2. kapitola

20. července 2010 v 19:31 | Embra a Michiyo

Vzpomínky

Malé kapky neustupujícího deště po celou dobu pohovoru tiše bubnovaly na skleněné tabulky vysokých oken, kterými prostupovalo světlo do pracovny ředitele Univerzity. Byl to vyšší, ale zato postraší muž s našedlými vlasy a kulatými brýlemi, které měl usazené na svém špičatějším nose pod, kterým byl šedý knírek. Jeho vystupování, ale i hlas byl příjemný, skoro až dokázal člověka přivést ke spánku. Ředitel lehce upil ze šálku s čajem, který nabídnul i Miye, a zadíval se do všech podkladů dívky.
"Vaše výsledky ze zkoušky jsou excelentní." poznamenal ředitel a přelétnul další listinu pohledem.
"Mám však na Vás pár otázek, slečno Tori." pokývnul ředitel hlavou a odlepil oči od desek s poklady a zadíval se na Miyu.
"Chtěl bych, abyste mi zhodnotila Vaše aktivity na předešlých školách. Samozřejmě jak jsem se zde dočetl vaše studijní úspěchy byly výborně. Spíše mě zajímá, proč jste si pro Vaší ročníkovou práci, kterou jste dělala na škole, vybrala malbu a ne třeba právě tanec o, který máte zájem."
Miya čekala, že se jí nejspíše budou na něco takového ptát, že to bude, však úvodní otázkou nečekala.
Očima na krátký okamžik sjela ke svým kolenům, které zakrývaly černé nadkolenky a dlaní si uhladila látku bílé sukýnky. Zvažovala, jak by měla svou odpověď začít, skutečně chtěla zapůsobit, aby mohla na téhle škole studovat, a proto musela svá slova dobře volit. Okamžitě jí však naskočila v mysli i nevítaná položka se vzpomínkami.
,,Já ... Na předešlé škole jsem studovala všeobecný přehled v umění. Zahrnoval zpěv, tanec a malbu, snažila jsem se tedy každý rok vypracovat ročníkovou práci z jednoho z těch oborů. V prvním ročníku to byl zpěv, jeho vývoj a účinky na lidskou populaci, v posledním ročníku jak jste měl možnost vidět, to byla práce o tanci se zaměřením na různé styly a významy jednotlivých způsobů a ve druhém a třetím ročníku to byla malba, protože ... Jsem si zvolila práci svého oblíbeného umělce a jelikož se mi dostala skvělá příležitost na úzkou spolupráci s ním, roztáhla se mi práce o jeho dílech na dva roky. O tanec mám ale skutečný zájem," odpověděla nakonec, když své bledě modré oči upřela nazpět do těch mužových.
Ředitel pokývnul hlavou a mírně se pousmál "Takže onen malíř je vaším oblíbeným umělcem?" otázal se pro ujištění muž, i když to vyplynulo z Miyi odpovědi.
"Jistě jste zahrnula ve své práci důvody, proč se Vám líbí, jaké důvody to vlastně jsou? Proč se Vám jeho práce natolik líbily, abyste o nich napsala ročníkovou práci."
,,Tedy ... Ta osoba ... Studoval na stejné škole jako já, tam jsem se poprvé setkala s jeho pracemi a už na první pohled mě uchvátily. Měly v sobě jisté kouzlo, které jsem však nedokázala přiřadit, dokud jsem se s tím člověkem neseznámila osobně. On - Jeho osobnost byla tím, co je z jeho děl cítit a to se mi na tom nejspíše tolik zalíbilo. Vždy jsem obdivovala, když někdo dokázal do své práce dát kus ze svého srdce."
Miya při posledním slově utichla. Ne jenom proto, že už neměla co více ke své odpovědi dodat, ale protože se jí vybavila vzpomínka na druhé setkání s Arenem.

Bylo to hned druhý den poté, co zůstala v galerii tak pozdě. Jejím cílem však nebylo dodělat předešlý výkres, ale vrátit Arenovi jeho deštník, který opět svírala pevně v ruce.
Hned při vstupu do galerie se pokusila zjistit od milého postaršího hlídače u dveří, zda se majitel nachází uvnitř a jeho chraplavým hlasem byla navedena do zadní části stavby, kde se nacházely kanceláře. Podle potutelného úsměvu toho starého muže Miyu napadlo, zda jí nepovažoval za příbuznou nebo dokonce přítelkyni Arena, rychle na takovou stupidní myšlenku ale zapomněla, když se po špičkách s nejistým rozhlížením kolem sebe plížila prázdnou chodbou.
Nebyla si jistá, zda Arenovi nebude vadit její návštěva, chtěla mu však ještě jednou poděkovat za odvoz a hlavně mu vrátit jeho majetek. Nerada u sebe schraňovala cizí věci, které jí nepatřily, a vracela je vždy, jakmile byla příležitost.
Po chvilce pátrání nakonec narazila na dveře s označením kanceláře a Arenovým jménem vylepeným zlatými písmenky na dřevě. Nervózně si přehodila pramen dlouhých hnědých vlasů, které měla pro tentokrát volně rozpuštěné a zvlněné do velkých vln a nejistě dvakrát zaklepala na dveře.
Po chvilce se dveře otevřeli, namísto toho, aby za nimi byl Aren tak se objevil štíhlý poměrně elegantní mladík.
"Hh...ee...potřebovala jste něco, slečno?" poznamenal a přes hordu plánu, kterou svíral v rukách a podíval se na Miyu.
Miya na něho plaše zamrkala, rychle si však uvědomila, jak ustrašeně nejspíše vypadá a tak zavrtěla hlavou, až jí několik pramenů vlasů sklouznulo přes ramena.
,,Já- Omlouvám se, nechtěla jsem rušit. Jen jsem doufala, že bych tu nalezla Arena ..." Zarazila se trochu nad oslovením, jak zaváhala.
"Ne to je v pořádku...já jsem jeho pomocník, Ichiro." pokývnul hlavou na Miyu, že se nic nestalo.
"Aren - san on je v galerii, připravujeme tam malou výstavku, co tu bude celý měsíc." oznámil Miye Ichiro a urovnal několik plánu, které mu skoro padaly z ruky.
"Je to v přední části galerii, jistě ho tam najdete."
Miya pokývla hlavou.
,,Ji- jistě. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení," uklonila se zdvořile a po špičkách se rozeběhla chodbou zase nazpátek. Ani si neuvědomila, že se zapomněla rozloučit nebo slušně zeptat, zda nepotřebuje s těmi plánky pomoci. Nenapadlo jí ale ani, že mohla deštník nechat u Ichira a Arena tak nerušit.

Uspěchané cupitání zastavila, když se dostala zpátky do středu galerie, kde se už nacházeli návštěvníci. Velkýma očima přejela po místnosti, zda Arena někde uvidí. Když se ale nikde poblíž nenacházel, vykročila prostě jedním směrem, přičemž doufala, že ho někde zastihne.
Na začátku podlouhlého sálu v maličké před galerii se nacházel černovlasý muž, který zamyšleně hleděl do plánů, které měl v ruce. Zamyšleně se podrbal ve vlasech a poupravil si brýle, které měl na očích. Byly elegantního hranatého tvaru, Aren je však nenosil pořád jen při čtení.
Prošel okolo vystaveného díla novodobé autorky, která se svými akvarelovými díly snažila, zachytnou moderní umění a pozastavil se kousek od Miyi. On sám si jí však nevšimnul, protože byl zabraný do plánů.
Miya jeho přítomnost zaznamenala hned poté, co se z opačné strany podívala přímo na něj.
,,Arene!" Vyhrkla na něho téměř okamžitě s obličejem rozzářeným jako sluníčko. Rychle se však opravila.
,,Aren - san, omlouvám se. Přinesla jsem vám váš deštník," natáhla k němu bez rozmýšlení ruku s jeho deštníkem v ruce.
"Ano?" otočil se Aren po hlase a ještě chvilku měl sklopenou hlavu k plánu, než je zvedl a zadíval se přes svoje brýle na Miyu.
"Miyo, nečekal jsem Vás tady hned druhý den." poznamenal Aren opět svým obvyklým vykáním.
"Snad jste sem neletěla jen kvůli tomu, abyste mi ho vrátila?" zadíval se na deštník a pomaličku si ho od Miyi vzal.
Miya při jeho otázce zrudla, zahanbeně přitom sklopila hlavu a zadívala se na špičky svých černých tenisek.
,,N- ne, jistě," zamumlala spíše sama pro sebe, pomalu svůj zrak pak vytáhla zpátky k Arenovým očím. ,,Ještě jsem vám chtěla poděkovat za včerejší odvoz."
Lehce se na Miyu pousmál, když zčervenala a ladným pohybem ruky si brýle sundal.
"Není za co děkovat, Miyo." pokývnul Aren hlavou a složil úhledně plán, co měl v ruce.
"Budete tu dneska zase pokračovat na svojí práci nebo máte něco jiného v plánu?"
,,Zdržím se tu, chci dodělat včerejší práci a snad stihnu i něco dalšího," odpověděla Miya tichým hlasem, nejistě přitom přešlápla na místě. Připadala si před Arenem už zase tak hloupě jako minulý večer. Z nějakého důvodu jí byla jeho přítomnost ale sympatická.
,,Ale dám si pozor, aby se tu nepovalovaly moje věci po zemi, slibuji!" Vyhrkla hned na to.
Aren se mile pousmál "Dobře a já si dám pozor na zatoulané pastelky." prohrábnul si porozcuchané vlasy a lehce pokývnul hlavou.
"I přesto, že máte hodně práce...nechtěla byste večer se mnou někam zajít? Třeba na ten čaj." navrhnul Aren.
Miya překvapeně zamrkala, v mžiku se však na Arena široce usmála.
,,Moc ráda, Aren - san," uklonila se mu. ,,Ale už vás nebudu zdržovat, jistě máte spoustu práce," uklonila se ještě jednou a s ladnou otočkou se po špičkách rozeběhla zase pryč. Pokud chtěla všechno stihnout, byl nejvyšší čas začít.

"Chápu," hlesl ředitel a odložil šálek čaje na stranu.
"Ohledně vašeho zájmu o tanec...dáváte přednost spíše klasickému tanci či modernímu umění? Naše Univerzita se specializuje jak na tanec klasický tak i moderní i když jsem spíše příznivci klasiky."
,,Mám ráda oba styly a dosud jsem se věnovala oběma směrům. Bližší je mi ale klasický tanec a stará japonská kultura. Neumím vysvětlit proč, ale už od malička mě staré věci fascinovaly a tanec ze všech nejvíce. Pokud by to však bylo možné, ráda bych se i nadále věnovala jak klasickému, tak modernímu, i když to bude zřejmě náročné," odpověděla Miya bez váhání.
"Na naší Univerzitě se snažíme vyjít studentům vstříc. Vaše výsledky jsou vynikající, slečno Tori. Pokud tedy budete mít zájem o klasický i moderní tanec jistě budete moci pokračovat ve výuce obou tanců." spokojeně začal, pokyvoval ředitel a navrátil všechny listiny do desek, které poté podal Miye.
"Byl jsem s tímto rozhovorem i Vašimi studijními výsledky nadmíru spokojen. V nejbližší době obdržíte informace ohledně Vašeho studia na této škole." rozloučil se ředitel s Miyou a ve tváři mu pohrával šťastlivý úsměv.
Miyi zkroušený obličej se v jediném okamžiku rozzářil jako sluníčko.
Převzala si od ředitele desky a vstala z křesla.
,,Arigato gozaimasu, Mizushi - sama. Těším se na studiu ve vaší škole." Uctivě se starému muži uklonila, ladně se otočila a vyšla ze dveří kanceláře na prostornou chodbu rozsáhlé školy. Byl právě prostředek vyučování, všude byl tedy naprostý klid.
Miya vyrazila hbitými kroky směrem, kterým se nacházel východ z budovy, musela to okamžitě zavolat svému bratrovi a dát vědět Mionn o svém přijetí. Když se jí však podařilo vylovit mobil a najela do seznamu čísel, pohled jí ulpěl hned na první položce v seznamu volaných.
'Arene…' Hlavou jí probleskla myšlenka, že za jiných okolností by to byl právě on, jehož číslo by vytočila jako první. Měla sice jiné číslo, jeho telefon si však nechala stále uložený mezi kontakty. Nemělo smysl ho mazat, beztak znala jeho číslo zpaměti a hluboko uvnitř stále doufala, že jednou ho bude moci zase vytočit, aniž by tím jemu nebo sobě ublížila.

Byl už skoro večer, když se Aren začal opět ochomýtat po galerii a hledal Miyu, bylo mu, však jasné kde jí nejspíše najde.
Po chvilce tedy došel k místu, kde našel Miyu u jednoho ze svých obrazů. Na chvilku se zastavil v dostatečné vzdálenosti od Miyi a zadíval se na ní. I když to vlastně byla teprve mladá holka tak Arenovi přišla už jako dospělá dívka.
"Proč zrovna tenhle obraz jste si Miyo vybrala?" otázal se Aren, když přistoupil k ní blíž. Poupravil si lehce černý kabát, co měl na sobě a zadíval se na dívku.
Miya sebou lehce trhla, otočila na něho hlavu však s úsměvem.
,,Protože je modrý," odpověděla bez rozmýšlení, myslela to ale spíše jako vtip.
,,Mám ráda modré věci, nejvíce mě ale zaujal ten námět. Miluji motýly," usmála se Miya sladce, přitom se zvedla ze země a oprášila si nenápadně zadek, s čímž se zadívala na Arena se širokým úsměvem.
,,Proč jste si vybral zrovna motýla pro svůj obraz, Arene? Máte je rád?" Zamrkala na něj zvědavě.
Aren se nejprve letmo podíval na svůj obraz a pak na Miyu.
"Nedalo by se říci, že mám něco rád či ne. Jde spíše o to, že tímhle obrazem jsem chtěl znázornit křehkost, jemnost, něžnost, ale i nevinnost. To pro mě charakterizuje motýl. Svojí stavbou těla a svými blankytnými křídly." odpověděl Miye a neustále se na ní díval. Díval se jí do jemně modrých očí.
Miya při takové odpovědi a hlavně pohledu zčervenala ve tvářích. Něžně se nad tím pousmála, pohled i s obličejem na okamžik stočila do boku. Potom se však podívala zase zpět na Arena.
,,Už máte vše hotové, Arene? Co to vlastně chystáte za novou výstavu?" Zamrkala na něj.
"Jistě, už má dneska vše hotové a vy Miyo?" otázal se i jí, protože jí přeci jen chtěl odtrhnout od práce a vzít jí někam na čaj.
"Měla by to být výstava mladičké začínající autorky. Některé její díla už jsme rozmístili v galerii. Pro začínající umělce je občas těžké někde ukázat svá díla, proto jsem jí nabídnul možnost v naší galerii." poznamenal s promnul si lehce unavené oči.
"Pokud až dokončíte všeobecný předmět a budete třeba malovat jistě bych tu našel místo i pro vaše obrazy."
Miya se nad takovou pobídkou usmála, lehce ale zavrtěla hlavou v náznak nesouhlasu.
,,Nejsem v malování moc dobrá. Spíše to připomíná dětské čáranice než nějaké umění," zasmála se tiše sama nad sebou, desky s papíry, kde měla poznámky a náčrtky přitom svírala na hrudi.
,,Mám raději tanec, pro něj mám alespoň nějaké vlohy. Tančíte rád, Arene?"
"Em tanec," povzdychnul si lehce Aren a rozpačitě se podrbal ve vlasech.
"Vlastně ani neumím tančit. Takže nemohu vědět, zda rád nebo ne." pousmál se Aren i když spíše tím chtěl, zahladil téma ohledně tance. "Pokud máte hotovo...nešla byste se mnou na ten čaj?"
Miya s rozpačitým začervenáním souhlasně přikývla.
,,Hai, půjdu ráda," usmála se, rychle přitom schovala desky do tašky přes rameno a znovu se na Arena zadívala.
,,Máte nějaké určité místo, kam chcete jít? Nedaleko odsud je docela milá čajovna ve starém japonském stylu. Mohli bychom jít tam, pokud byste neměl námitky," navrhla.
Aren souhlasil s Miyi návrhem "Samozřejmě...kam budete chtít. Třeba mi pak můžete ukázat svoje obrázky." letmo se pousmál a zamrkal na Miyu.
"Když se vlastně bavíme o vaší práci. Máte už rozmyšleno co by jste chtěla dělat po škole? V Tokyu je mnoho zajímavých Univerzit, jestli třeba nechcete pak dál pokračovat."
,,Už jsem si jednu Univerzitu vyhlédla," přisvědčila Miya, přeskupila se přitom Arenovi po boku a zamířila vedle něho pomalu k východu z galerie.
,,Pokud se na ní dostanu, ráda bych, aby se i poté ubírala stejným směrem i moje práce. Akorát ještě netuším, co bych vlastně v okolí tance chtěla přesně dělat," zakývala Miya nerozhodně hlavou do stran, jak přemýšlela.
,,Moje obrázky ale jistě vidět nechcete," zavrtěla hlavou tak vehementně, až se jí dlouhé vlasy rozletěly kolem obličeje. ,,Jsou to náčrtky vašich prací a nejspíše byste mě poslal do horoucích pekel, kdybyste tu hrůzu shlédl," začervenala se.
"Třeba bych v nich našel skrytý potenciál." poznamenal milým hlasem a otočil obličej k Miye "A nebo inspiraci pro novou sérii obrazů, která mě čeká."
Aren otevřel dveře Miye, aby mohl vyjít z galerie jako první, on pak zamířil za ní.
"Nebude Vás bratr třeba hledat, když Vás zdržím Miyo?"
,,Ne, nebude. On doma moc nebývá, má spoustu práce kvůli rodinné firmě, kterou musí vést, i když je ani ne o dva roky starší než já," povzdechla Miya sklesle. Trápilo ji, o co všechno se musí Ichigo postarat, přičemž se ještě snaží udržet alespoň na škole, aby jí dokončil. Rychle ale přešla z pochmurného výrazu na překvapený úsměv.
,,Takže chystáte nové obrazy, Arene? To je skvělé. Těším se na vaši práci. Budete je vystavovat ve vaší galerii, doufám," zamrkala na něj nadšeně.
"To je jistě pro tak mladého člověka šílená zátěž. Určitě jako správná sestra mu pomáháte, co nejvíce to jde." podpořil Miyu, alespoň příjemný úsměvem. Aren byl vlastně docela usměvavý člověk s příjemným vystupováním.
"Chystám novou kolekci obrazů, ale zatím se mi nějak nedaří pochytit správnou inspiraci. Nemám rád tohle podzimní počasí." zakabonil se lehce.
Miya zakývala hlavou.
,,Snažím se, ale nerozumím příliš věcem ohledně podnikání a takových věcech. Jediné, s čím mu mohu pomoci, jsou ženské záležitosti jako vaření, praní a další domácí práce. Naštěstí je rodinná firma docela prosperující a můžeme tedy stále držet početné množství zaměstnanců, kteří dobře odvádějí svou práci. Veškerá zodpovědnost ale leží na bratrovi," promnula si zamyšleně čokoládově hnědé prameny. Nakonec nad tím ale zavrtěla hlavou a zvedla k Arenovi oči.
,,Jistě získáte nějakou inspiraci, jen tomu musíte dát volný průběh," usmála se na něj mile.
,,Když se snažím vymyslet nový tanec a nemám žádné nápady, začnu obvykle dělat věci, které mne baví. Přijdu na jiné myšlenky a nakonec se dostaví i takové, ze které vzejde nápad. Možná byste to mohl také zkusit."
"Ale i to je pomoc, kterou bratr jistě ocení." podpořil Miyu ihned jak vyjmenovala seznam všech vykonávaných věcí.
"U mě jde spíše o pocity a emoce. Když nejsou moje pocity správné nebo příznivé tak nenamaluji nic. Nebo spíše dokážu namalovat jen realistické malby, která slouží spíše jen k mým účelům." zkřivil rty do mírného úsměvu.
"Poslední moje obrazy jsou však emočně nevyrovnané a nebo dost ponuré....jako posledních pět děl co je vystavených v galerii." oddechnul si a na krátký okamžik se zadíval někam mimo.
"Ale tohle Vás jistě nezajímá, Miyo. Raději mi povězte, jak se Vám daří na škole."
Miya ho však sledoval neustále se zaujetím.
,,Ale mne to zajímá, Arene. Tohle je nejzajímavější část z celého postupu tvorby, nebo alespoň pro mne. Vždycky mě zajímalo, co stojí na počátku všech těch úžasných výtvorů, které produkují umělci," věnovala Arenovi hřejivý, široký úsměv.
,,Jestli se ale poslední dobou necítíte dobře, možná byste měl zkusit nějakou změnu. Třeba jet s někým blízkým na dovolenou, odpočinout si nebo si najít činnost, která by vás naplnila něčím novým. Jistě by to k něčemu bylo," pokusila se Arena navést k nějakému nápadu.
,,Moje studium určitě není tak zajímavé."
"Možná..." hlesl spíše tichým hlasem Aren a na okamžik stočil pohled mimo.
"Nebo bude nová kolekce ponurého rázu."

Nechtěl však dále rozebírat tuhle záležitost, natočil se opět k Miye a nasadil příjemnější výraz.
"Jistě je Vaše studium zajímavé." poznamenal, když konečně došli na místo, o kterém mluvila Miya.
,,I smutné obrazy mají svůj účel," pousmála se Miya sladce, než zmizela ve dveřích přízemní čajovny.
Hned po vstupu dovnitř se před nimi rozevřela rozsáhlá místnost se spoustou nízkých stolků s polštářky místo židlí a pultem s obsluhou v samém prostředku. Světlo tam bylo tlumené, okna byla zatemněna a celkově místo působila teplým a útulným dojmem. Kromě dvou zamilovaných párů a nějakých dvou dívek bylo v čajovně prázdno.
,,Můžeme se posadit támhle," ukázala Miya na stolek v zadní části podniku, rovnou k němu přitom zamířila. V ústraní si vyzula tenisky a bosky jen v nadkolenkách si klekla na jeden z vínových polštářků u volného stolku. S úsměvem přitom vybídla Arena k připojení se.
,,O studiu se toho nedá příliš povídat. To musíte vědět ale sám dobře," pousmála se.
Aren nechal výběr na Miye a mlčky pokračoval za ní, sundal si svoje černé boty a zamířil pak ke stolku, kde se usadil na světle krémový polštářek.
Po usazení si odložil svou tašku i s kabátem vedle sebe a lehce si vyhrnul rukávy černé košile, kterou měl na sobě. Vlastně byl celý v černém.
"Ale každý student má na školu jiný názor."
,,Názor? Já měla na školu vždy kladný názor, ale to nejspíše proto, že mám možnost studovat to, co mě skutečně baví. Kdybych byla nucená do něčeho, co nemám ráda, nejspíše bych školu z celého srdce nesnášela," zakývala Miya hlavou, sundala si přitom tašku z ramena a opřela si jí o stehno, aby se nepovalovala někde kolem, kde by o ní mohla zakopnout třeba obsluha.
,,A vy jste měl jaký názor na školu, Arene? Chodil jste do ní rád?" Složila si ruce volně na kolena a zadívala se s úsměvem na něj.
"Popravdě řečeno jsem polovinu svého školního života prokreslil pod lavicí." zavtipkoval Aren s úsměvem, protože tyhle vzpomínky ho docela zahřály u srdce.
"Chodil jsem tam rád, ale většina profesorů mě neměla ráda za to, že jsem si neustále kreslil."
,,Tomu se ani nedivím," zachichotala se Miya krátce, svůj smích však schovala jako vždy za dlaní, ačkoliv měla vlastně velmi příjemný hlas i smích.
,,Velká spousta profesorů vás často o hodinách i vzpomíná, nejspíše jsou to všichni ti, kteří vás vyučovali. Jestli jste je tenkrát zlobil, teď na vás mají jen ty nejlepší pochvaly," naklonila hlavu do strany s veselým úsměvem ve tváři.
Mírně udiveně se na Miyu podíval "Tak to je podivující. Většina z nich mě neměla ráda a vždycky jsem byl pro ně příkladem poflakovače." zasmál se Aren.
"Možná, že se tam někdy zastavím a podívám se, jak to ve škole vypadá, ale už je to dávno co jsem tam studoval."
Miya se však znovu začala smát.
,,Dávno? Pokud se nemýlím, deset let to ještě není, takže zase tak dávno to nebude," zamrkala, hned potom však zvedla pohled k obsluze, která se zjevila u nich. Objednala si tedy svůj oblíbený zelený čaj a na Arenovi nechala volbu podle jeho vlastní chuti. Jakmile zase mladá dívka s culíky zmizela, navrátila se k rozhovoru.
,,Možná vás tak vychvalují, protože jste slavný. Většina lidí se ráda honosí cizím peřím," pokrčila rameny.
"Když vezmu v potaz, že je mi 24 let tak...no zas tak dávno to není." mile se zasmál a pohled stočil k obsluze.
Nevěděl moc co si má s nepřeberného množství čajů vybrat a tak zvolil zelený čaj stejně jako Miya.
"Slavný? Ani mi nepřijde, že bych byl slavný." pousmál se "Nejspíše asi neznají co je to sláva. I když já osobně bych ani slavní moc být nechtěl."
,,Tak v tom s vámi souhlasím. Sláva není zrovna něco, co by mne lákalo," zakývala Miya hlavou. ,,Potom jsme si ale vybrali zřejmě špatné obory, protože kdo chce být v umění úspěšný, musí být i slavný. I kdyby jen minimálně," zasmála se. Jakmile měla důvody k radostnému výrazu, celý její obličej jen zářil a působil tak ještě příjemněji.
"Záleží spíše na tom, jak budete ke slávě přistupovat." na chvilku se odmlčel, když se objevila obsluha a přinesla jim jejich čaj. Aren uctivě poděkoval a pokývnul hlavou.
Miya naznačila úklonu hlavou a věnovala usmívající se dívce vlídný úsměv.
,,Já tedy nevím, jak bych přistupovala k lidem, kteří by mne pronásledovali na každém kroku a zajímali by se dokonce i o to, jakou značku spodního prádla nakupuju," ušklíbla se Miya při té představě a nalila si trochu horkého čaje z konvice. Stejně pak učinila i s konvicí čaje, který si objednal Aren, když mu nalila do prázdného šálku kouřící tekutinu.
Aren mírně znervózněl když Miya tak otevřeně začala mluvit o svém spodním prádle, z jeho rozpoložení ho však vytrhnul zvonící mobil.
"Omlouvám se," začal štrachat telefon v kapse kabátu, až konečně našel černý tenounký mobil.
Aren se tedy zahleděl na displej a začal si číst SMSku, která mu přišla.

Miya okamžitě utichla, jakmile se ozval Arenův mobil a i když to byla jen SMSka, ani nepípla. Jen stočila svůj pohled k šálku čaje a prstem do něj začala zlehka cvrnkat, aby rozpohybovala vodní hladinu v něm.
Arenovi prsty ihned začaly ťukat do kláves po mobil, takže ho za chvilku Aren odložil.
"Ještě jednou se omlouvám, to mě otravovala jen moje sestra." oddechnul si trochu a přisunul si šálek s čajem blíž k sobě.
,,Asi by vás měla raději doma ve svojí společnosti než aby jste marnil čas se mnou," pousmála se trochu Miya, ačkoliv její pohled stále směřoval k čaji.
,,Vaše sestra asi nežije s vámi, když jste zmiňoval její přílet, že?" Zvedla k němu pomalu oči a zadívala se do Arenovy tváře.
"No...Embra žije v Tokyu, ale většinou se pohybuje tam kde je třeba." zamyslel se Aren kde vlastně teď jeho sestra byla.
"Je profesionální maskérka, takže hodně cestuje s natáčecím štábem anebo je v Tokyu a pracuje pro známé osobnosti. Takže neustále někde je. Měla dneska přijet, ale ráno mi volala, že jí někde potřebují, takže nemohla přijet." zívnul si mladík a lehce si prohrábnul černé vlasy, které mu neposedně trčely.
"Takže teď mi spíše psala jen informativně, že nedorazí, což mi bylo jasné."
Miya chápavě přikývla.
,,Očividně celá vaše rodina má co dočinění se světem slavných," pousmála se nad tím. Jiné dívky jejího věku by z toho možná byly v unešení, poskakovaly by, výskaly a žadonily, aby se dostaly poblíž svých milovaných celebrit, Miyu však takové věci vždy nechávaly zcela chladnou. Ve slávě viděla spíše nevýhody a celebrity pokládala za stejně obyčejné lidi, jako byla ona. I proto jí nedělalo s Arenem jen tak nezávazně konverzovat.
,,Vaše sestra je starší než vy?" Otázala se mile.
"Embra je ještě malé pískle." zasmál se Aren svým příjemným i když drsným hlasem.
"Je jí teprve 20. Takže je mladší než já." pokývnul Aren dvakrát hlavou a upil trochu horkého čaje.
"Ale dokázala se prosadit a jde si za svým, za to jí obdivuji."
Miya se nad tím pousmála, chápavě přitom pokývla hlavou, ale nic k tomu neřekla. V mysli jí však proběhla kousavá myšlenka nad tím, co Aren řekl.
Pokud považoval svojí dvacetiletou sestru za pískle, jí musel mít za malou holku.
,,Myslím, že i vy si jdete za svým, jinak byste nevlastnil galerii a nebyl úspěšný malíř," promluvila až po chvíli.
"Je dobré si ujasnit cíl a jít za ním. Jít za svými sny ať to stojí, co to stojí."
Těmi slovy chtěl Aren Miye říci, že má bojovat o to co chce a to za jakoukoli cenu.
,,Zřejmě máte pravdu," přisvědčila mu Miya a zadívala se do jeho pohledné tváře s malým, příjemným úsměvem.

Vlastně si už nevybavovala celý rozhovor, který proběhl mezi nimi. Věděla jen, že byl velmi dlouhý a domů se vrátila stejně pozdě jako při jejich prvním setkání.
Co si však pamatovala přesně, byl příjemně lechtivý pocit, kterým jí společný večer s Arenem naplnil.

"Miyooo - chan," ozvalo se nadšené běsnění a pak kdosi Miyu velmi pevně objal. Jaká si osoba si jí k sobě natisknula a využila její blízkosti, aby Miyu políbila na tváři. Ta osoba byl bělovlasý mladík s temně modrýma očima. Oblečen v černých kalhotách a saku, pod kterým měl modrou elegantní košili, ale i modrou kravatu.
"Miyo - chan tak rád Tě vidím."
Miya vyjeveně zakoulela očima, jak si nestačila ani uvědomit, kdo jí tak násilným způsobem probral ze zamyšlení.
,,Co- co?" Dostala ze sebe přidušeným hlasem, oči měla upřené ke klenutému stropu prostorné haly a nechápavě se alespoň po hmatu snažila zjistit, kdo se to k ní tolik lepí. Nepoznala ho podle hlasu, když se však dotkla bílých vlasů a ucítila tu povědomou vůni, překvapeně rozevřela oči ještě víc.
,,Kiryu ... ?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama