4. kapitola

2. srpna 2010 v 21:31 | Embra a Michiyo

Kavárna

Utulná a přijemně vyhlížející kavárna na rohu jedné z ulic Tokia byla provoněná přijemnými vůněmi různých čajů, ale především i kávy.
"Jsme tady," otevřel bělovlasý mladík dveře Miye a nechal jí, aby vstoupila dovnitř první.
Kiryu nevnímal žádné Miyi výmluvy, proč s ním nemůže někam zajít a prostě ji zatáhl do kavárny. Chtěl si s ní popovídat, nýbrž jí dloho neviděl, a také chtěl využít toho, že si bude moci užívat její přítomnost. Kiryu byl vždycky do Miyi bezhlavě zamilovaný a vždycky se zasněným výrazem na ní zíral. Miya přejela po okolí očima, krátce se na Kiriya natočila a s nejistým pousmáním zamířila k jednomu z volných stolků v blízkosti velkého okna, zkrz které bylo vidět ven na ulici plné lidí.
,,Je to tu hezké," hlesla, jakmile se posadila.
"Ale stejně nejhezčí jsi tu ty, Miyo - chan." Usadil se Kiryu naproti ní a slastně se na ní zahleděl.
,,Ale- To není pravda," zrůžověla Miya ve tvářích a zavrtěla hlavou.
,,Nic tak zvláštního na mně není. Jsem obyčejná holka jako každá druhá," pousmála se letmo na Kirya.
"Ty jsi ale ta nejkrásnější ze všech." Neustále Kiryu lpěl pohledem na Miye.
,,Kiryu..." Hlesla Miya rozpačitě a zčervenala ještě více.
Nevěděla, jak ho přimět, aby přestal říkat takové věci. Připadala si vždy nesvá, když jí někdo lichotil a pokud to bylo takovým způsobem, jakým to dělal Kiryo, připadala si o to víc hloupě.
,,Raději- Raději mi pověz, jak se máš? A co zrovna děláš?" Pokusila se odvést řeč někam jinam.
"Co dělám... Sedím v kavárně s tou nejrozkošnější dívkou na světě." Oddychl si lehce Kiryu, ale ani na okamžik neodvrátil zrak od hnědovlásky.
"Pověz mi raději něco ty, Miyo - chan."
Miya zabubnovala prsty na svá kolena, pohledme rozpačitě těkla k oknu vedle nich a krátce se zamyslela, co by mohla Kiryovi říci.
,,Já... Právě jsem byla přijata na Univerzitu a nedávno jsem se nastěhovala k Mionn, takže teď bydlím v Tokiu," odpověděla nakonec jedním dechem.
"Nee - chan mi říkala, že u ní teď budeš bydlet. Jinak Ti gratuluju k přijetí na Univerzitu," pousmál se mladík na Miyu.
,,Děkuju," usmála se Miya na oplátku.
,,Ale není, co víc bych řekla. Příliš zajímavých věcí se nestalo," pokrčila rameny.
"Aha," kývl Kiryu dvakrát hlavou.
"A jak se vlastně daří Ichigovi?"
,,Onii-kun... Má spoustu práce. Pořád," hlesla Miya trochu posmutněle.
,,Studovat a ještě se starat o chod firmy musí být hrozně namáhavé. Nechápu, jak to dělá," zavrtěla lehce hlavou.
,,A teď jsem ještě ke všemu já tady a on tam. Nechala jsem ho tam samotného. Asi jsem sobecká," povzdychla Miya ztrápeně. Připadala si vůči Ichigovi provinile, ačkoliv jí bratr nespočetněkrát opakoval, že není žádný sobec.
"Určitě nejsi sobecká!" Horlivě zakroutil Kiryu hlavou.
"I když je toho na Ichiga hodně, tak vždycky působil sebevědomě a velmi schopně, a tak se s tím nějak popere. Navíc, Mionn a hlavně já," objevil se mladíkovi na tváři srdečný úsměv. "Jsme strašně rádi, že tu jsi s námi."
Miya se na Kirya vděčně pousmála, i tak jí však neopouštěl neurčitý, sklíčený pocit.
,,Také jsem ráda tady v Tokiu, poblíž Mionn, tebe i ostatních. Jen je... Divné, když je Ichigo tak daleko ode mne. Vždycky jsme byli spolu nebo alespoň poblíž a teď bydlím úplně jinde než on. Bydlím daleko od něj, od-"
Miya se zarazila uprostřed věty, když si uvědomila, koho chtěla jmenovat. Teprve až teď, když jí na mysli vytanulo Arenovo jméno, si spojila ten úzkostný stav se vzpomínkou, kterou jí navodila už kavárna, ve které s Kiryem byla.

Bylo už pozdní odpoledne, když posedávala v rohu útulně vyhlížející kavárny, lžičkou jen tak míchala v čaji a druhou si podepírala bradu. Očima přitom neustále těkala po okolí,sledovala dvojice i početnější skupinky lidí, kteří přicházeli a zase odcházeli pryč nebo se příjemně bavili, přičemž čekala, zda Aren skutečně dorazí.
Několikrát se k ní přitočil mladý číšník s otázkou, zda si nebude chtít obědnat něco víc, pokaždé ale jen zavrtěla hlavou, mile se pousmála a pokračovala ve svém osamoceném posedávání za poměrně malým stolkem.
Teprve až po delší chvíli se konečně dveře kavárny otevřely a v nich stál vysoký, černovlasý mladík v černých kalhotech a košili. Přes jedno rameno měl přehozenou tašku a ve druhé ruce svíral desky a svůj šedý svetr.
Ihned, jak vstoupil do kavárny, rychlým pohybem očí prolétnul místnost, aby vyhledal Miyu.
Už z jeho výrazu a lehce načervenalých tvářích bylo vidět, že asi hodně pospíchal, a tak byl trochu překvapen, když zaznamenal Miyu, nýbrž se domníval, že už z kavárny odešla.

"Dobrý den, Miyo. Moc, moc se omlouvám." Vyhrknul Aren ihned, jak došel ke stolu, u kterého seděla. Dívka akorát odtrhla oči od okna, do kterého se zamyšleně na krátký okamžik zahleděla, když se u ní Aren zjevil, nestačila však říci vůbec nic.
"Promiňte za to zpoždění, ale dneska to v galerii byla pohroma. Máme novou výstavku otevřít-" Když se zarazil ve svém mluvením, na chvilku se odmlčel a přes své brýle se zadíval Miye do tváře.
"Moc vám to dneska sluší, Miyo."
Jediné, na co se Miya zprvu zmohla, bylo milé a chápavé pousmání, když se na ní však tak zadíval a pochválil jí, zrudla.
,,Já- Děkuji ..." Špitla s rozpačitým zastrčením krátkého pramínku tmavě hnědých vlasů za ucho, bledě modré oči přitom stočila k hrnku čaje, který stál před ní.
Nepřišlo jí, že by v těch šatečkách vypadala nějak zvlášť zajímavě, měla je ale moc ráda a venku byl zrovna jeden z prvních teplých dnů. Sáhla tedy bez většího rozmýšlení právě po nich, ačkoliv teď částečně znejistěla, zda to byla správná volba.
Konečně ale odtrhla oči od vychladlého čaje a zadívala se zpátky na Arena.
,,Nemusel jste tolik pospíchat. Chápu, že máte důležité věci na práci. Mohl jste mi klidně zavolat nebo jen poslat zprávu, že nepřijdete. Nezlobila bych se," pousmála se jemně na něj.
"No, ale já jsem chtěl přijít, Miyo." Poznamenal na oplátku Aren a zadíval se na nabídku podávaných čajů a kávy.
"Možná, že bych dorazil dříve, kdybych nebyl takové nemehlo a nezapomínal, kde jsem jisté věci nechal." Zasmál se trochu a letmo se přitom podíval na Miyu.
"A taky bych dorazil dříve, kdybych jel autem. Sice běhání je zdravé, ale od jisté doby nejsem zrovna nejrychlejší v běhu na delší vzdálenosti."
Konečně odtrhnul oči od nabídky, ze které si vybral, a sundal si brýle, které nijak nezastiňovaly jeho tajemně ledově modrý pohled.
Miya se letmo pousmála.
,,Taky občas nemohu najít některé věci, mívám v pokoji poměrně chaos, i když můj bratr to nazývá jednoduše bordelem," uculila se. ,,Ačkoliv bordel to skutečně není, to ne. Jen mívám věci různě rozmístěné a když jsem v něčem ponořená, mám roztahaných spoustu věcí kolem sebe, však jste to sám zažil s těmi pastelkami," přejela bříškem prstu provinile po desce stolu.
,,Ale skutečně jste tolik spěchat nemusel. Počkala bych tu tak jako tak," usmála se.
"To nevadí, aspoň jsem se proběhnul a nejezdím jen v autě. Nevím proč, ale i když nemám auta rád, tak v poslední době jsem v něm pořád." Zamyslel se Aren a zadíval se někam mimo.
"Asi bych více měl chodit pěšky... Zase."
,,Nejspíše to bude tím, že jste hodně zaměstnaný, Aren-san. Autem se všude dostanete rychleji, zatímco metrem či vlakem je to téměř nemožné a pěšky to trvá většinou dost dlouho. Znám to," pokývla Miya hlavou do strany.
"To je pravda." kývnul hlavou Aren a kývnul na číšníka, u kterého si objednal kávu.
"Ale já vždycky miloval cestování metrem a vlakem." Usmál se na Miyu.
"I když jako student jsem na takové cestování nadával a vždycky jsem chtěl nějaké nadupané a rychlé auto. A teď bych se snad raději vrátil k tomu metru a vlaku. Ale dost o mně. Co vlastně vy ve škole, Miyo?"
,,Nevím, jestli stát dlouhé minuty v metru, kde se na vás ze všech stran lepí cizí lidé, si může někdo zamilovat, ale vy jste muž, tak je to pro vás možná pohodlné," pousmála se, nad jeho otázkou se však pozastavila a zamyslela se.
,,Ve škole ... Je to stále stejné. Blíží se zkouškové období a konec školního roku, takže jsou to samé testy, odevzdávání prací a podobně. Je to hektické období, všichni jsou nervózní a uspěchaní. Nemám tuhle dobu ve škole moc ráda," zavrtěla lehce hlavou, ale pak se pousmála.
,,Nejhezčí je na tom nejspíše závěrečné vystoupení, které se koná dvakrát do roka na slavnosti při konci školy."
"Taky jsem neměl tahle období rád," souhlasně Aren zakýval dvakrát hlavou a poděkoval i za kávu číšníkovi, který mu šálek po chvilce donesl.
"I když ve škole jsem měl rád jakékoliv rozsáhlejší práce. Vždycky jsem byl jak natěšené malé dítě, když jsem mohl na své práci pracovat." Zasmál se opět lehce a upil trochu ze šálku.
"Zavěrečné vystoupení ..." Zamyslel se.
"Ani nevím proč, ale nějak mě tyhle výstupy nenadchly."
Miya se chvíli na Arena tiše zadívala, poté však stočila oči raději k čaji a prstem obkroužila šálek.

,,Sice vím, jaké programy měla vystoupení v minulých letech, ale neviděla jsem je, tak nemohu posoudit, jaká byla. Ale každému se pozdává něco jiného," pousmála se trochu.
,,Ovšem narozdíl od interpretů z těch vystoupeních jste se vy stal slavným. To nejspíše o něčem vypovídá," zvedla k Arenovi opět oči.
"Slavný? Ani ne. Navíc nemám rád tu nálepku slavný. Ani si tak nepřipadám." Zamyšleně si Aren prohrábnul vlasy a zadíval se na šálek kafe.
"Víte Miyo, nemyslím si, že bych byl slavný, ale jen člověk, co šel za svým snem a to je podle mě důležité, aby člověk pak mohl být šťastný, i když to nemusí být vůbec pravda. Mám to, co jsemchtěl, ale nepřipadám si jako nejšťastnější člověk." Oět si upil trochu kávy a zvedl oči k Miye.
Miya upřela na Arena snad až příliš dlouhý pohled, který poté s letmým začervenáním sklopila k čaji.
,,Vždy jsem si myslela, že pokud si člověk splní sen, bude sice šťastný, ale přitom už nebude mít cíl, kterého se bude snažit dosáhnout. A vy teď říkáte, že ani nemusí být šťastný. Potom ale možná není vůbec důležité dosáhnout svého snu," zamyslela se.
Aren se zadíval na Miyu a velmi dlouhou dobu mlčel a přemýšlel, jako kdyby nevěděl, co má říci.

"Nebo záleží na člověku, jak si svůj život uspořádá. Někdo dokáže cokoliv, jiný udělá několik chyb a už je nedokaže nebo nemůže napravit." Prohrábnul si opět černé vlasy a opřel se více o opěradlo židle.
"Život dokáže být složitý."
Miya pokývla hlavou, narozdíl od Arena se však předklonila, loktem se zapřela o desku stolu a podepřela si dlaní bradu.
,,Proč si vlastně nepřipadáte šťastný, Aren-san? Myslela jsem si, že když můžete malovat, přináší vám to radost a když vaše díla mohou i lidé obdivovat ve vaší galerii -a skutečně je jich spousty, co vás obdovují- budete díky tomu šťastný," zeptala se opatrně s nejistotou.
"Malování je to jediné, co mi dokáže přinést pocit štěstí, ale jinak už toho moc není, Miyo." Hlesnul Aren tišším tónem.
"Ač potkávám a dostávám se do kontaktu se stovkou lidí, přeci jen jsem sám."
Na okamžik se odmlčel než zakýval hlavou.
"Ale to by vás jistě nezajímalo, Miyo. Raději mi povězte něco o vás." Opět se odmlčel a prohrábnul si ofinu.
"I když vlastně jste se vy chtěla na něco ptát mě ohledně vaší práce."
Miya při Arenově poznámce zrozpačitěla, okamžitě sáhla po své tašce, kterou měla strčenou pod nohami, a začala v ní horlivě štrachat.
,,Omlouvám se. Nejdříve vás sem tahám a pak ani nedělám, co bych měla," zamumlala s pohledem zabořeným do útrob tašky, nakonec ale přeci jen modrý diář s motýly na deskách našla a vytáhla ho i s perem ven.
,,Nechci být ale moc vlezlá ani zvědavá. Nemusíte mi odpovídat, když se vám některá z otázek nebude zdát," zvedla po chvilce oči zpátky k Arenovi.
"Ale to se nemusíte ostýchat, Miyo. Jen se klidně ptejte, jsitě to nebude jako výslech, na který jsem zvyklý pokaždé, když přijede má sestra," pousmál se Aren a přisunul se o kouske blíž ke stolu.
"Pokud budu moci, tak vám odpovím. Tak můžete." Trochu na Miyu mrknul, aby jí naznačil, že může začít.
Dívka se s rozpakem pousmála, to už však nalistovala stránku, kam si zapisovala poznámky a zadívala se do nich.
,,Tak ... Čím bychom ... Ah, třeba tady. Kdy jste vlastně zjistil, že vás malování baví, Aren-san?" Zvedla k Arenovi tázavě oči.
"Já a malování?" Zamyslel se nahlas Aren a na okamžik zavřel oči.
"Vlastně už jako malé dítě jsem neustále patlal všude okolo sebe barvičky a snažil se něco namalovat. Takže takové ty kořeny byly už v mém dětství a asi tak v 7 letech jsem se začal intenzivněji malování věnovat. Malování se stalo mým koníčkem a poté-" snažil se zvolit vhodné slovo. "Poté mojí každodenní drogou, když to řeknu přesně, jak to bylo. Pokaždé, když jsem byl pocitově mimo a to šťastný nebo smutný či rozzlobený, nahněvaný nebo jsem se cítil mizerně, vzal jsem si papír a tužku a maloval jsem."
,,To je hezké," pousmála se Miya při Arenově vyprávění, při kterém si udělala několik krátkých poznámek.
,,A v kolika letech nebo za jaké situace jste se rozhodl malířství i studovat?" Optala se na další věc, která jí zajímala.
"No, to přesně už teď nevím, Miyo. Já, no... Už delší dobu jsem o tom přemýšlel, ale neustále jsem byl od toho odrazován otcem, který chtěl, abych nastoupil na jeho místno v rodinné firmě."
,,To chápu," přikývla Miya souhlasně hlavou.
,,Váš otec se ve vás zřejmě vzhlížel a doufal, že půjdete v jeho stopách. To dělá spousta rodičů, aniž by si uvědomovali, že jejich dítě chce něco jiného," nechala svou hlavu klesnout mírně do boku.
"Neřekl bych to lépe, Miyo." Souhlasil Aren a dopil svůj šálek kávy.
"Problém byl v tom, že můj otec nedokázal akceptovat ani moje rozhodnutí po tom, co jsem dokončil školu. Vlastně ani teď ne."
,,To je ale škoda. Vaše obrazy jsou úchvatné, váš otec by měl překonat tu propast a pokusit se najít v nich to kouzlo, které jste jim dal," hlesla Miya tiše, poté však rychle zavrtěla hlavou a pohlédla zpět ke svým poznámkách.
,,Co vás vlastně pokaždé přivede k nové kolekci obrazů? Nebo spíše bych se měla zeptat, jestli máte nějaku inspiraci v někom či v něčem?" Optala se s milým úsměvem.
Debatu ohledně otce nechtěl Aren nijak rozebírat a tak se k tomu už nijak nevyjádřil, ale zaměřil se na Miyi další dotaz.
"Nové obrazy. No, jak už jsem říkal, tak mě hodně dokážou ovlivnit mé emoce, jakýkékoliv pocity, takže je v nich inspirace nebo spíše se toto obrazí v každém obrazu. Mohu namalovat jednu kolekci třeba za 2 dny a nebo mi dokáže travat třeba 12 měsíců, či více."
,,Aha," přikývla Miya a udělala si poznámku k otázce.
,,Takže vás vedou hlavně vaše emoce? Ale kde vezmete třeba nápad, že tu emoci vyjádříte pomocí ... Třeba květiny či nějakého zvířete? To je výsledek nějakého problesknutí či nad tím dlouho rozvažujete a hledáte, co se k vašemu pocitu dá přirovnat?" Zajímala se.
"Většina věcí je u mne dost podpořená emocemi, a tak když prostě musím malovat nebo chci, tak maluji. Takže i třeba v jednu ráno. Vezmu si do ruky tužku a blok nebo barvy a nějak... bez přemýšlení začnu malovat." Vysvětlil Aren.
"Takhle asi nejčastěji vzniknou moje malby. Poté maluji věci z přírody a to jsou spíše takové lehké náčrtky, když mě něco zaujme a poté se to snažím přenést na plátno."
Miya znovu zakývala hlavou a vypsala si několik drobností do řádků svého diáře.
,,A inspiroval vás třeba někdy někdo? Například ... Máte sestru. Podíval jste se někdy při nějaké situaci na ní a záhy vás díky tomu přepadla myšlenka na obraz?" Otázala se Miya jen dodatkově.
"Sestru mám, ale namísto inspirace mi spíše přináší zděšení. Embra, má sestra, ona je hodně temperamentní, divoká a ukecená, a to nějak není nic, co by mi něco říkalo." Promnul si oči a opět se odmlčel.
"Vlastně ani moje dlouhodobá přítelkyně mě nikdy neispirovala na tolik, abych nakreslil obraz. Vlastně u hodně lidí postrádám takový ten... Nevím, jak to říci, Miyo. Takový ten nádech, něco, co vás upoutá při pohledu a dodá vám to jistý..." I když se Aren snažil vyjádřit, tak u poslední věty nedokázal zvolit pravá slova.
,,Pocit něčeho nepopsatelného? Vyjímečného? Pocit, který pak máte potřebu nějakým vám blízkým způsobem vypodobnit?" Pokusila se Miya dokončit jeho myšlenku, ačkoliv mluvila jen velmi tiše, jakoby to neříkala ani k Arenovi.
"Něco takového," souhlasil Aren pokývnutím.
"Je to takový ten esprit. Jakási aura toho člověka, která dokáže nadchnout... Ale já jsem zatím prostě nenašel tu pravou auru, která by mě velmi inspirovala."
,,Rozumím," pousmála se Miya, poté však sklonila tvář k diáři a dlouze se do něj zadívala, přičemž si sem tam něco poznamenala.
Chápala, jak to Aren myslel, ale nakonec jí jeho odpověď určitým způsobem ... Ani neuměla nazvat ten podivný pocit, který v ní vyvolala. Snad to bylo hloupé soucítění nebo pocit lítosti, že nikoho tak úchvatného ještě nenašel někdo tak působivý jako byl Aren. Možná v ní ten slabě stísněný pocit ale vyvolala jen zmínka o jeho přítelkyni, o které se podle novinových výstřižků, které našla v městské knihovně při hledání nějakých zpráv o Arenovi, dozvěděla, že zemřela při havárii.

Očima přejela po všem, co si napsala, nakonec diář zaklapla a uschovala zpátky do tašky.
,,Omlouvám se, Aren-san. Musím vás tu hrozně zdržovat takovými všetečnými otázkami," vyloudila omluvný úsměv ve tváři.
"Ale vy mě neotravujete, Miyo." Obrátil Aren oči k Miye a snažil se o příjemný úsměv.
"Jen spíše je to těžší se mnou, nejsem moc zvyklý o sobě mluvit, ale s vámi mi to jde nějak samo. A velmi dobře se mi s vámi hovoří. Pokud tedy budete mít dotaz, tak se klidně na něco můžete zeptat," poznamenal a podíval se na hodinky, co měl na levé ruce okolo zápěstí.
"Dnes mám špatný den a nějak mě pořád honí čas, ani jsem si neuvědomil, že jsem tu už tak dlouho. Ale když je člověku s někým příjemně, tak to velmi rychle uteče."
Mezitím se k dvojici přiřítil číšník s úmyslel otázat se, zda ještě něco Miya a Aren nechtějí, což nechtěli, a tak Aren zaplatil jak svou kávu, tak i Miyi čaj.
"Děkuji, Miyo, za příjemnou chvíli, ale asi budu muset opět do galerie," nasadil si brýle a prohrábnul si havranově černé vlasy.
,,Jistě, samozřejmě. Jen běžte, nechci vás tu zdržovat příliš dlouho, než je únosné. Jsem vám vděčná, že jste si na mne vůbec našel chvíli," pousmála se Miya s pokývnutím hlavy.
Snad i bylo něco, na co by se Arena ještě ráda optala, vlastně toho bylo spousty, ale neudělala to. Ke všemu, když spěchal, nemínila se o něčem dalším byť jen zmínit.
,,Děkuji, že jste přišel. A nemusel jste za mne platit, žádala jsem přeci já po vás schůzku, měla jsem tedy já zaplatit," namítla.
"Jak jsem říkal, Miyo. Jestli máte ještě nějaké dotazy, tak se klidně můžeme dohodnout na další schůzce a nebo můžete zajít do galerie a já si na vás čas velmi rád udělám." Pousmál se Aren a ještě se s Miyou ucitvě rozloučil, než se vyřítil ven z kavárny.
Miya za ním sotva znatelně pokývla hlavou, která jí však zůstala visem směrem dolů. Pohled zabodla ke svým dlaním, které jí spočinuly v klíně.
I když Aren už odešel, trvalo to ještě značnou chvíli, než kavárnu opustila i ona.

Tehdy si připadala oproti Arenovi jako nikdo. On byl úspěšný, dosáhl svých snů a cílů, měl úžasnou povahu a ke všemu byl velmi hezký, zatímco ona byla jen malá, průměrně vypadající holka, která nedokázala vůbec nic. Jen probíhala ročníkem za ročníkem a parazitovala na svém bratrovi, který se o ní staral. A podobně si připadala i v tuhle chvíli.
Stále nebyla nic, ničeho nedosáhla kromě zbabělého útěku. Dvěma prsty si přejela po čele, konečně však odtrhla pohled od desky stolu a zvedla jej ke Kiryově tváři.
,,Om- louvám se. Zamyslela jsem se," vyloudila ze sebe omluvu i s roztržitým úsměvem.
"Nic- nic se nestalo." Pousmál se Kiryu, ale svýma temně modrýma očima si důkladně prohlížel Miyu.
"Co vlastně máš teď v plánu, než nastoupíš do školy? Jestli," odmlčel se na chvilku Kiryu.
"Jestli bys se mnou někam- někam nechtěla zajít." Začervenal se mladík, ihned však dodal a horentně začal mávat rukama.
"Ne, ne jako ran-rande spíše jen přátelská schůzka."
Miya na Kirya mírně nechápavě zamrkala.
,,Co? Jistě. Klidně někam můžeme jít, půjdu moc ráda," usmála se na Kirya mile, načež se rozesmála.
,,Jak tě vůbec napadlo, že bych to považovala za rande?" Zeptala se s tlumeným smíchem.
"No, já, víš-" snažil se Kiryu nějak vymáčkout, ale raději se opět odmlčel.
"Raději jsem to řekl." Odpověděl po chvilce, i když ve skutečnosti by si právě přál, aby to bylo rande.
,,Aha," pokývla Miya hlavou a postupně utlumila svůj milý smích, dokud nevymizel.
,,Tak někdy- třeba můžeme zajít i na to rande," usmála se na Kirya vesele. Myslela to spíše jako vtip, ačkoliv i kdyby měla jít s Kiryem zrovna na rande, nejspíše by to byl jen zábavně strávený čas, při kterém by se hlavně pobavili. Nebo si to Miya alespoň myslela.
"Ty?" Vypoulil Kiryu oči na Miyu. "Ty? Ty bys vážně se mnou chtěla jít na rande?" Zíral na Miyu, v obličeji byl pomaličku zarudlý. Miya pokrčila rameny, stále však měla v obličeji veselý úsměv.
,,Proč bychom nemohli? Vždyť by to mohla být legrace," natáhla přes stolek ruku ke Kiryovi a dloubla lehce do něj.
"Mmm," zavrtěl se lehce Kiryu.
"Půjdeme tedy- tedy spolu na rande." Kývl po chvilce hlavou a také se pousmál. Miya roztáhla rty do velmi milého pousmání. Mohl to být dobrý způsob, jak se na chvíli zabavit, odsunout neustálé myšlenky na domov a začít si trochu zvykat v novém prostředí mezi novými lidmi. Hlavně na život bez Arena.
,,Dobrá. Když mě bude hledat, nebudeš to mít tak těžké," pokývla hlavou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Starostova Eva Starostova | E-mail | 9. září 2010 v 16:06 | Reagovat

Prosim, jeste jste v Tokiu. Nasla jsem Vas na internetu. Nemela by jste zajem o sluzby pruvodce - prileti nam do Tokya mala skupinka lidi od 16.10. do 21.10. a nekoho shanim, kdo by se o ne postaral

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama