.
"Já nemám hlad, Miyo." Opáčila Mionn a zabouchnula lednici. "Než jsem jela pro Tebe, tak jsem se najedla."
Opět si zívnula, protože začínala být unavená.
"Asi půjdu do koupelny, a pak si lehnout, dneska jsem toho měla moc, ale ráno si popovídáme a někam zajdeme, mám teď dva dny volno." Drobná dívka souhlasně pokývla.
,,Jistě, jen jdi. Také půjdu brzy spát, cesta sem mě trochu znavila," zakývala Miya horlivě hlavou, ucucávajíc šťávu ze sklenice přitom zamířila zpět ke svojí tašce, kterou si ztěžka pehodila přes rameno a zamířila po schodech nahoru do podkroví, kde se měla nacházet její ložnice.
"Dobře, tak tedy oyasuminasai," zívnula si opět Mionn a s mávnutím ruky se rozloučila s Miyou. Její kroky vedly do koupelny, kde si bělovláska dala pořádnou sprchu a poté se dotáhnula do svojí ložnice, která byla vymalována sytě rudou barvou a na stěně tu visely obrazy aktů. Byla tu i pohodlná a široká postel, na kterou se Mionn svalila a po chvilce tvrdě usnula.
,,Oyasumi," odpověděla Miya z podesty, na kterou se po schodech dostala. Přímo před ní byly dveře do její ložnice, opatrně tedy sáhla na kliku a jako by se právě vkrádala k někomu cizému, nahlédla dovnitř. Okamžik na to ale dveře pustila a oněmnělá úžasem zůstala stát na prahu místnosti.

Ložnice byla sladěná v bílé a blankytně modré barvě přesně tak, jak měla Miya ráda, ke všemu se po zdech táhli ve vlnách motýlci, kteří byli naprosto kouzelní. Miya už od malička milovala motýly, ráda nosila doplňky s nimi, měla je jako vzor na některých kouscích oblečení a občas si je i v rozverné náladě čmardala v nejrůznějších barevných variacích do skicáku. Tohle pro ní bylo tedy naprosto úchvatné, snad tam jen postrádala více barev, což bylo jejím velkým zlozvykem. Miya se vždy vyžívala v hodně barevných věcech, její pokoj, ale i kombinace oblečení, podle toho i vypadaly, stačilo si však vybalit osobní věci, které byly poskládané v několika kufrech stojících u zdi a po chvilce tvořivosti byl pro ní pokoj naprosto dokonalý. V tomhle momentě ale byla fascinovaná tím, co pro ní Mionn nachystala. Prostorná postel se spoustou měkkých a nadýchaných polštářků, velká skříň a stolek byly vše, co Miya potřebovala k životu.
Potichu za sebou zavřela, tašku odložila na zem ke dveřím a poloprázdnou sklenici položila na noční stolek vedle postele, do které bezvládně zapadla. Obličej zabořila do příjemně vonícího povlečení, rukou si přitáhla jeden ze saténových polštářků, kterým si podložila bradu a zadívala se nahoru ke stropu, kde se nacházelo nad postelí střešní okno. Mohla tak sledovat kapky deště, které bubnovaly o sklo v nepravidelném rytmu. Společně s tmou venku jí to připomnělo večer, který ztrávila jako většinu dní v muzeu. Večer, kdy se seznámila s Arenem ...

Tenkrát poprchávalo úplně stejně jako tento večer a rovněž byl i konec listopadu, kdy se začalo okolí uchylovat k zimním přípravám.
Miya trávila téměř každé odpoledne po škole v té příjemně vyhlížející galerii ve středu centra, kde přes den proudilo překvapivě dost lidí, prohlížející si obrazy zdejších umělců. Galerie byla ve vlastnictví jednoho mladíka, kterého občas na chodbách potkávala při sběru informací pro svou ročníkovou práci a právě na jeho díla se při ní zaměřila.
Nepatřil sice mezi známé umělce, právě proto byl ale Miye jako objekt pro studii nejsympatičtější. Studoval předtím na stejné škole jako ona, právě tam se s jeho díly i úplně poprvé setkala a hned na poprvé si je i zamilovala. Maloval vskutku překrásně, líbily se jí jeho kompozice, malby i kresby a hlavně osobytý způsob, jakým vyhlížely. Miya sice neměla malbu jako hlavní obor, přesto se v posledním ročníku nižší střední školy rozhodla právě pro ni jako téma na svou práci. A o Arenova díla v ní jevila hlavní zájem.

Pamatovala si přesně tu chvíli, kdy se kvůli práci zdržela v galerii až do samotné zavírací hodiny.
Žádní lidé kromě ní, majitele a uklízečky tam už nebyli a ona byla tak zabraná do svého horlivého čmardání, že si ani neuvědomila, kolik je hodin.
Prostě tam i nadále posedávala na zemi před jedním z nejoblíbenějších obrazů, v klíně měla položený blok a všude kolem ní se povalovaly tužky a pastelky, jak si ho snažila pro svou práci načrtnout. Nebyla sice nijak skvělou kreslířkou a její způsob kresby byl jen zběsilým čáráním kroužků, vlnek, čárek a linek, které dohromady tvořily nějaké tvary, i tak ale nakonec bylo z jejích konečních prací poznat, co se vlastně snažila nakreslit. Vlastně její obrázky trochu připomínaly tvorbu malých dětí nebo alespoň způsob, kterým vznikaly, přesto v sobě skrývaly jisté kouzlo její osobnosti, čímž dokázaly zaujmout.
Její zaujetí nad téměř hotovým náčrtkem obrazu pro svou práci dokázala přerušit až hrozivá rána, která se ozvala sotva pár metrů od ní. Když však zvedla tázavě hlavu a natočila jí po centru hluku, vyděšeně zůstala zírat na ležícího Arena a pastelku, která byla jen kousek od něj. Černovlasý mladík ani nevěděl, jak se vůbec dostal na zem. Jeho poznámky, které předtím držel srovnané v ruce, se rozlétnuly do stran, jak je Aren při pádu upustil. S mírně vypoulenýma očima se ihned posadil na zadek, aby se tam neválel na zemi, a začal sbírat svoje papíry. Miya v mžiku vyskočila na nohy, celá rozpačitá k němu doběhla a dopadla vedle něho na kolena.
,,Gome- gomenasai!" Zajíkla se, velké modré oči měla přitom působily ještě větším dojmem, jak byly od vyplašenosti rozšířené.
,,Je to moje vina! Nestalo- Nestalo se vám nic, Aren - sama?" Začala v rychlosti sbírat papíry, které se povalovaly kolem nich. Neustále však přitom těkala pohledem k sedícímu mladíkovi. Aren si promnul obličej a hlavně oči a po chvilce se zadíval na Miyu. Zprvu jeho pohled byl kamenný, možná skoro až vražedný, po chvilce se ale začal hlasitě smát svým hrubým hlasem. Namísto toho, aby se zlobil, mu to přišlo spíše vtipné.
"Vždyť se nic nestalo," poznamenal Aren k hnědovlásce s pokývnutím. Přetočil se přitom na kolena a natáhnul se k posledním spadlým listům, které si složil do náručí. "Děkuji za pomoc."
Opatrně si od Miyi vzal sesbírané papíry a mile se na ní pousmál. Miya na něho zůstala oněmněle jen s vyjeveným pohledem hledět. Když se však začal nad celu tou situací smát, začaly jí rudnout tváře, nakonec sklopila pohled k zemi a propletla si prsty.
,,Gomenasai ..." Špitla ještě jednou, tentokrát už podstatně tišším hlasem. Když se však ozvalo bouchnutí, jak venku zesílil vítr a narazil do prsklených dveří. Teprve až teď si uvědomila, kolik je vlastně hodin. Ještě vyplašeněji zvedla oči zpátky k Arenovi.
,,Omlouvám se! Netušila jsem, že je už tak pozdě! Já- já odsud hned zmizím, jen si posbírám věci!" Vyhrkla na něho omluvně, okamžitě se přitom dosunula po čtyřech k pastelce, na které Aren uklouzl a rozeběhla se ke svým věcem, které začala házet do své tašky. Cítila se trapně, že tu kvůli ní musel být ještě tak pozdě.
"Není se za co omlouvat, slečno."
Trochu neforemě se vysoukal na nohy a na chvilku se rukou zapřel o zeď. Vypadalo to, jako kdyby něco nebylo v pořádku.
"Nemusíte pospíchat," poznamenal Aren a zvedl na chvilku oči k Miye.
"Stejně tu ještě musím asi hodinu počkat, takže pokud máte rozdělanou nějakou práci, tak si to v klidu dodělejte." Pousmál se ještě jednou Aren a mírně kulhavým krokem zamířil pryč.
"Dneska zavíráme o hodinu později." Prohodil ještě k dívce. Miya k němu zvedla nazpátek pohled ve stejný okamžik, kdy si přehodila svou tašku přes rameno a zvedla se i se zabalenými věcmi ze země. Okamžitě si povšimla kulhavé chůze i nepřirozenosti v držení jeho těla.
,,Aren - sama, počkejte ... !" Vyhrkla, váhavě za ním přitom vykročila. Měla strach, že si kvůli ní nějak ublížil nebo se vážně zranil, vždyť ten pád zněl děsivě a to ho ani neviděla.
S obavami k němu natáhla pravou ruku, lehce ho prsty chytila za předloktí a zadívala se na jeho týl pokrytý temně černými vlasy.
,,Cítíte se- jste v pořádku? Zranil jste se?"
Aren se pomaličku otočil na hnědovlásku, když ho zastavila, upřel na ní ledově modré oči a mírně se pousmál.
"Myslíte tohle?" Podíval se na svojí nohu. "To nic není, staré zranění," prohrábnul si lehce vlasy.
"Občas se to ozve, a pak to takhle dopadá." Nechtěl však tím dívku zatěžovat, a tak zkroutil ústa do úsměvu.
"Jak jsem řekl, dneska máme o hodinu déle otevřeno, takže si klidně můžete vaší práci dodělat." Miya však zavrtěla hlavou.
,,Pomůžu vám, pokud vám to nebude vadit. Mohu to dodělat zítra, beztak sem chodím každý den," zvedla nazpátek pohled k jeho modravým očím a přisunula se k němu drobným tělem blíže, aby se o ní mohl případně opřít.
,,Jmenuji- Jmenuji se Miya. Miya Tori," přdstavila se mu s rozpačitým pousmáním.
"Těší mě... Miyo Tori." Pokývnul Aren hlavou.
"Aren Meadro, ale asi mě znáte, když jste mě oslovila jménem," podíval se Aren na drobounkou Miyu a i když se k němu natisknula, aby mu pomohla a on se o ní mohl zapřít, tak Aren raději zůstával na svých trochu vratkých nohách.
"Mohu se vás zeptat na něco osobního?"

Miya překvapeně zamrkala, pramen hnědých vlasů si z neposlušné ofiny zastrčila dvěma prsty za ucho a pokývla souhlasně hlavou.
,,Jistě. Můžete se zeptat na cokoliv, Aren - sama. Akorát nevím, jestli budu schopná vám odpovědět," vykouzlila v dětském obličeji milý úsměv. Poslední větu však myslela spíše jako žert. Aren se trochu pousmál, ale kývnul souhlasně hlavou.
"Kolik Vám je, Miyo?" Zeptal se, ale po chvilce ještě dodal: "O věk tolik nejde jako o to, jestli řídíte?" Zamrkal na ní ledově modrýma očima.
,,Eee ..."
Miya při jeho otázce nabrala růžovou barvu do tváří. Nevěděla přesný věk Arena, ale vědělo ho alespoň přibližně, takže jí bylo jasné, že oproti němu je jen malé, bezvíznamné pískle.
Otočila svůj obličej i s pohledem přímo před sebe, znovu si přitom rozpačitě zastrčila pramen vlasů za ucho.
,,Já ... Ne, neřídím, ani nemám auto. Je mi teprve patnáct ..." Hlesla sotva slyšitelně.
"Oou... Já- nemyslel jsem tu vůči Vám nějak špatně, Miyo." Začal trochu rozpačitě brblat Aren.
"Omlouvám se, jestli to vyznělo špatně," poškrábal se ve vlasech, ale pak se na Miyu opět zadíval s úsměvem.
"Takže jste studentka... Studentka umění nebo něčeho podobného, mohu-li se zeptat?"
Miya zakývala hlavou.
,,Studuji na stejné škole jako vy před pár lety, Aren - sama," zvedla k němu oči s milým pousmáním.
,,Jsem v posledním ročníku nižší střední, ještě mě čekají dva roky té vyšší a potom mne snad přijmou na Univerzitu," zasnila se na krátký okamžik, během vteřiny si však uvědomila, jak se nejspíše tváří a tak se rychle zase vrátila zpátky do reality s rozpačitým úsměvem.
,,Narozdíl od vás ale studuji všeobecný přehled. Jako ročníkovou práci jsem si vybrala vaše díla."
"Studujete na té stejné škole," zopakoval Aren. "Je to velmi dobrá škola a když se budete snažit, tak se jistě dostanete i na Univerzitu," povzbudil jí Aren úsměvem. Trochu ho však udivilo to, že si vybrala právě jeho práci.
"Proč právě moje díla? Jsou zde o mnohem lepší malíři a zvláště zde v galerii najdete mnoho skvělých umělců... Jestli chcete, ukážu Vám je."
,,A vy snad nejste skvělý umělec, Aren - sama? Vždyť vaše obrazy jsou naprosto kouzelné!" Zamrkala na něho Miya fascinovaně. Vlastně si až teď uvědomovala, s kým se tu vlastně vybavuje a Aren na ní začínal působit stejně šarmantně jako jeho díla.
,,Vybrala jsem si vás, protože se mi vaše obrazy moc líbí. Mají v sobě kouzlo, jenom nevím, jestli je to kouzlo vaší osobnosti a nebo vašeho talentu," přejela si prsty zamyšleně po vlasech až k pevně svázanému uzlu dlouhých hnědých vlasů.
Arena dost udivilo, co Miya řekla, ale raději to nijak nekomentoval.
"Pokud by jste uměla kreslit tak jako mluvit, byla by jste jedna z nejlepších." Podotknul a na chvilku se zastavil. Poškrábal se ve vlasech a zadíval se na hodinky.
"Měl bych se ještě dojít podívat do kanceláře, jestli tam Ichiro nenechal plány na tu novou přestavbu." Přemýšlel nahlas Aren a zahleděl se na chvíli někam do stropu.
"Jestli chvilku počkáte, tak bych Vás rád odvezl domů." Pomaličku se Aren odtáhnul od Miyi. "Jinak děkuji za pomoc, už je to lepší."
Miya překvapeně pootevřela ústa, nevyšla z ní ale ani hláska. Takovou pobídku zrovna nečekala, když se však ozvalo další hrozivé bouchnutí při neustálém narážení větru do prosklených dveří a kapky deště bubnovaly stále agresivněji o sklo, s polknutím na sucho pomalu přikývla hlavou, že počká.
Venku to vypadalo na bouřku a těch se Miya neskutečně bála. Byla alejejí chyba, že se v galerii tolik zdržela, kdyby vyšla tak jako obvykle, stihla by se dostat domů včas. Z druhé strany ale nechtěla zneužívat gentlamanství Arena. Zůstala tak nerozhodně stát na chodbě i potom, co se od ní Aren vzdálil.

Zamířil co nejrychleji do kanceláře, kde si vyzvednul plány, které mu tak zanechal Ichiro, vzal si ještě svojí tašku a černý kabát, který nosil a zamířil nazpět k Miye.
"Můžeme tedy jít. Venku to vypadá na strašnou bouřku," poznamenal Aren a letmo se podíval na Miyu.
"Tady máte," podal jí rozkládací dešník, když konečně došli ke dveřím galerie.
,,Ari- arigato," vymáčkla ze sebe Miya vyjeveně, když se podívala nadeštník ve svojí ruce, sotva se však přes sleněné dveře zadívala na černé mraky, prudký déšť a vítr, který lomcoval s větvemi stromů v okolí, instinktivně ucouvla o malý krok dozadu a sklousla si zuby spodní ret.
Věděla, že tam musí jít, ale nedokázala se k tomu přinutit. Ani jí nevadilo, že se její oblečení skládalo jen z několika málo svršků, které by se během dvou minut promočily, počínající bouření jí však zrychlovalo tep do závratných výšin. Aren si povšimnul dívčina váhání. "Mám auto jen kousek." Poznamenal s pokývnutím. "Hlavně, ať vám neuletí něco z vašich věcí, ten vítr je strašný," sáhnul po děštníku, co Miya držela v ruce a rozevřel ho.
"Ať nezmokneme moc." Nabídnul jí rámě, ale hlavně to udělal z toho důvodu, aby se k němu mohla Miya trochu namáčknout a nebála se.
"Pojďme tedy." vytáhnul Miyu ven dříve než by mohla protestovat a vedle ní zamířil k autu, které stálo na parkovišti vedle galerie. Celou dobu Aren držel děštník tak, aby nepršelo na Miyu. Dovedl jí až k vozu a dokonce jí otevřel i dveře. Celou dobu než si vlezla do vozu u ní stál s děštníkem, aby na ní nepršelo. Poté obešel svůj Nissan 350 Z a nastoupil i on na místo řidiče.
"Ani nejste tolik promočená," zadíval se letmo na Miyu.
,,H- hai. Nejsem," vykoktala Miya ze sebe, když se usadil Aren hned na vedlejší sedadlo. Ještě byla celá vyvedená z míry z toho, jak jí Aren vytáhnul ven, ale ještě více z jeho galantností, kterými jí zahrnoval. Celou tu krátkou cestu k autu se jeho předloktí držela jako klíště a bokem se tiskla k němu jako malé dítě, které má příšerný strach z hrozivého psa za plotem.
,,Omlouvám se, že vám přidělávám starosti, Aren - sama," sklopila provinile oči, když se alespoň přestala chvět a prsty si popotáhla nervózně krátkou černou sukýnku o trochu níž. Bylo to však spíše jen bezděčné gesto, látka zůstala na stejném místě jako předtím a Miyi štíhlá stehna tak zůstávaly odkrytá až ke kolenům, kde končily pruhované podkolenky.
"Nepřiděláváte mi starosti, Miyo." Poznamenal Aren s pokývnutím.
"Kde bydlíte, Miyo?" Otázal se a prohrábnul si lehce porozcuchané vlasy.
"Jestli mohu poprosit, přitoutejte se." Oznámil jí ještě, když on sám zacvaknul svůj bezpečnostní pás. Miya během jediné sekundy zatáhla a zapla pás u svého sedadla, celá přitom zrudla, že jí to musel Aren připomínat. Obvykle to byla první věc, kterou udělala, když do auta nasedla.
,,Já ... Bydlím se svým bratrem na konci centra. Jestli je to ale opačným směrem, nemusíte si zajíždět, Aren - san- sama!" Opravila se rychle, když použila méně zdvořilé oslovení. Připadala si jako úplný pitomec, neustále si proto pohrávala s pramenem vlasů, který si zastrkávala do drdolu, odkud neustále vypadával nazpátek.
"Stačí Arene," opáčil ihned, jak se Miya začala opravovat.

Když byla Miya i on připoutaný, tak sešlápnul plyn a otočil klíčkem v zapalování a za chvilku po zařazení Aren nastartoval auto do tichého chodu a zamířil pryč z parkoviště. Kapky deště rozmazávaly stěrače, jak jezdily sem a tam.
"Přeci Vás nenechám jí v tomhle dešti domů. Stačí jen když budete říkat, kde mám pak zahnout."
,,Jistě," souhlasně kývla Miya hlavou a natočila svůj obličej k Arenovi.
,,Nemusíte mi vykat, Aren - san. Jsem přeci jen ... obyčejná holka. Klidně mi říkejte jen Miyo, tak jako všichni," objevil se v jejm obličeji sladký úsměv. Zase své oči ale stočila k přednímu sklu a zadívala se na vozovku, aby Arena správně navedla k bytu jejího bratra.
,,Kdyby alespoň nebouřilo ... Neměla bych takový strach jít pěšky. Nebydlím zase tak daleko, sotva půl hodiny rychlé chůze," stočila svůj pohled k zataženému nebi. Po tom, co řekla Miya, se Aren mírně pousmál.
"Myslel jsem, že starší navrhují mladším, aby si lidé tykali," poznamenal, ale nebyla to žádná jízlivost.
"Dobře tedy, Miyo. Stejně i ty mi nemusíš vykat a zapomeň i na nějaké san," pokývnul Aren hlavou a rozhlédnul se vpravo i vlevo než vjel na silnici.
"Pokud se někdy příště uvidíme v galerii, tak mi můžeš říkat Arene. Myslím, že na oslovení kun už se taky nehodím, i když bych si pak připadal mladší." Zavtipkoval trochu Aren. Miya při jeho slovech zrudla jako rajče a oči zapíchla na svých kolenech, o které bubnovala bříšky svých malých prstů.
,,Gomenasai," špitla sotva slyšitelně. ,,Nemyslela jsem to tak. Vyznělo to drze, ale jen jsem chtěla říci, že vy nemusíte vykat mně. Nechtěla jsem tím naznačit, že to nemusím ani já vám, Aren - san," zabručela celá červená.
"Když něco chci, je lepší si o to říci, ale občas je dobré znát svou hranici." Zamyšleně odpověděl Aren a zastavil vůz na místě před světelnou signalizací.
"Není za co se omlouvat, Miyo," poznamenal Aren a letmo se na Miyu zadíval. Ta dívka mu byla svým vystupováním příjemná, i když to bylo ještě trochu malé trdlo.
"Jak jsem řekl, žádné sama ani san, stačí jen Arene."
Miya se nejistě ošila, jen s velkým přemáháním se donutila zvednout oči až k Arenovu obličeji.
,,Když já ... Já si nikdy neuměla říci o to, co jsem chtěla," vydechla, svým pohledem přitom ulpěla na Arenových velmi světlých očích, jejichž barva se však zkreslovala podle barev semaforu.
,,A obvykle se ani nechovám tak nezdvořile jako teď," zavrtěla hlavou tak vehementně, až drdol z jejích hustých vlasů mírně poklesl a svěsil se na její krk.
,,Je od vás moc milé, že se zahazujete s úplně cizí holkou, Are- Arene," sklopila zase pohled tentokrát k jeho ruce, kterou spočíval na řadící páce, líce se jí přitom jemně začervenaly, ačkoliv tentokrát to bylo ze stydlivosti.
,,Nejspíše mi už je jasná odpověď na otázku ohledně vašich obrazů," pousmála se sama pro sebe.
"Asi se na ní snažím udělat dojem, aby o mně napsala jen samé chvály," natočil Aren hlavu k Miye a pousmál se na ní. To, co řekl, byl prostě jen vtip, o který se Aren pokusil. Zařadil požadovanou rychlost a plynule opustili křižovatku.
"Ne, tak jsem to nemyslel. Je přeci samozřejmostí, že tě odvezu, když jsi mi předtím pomohla. Navíc, když je venku takhle." Dodal a podíval se do levého zrdcátka.
"Už tam asi budeme."
Miya se okamžitě rozhlédla z předního skla, hbitě pak přitakala na souhlas.
,,Ještě dvakrát do leva a budu doma," otočila hlavu na Arena, pohledem přitom přejela kontury jeho profilu v obličeji.
,,Spíš jste chtěl říci potom, co vás málem zabila svojí pastelkou na zemi," zabručela nakonec nespokojeně při vzpomínce na jeho krkolomný pád a zády se zaryla do sedadla. Aren na její pokyny pokývnul hlavou, že chápe, kudy má jet.
"Příště si budu dávat pozor až okolo tebe projdu, aby na mě neutočily pastelky."
Zastavil na požadovaném místě, kde Miya bydlela.
"Tady." Podal jí ještě dešník, aby si ho vzala. Miya se trochu rozpačitě pousmála, sáhla přitom po deštníku, který jí Aren podal a zvedla k němu pohled.
,,Asi- asi by nebylo vhodné, kdybych vás alespoň pozvala na čaj za ty nepříjemnosti, které jsem vám způsobila ... Arene?" Otázala se opatrně s plachým výrazem ve tváři.
"Nebylo, ale omlouvám se, musím jít, zítra ráno mi přiletí sestra a budu muset pro ní na letiště," povzdechnul si Aren. "A pokaždé její návštěva je příliš hektická a náročná pro mě. Je dost živelný typ, který hýří zábavou," poznamenal Aren s lehkým zívnutím.
"Takže musím odmítnout. Asi po svém příjezdu domů půjdu rovnou spát. Třeba někdy jindy, Miyo," usmál se na ní mile. Miya pokývla hlavou.
,,Rozumím. Sestra je rozhodně podstatnější než nějaký čaj," usmála se chápavě na Arena, rukou přitom nahmatala kliku dveří a mírně je pootevřela.
,,Dobrou noc, Arene a děkuji za odvoz," věnovala mu ještě sladký úsměv s přáním, než se zhluboka nadechla a vystoupila z auta. Rychle pak za sebou zabouchla a bez otevření deštníku, který držela pevně v ruce, se rozebhla k domu, u kterého zastavili a ve kterém také bydlela. U dveří se nak rátký okamžik zastavila než se jí podařilo vylovit z tašky klíče a odemknout vstupní dveře. Ještě se však po Arenově autě ohlédla než zmizela v chodbě.

Ramena dívky se zachvěla pod vlnou pláče, který jí při vzpomínce přepadl.
Stále to bylo stejně bolestivé, nedokázala se všem těm vzpomínkám i slzám ubránit. Aren jí tolik chyběl ... Bolelo jí z toho všeho srdce. Nejvíce se však hrozila budoucnosti bez něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama